Úvodem nejprve aktuální informace o neuvěřitelné náhodě, která den po odeslání mého článku správci našich stránek přinesla zprávu, že pan docent Martin Oliva z Ústavu Anthropos, MZM Brno právě vydal v časopise „M revue“ článek na stejné téma.  Jmenuje se "Jak bronzový býček ke slávě přišel".

Srovnání obou textů však ukázalo, že i náhoda má své meze. Sice oba občas citujeme stejné prameny (v takovém případě nelze jinak), ale ve stejnou dobu vznikly o slavné sošce dva naprosto odlišné články. Takže příjemné počtení na našich stránkách i v časopisu Moravského zemského muzea „M revue“.

V závěru mého staršího článku - Trudný konec Olešnického vraha, jsem se zmínil o možnosti setkání loupežného vraha Josefa Čapka s osobou velmi významnou pro historii bádání v Býčí skále. Uznávám, že je to možnost jen teoretická, ale snad zajímavá.

Přenesme se tedy ve své fantazii do olešnického řeznictví Čapka seniora v polovině devatenáctého století:
   „Nestůj tady jako vyřezanej svatej, ty lenochu línej a přetáhni mi nože na ocílce“ láteří starý Čapek na svého syna. Mladý muž se snaží, ale ve chvilce mu stříká krev z rozříznuté dlaně. „Ty si nevyděláš ani na slanou vodu. Krve jak z vola! Mazej k našemu panu doktorovi, že se poroučím a posílám mu talíř jitrnic, ať ti to sešije. Rosteš pro šibenici ty holomku!“

A tak, zatím co mu lékař ošetřuje zranění, Josef Čapek pozoruje chlapce, který v rohu ordinace se zaujetím pitvá otcovým skalpelem mrtvou myš. „To je náš Gusta“, vysvětluje lékař. „Už teď se těší, že bude jednou taky doktorem.“ Ani jeden z chlapců tehdy netuší, jak si s nimi osud zahraje. Starší, jak už víme, skončí skutečně na šibenici. Ten mladší, tehdy už opravdu student medicíny, pojede tři léta po popravě jejich někdejšího pacienta se svým bratrancem Arnoštem na prázdniny k otcovu známému, Arnoldu Schützovi do Olomučan. Jednoho odpoledne zajdou do blízké jeskyně. Gustav Adolf Felkl, syn oblíbeného olešnického lékaře a majitele mlýna, Václava (Wenzla) Felkla, tam po chvíli kopání šťastnou náhodou nalezne bronzovou sošku býčka a odstartuje tím nevědomky v Býčí skále odkrytí halštatského obětiště a pohřebiště, největší záhady moravského pravěku. (Navzdory úsilí současných archeologů si dovoluji zavile trvat na tomto označení)…

Vyobrazení býčka  z Wanklovy práce
Der Bronze-Stier aus der Býčískála-Höhle 1877

Jaké byly osudy šťastného nálezce? Narodil se v roce 1851 v Olešnici v rodině německého městského lékaře a jeho manželky, dcery místního mlynáře, jako druhý syn. Jeho o rok starší bratr Karel, magistr farmacie zemřel již v roce 1888. V roce 1893 pak zemřel pan doktor Felkl a jeho syn Gustav zdědil v Olešnici rodinný dům č.p. 164. Ten však v roce 1897 převedl na svoji sestru, Emilii Gebauerovou roz. Felklovou. Tou dobou již zřejmě léta působil na severu Moravy. Pokud jsem totiž mohl zjistit, tohoto jména jediným členem české lékařské komory (její německé části), byl na přelomu 19. a 20. století MUDr. Gustav Felkl, praktický lékař v Žamberku, v roce 1881 jmenovaný plukovním lékařem s hodností setníka. Mýlka je vyloučená, je uváděno i jeho druhé křestní jméno, Adolf. Svou praxi ukončil v roce 1906 a odstěhoval se do Štýrského Hradce. Tam jeho stopy pro mne končí. Nekončí však osud bronzového býčka.

Moravská orlice - 1. 2. 1873 (Bronzový býček z „Býčí skály“ u Adamova)

Autor článku (J.S.) byl o okolnostech nálezu zjevně dobře informován. Nepochybně čerpal přímo z nálezcova dopisu. Co o tom tehdy napsal Gustav Felkl Jindřichu Wanklovi? (Drobnější zprávy II)

„Hledali jsme v rozryté půdě a po krátké době jsme našli žebro a brzy nato řadu lidských obratlů. To nás podnítilo natolik, že jsme kopali a přišli jsme na hroudu velice mazlavé, mastné země, obsahující uhlí, z níž jsme vytáhli mnoho hliněných střepů, které soudě podle zakřivení okrajových částí, musely patřit nádobě o průměru asi 8 palců, jež byla ozdobena čarami, protínajícími se pod kosočtverečným útvarem. Byly to zjevně nádoby bombovitého tvaru, jaké nalezlo Vaše Blahorodí v jeskyni Výpustek. Při dalším prohledávání substance, která obsahovala uhlí, vypadla bronzová figurka (představující býka), která se nešťastnou náhodou odlomila od bílého plechu, k němuž byla přinýtována, takže býk měl na třech nohách defekt. Kam se poděl plech (snad stříbro), spolu s těmi třemi úlomky nohou, je mi dodnes nevysvětlitelné)“.

Dále pak Felkl popisoval podrobně sošku býčka a závěrem připojil jeho kresbu.

Felklova kresba býčka z Wanklových „Drobnějších zpráv“ z r. 1872 a kolorovaná kresba z archivu Karla Absolona,
Ústav Anthropos, MZM Brno

Býček tedy skončil ve sbírce našeho neúnavného pana doktora. Ale kdy vlastně? Zde zůstává řada nejasností. Obecně se má za to, že právě přesun býčka do Wanklova vlastnictví, znamenal impulz k zahájení průzkumu Předsíně v r. 1872. Ale podívejme se na data. Wanklův vnuk Karel Absolon o tom píše v Moravském krasu 2 následující:

„Ve dvou dopisech Felklových ze dne 19. a 21. září 1872, které máme k dispozici, je autenticky napsáno, že soška byla nalezena ukrytá ve veliké nádobě a byla připevněna na jakési plošce…“ Tento Absolonův údaj vypadá důvěryhodně a je naprosto zásadní.

V těchto dopisech teprve Felkl informoval o podrobnostech nálezu sošky a připojil její kresbu. Až poté mohlo dojít k jednání o předání a nakonec i samotnému převzetí býčka. Pak by bylo ještě nutné kontaktovat knížecí kancelář, případně samotného knížete, požádat o svolení s výzkumem a zajištění potřebných dělníků. A přitom Wankel píše v „Bilder“, že s odkopy vrstev započal v říjnu. A předtím ještě musela být Předsíň vyklizena od množství balvanů. Adámek dokonce udává započetí prací v září až říjnu. Takže to by se stihnout nedalo. Wankel musel se zajišťováním svého výzkumu začít ještě před tím, než býčka získal, jen na základě stručné ústní informace od Arnolda Schütze. Jeho vědecká intuice ho však tentokrát nezklamala. Napravil tak svůj omyl z dubna roku 1870, kdy napsal:

„Poněvadž jsem Předsíň prohrabal téměř vyčerpávajícím způsobem, neshledal jsem, že by stálo za další námahu vynaložit na to více času a peněz...“

Sošku tedy patrně převzal až před koncem roku 1872, jak také vyplývá i z novinové zprávy z Moravské orlice. Koresponduje to ostatně s dalším vývojem situace. Wankel totiž spěchal s prezentací svého nálezu pro prestižní Světovou výstavu ve Vídni, která byla zahájena 1. 5. 1873. Své nálezy z Býčí skály zde doplnil i Felklovým bronzovým býčkem.

Světová výstava ve Vídni v roce 1873 přišla monarchii na 19 miliónů zlatých. Vstupní brána s pavilonem Rotunda

To však způsobilo nepěknou reakci ve fejetonu vídeňského listu Vaterland, který se tehdy výstavou archeologických nálezů zabýval. Příslušná pasáž zní v překladu asi takto:

V krabici číslo 1 je bronzová figurka býka, která údajně také pochází z Býčí skály. Dr. Wankel ji získal od nálezce, který tvrdil, že ji našel již v roce 1869, a přidal ji v dobré víře k ostatním předmětům fondu. Údajně byla připevněna k plátu z bílého kovu, který se tak nešťastně ulomil, že i figurka býka se poškodila na třech nohách. Bohužel se tato deska ztratila. Kdyby byla tato bílá kovová deska vyrobena ze slitiny zlata a stříbra, přitahovala by naši největší pozornost, protože z doby bronzové není znám žádný jiný kov než bronz a čisté zlato. Informace se nám zdají zvláštní a máme i jiné důvody, proč tento údaj ignorujeme. Pozornost ale musíme věnovat skvostné kostře, dále nádherně vypracovaným sluchovým orgánům několika jeskynních zvířat (číslo 5) a vyobrazení zubů jeskynního medvěda, to vše Dr. Wankel vystavoval.

Text Wankla vysloveně neostouzí, naopak závěr zní přímo lichotivě. Ale mnou zvýrazněné formulace jasně ukazují nedůvěru pisatele k zařazení býčka do sbírky. Wankel byl však mimořádně citlivý na veřejnou kritiku a reagoval rázně.

Nechal okolnosti nálezu znovu Felklem popsat a zápis pak notářsky ověřit. Tento dokument se však do dnešní doby bohužel nedochoval, stejně jako ony zmíněné Felklovy dopisy. Absolon sice potvrzuje jejich vlastnictví, ale v průběhu času se patrně ztratily.

Pochybnosti, zaseté vídeňským pisatelem však přetrvávají dodnes, aniž by snad jejich šiřitelé tušili, odkud pocházejí. Pomluva je prostě věčná. A je téměř jisté, že ani ve ztracených dokumentech bychom nenašli žádné přelomové informace, které by nálezovou situaci osvětlili. Dr. Wankel jistě vše podstatné citoval ve své zprávě. Osmnáctiletý student patrně vnímal bronzovou figurku jen jako zajímavou kuriozitu, neuvědomoval si plně její vědeckou hodnotu a po dalších třech letech si už ani nepamatoval podrobnosti nálezu. Vlastně je velké štěstí, že se během oněch tří let soška neztratila.

K jednomu názoru pisatele fejetonu se však může vyjádřit i laik, kterému chybí archeologické vzdělání. Píše, že z doby bronzové není znám žádný jiný kov než bronz a čisté zlato. Pokud už pomineme, že zvýšením poměru cínu na úkor mědi může vzniknout slitina velmi světlá, tak doktor Wankel nechal provést chemický rozbor některých zlatých nálezů.

Ve Wanklově Býčiskalské nálezové zprávě z roku 1872 v přepise Josefa Skutila z roku 1933 je zmínka o položce:

Malý zlatý kroužek z bílého, nazelenalého zlata (1867-1745), nalezený s jaspisovým přívěškem (1426), který dle analýzy obsahoval 76,06 % zlata, 21,04 % stříbra a malé množství mědi a železa. Pod číslem (1426) pak Wankel popisuje další přívěšek z bílého zlata.

V Obrazech z Moravského Švýcarska na str. 255 se zmiňuje o témže:

…Zlato samotné je buď bělavě nazelenalé, v pravěku známé jako elektrum nebo krásně tmavožluté.

Zmiňuje se o tom i F. Adámek (1972) a A. Přichystal (1995).
Takže z obdobné, světlé zlaté slitiny mohla být i ona záhadná podložka pod býčkem. Nelze ostatně ani zcela vyloučit Felklův názor ohledně stříbra. A z toho i plyne, že vzhledem k její materiální hodnotě není divu, že ji v roce 1869 někdo hned po nálezu odcizil.

Pozdější kresba býčka z archivu Karla Absolona, Ústav Anthropos, MZM Brno

Další záhadou je pak samotné odlomení sošky od podložky při nálezu. Každý, kdo měl v ruce bronzovou kopii býčka, je si vědom toho, že vzhledem k pevnosti použitého materiálu je nemožné za normálních okolností ulomit tři nohy, nadto ještě spojené podložkou. A ještě u trupu, v jejich nejsilnějším místě. K lomu by snad mohlo dojít na spojnici podložky a spodní části nožek.

Jaké možnosti tedy přichází v úvahu?

Soška byla uložena do nádoby již poškozená. Jednalo se o nedokonalý odlitek, kde roztavený bronz vlivem ochlazení nezatekl ve formě do dutiny tří noh, rohu a ucha. To by bylo možné, ale pak by bylo nelogické prostřednictvím jedné nohy spojovat odlitek s podložkou. Ale kdo se dnes může vcítit do myšlení lidí, kteří sošku v Předsíni ukládali? V tomto případě by se však při nešetrném vyjímání opravdu snadno soška od podložky odlomila.

Soška byla uložena do nádoby již poškozená. K poškození došlo z rituálních důvodů, úmyslným sekem ostré železné sekery. Tato možnost se asi vyloučit nedá, ale zkušenost v obrábění kovů mi napovídá, že zbytky bronzových nožek by se v tom případě v místě seku poněkud ohnuly. Toho, stejně jako řezných ploch (pokud by následná koroze řezy nezahladila), by si Wankel jistě všimnul a zaznamenal by to. Navíc by soška samotná musela být po mocné ráně ostřím v místě břicha nebo zbylé nožky poškozena. Pokud by ovšem nebyly jednotlivé části odtínány jednotlivě a velmi opatrně.

Třetí možnost je už značně spekulativní. Soška mohla být do nádoby uložena nepoškozená, ale během té dlouhé doby byla v silně korozivním prostředí místy narušena tak, že mohla být při vyjímání poškozena.

Ani jedna z těchto zmiňovaných možností nemusí být samozřejmě správná. Vše se mohlo odehrát úplně jinak a pravdu se asi již nikdy nedozvíme…

Kresebná prezentace býčka s bronzovým náhrdelníkem.
Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild 1897

S poškozením býčka se však pojí ještě další záhada. Dnes je soška ve vídeňském muzeu kompletní, pečlivě zrestaurovaná. Tak radikální zásah do originálního nálezu je neobvyklý. Kdo se o to postaral? Doktor Wankel nebo Naturhistorisches Museum?

Ve vídeňském muzeu mohli samozřejmě dojít k názoru, že kompletní býček bude ve vitríně budit mnohem větší pozornost návštěvníků.

Parzinger, Nekvasil, Barth Die Býčí skála-Höhle
Je zde zmínka o pozdějším připojení odlomených částí, ale bez bližších podrobností.
Nechybí údaj o zbytku nýtu na původní noze.

Ale doplnění chybějících částí sošky by více odpovídalo Wanklovu způsobu zacházení s jiným nálezem, tzv. useknutých rukou, ozdobených náramky a prsteny. Skelety rukou se mu totiž při vyzvedávání v Předsíni rozpadaly a nebylo je možno uchovat. Proto je nahradil při prezentaci na Světové výstavě kostmi novými, které patinoval vodovými barvami a spojil drátky. A kromě jeho dva a půl metru vysoké kostry jeskynního medvěda, který se vzpínal na zadních tlapách a předními se opíral o kmen stromu, vzbudila právě tato instalace největší pozornost. A zde, na Světové výstavě, se tak zrodila „Princezna“ z Býčí skály. Dnes už nezjistíme, zda to byl nápad našeho pana doktora nebo některého novináře. Ale vystavený nález byl v dobovém tisku opravdu popsán jako „useknuté ruce obětované keltské princezny“ (geopferten keltischen Prinzessin).

Z původní Wanklovy expozice se nedochovaly spirálové zlaté prsteny a není ani jasné, jaké náramky tehdy použil

Obraťme nyní znovu svoji pozornost na Wanklovu práci „Der Bronze-Stier aus der Býčískála-Höhle“ Pokud si pozorně prohlédneme krásné, barevné vyobrazení kompletního býčka ve skutečné velikosti, povšimneme si linií, které zřetelně oddělují původní a nově doplněné části. To však ještě nic neznamená. Může jít jen o kresebnou rekonstrukci, jako v obdobném případě tzv. bederního závěsu. Ten byl zkompletován také jen na papíru.

Začtěme se však pozorně do popisu býčka:

„Figurka je dosti masivní, avšak uprostřed těla víceméně dutá, je odlita a dodatečně ciselovaná, pokrytá krásnou, ušlechtilou tmavozelenou patinou. Na zadní části a na břiše ulpívají ještě tu a tam kovem prostoupené slupky od prosa.

Představuje býka, na němž jsou částečně odlomeny obě přední a pravá zadní noha, stejně jako pravé ucho, roh a ocas. Stojí zpříma se vzhůru protaženou šíjí a téměř horizontálně nastavenou hlavou. Výška od chodidla až k horní ploše zad obnáší 70, až k vrcholu mezi rohy 100, největší horizontální délka je 98, od nejpřednější části hrudi až ke konci ocasu je 83 mm. Vertikální tloušťka těla uprostřed činí 35, horizontální tloušťka 33, délka hlavy 42, šířka hlavy nad ušima 28 a vzdálenost špiček rohů, jak z restaurovaného býčka vyplývá, je 53 mm.“

V textu se skrývá snadno přehlédnutelný, ale důležitý údaj. Za restaurování originálu bronzového býčka do kompletní podoby nebylo zodpovědné vídeňské Naturhistorisches Museum. Byl to náš romantický milovník krásy, pan doktor Wankel, který nesnesl pohled na neestetické torzo a zřejmě za pomoci svých přátel z Mariánské huti poopravil historii pro své i naše potěšení z té nádherné sošky.

Vladimír Šebeček

Tímto prosím čtenáře, aby velkoryse přehlédli případná pochybení, kterých jsem se snad při psaní článku mohl v dobré víře dopustit…