WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Hermann Bock - z Moravského krasu do jeskyní pod Dachsteinem Historie

Hermann Bock se narodil v roce 1882 v Brně. Ve svých dvaceti letech našel dne 9. ledna 1902 s přítelem Otto Olbortem cestu do Bruniny jeskyně v Býčí skále. Ve střední části Moravského krasu se s jeho činností váže počátek německého jeskynního bádání. V roku 1902 získal zaměstnání v Grazu (Štýrském Hradci) v dnešním Rakousku. Několik roků se vracel do Moravského krasu, ale od roku 1907 definitivně přenesl svůj zájem do dnešního Rakouska, kde pak bádal dalších 62 let. Zde se stal objevitelem rozsáhlých systémů, z nichž jsou nejznámější jeskyně pod Dachsteinem. Zemřel ve svých 87 letech v roce 1969 jako velmi známý rakouský badatel.

Martin Golec  | 6.9.2013 16:07 | pridej.cz  | Diskuse...[2] | Zobrazeno 345x  

3787. Hermann Bock - student 3788. Hermann Bock osmdesátník

Obr. 1: Hermann Bock v době svých studií (vlevo).

Obr. 2: Fotografie z medailonku k Bockovým 80. narozeninám (vpravo).

 

V součinnosti s výzkumem aktivit německých jeskyňářů v Moravském krasu v 1. pol. 20. století bylo představeno několik osob, které přispěly k poznání této oblasti (naposledy souhrnně Golec 2013b). Z našich dosavadních znalostí o problematice víme, že do první etapy organizovaného německého jeskynního výzkumu středního Moravského krasu spadá působení Hermanna Bocka. Bádal společně s dalšími kolegy pod hlavičkou Spolku německých turistů v Brně (ještě nešlo o Skupinu pro jeskynní bádání - Gruppe für Höhlenforschung, kterou založil ve střední části Moravského krasu až Julius Simon v roku 1909; více Golec 2013b). Na Býčí skále je jméno H. Bocka dodnes známé díky objevu Bruniny jeskyně (Brunagrotte) v roce 1902. Od tohoto roku  našel svůj druhý domov ve Štýrsku (Steiermark; spolková země Rakouska) ve Štýrském Hradci (Grazu). Přesídlením sešel v rodišti z povědomí a dnes je jeho jméno v Moravském krasu obecně neznámé.

 

Bockova studentská léta, jeskyňářský vědecký přístup ve středním Moravského krasu

(prolongace, horolezectví, mapování, teorie, publikace)

 

Jako prospěšné bude upozornění na možnou záměnu blízkých příjmení Bock a Boček. Hermann Bock a Antonín Boček (žil v letech 1880-1955; souhrnně také Golec 2013a) jsou dvě různé osoby, oba jsou rodáci z Brna. Společný měli hluboký vztah k Moravskému krasu. Hermann Bock si jako člen Spolku německých turistů na počátku nového století předsevzal zmapovat a popsat jeskyně Josefovského a Křtinského údolí a dále Rudické propadání (Hugohöhle). Výsledky jeho práce vyústily v přehledné studie, které vycházely v deseti pokračováních v letech 1905-1907 ve Zprávách Spolku německých turistů v Brně (Bock 1905; 1906; 1907). Rozsáhlý německý text pro další bádání přeložili do češtiny V. Grolich a J. Urban. Ke stému výročí vzniku Bockových prací vyšly tiskem ve Sborníku Muzea Blansko (Grolich - Urban 2006; 2006; 2007). První část práce z roku 1905 - věnovaná Býčí skále - již byla otištěna také na www.byciskala.cz (Golec 2010). V textech je podrobně zaznamenán rozsah činnosti Bockovy skupiny. Shledáváme v nich cílenou snahu návštěvování podzemí, nalézení prolongací, dále zhotovení kvalitních map a pořizování fotografických snímků. Cenný je Bockův popis Býčí skály, Rudického propadání, Výpustku, Mariánské jeskyně, Vokounky ad. Tímto přístupem začala nová badatelská etapa celé oblasti, která bude až do konce druhé světové války hlavně ve znamení německých jeskyňářů. V rozsáhlém textu najdeme cenná jména účastníků Bockových výprav, zaujmou detaily používaných technik či vybavení. Bock teoretik nás také seznamuje s úrovní svých znalostí o vzniku podzemních dutin, provádí metrologická a geodetická měření. Zabýval se geologií, speciálně tektonikou (Bock 1902). Období vzniku textů se kryje s badatelskými počátky jeho vrstevníka - Karla Absolona - u kterého shledáváme v porovnání se skromným Bockem tendenci k sebepopularizování. Oba badatelé se „utkali v závodu" o vyhodnocení lokality Rudického propadání v letech 1906-1907, a to za velmi pikantních okolností, jež jsou popsány níže v článku.

 

Bockův objev Bruniny jeskyni (Brunagrotte) a Bockovi spolupracovníci

 

Hermann Bock nám zanechal ve svém popisu Josefovského, Křtinského údolí a Rudického propadání jména svých spolupracovníků. K objevu Bruniny jeskyně píše na různých místech (Bock 1905; Grolich - Urban 2005):

„Když jsem se o Vánocích roku 1901 u příležitosti geologického průzkumu Josefovského údolí dostal ke vchodu do jeskyně Býčí skály, shledal jsem, že zeď uzavírající spodní vchod, je zpola zřícená a přelezl jsem přes ni dovnitř do jeskyně."

„Jižním směrem vede plochá stěna v mírném srázu vzhůru k mnohonásobně rozvětvenému systému chodeb a trhlin, který ve své celkové délce poprvé prošli v zimě roku 1902 autor a pánové Otto Olbort, Richard Fuchs a Karl Wilke. O několik dní později jsem přišel opět, v doprovodu technika Otto Olborta, abychom ještě přesněji prozkoumali Pohanský komín. Tehdy jsme objevili Chodbu skřítků, která nám otevřela nejzajímavější část Bruniny jeskyně."

Z textu vyplývá, že objev cesty přes Schody skřítků můžeme připsat dvojici H. Bock a O. Olbort. K události se vztahuje podpis obou objevitelů z 9. 1. 1902 (obr. 3). Než H. Bock souborně publikoval objev Bruniny jeskyně v roku 1905, došlo k „druhému objevení systému", které popisuje H. Bock takto: „Myslelo by se, že je to nemožné, a přece jsem našel v čísle 6 časopisu  Naturfreund (Orgán turistického spolku Die Naturfreunde - Přátelé přírody) z 15. června 1904 článek, v němž Josef Kalabus, předseda brněnské sekce, mluví o objevu jeskyně, nezmiňované v dosavadních popisech moravského jeskynního území. Z tam sděleného vyplývá, že by se mohlo jednat pouze o Bruninu jeskyni, a že první pochůzku po starém systému chodeb vykonal autor uvedeného článku v prvních týdnech roku 1904".

Při výzkumu Výpustku a Mariánské jeskyně se dochovala další jména kolegů (Bock 1906; Grolich - Urban 2006). Průzkum ve Výpustku byl prováděn v březnu roku 1902, pracoval zde Hermann Bock s Otto Olbortem ze Znojma, přibylo jméno Richarda Wawretschky. V Mariánské jeskyni se připojili také Heinrich Teply z Moravských Budějovic, dále Richard Fuchs a Egon Wawretschka.

 

3767. Otto Olbort a Hermann Bock - Brunina jeskyně

Obr. 3: Brunina jeskyně, Stará Býčí skála, podpisy Otto Olborta a Hermanna Bocka z 9. 1. 1902

 

3768. H. Bock, plán Bruniny jeskyně

Obr. 4: Bockova mapa Bruniny jeskyně s řadou nových názvů (Bock 1905).

 

3769. H. Bock - plán Býčí skály s Bruninou jeskyní

Obr. 5: Bockův plán Býčí skály. Objev v Brunině jeskyni vkreslil do staršího Špačkova plánu (Bock 1905).

 

3770. Brunina jeskyně - foto z roku 1905 3771. Brunina jeskyně - foto z roku 1905

Obr. 6-7: Dosud nejstarší známé fotografie Býčí skály, Brunina jeskyně, rok 1905 (Bock 1905).

 

3772. Starý vývěr Jedovnického potoka - foto 1907

Obr. 8: Doposud nejstarší známá fotografie okolí Býčí skály. Starý vývěr Jedovnického potoka u Josefova v roku 1907 (Bock 1907).

 

3773. Odpočinek - foto 1907

Obr. 9: Na fotografii nazvané „Odpočinek" (asi u Rudického propadání) z roku 1907 jsou čtyři osoby. Hermann Bock je druhý z leva, první z leva je nápadně podobný muž, možná bratr Alois Bock, třetí osoba zleva má široký klobouk, jde o manželku Hannu Bock? Ta je dosud první prokázanou ženou jeskyňářskou v Moravském krasu.

 

H. Bock vrs. K. Absolon v Rudickém propadání

 

V prvních letech po získání práce v Grazu v roku 1902 se H. Bock stále vracel do střední části Moravského krasu, kde sbíral své podklady pro jeho komplexní vyhodnocení a zhotovení nových map. Tuto činnost prováděl až do jara roku 1907, posléze již  zůstal ve Štýrsku. Tam začal zkoumat jako první Lurskou jeskyni, ale brzy se pustil do průzkumu řady jiných lokalit. Na počátku 20. století byly pozemky Moravského krasu rozděleny mezi Lichtensteiny a Salmy. Brněnský Spolek německých turistů měl výsostní právo na bádání na pozemcích Lichtensteinů a právě sem zacílil H. Bock svůj průzkum.

Výjimku v oblasti středního Moravského krasu představovalo Rudické propadání, které leželo na pozemcích Salmů. Zde naopak cílil K. Absolon, který si na něj dělal nároky. Podle přehledu jeho činnosti z roku 1970 (Absolon 1970, 143-152), v roku 1906 sem vedl jeho tzv. třetí a čtvrtou expedici. Obdobně v roku 1906 lokalitu opakovaně zkoumal H. Bock, který ji potřeboval vyhodnotit v rámci svého vytýčeného tématu o střední části Moravského krasu. A tak roku 1906 svedli oba badatelé zápas o jeho prozkoumání. Dochovaly se nám unikátní, dosud nepublikované, zprávy H. Sáňky, nadučitele z Rudice, který v korespondenci K. Absolonovi zachytil Bockovy sestupy. Dokumenty jsou velmi cenné, protože z historiografických Absolonových přehledů se o Bockovi nedozvídáme nic. Absolonova badatelská žárlivost byla tak veliká, že udělal co mohl, aby Bockovy výpravy do Rudického propadání zmařil.

 

Hugo Sáňka - autentické doklady Bockových sestupů do Rudického propadání

 

Hugo Sáňka, český vlastenec, byl nadučitelem ve škole v Rudici, který se zapojil do vědecké činnosti. Zabýval se zejména problematikou rudického železářství. Po celý svůj život byl přítelem K. Absolona. V jeho archivu se dodnes nachází Sáňkova korespondence. Z ní vyplývá, že pro Absolona sbíral informace např. o Wanklových spolupracovnících z řad místních horníků, kteří na počátku století dožívali v okolí. Jindy pro Absolona přednášel v Brně, nebo mu dával k posouzení své vědecké rukopisy. Nás ale zaujme jeho čilá korespondence, ve které H. Sáňka informoval o cizích návštěvách v Rudickém propadání. Z roku 1906 se tak podařilo zachytit Bockovy a později v roce 1911 dokonce i Nouckhovy expedice. Epizoda se odehrála v období, kdy se K. Absolon dozvěděl o návštěvách a nechal do horního vchodu Rudického propadání udělat narychlo nová dřevěná vrata, aby zabránil vstupům. Vše prý kvůli bezpečnosti. Klíč nenechal dle dohody v hájovně, ale odvezl jej sebou do Prahy. V korespondenčním lístku H. Sáňka oznamuje K. Absolonovi 8. října 1906: „v neděli přes noc (pozn. M. G.: 4. - 5. října 1906) vstoupili do Rudického propadání 3 páni: 2 prý byli nějací Štajeráci a 1 z dřívější výpravy (snad Urb? = Eduard Urban). Do propadání vnikli neznámým způsobem neotevřeše mříži (jak i dolní mlynář p. Pařízek s hořej jmenovaným se přesvědčili)...Měli prý 20 m lano a vyprávěli, že daleko pronikli" (obr. 10).

 

3774. H. Sáňka píše K. Absolonovi

Obr. 10: Korespondenční lístek H. Sáňky adresovaný K. Absolonovi ze dne 8. října 1906 dokládá vstup Bockovy skupiny do Rudického propadání.

 

O dva dny později dne 10. října 1906 ještě napsal K. Absolonovi dopis, ve kterém sděluje, že jeden pán byl z Brna a dva ze Štýrského Hradce a výprava byla v jeskyni z pátku až do soboty (pozn. M. G.: 3. - 4. října 1906). O tom, že šlo o výpravu H. Bocka, nemůže být pochyb. H. Sáňka se nejdříve udivoval, jak se pánové dostali do jeskyně, protože branka zůstala neporušená. Dále zachytil část komunikace mezi mistrem z pily Zábojem a dolním mlynářem Pařízkem s německými jeskyňáři. Ti zastihli badatele již dole. Němci se dotazovali, kde je klíč od jeskyně, „že to není jen pro pan Absolon; ten pán dobře také známe", ale neubáněli jej (báňat = kouřit, špinit; nešpinili jej). Z dopisu vyplynulo, že zde byla výprava tento rok již 4x a bádali velmi daleko od vchodu. Pánové si v rozhovoru postěžovali, že když tu byli naposledy, tak bylo vše bílé a nyní je vše zamazané od bláta (chápejme po Absolonově expedici). Na námitku, že pan Absolon měl šif (loď) odpověděli, že oni takovou věc nepotřebují, že se přebrodí. H. Bock zde sbíral své poznatky pro popis Rudického propadání, které vyšly souhrnně v následujícím roce jako třetí díl jeho trilogie o střední části Moravského krasu (Bock 1907; Grolich - Urban 2007). Celou kauzu uzavřel posledním „taktickým tahem" K. Absolon v roce 1907. Když se dozvěděl, že H. Bock chystá vydatí části o Rudickém propadání (vyšla dne 15. dubna 1907), narychlo sepsal předběžnou práci o lokalitě a po dohodě s nakladatelem Wiesnerem v Praze ji vydal se zpětným datem (10. června 1907), aby závod vyhrál (Absolon 1907). Bockova práce vycházela pak po celý rok v několika částech, 15. června, 20. října a poslední část pak až 10. prosince 1907. Celá kauza rychle skončila. H. Bock se definitivně s Moravským krasem rozloučil na jaře roku 1907, na podzim již natrvalo bádal již jen v dnešním Rakousku.

 

Hermann Bockův výzkum Rudického propadání (Hugohöhle)

 

Vědecké vyhodnocení Rudického propadání si K. Absolon plánoval pro sebe. Velmi dobře je jeho nárok patrný z jeho přehledu bádání z roku 1970. Bockova iniciativa jej netěšila, snažil se jí zabránit, a když se to nezdařilo, uchýlil se alespoň k „dobytí vítězství literárnímu". Ještě po dlouhých desítkách let mu stálo za to  H. Bocka z přehledu výzkumu vymazat (Absolon 1970, 143-152). Citoval jej vždy na jiných místech práce, od Děravky, propadání u Křtin, přes Vokounku či Výpustek až po Olomoučanský vývěr. Nicméně postoj k Rudickému propadání byl odlišný.

A jak zachytil v roce 1907 práci v Rudickém propadání sám H. Bock? (Bock  1907; Grolich - Urban 2007). Kromě popisu jeskyně nám kupříkladu zanechal jména svých společníků. Do Rudického propadání sestupoval se svým bratrem Aloisem a manželkou Hannou. Dovídáme se i data sestupů (leden, duben a říjen 1906). Pikantní jsou popisy „metod K. Absolona pro zabránění zkoumání lokality". K. Absolon tehdy pobýval v Praze, a proto se narychlo uchýlil k neotřelým metodám zabránění vstupu do jeskyně. Svými informacemi mu významně pomáhal H. Sáňka. K. Absolon Rudické propadání navštěvoval před H. Bockem, ale tiskem nic nevyšlo. Jak mu asi musely znít následující Bockovy věty z dubna roku 1907?

„Aloisu Bockovi, Eduardu Urbanovi, dr. Heinrichu Teplymu a Hansi Fuchsovi, se dne 7. ledna 1906, tedy bezmála po 50 letech, jako druhé skupině podařilo vstoupit na dno propadání. Jmenovaní provedli v témže roce ještě dva další sestupy a dne 4. a 5. října 1906 nastal předělový podnik autorem za pracovní podpory technika Hanse Fuchse z Brna a fil. Franze Wonische ze Štýrského Hradce. V témže roce do té jeskyně také po mnoho dní sestupoval za výzkumným účelem dr. Absolon z Prahy. Bylo to dne 4. dubna 1907, kdy jsem sestoupil do Hugovy jeskyně se svou ženou v doprovodu mého bratra Aloise a pánů Eduarda Urbana a Hanse Fuchse z Brna".

„Podstatně jiný a rovněž velice zajímavý byl náš sestup podniknutý dne 3. a 4. října 1906 u příležitosti vyměřování. V Hugových jeskyních a s nimi se prozatím udály velké změny. Žebříky, patřící horníku Sedlákovi, které zůstaly po sestupu dr. Kříže dlouhou dobu v jeskyni, byly tím prvnějším odstraněny a sekce Jedovnice Spolku českých turistů uzavřela jeskyni se souhlasem salmského ředitelství lesů v Rájci dveřmi opatřenými dřevěnou mříží, aby nepovolaným zabránila ve vstupu a zamezila případným neštěstím. I když měl být klíč podle ustanovení ředitelství lesů uchováván v myslivně v Jedovnicích, nemohli jsme jej nikde dostat a obecně nám bylo vyprávěno, že si jej vzal s sebou do Prahy dr. Absolon, aby nikdo nemohl jeskyni navštívit".

„Poté, co jsme však na opatřený pokyn ředitelství lesů od pana nadlesního Kafky v Jedovnicích obdrželi povolení k návštěvě Hugových jeskyní, a chtěli jsme naše nepoužité lankové žebříky a lana odvážet nazpět do Brna, udělali jsme si z našeho práva zvyk, uvolnili jsme jednu tyč mříže na spodním konci, a když jsme touto úzkou branou prošli, ukotvili jsme tu tyč zevnitř takovým způsobem, že nás nikdo nemohl následovat. Tak nám ta dříve zabraňující mříž nabízela nyní konečně příjemné uklidnění, neboť nikdo nemohl po nás sestoupit dolů a odstranit lankové žebříky použité k sestupu. Bohužel jsme se marným dotazováním po klíči zdrželi plných 6 hodin, čemuž se však dalo zabránit, kdyby se uzavření bylo bývalo oznámilo v denících a klíč by se byl býval podle nařízení ředitelství lesů nacházel v myslivně. Tak jsme mohli započít sestup teprve kolem 9 hodin večer, ačkoliv jsme byli již ve 3 hodiny odpoledne na místě. Štěstím bylo, že jsme se tak hojně opatřili lankovými žebříky; neboť o dřevěných žebřících se nedalo nic vyzkoumat."

Výsledkem tohoto „zápasu o Rudické propadání" bylo zpětné Absolonovo vydání svých předběžných zpráv o lokalitě v Praze roku 1907. H. Bock definitivně přenesl výzkum do Alp. K dalšímu střetu obou badatelů již nedošlo. K Absolonově cti pak můžeme alespoň připsat, že v jeho monografii z roku 1970 se nikde k Bockovi negativně nevyjádřil a tam, kde mu chyběly vlastní informace, jej citoval. Nicméně jeho slova „kromě mne se snad jen H. Bock trochu vědecky zajímal o Rudické propadání" je holá manipulace s fakty.

 

3775. H. Bock, Rudické propadání (Hugohöhlen) 1907

Obr. 11: První půdorysný plán Rudického propadání (Bock 1907).

 

O kauze v Rudickém propadání nás informuje také další zdroj. Dnes je již legendární spisek "Moravský kras aneb Dr. Karel Absolon v pravém světle", který vyšel v Praze v roce 1912 nákladem Společnosti pro zachování jeskynních krás v Moravském krasu. Autor není uveden. Okolnosti jsou popsány takto „Do jedovnického propadání občas byli voděni turisté, a proto dal dr. Absolon propadání zavříti laťovými dveřmi nákladem velkostatku. Tyto latě kluci pomalu rozebrali a tak propadání bylo zase volné a přístupné. A v tu dobu navštívilo propadání několik členů německého klubu turistů v Brně, po železných žebřících spustili se dolů na dno a pěkně vyměřili celou jeskyni. Vůdce jejich inženýr Hermann Bock uveřejnil o tom zprávu v Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen a přidal k tomu velmi pěkné profily. Když vyšlo č. 1., dověděl se o tom dr. Absolon a honem napsal o propadání německou brožuru s podloženým datem starším, aby při popisu měl prioritu. Toť historie Absolonovy brožury: Vorläufige Mitteilungen über das blinde Jedovnic Rudicer Tal und die Hugohöhlen. Herausgegeben am 10. Juni 1907. Prag. Al. Wiesner. Na této brožuře nazývá se prvním assistentem geologie, jímž nikdy nebyl, jak výše pověděno." (pozn. M. G.: datum Absolonovy práce předstihlo až druhou ze čtyř částí Bockovy práce o Rudickém propadání, ale i to mu asi mělo zajistit vědecké prvenství).

 

..................................................................................................................................................................................

Medailonek k Bockovým 80. narozeninám, sepsal Viktor Maurin, Štýrský Hradec (překlad Martin Golec)

 

Vrchní stavební rada ing. Hermann Bock osmdesátiletý

  

Dne 9. února 1962 oslaví vrchní stavební rada, zemský kulturní rada dipl. Ing. Hermann Bock ve Štýrském Hradci v plné své síle osmdesáté narozeniny. Zemský spolek pro jeskynní výzkum ve Štýrsku, jež s přáteli zakládal, oceňuje životní práci nestora štýrského jeskynního výzkumu. Hermann Bock pochází ze Sudet (narozen v Brně), nicméně brzo našel svůj druhý domov ve Štýrsku. Po absolvování vysoké zemědělské školy ve Vídni v roce 1902 vstoupil jako lesní inženýr do služeb štýrské zemské vlády. Zde se zapojil do „Štýrského jeskynního klubu" pod vedením A. Mayera. Zde mohl pokračovat ve speleologických a geologických výzkumech, které započal jako student gymnázia a vysoké školy v Moravském krasu. V prvních letech prozkoumal jeskynní svět Štýrskohradecké vrchoviny (Grazer Bergland), a to především Lurskou díru (Lurloch) u Semriachu. V roce 1908 dosáhl s H. Mayerem tehdejší koncový sifon 4 km vzdáleného ponoru Lurského potoka (Lurbach), jen několik stovek metrů uvnitř dnešního vchodu do Peggauské Lurské jeskyně (Peggauer Lurgrotte). V zimě roku 1909 obdržel Bock úkol od Štýrské zemské vlády Lurskou jeskyni zmapovat a vědecky zpracovat. Zvládl to s podporou dalších členů spolku za 26 dnů. O tři roky později vedl své neúnavné úsilí k založení společnosti Lurské jeskyně, které mohlo v tomto roce oslavit své padesáté výročí.

Již v roce 1907 založil Hermann Bock ve Štýrském Hradci Spolek pro jeskynní výzkum v Rakousku (Verein für Höhlenkunde). V běhu příštích let vznikly další sekce, mj. v Linci, Salzburgu, Brně (pozn. M. G.: brněnskou sekci založil A. Graf roku 1911), Vídni a Sarajevu. Spolek získával na významu a v letech 1908-1919 vydal 18 sešitů „Mitteilungen für Höhlenkunde" (Zprávy jeskynního výzkumu). Hermann Bock nevydával v této době jen své četné práce, nýbrž jako redakční člen přispíval i k vzniku dalších prací. Spolku Verein für Höhlenkunde byl od svého založení v roce 1907 až do svého zániku po první světové válce předsedou. Jednotlivé sekce, např. v Salzburgu, pracovaly jako samostatné zemské spolky dále.

V Hauptverband Deutscher Höhlenforscher (Hlavní svaz německých speleologů; pozn. M. G.: od roku 1942 byl pod něj převeden brněnský Verein für Höhlenforschung pod vedením A. Zlamala) se stal v letech 1923-1926 zástupcem předsedy. V Zemském spolku pro jeskynní vědu ve Štýrsku je jako nejstarší člen štýrského jeskynního výzkumu od roku 1946 čestným členem.

K nejvýznamnějším výzkumům života vrchního stavebního rady Bocka patří objev a průzkum Dachsteinských jeskyní, které prozkoumal společně s G. Lahnerem z Lince. Díky těmto objevům se stalo Rakousko nejen významnou zahraniční destinací cizineckého ruchu, ale tyto objevy účinkovaly na další speleologický výzkum v celé střední Evropě. Hermann Bock se ale nezaměřil jen na objevy tohoto vysoko položeného alpského jeskynního systému, nýbrž se zabýval bezprostředně jeskynní genezí, otázkou tvorby ledu atd., nad čímž vedl v následujících letech aktivní vědeckou debatu. Ucelené závěry svých výzkumných poznatků publikoval v roce 1913 v reprezentativní práci „Jeskyně na Dachsteinu" („Höhlen im Dachstein"). Ve stejném roce byly publikovány jeho základní práce „Kras a jeho vodstvo" („Der Karst und seine Gewässer") a „Charakter středoštýrského krasu" („Charakter mittelsteirischen Karstes"). Bock zasáhl do tehdejší diskuze vedené na vysoké úrovni otázkou krasové hydrografie a položil na misku vah své poznatky znalce podzemních krasových prostorů.

Vypuklá první světová válka povolala Hermanna Bocka už v den mobilizace do aktivní služby. Po zranění v Haliči zužitkoval jako vedoucí „jeskynní stavební skupiny" („Höhlenbaugruppe"), časem měla asi 500 mužů, své technické a speleologické znalosti při budování bezpečnostních přístřešků mužstva na italské frontě. V roce 1917 byl převelen na tehdejší ministerstvo zemědělství vybudovat „jeskynní komisi" pro hledání jeskynních fosfátů ve Štýrsku, na Moravě a v Haliči (pozn. M. G.: nutno ověřit dopad jeho práce na Výpustek). Také za druhé světové války byl Hermann Bock nasazen po celou dobu svého trvání jako stavební inženýr, byl majorem vojenské geologie (mj. v západním Německu, Belgii a Francii).

Výzkumy vrchního rady Bocka v letech 1918-1939 proběhly mimo jiné v oblasti Eisenerzu, jeskyně Frauenmauer (Frauenmauerhöhle), objevem Langsteinské krápníkové a ledové jeskyně (Langstein-Tropfstein- und Eishöhle), na Tonionalpe bei Mariazell - Šachta netopýrů (Fledermausschacht) a společně s plukovníkem Mühlhoferem zase na Dachteinu - Mamutí jeskyně (Mammuthöhle). Ve společné práci s univerzitním profesorem G. Kyrlem, vedoucím Speleologického institutu ve Vídni, se zúčastnil Hermann Bock v roce 1927 „kombinovaného chlorování Lurského potoka" a v roce 1931 speleologického výzkumu na ostrově Capri. Jako konzervátor spolku pro výzkum jeskyní ve Štýrsku u spolkového památkového úřadu (1929-1938) se zasadil o ochranu mnohých jeskyní.

Po druhé světové válce prováděl vrchní stavební rada Bock dále své speleologické výzkumy. V roce 1951 zaujal vědecké vedení při čtrnáctidenních šachtových expedicích Zemského spolku pro výzkum jeskyní v Tauplitzhochalpe. Tehdy objevil po něm dnes zvanou Hermann Bockovu jeskyni na Kleinen Briegletsbergu. Ve stejném roce byl Hermann Bock jmenován poradcem Jeskynní komise při spolkovém ministerstvu zemědělství a lesnictví ve Vídni. Ještě v roce 1954 a 1955 vedl několik měsíců paleontologicko-archeologické výzkumy Štýrského muzea „Joannenum" v různých jeskyních středoštýrského krasu.

Z tohoto krátkého nástinu z neobvykle bohatého životního díla vrchního stavebního rady Bocka a neuzavřeného soupisu jeho vědeckých publikací se ukazuje vedle čistého alpského výkonu jubilanta úžasný výraz jeho vědeckého bohatství. Mnohé jeskyně Rakouska byly právě jím zmapovány. Z jeho pera pochází, mimo mnoha zpráv v novinách, asi 50 vědeckých publikací, které zahrnují speleologické příspěvky, práce o krasové hydrografii přes jeskyní meteorologii k paleozoologii a archeologii.

...................................................................................................................................................................................

 

Bockův rychlý přechod z Moravského krasu do Alp

 

Významným předělem v životě Hermanna Bocka byl rok 1907. 4. dubna 1907 ještě naposledy sestoupil do Rudického propadání. V zimě z roku 1906 na 1907 ale již ve Štýrském Hradci založil Spolek pro výzkum jeskyní (Verein für Höhlenkunde). Během roku 1907 sice ještě vycházela poslední část jeho práce o Rudickém propadání v brněnském periodiku německých turistů, ale to již Hermann Bock bádal pod hlavičkou svého nového spolku ve Štýrsku. V roce 1909 ještě přispěl do brněnského sborníku editovaného A. Grafem vydaného k desátému výročí práce Spolku německých turistů v Moravském krasu článkem "Bohaté jeskynní plány" (Bock 1909). Ale to už naplno bádal v dnešním Rakousku.

Jeho první rakouskou lokalitou byla Lurská jeskyně. Na začátku roku 1908 pronikl s kolegy hluboko do jeskyně a společně prozkoumali rozsáhlý systém. Pracovali zde ještě v následujícím roku 1909. V roku 1908 H. Bock nakreslil první plán jeskyně Katerloch (nejbohatší krápníková jeskyně Rakouska). V letech 1910 a 1911 následovaly jeho životní objevy v dnešním Dachsteinském jeskynním parku (Dachstein Höhlenpark): Mamutí jeskyně (Mammuthöhle, má dnes 65 km) a Dachsteinská - Obří ledová jeskyně (Dachstein-Rieseneishöhle) společně s  Georgem Lahnerem, Alexanderem von Mörk a Rudolfem Saarem (a manželkou Hannou Bock). V roku 1913 pak vyšla jejich reprezentativní publikace Jeskyně na Dachsteinu (Höhlen im Dachstein). Tato oblast patří dnes k chloubám Rakouska a je zapsaná společně s okolní krajinou a jejími fenomény do seznamu organizace UNESCO („Historische Kulturlandschaft Hallstatt-Dachstein/Salzkammergut"). Ve stejném roce 1913 byly publikovány Bockovy základní vědecké práce „Kras a jeho vodstvo" a „Charakter středoštýrského krasu".

První roky po přesídlení do Štýrského Hradce byly ve znamení neuvěřitelně intenzivní práce a jeho životních objevů. „Až by se zdálo, že malý Moravský kras byl pro H. Bocka cvičištěm a Alpy pak novým rozsáhlým bojištěm s desítkami kilometrů nových chodeb a fantastickou jeskynní výzdobou". Wikipedie o Dachsteinské obří ledové jeskyni uvádí: 17. června 1910 jeskyňáři Hanna a Hermann Bockovi z Brna společně s  Georgem Lahnerem z Linze poprvé zdolali velkou ledovou propast, což se považuje za oficiální datum objevu. Jinde se ale uvádí za datum objevu až 21. srpen 1910, to byly objeveny  Tristanův a Parsifalův dóm.

V tomto ohledu byla Brunina jeskyně velmi dobrým tréningovým místem pro brzké „obří a mamutí" objevy.

 

3776. H. Bock s přáteli v Mamutí jeskyni pod Dachsteinem

Obr. 12: Členové spolku Verein für Höhlenkunde in Österreich v Tristanově dómu Dachsteinské - Obří ledové jeskyně u Obertraunu (na pohlednici uvedeno: největší ledová jeskyně na světě). Mezi pány stojí pravděpodobně H. Bock, postava zcela vlevo je žena, jde asi o Hannu Bock. Razítko nese datum 10. 11. 1913.

 

Hermann Bock v první světové válce v Krasu

 

Jedním z nejkrvavějších míst pro vojáky rakousko-uherské armády za první světové války byla fronta v Itálii. Boje probíhaly různými terény od horských oblastí až po Jaderské moře. Poblíž italského přímořského města Monfalcone vedla fronta krasovým územím. Na úseku San Michele del Carso - Doberde del Lago se sváděly velmi tvrdé boje s množstvím ofenzív. Typická zákopová válka s masivním nasazením dělostřelectva zde našla jedno neblahé specifikum. Dopadající granáty tříštily vápenec, jehož úlomky účinkovaly stejně jako střepiny. Úmrtnost vojáků byla mnohem větší, než kdekoliv jinde. Vyvstala zde akutní potřeba vyhledávání podzemních dutin a jeich přestavování na bezpečné kryty. V roce 1915 byl proto odvelen z Haliče (dnes jižní Polsko) Štýrskohradecký jeskyňář Hermann Bock, aby v Krasu započal s vyhledáváním a registrací jeskyní pro vojenské účely. Byl přidělen k velení 5. armády s hodností poručíka. Pro svůj úřad měl dokonce své vlastní razítko s označením „jeskyňář 5. armády". Později převzal velení nad skupinou o síle 500 mužů, která stavěla ubytování a velitelská stanoviště v jeskyních. Obdržel druhé razítko s názvem „jeskynní stavební skupina" (více Walther Schaumann). Po razantním průlomu rakousko-uherské armády na podzim roku 1917 byl H. Bock z fronty odvelen pro nový úkol. Pod ministerstvem zemědělství prováděl výzkum a evidenci fosfátových hlín v jeskyních Štýrska, Moravy a Haliče.

 

3777. Bockova válečná razítka na italské frontě

Obr. 13: Dvě razítka poručíka H. Bocka na italské frontě. Poručík Hermann Bock, jeskyňář 5. armády - 5. A. (Armee) E. (Etappen) K. (Kommando). Jeskyňář a jeskynní stavební skupina - 5. A. K. Q. (Quartier).

 

Bockovu válečnou etapu uzavírá vzpomínka na Vánoce roku 1915. H. Bock se stal hlavním iniciátorem vánoční oslavy v Postojenské jeskyni (německy Adelsberghöhle), při které mohli válkou sužovaní vojáci na několik hodin zapomenout na realitu války a být fascinováni nádherným podzemním světem.

 

Modrá jeskyně na Capri

 

V průběhu dlouhého jeskyňářského života se Hermann Bock dostal k různým tématům. V roce 1931 se zúčastnil zahraničního vědeckého výzkumu „nejkrásnější jeskyně na světě" proslulé a turisty obléhané Modré jeskyně na ostrově Capri nedaleko Neapole (obr. 14). Tento fenomén přenesl na půdu Moravského krasu poprvé Heinrich Wankel v souvislosti s objevem Zelené jeskyně na Punkvě v roce 1857. O její existenci dokonce musel svést přestřelku s Florianem Koudelkou, který jej obvinil ze lži. Wankel pak ještě v roce 1887 veřejně odpověděl, že nádherný jev rozzáření vody se objevuje jen, když je protilehlá stráň zalitá sluncem. Obdobně  je Modrá jeskyně osvětlována ostrým sluncem vnikajícím malým vchodem na úrovni hladiny. H. Bock je autorem plánu Modré jeskyně na Capri (obr. 15).

 

3778. Modrá jeskyně na Capri 3779. Bockův plán Modré jeskyně na Capri

Obr. 14: Romantická imprese Modré jeskyně na Capri (vlevo).

Obr. 15: Bockův plán Modré jeskyně na Capri (vpravo).

 

Hermann Bockova jeskyně v Alpách

 

Po Hermannu Bockovi je v Rakousku pojmenovaná Bockova jeskyně (Hermann-Bock-Höhle) na Klein Brieglersbergu v Totes Gerbirge (obr. 16).  Byla objevena při jím vedené expedici v srpnu roku 1951 (Murban - Mottl 1953).

 

3780. Hermann Bockova jeskyně v Alpách

Obr. 16: Hermann Bockova jeskyně, objevená v roku 1951.

 

V rozlehlém systému Mamutí jeskyně u Dachsteinu se jmenuje část systému Bockova jeskyně (Obr. 17).

 

3781. Mamutí jeskyně pod Dachsteinem

Obr. 17: Mamutí jeskyně u Dachsteinu - část systému nese jméno Bockova jeskyně (pravá část plánu - Bockhöhle).

 

3782. Bockův dopis K. Absolonovi 3784. Bockův dopis K. Absolonovi (2. část)

Obr. 18: Dopis H. Bocka K. Absolonovi dne 12. listopadu 1913.

 

V posledním odstavci naznačuje, že Mamutí jeskyně může být nejdelší jeskyně na světě. V jiné části dopisu H. Bock K. Absolona označuje za nejlepšího znalce jeskynní fauny a zve jej na přednášku do dnešního Rakouska.

 

Závěr

 

Život a dílo Hermanna Bocka bude možná  překvapením pro současné jeskyňářské prostředí v Moravském krasu. V dnešním Rakousku je situace zcela odlišná, Bockovo jméno je spojováno se stoletým výročím rakouské spolkově organizované speleologie. V roce 1911 rozšířil H. Bock působnost původního štýrského spolku Verein für Höhlenkunde, založeného v roce 1907, na celé tehdejší Rakousko-Uhersko.

Jak vyplynulo z předloženého článku, jeskyňářská dráha H. Bocka byla velmi bohatá a dlouhá. Mezi roky 1901-1907 se zaměřil na střední část Moravského krasu a od roku 1907 se jeho zájem přenesl na dnešní rakouské území, kterému zůstal věrný po celý život. Rodák z Brna - Hermann Bock - našel svůj druhý domov ve Štýrském Hradci (Grazu), kde žil až do svých 87 let. V jeho badatelské činnosti jej doprovázela jeho žena Hanna, která je se svým sestupem do Rudického propadání ze dne 4. dubna 1907 dosud první prokázanou jeskyňářskou v Moravském krasu.

 

Na základě studia dlouhého životního příběhu H. Bocka můžeme konstatovat, že ač jsou jeho badatelské počátky v Moravském krasu velmi výrazné a dodnes obsahově cenné, byly stále jakousi přípravou na následující etapu v dnešním Rakousku. Zde se mu podzemní dvorana otevřela opravdu dokořán. H. Bock tam zúročil své organizační a badatelské zkušenosti, které pilně trénoval ve svých studentských letech v Moravském krasu. Stal se objevitelem nejrozsáhlejších a nejkrásnějších jeskyní dnešního Rakouska.

 

Na Býčí skále Hermann Bock získal svoji jeskyňářskou nesmrtelnost objevem Bruniny jeskyně dne 9. 1. 1902. Otevřel zde novou etapu, kterou můžeme nazvat moderním jeskyňářským výzkumem. Současným pokračovatelem této etapy je ZO ČSS 6-01 Býčí skála.

 

Literatura a zdroje:

 

Absolon, K. 1907: Vorläufige Mitteilung über das blinde Jedovnitz-Ruditzer Tal und die Hugohöhlen, Praha.

Absolon, K. 1970: Moravský kras 2, Praha.

Bock, H. 1902: Zur Tektonik der Brünner Gegend, Jahrbuch der Keiserlich Königlichen Geologischen Reichsanstalt Band 52,

2 Heft, 259-264.

Bock, H. 1905: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz, Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn 3,

No. 3, 13-16; No. 4, 21-27; No. 6, 38-39.

Bock, H. 1906: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz, Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn 4,

No. 1,1-6; No. 2, 17-22; No. 3, 29-31; No. 5, 45-47; No. 6, 54-56.

Bock, H. 1907: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz, Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn 5,

No. 2, 13-15; No. 3, 21-22; No. 5, 33-36; No. 6. 41-42.

Bock, H. 1909: Zahlreiche Höhlenpläne, in: A. Graf, Eine Höhlenwanderung im Arbeitsgebiete des Vereines deutscher

Touristen in Brünn. Denkschr. herausgeg. v. Ver. deutsch. Touristen i. Brünn Anläβlich seines 10jährigen Bestandes,

3-32, Brünn.

Golec, M. 2010: Hermann Bock 1905 - Josefovské a Křtinské údolí I., www.byciskala.cz, články 5. 4. 2010.

Golec, M. 2013a: Antonín Boček a Speleologický klub Brno na Býčí skále, www.byciskala.cz, články 17. 6. 2013.

Golec, M. 2013b: Julius Simon - objev Skalního zámku a Böhlerovy chodby, www.byciskala.cz, články 25. 8. 2013.

Grolich, V. - Urban, J. 2005: Ing. Hermann Bock. Jeskyně jižního Moravského Švýcarska (I. část).

[První část - publikovaná roku 1905 - Josefovské údolí], Sborník Muzea Blansko 2005.

Grolich, V. - Urban, J. 2006: Ing. Hermann Bock. Jeskyně jižního Moravského Švýcarska (II. část).

[Druhá část - publikovaná roku 1906 - Křtinské údolí], Sborník Muzea Blansko 2006, 59-80.

Grolich, V. - Urban, J. 2007: Ing. Hermann Bock. Jeskyně jižního Moravského Švýcarska (III. část).

[Třetí část - publikovaná roku 1907 - Rudické propadání], Sborník Muzea Blansko 2007.

Murban, K. - Mottl, M. 1953: Die Bärenhöhle (Hermann-Bock-Höhle) im Kleinen Brieglersberg, Totes Gebirge,

Mitteilungen des Museums für Bergbau, Geologie und Technik am Landesmuseum „Joanneum", Heft 9, Graz.

 

http://de.wikipedia.org/wiki/Hermann_Bock

http://de.wikipedia.org/wiki/Verein_f%C3%BCr_H%C3%B6hlenkunde_in_%C3%96sterreich

http://www.dolomitenfreunde.at/verein/artikel/df03_d.htm (Walther Schaumann)

 

V Tišnově dne 6. září 2013 Martin Golec



Diskuse "Hermann Bock - z Moravského krasu do jeskyní pod Dachsteinem"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
Bock, oprava překlepu Anonym [154.20.251.xx]  Před 6 roky
   1 odpověď, vložil(a) Martin před 6 roky
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [540145], dnes 46 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
ZTQzMjBk