WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Neznámý Jindřich Wankel Historie

Je to právě 200 let od chvíle, kdy se 15. července roku 1821 narodil objevitel úžasného archeologického pokladu v Býčí skále, MUDr. Heinrich (Jindřich) Wankel.

Vladimír Šebeček  | 14.7.2021 21:53 | pridej.cz  | Diskuse...[0] | Zobrazeno 29x  

Je to právě 200 let od chvíle, kdy se 15. července roku 1821 narodil objevitel úžasného archeologického pokladu v Býčí skále, MUDr. Heinrich (Jindřich) Wankel. Oblíbený praktický lékař z malého města i evropsky známý vědec. Odvážný průzkumník podzemního světa Moravského krasu i badatel, sepisující dlouho do noci učené traktáty. Všestranný přírodovědec a při tom skromný člověk, pověstný svým sociálním cítěním. Němec původem a přece český vlastenec.


5334. 1

To všechno víme. Ale můžeme poznat toho výjimečného muže ještě více? Můžeme nahlédnout do jeho privátního života?


Dětství a mladá léta

Narodil se v rodině pražského Němce, zemského rady Damiana Wankla, původem z bavorského Hammelburgu a jeho ženy Magdaleny. Ta byla sice rozená Schwarzová, ale pocházela z české rodiny Slánských ze severních Čech. A tak se stalo, že nejmladší Heinrich byl maminkou vychován v českém prostředí. Dle jeho vlastní vzpomínky při nástupu do školy, (rozumí se německé) uměl dobře česky a podstatně hůře německy.

Přelomem bezstarostného mládí byla smrt jeho otce v roce 1835. Rodina tak přišla o živitele a nejmladší syn o tátu, který ač úředník, vedl svého syna k zájmu o přírodu. Naštěstí však měl v Praze otcovy příbuzné a přátele, kteří ho občas na studiích filosofie podpořili.

 

Pamětní deska z hrobu Wanklova otce, na Malostranském hřbitově v Praze
5335. 2

 

V srpnu r. 1839 přichází zásadní rozhodnutí. Navzdory přání strýce Padowce, který mu vnucuje úřednickou dráhu, rozhoduje se mladý Wankel k náročnému studiu medicíny.

…Jak protivné mně bylo bezduché mínění mého váženého strýce. Život úřednický je nejnižší otroctví, kde je člověk přikován na jedno místo. U plesnivých knih a suchopárných spisů bych přijímal denní mzdu za práci stroje. Nestanu se takovým nádeníkem. Mé rozhodnutí bylo pevné a neotřesitelné. Zvolil jsem si lékařství. Nabízelo mně všechno, co jsem si přál… Zajistí mi místo mezi mými spoluobčany, jímž si zjednám vážnost a budu moci být lidstvu k užitku…

Jaký byl tedy mladý Wankel? Byl tento budoucí zakladatel moravské archeologie zaujatý jen studiem? Co nám řeknou jeho soukromé zápisky?

 

Tajný deník - Ephemeriden aus meinen Leben

Omlouvám se za poněkud bulvární nadpis, ale odpovídá skutečnosti. Pisatel si do něj zaznamenával vše, co se dotýkalo jeho života, včetně zápisů vysoce soukromých, které po letech rozhodně nebyly určeny očím jeho manželky nebo dcer. Dá se předpokládat, že ho měl pečlivě ukrytý v uzamčené zásuvce svého psacího stolu.

 

Ústav Anthropos, MZM Brno
5336. 3

 

Deník sestává z vázané knihy a číslovaných volných listů, vše popsané úhledným, ale obtížně rozluštitelným, kurentním rukopisem. Část deníku se pak dochovala v strojopisném přepisu do latinky, (ale v němčině) snad někdy z padesátých let minulého století. Kvalita přepisu však odpovídá nečitelnosti rukopisu. Vybrané části vyšly tiskem v r. 2017 pod názvem Efemeridy z mého života. (MZM Brno) Proč používal nejprve vázanou knihu, (začíná jeho dětstvím) psanou velmi pečlivě a vyzdobenou ilustracemi a pak pokračoval na jednotlivých listech, není jasné. V knize totiž zbývá řada nepopsaných listů. Podobá se to otázce, zda bylo dřív vejce či slepice. Nejpravděpodobnější je vysvětlení, že Wankel psal na volné listy od počátku, (ostatně osmnáctiletý mladík zpravidla nevzpomíná na dětství, to činí starší muži) a ve zralém věku se rozhodnul svůj deník upravit a přepsat načisto, ale práci pro nedostatek času již nedokončil.

Wankel psal charakteristickým způsobem. Miloval dlouhé věty, hojně využíval čárky a středníky. Například zápis o návštěvě Teplic tvoří v tomto odstavci pouhé dvě věty!

…Naši mysl omámil čilý obchodní shon; odevšad se smály v ústrety přátelské a veselé obličeje, tu trylkovalo u okna vesele děvče, jen lehce zahalené do ranního šatu, svůj prostý zpěv tam bručel tlustý cestující kolem svých zavazadel, tu svolával tučný hostinský svoje čeledíny, tam bylo slyšet, jak o sobě dává vědět postilion jedoucí na koni, vozy rachotily po dláždění, vozkové křičeli, prodavači, Tyrolané, Italové, Židé, vykřikovali v obtěžujících tónech a hlasitě chválili své zboží. Po ulici pospíchali jeden přes druhého pestré masy, Angličané, Francouzi, Rusové, Prusové, Sasové, nastrojené dámy, rozedrané ženy, počestná děvčata, nestydaté běhny, ševcovští pomocníci, pokrývači, nádeníci všeho druhu, průvodci, výrobci, Turci a Mouřeníni, všechno se to vlnilo ve zvláštní směsici, věčný hluk, neustávající hlomoz, se nesly malým, půvabným městem; šel jsem po ulicích, obdivoval jsem půvab šťastného lázeňského města, na chvíli jsem zapomněl na své starosti, cítil jsem se uchvácen vřídlem radovánek…

K tomu se dá jen podotknout - chudák překladatel z německého originálu. Byl jím brněnský zubní lékař MUDr. Jiří Urban. Během dvou let mi celý Wanklův deník, rozsahem větší než „Obrazy z Moravského Švýcarska“, přeložil. Tento brilantní němčinář však nedokázal číst kurentní rukopis. K tomu využil několika odborníků, (své počáteční ochoty asi brzy litovali, protože je Jirka Urban, ač praktikující katolík, využíval zcela nekřesťansky) zvláště německé řádové sestry Edith, která se pak po jeho smrti v roce 2014 zúčastnila i posledního rozloučení u vývěru Jedovnického potoka před Býčí skálou a malý smuteční obřad uložení popela do země, stylově doprovodila svěcenou vodou a modlitbou v německém jazyce.

 

MUDr. Jiří Urban
5337. 4

Obrazotvornost

Některé zápisy dokumentují autorovu fantazii, kterou by mu dnešní mladí mužové, tupě zírající do mobilů, mohli závidět. Přečtěme si, co devatenáctiletého mladíka napadá na kraji lesa, při pohledu na půvabnou venkovskou krajinu.

 

…V mé duši se rozprostírala mrazivá mlha. Vystupovaly z ní pochmurné stíny, pospíchaly, jeden přes druhý, stále zřetelnější.

Potácela se odtud vyzáblá postava bledých rysů s šedivými kadeřemi zahalujícími čelo. Její pohled byl zamlžený, dech sténavý, třesouc se spěchala, opírajíce se o hůl. Byla to bída.

Za ní následovalo radostným krokem děvče ve flórových šatech, s červenými tvářemi, zářícíma očima, s vonícími květinami ve vlasech, bujné, mladé, krásné. Hopsalo kolem, jako by se vznášelo v nebeské rozkoši. Byla to radost.

Za ní následovala žena s kojencem v náručí, nuzně oblečená, utrápená, ubohá. Po boku ji následoval plačící, otrhaný chlapec. Pohlíží na kojence a trpké slzy mu kanou z očí. Je to chudoba.

Za nimi následuje bytost, jejíž třpyt zaslepuje oči. Skvělé postavy, krásného obličeje, atlasový šat jí šustí na bedrech, třpytný briliantový šperk zdobí bujné hrdlo, diadém ze smaragdů, rubínů a perel obepíná vznešené čelo. Je krásná a impozantní, avšak z těch krásných rysů hledí tvrdost a pýcha, studený je pohled a jízlivá ústa. Je to bohatství.

Za ní kráčí plíživým krokem černě oděný muž. Žlutá je barva jeho vyhublých rysů, pichlavé jeho malé, lesknoucí se oko, bezzubá jsou jeho jízlivě se smějící ústa, jeho údy tenké a hubené, postava vytáhlá, záda ohnutá. Je to závist.

Potom se vznáší kolem žena, jen lehce zahalená flórem, veselá, vábivá, oslnivě krásná, její plná paže, ovinutá červenou stužkou drží lilii. Světlý, kadeřavý vlas se vlní přes bujná, nezahalená ňadra, čelo zdobí věnec růží a pomněnek. Za ruku drží šerednou kostru se zubícím se šklebem, kosti se klapavě třesou jedna přes druhou, nese knihu a kosu. Je to láska a smrt.

Obě spěchají za ostatními postavami a mizí v mlze…

 

Wanklova obrazotvornost je úžasná. Proto po čtyřiceti letech dokáže jedinečným způsobem přetvořit výsledky svého vědeckého zkoumání v Býčí skále v příběh o skupině krásných, mladých dívek, které zde musí doprovodit zemřelého velmože na onen svět. Romantický přístup, který mu mnozí vyčítali, je ve skutečnosti jeho předností. Protože jména střízlivě uvažujících vědců historie zapomene, zatímco Wanklův text z knihy „Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti“ se stane nesmrtelným.

 

"ó krásný, půvabný kraji"

Osmnáctiletý Wankel byl citlivý, hloubavý romantik, který dokázal snít s otevřenýma očima při pohledu na město, které miloval i na hvězdy nad ním. Jeho text už další komentář nepotřebuje.

…Z líbezné výšiny shlížím okouzlen dolů na nádherně se třpytící město. Žasnu nad mořem domů, majestátným královským zámkem, odkud zaznívá přidušeně vyzvánění zvonů, jemuž odpovídají věže z města. Půvabně zaznívá zvonková hra v Loretě, prochvívá žalostnými tóny večerní vzduch a dotýká se strun zármutku v cituplném srdci. ó krásný, půvabný kraji, obdivuji tě, přece však toužím pryč, do dáli, kde tě neuzřím. Můj vnitřní hlas mi říká, zde není tvůj osud, ty musíš hodně daleko, abys byl šťasten…

 

Ústav Anthropos, MZM Brno
5338. 5

…A přece bych si přál více. Spolu s ní žít ve vážnosti ve velkém městě, s ní si užívat těch nejblaženějších chvil, sát smyslnost a rozkoš z jejího krásného těla, v opojení žít dále, dokud by vše neukončil tmavý jícen hrobu…

 

Je krásný večer! Oko se zvedá vzhůru a vzhlíží k těm myriádám světů, které v nepředstavitelné dálce obíhají po své dráze. Neznámá touha se probouzí v naší duši, touha letět k těm tajuplným světům, vidět je, poznat je, zakusit je, učit se jimi. Ale jsme připoutáni k zemi, jen zrak, paprsek světla se k nim dostane, aby nám naznačil, že jsou ještě jiné světy, kde nás snad jednou čeká nový, krásnější život…

"Mé srdce nemohlo žít bez lásky"

Mladý Heinrich miloval krásu. Krásu přírody i krásu žen. Obojí ho inspirovalo, obojí potřeboval nezbytně k životu. V jeho deníku defiluje značně dlouhá řada děvčat, do kterých se prchavě, ale beznadějně zamiloval. Nečinil rozdílu v jejich společenském postavení či národnosti. Chodil s dívkami z dobrých rodin i se služebnými, děvčaty z města i vesnice, slečnami německými, českými i židovskými a všechny miloval stejně upřímně.

 

J.M.
5339. 6

 

…Byla to Roza, mladičké, černovlasé, černooké děvče. Její opálená tvář, klenutý nosík, červené rty, bílé, perlové zuby a pronikavé oči jsem nemohl spatřit, aniž by nevytryskla horká láska, v mém po lásce tak dychtícím srdci. Měl jsem příležitost tuto lásku pěstovat, mohl jsem ji často vídat, vést se s ní za ruku, mazlit se s ní v trávě, objímat a líbat ji…

 

Nejsou vám ta slova o bílých perlových zubech povědomá? O 40 let později je Wankel použije při popisu dívčích lebek v Býčí skále. Vůbec se zdá, že promítnul do interpretace nálezu své vzpomínky z mládí. A je to možná jen náhoda, ale v roce 1869, kdy Wankel poprvé začal kopat v Předsíni Býčí skály, vyšel první český překlad Poeova Havrana. Wankel měl poezii rád a byl pilným čtenářem. Báseň jistě četl a pochopil z ní, že nejsilnější námět, který je možno čtenáři předložit, je smrt krásné, mladé dívky. A dovedl ho k dokonalosti smrtí celé skupiny dívek. A tato jeho interpretace je navzdory moderním archeologům stále živá. Pokračujme však v jeho zápiscích:

 

…Poněvadž se v pokoji hrály karty, pospíchal jsem do kuchyně, abych se občerstvil tučným a chutným zajícem. Teprve teď jsem však zpozoroval krásné oči, nádherné světlé vlasy, růžové rty a perlové zuby krásné služebné Bräuerových; podivuhodně lahodná česká řeč z krásných úst Slovanky se dotkla mého srdce a nemohl jsem jinak, než ji přitisknout k sobě a zahrnout polibky. Také ona, jak se zdálo, v tom měla zálibu a tak večer uplynul v nejpříjemnějším žertování a mazlení dvou mladých duší…

 

…Viděl jsem Matyldu zahalenou v lehkém flóru, jako něžnou nymfu, která mi letěla vstříc. Přišla blíže, já jsem rozevřel paže, pevněji a těsněji jsem ji objal, žhavé polibky proudily do mých úst a já jsem se rozplýval v rozkoši, v nevýslovné rozkoši…

 

…Marie Kuhnertová byla velice příjemná, přímo rozkošná, její řeči začaly být dvojsmyslné, oči sršely ohněm, jako by mne chtěla pozvat do svého pokojíku a když jsme se loučili, doprovázela mne až ke schodům a zašeptala: „Zde je moje ložnice“ a já osel tomu neporozuměl…

 

J.M.
5340. 7.
"ó ta kolosální ňadra!" Poslední úryvek je delší, ale rozhodně stojí za přečtení. Wankel zde zaznamenává svoji návštěvu nevěstince, (v té době to bylo zcela běžné a společensky přijatelné) ale vše popisuje tak s takovou jemností a noblesou, že ani dnes nikoho nemůže urazit.

 

…Má fantazie mi přičarovala nejkrásnější a nejdokonalejší ženy. Nedopřávalo mi to žádný klid, žádný odpočinek, běhal jsem městem a pásl jsem se na půvabných tvářích žen, které jsem potkával. Ach jak jsem byl nadšen, když jsem spatřil krásné lýtko, jak mě nadchla chvějící se ňadra mladého děvčete v ranních nedbalkách.

Vše mně však bylo nedostatečné, rozhodl jsem se proto hledat děvčata, která by mně nabízela větší smyslnost. Spěchal jsem v neděli s Bernáškem do oněch domů, v nichž byly k dispozici nádherné exempláře žen. Zejména v malé, ubohé kavárně jsme našli množství takových rozkošnic. Jedna, děvče krásného vzrůstu a ne zrovna ošklivého obličeje byla oblečena nanejvýše nestoudně a chovala se vůči nám prostopášně. ó ta kolosální ňadra, která byla zdůrazněna hluboko vystřiženými, těsnými šaty, nestoudný pohled, velký zadek, svůdné řeči. To všechno se mně brzy znechutilo, tudíž jsme odešli. Ach, kdybych byl bohatý, vedl bych tyto bytosti k lepšímu osudu, neboť ony toho potřebují nejvíce.

 

J.M.
5341. 8.

Avšak noc najednou znovu probudila moji fantasii, ve snu se přede mnou vznášely nahé ženy, které mě objímaly, cítil jsem jejich něžná těla, jejich měkká ňadra, jejich horký dech, vznášely se kolem mě v nejgracióznějších polohách a objímaly mě se zvířecí rozkoší. Brzy však tyto postavy odletěly, neklidná noc mizela před krásným, jasným začínajícím dnem a rozptýlila mé myšlenky…

 

Mladý Heinrich si na dívčí společnost opravdu potrpěl, ale všechny jeho zápisky k tomuto tématu jsou psané s jakousi cudnou elegancí. Zhruba ve stejných letech si Karel Hynek Mácha do svého deníku zapisuje:

 

…Z domova jsem šel s Lori domů, do Truhlářské ulice. Pical jsem ji u okna na stolicích. Křičela, abych přestal. „Es tut weh. Jesuskotte.“ (Ježíši, to bolí). Když jsem se ptal proč, odpověděla: „Weil du tiefer je kommen bist als sonst.“ (Zašel jsi hlouběji než jindy). Potom šla na obtritt (obkročmo).
A já jsem jí držel šaty…

 

Laskavý čtenář promine, ale ve srovnání s vyjadřováním velkého básníka mi náš Jindřich Wankel připadá jako romantický spisovatel o třídu lepší!

Příroda

Zde bych pominul Wankelovu přírodovědeckou činnost a soustředil se jen na jeho okouzlení přírodou.

 

…Po krátkém putování tímto malebným údolím dojdeme do skalního kotle a zůstaneme překvapení stát před nanejvýše malebnou partií. Mocné kolosy se kupí do výše, ve skalní skupinu přes 80 metrů vysokou, rozeklanou, ve všech směrech prostoupenou jeskyněmi a porostlou divokým houštím; na jejím úpatí se otevírají hluboké, tmavé jeskyně, do nichž se s hučivým duněním řítí dolů voda, jež se zpěněna prodírá chaosem skalních balvanů…

 

Text psal již zralý muž. Jedná se o popis Rudického propadání, z knihy „Obrazy z Moravského Švýcarska“. V mládí však byl zdatným turistou a prázdniny využíval k toulkám krásnou, severočeskou krajinou. Z té doby se také zachovala řada jeho kreseb, zejména hradních zřícenin, které mu svojí romantikou učarovaly. Oba úryvky dělí 40 let.

 

Ústav Anthropos, MZM Brno
5342. 9

 

…Časně zrána jsem vyrazil se svým přítelem, abychom vystoupili na půvabnou zříceninu. Oddělil jsem se od něj a vyšplhal jsem se na srázný vrchol. ó, jak nádherné panoráma! Oko těkalo po mírných kopcích, horách, polích, lesích a skalách, vesnicích a městech, tam na obzoru kruh modrého pohoří. Krásné, velkolepé hory, které se vynořují z roviny…

 

Z této doby také pochází zápis z první návštěvy podzemí, která mohla ovlivnit jeho další život. U Bíliny navštíví hlubinný uhelný důl.

 

…V hornickém oblečení jsme sestupovali dolů do černých sálů, kde se v prostorném podzemí klenou kolosální sály, podepřené černými pilíři s propletenými oblouky a chodbami v jejichž dalekých prostorách bloudí četné hornické lampičky a osvětlují lesknoucí se uhlí…

 

Poté ještě navštíví rudný důl v Cínovci.

 

…Oblékli jsme si hornické oblečení. Halena, hrubé důlní kalhoty a hornická čepice tvořily náš kostým. Šlo se dolů, ve starém díle, dolů do hlubiny, kde před mnoha staletími pátrali horníci po rudě. Sjeli jsme dolů asi 40 sáhů a s námahou, sehnuti pokračovali nízkými chodbami…Po dlouhé, dobrodružné cestě, kdy jsme se pohybovali tu příkrými skalními chodbami, hned se plazili po břiše bublajícími vodami, vrátili jsme se zpět na povrch, abychom se těšili z krásného, jasného světa. Ještě jsem však jednou nohou nevystoupil z šachty, zachytil jsem se kliky rumpálu, ta povolila a já padal po zádech do hlubiny. Bylo mým štěstím, že mne dobrosrdečný horník, lezoucí za mnou zachytil za nohu a tak mne zachránil před jistou smrtí…

 

Tomu neznámému horníkovi tedy moravská speleologie a archeologie vděčí za život svého zakladatele.

Blanenský lékař

Wankel začal studovat medicínu v roce 1840. Studentem byl pilným, ale občas propadal pocitům beznaděje, že náročné studium nezvládne. Byl oblíbencem známého anatoma, profesora Hyrtla a jistě ne bezdůvodně. Stal se jeho asistentem a podílel se i na přípravě preparátů pro cařihradskou univerzitu. Bohužel měl mezi profesory i nepřátele, kteří mu studium řádně ztrpčovali. Wankel promoval v roce 1847 s disertační prací „O nemocech ušního bubínku“. (Tuto v latině vytištěnou práci si Jirka Urban četl v originále jen tak pro potěšení). Rok poté ještě dokončil samostatný doktorát z chirurgie.

Poté pracoval v nemocnici Milosrdných bratří a tam ho zastihnul rok 1848, kdy Praha zažila revoluci a boje na barikádách. Heinrich se tam angažoval jako lékař a člen studentské legie při ošetřování raněných. K těmto událostem se pojila nejstarší věcná památka na Jindřicha Wankela, která se časem dostala do majetku jeho vnuka, Karla Absolona. Protože tehdy ještě Červený kříž neexistoval a bylo třeba dát v nepřehledné situaci najevo svůj lékařský stav, pořídil si Wankel červenou pásku s bílým křížem, (znak studentských legií) a přišil na ni zlatou jehlici ve tvaru Aeskulapovy hole, kterou patrně dostal darem od svého kmotra, rady Bauera. Páska se dochovala až do roku 1971, kdy byla ukradena z uzamčené vitríny Moravského zemského muzea.

 

Ústav Anthropos, MZM Brno
5343. 10

 

V roce 1849 získal díky svému příteli Waltrovi místo hutního lékaře na panství knížete Salma, nejprve v Jedovnicích a pak již v Blansku. Podle dostupných informací, nebyl za svou práci placen knížetem, ale z prostředků pomocného fondu či bratrské pokladny, do které si Salmovi zaměstnanci spořili menší částky. Měl také k dispozici služební povoz s kočím. To ovšem znamenalo problémy s léčením nekvalifikovaných nádeníků, kteří pojištění neměli a peníze nazbyt také ne. Zde se však ukázalo Wankelovo sociální cítění a s povzdechem pak léčil zdarma. Pro svůj vstřícný přístup a dobrou znalost češtiny (u německého lékaře z Prahy ji nikdo nečekal) se stal velmi oblíbeným a časem mu nikdo neříkal jinak než „náš pan dochtor“!. Někteří horníci dokonce mladého lékaře titulovali „otče“!

Za zmínku také stojí, že byl Jindřich Wankel vyznamenán za zvláštní zásluhy o obecné blaho, tedy za lékařské nasazení v období prusko - rakouské války v r. 1866 zlatým záslužným křížem s korunou. Jeho práci tedy ocenil i rakouský císař, nejen jeho blanenští pacienti.


5344. 11

Dokud nebyla v Blansku lékárna, připravoval si i léky nebo je nechal vozit z Prahy. Patrně měl také soukromou praxi, protože jinak by těžko financoval svoji vědeckou činnost a našetřil na věno svým dcerám. Ale na rozhazování nikdy neměli a žili velmi skromně. Další důvod, proč byla jejich rodina tak oblíbená mezi prostými lidmi.

Když ještě po mnoha letech sbírala jeho dcera Karla Bufková podklady pro své knihy moravských pohádek po okolních vesnicích, narážela často na nedůvěru. Cizí paničce z města venkované nedůvěřovali. Ale stačilo se představit jako Wanklová a už ji hostili vším, co doma měli.

Oblíbenost Jindřicha Wankela neplynula jen z jeho povolání, (lékař na malém městě vždy patřil k místní honoraci) ale i pro jeho společensky založenou povahu. Pokuřujíc doutník, pobýval rád v kruhu přátel. Byl členem místní karetní společnosti v klepáčovské restauraci (hrál totiž skvěle taroky) a zcela jistě tam nesedával u sodovky. Už coby student byl ozdobou bujarých večírků u Waltrových, rád se napil vína (ale vždy si dával pozor, aby to nepřehnal a mohl tak kritizovat ostatní, kteří tak silnou vůli neměli) a dovedl být velmi vtipným. Jeho oblíbenost u blanenských hutníků tak snižovala jen Wanklova nechuť k místním opilcům z jejich řad. Hutníci totiž pili z radosti, když se jim dílo dařilo a ze zlosti, pokud ne. Takže se opíjeli stále a trpěly tím jejich ženy. To Jindřich Wankel nerad viděl a tak prosazoval u knížete zákaz čepování kořalky v tovární kantýně.

A do této kapitolky také patří zkazka o tom, jak Jindřicha Wankla přepadli na cestě ze Sloupu do Blanska tři lupiči. Bylo to v zimě a jel na saních, tažených koňmi Pustým žlebem. Dva lupiči zastavili vůz a pistoli namířili na vozku, zatímco třetí se vrhnul k cestujícímu, aby ho okradl. Světlo měsíce vtom ozářilo tvář muže, sedícího v saních. "Vždyť je to náš pan dochtor!" vykřikl loupežník a všichni tři pak zmizeli ve tmě.

 

Víra

Jindřich Wankel se za svého blanenského pobytu nijak nábožensky neprojevoval, takže budil dojem jednoho z těch lékařů, kterým je víra lhostejná. Ale z jeho zápisků z mládí víme, jak se před smrtí svého otce modlil za jeho uzdravení. A v deníku jsou i další, podobné narážky. Jako jednadvacetiletý student si v roce 1842 poznamenal větu:

 

…Vše se zdálo probuzeno prvním paprskem vše oživujícího slunce, aby nám dopřálo požitku z krásy přírody a abychom se pomodlili k Bohu, by dal vzniknout novému dni k radosti člověka…

 

Ale žádné zmínky o tom, že by byl praktikujícím věřícím. Není se čemu divit. Wanklové sice pocházeli z katolického Bavorska, ale v Hammelburgu někteří z nich působili na tamní vyšší protestantské škole.

 

Dá se tedy předpokládat, že když se začali stěhovat za vzděláním a prací do Prahy, přizpůsobili se navenek místním náboženským zvyklostem a se svou protestantskou vírou se uchýlili do soukromí. Jindřich Wankel tedy v Blansku na rozdíl od své manželky Elišky, nechodil do kostela. Mezi lidmi se o něm říkalo, že nemá rád církevní pompu a prázdné obřady. Přesto byl pravděpodobně hluboce věřícím. Je známá historka, kterou zachytila jeho dcera Karla:

 

…Jednou káral pan farář Obdržálek Wankla, že nechodí do kostela. Apeloval na něj: „Jste pane doktore známý a všeobecně oblíbený člověk. Měl byste chodit do kostela už pro příklad ostatním“. A Wankel mu s úsměvem odpověděl: „Pane faráři, jsem dobrý křesťan, ale do kostela nechodím a chodit nebudu“…

 

V dopise jeho nastávající manželky Elišky z r. 1851 je zajímavá věta:

 

„Jindřichu, byla jsem dnes v kostele a ještě nikdy jsem necítila přítomnost Boží a nesmrtelnost duše tak, jako dnes. Pomyslila jsem si, jak jest možno, že Ty, v nekonečnost duše věříš též? Tak osvícený a pokrokový?“

 

Wanklova dcera Vlasta ve svých vzpomínkách na otce napsala:

 

…Obdivoval velebnou přírodu, ve které tušil a ctil ducha všehomíra... Já to chápu tak, že Wankel prostě hledal Boha v přírodě a ta mu byla posvátná. Kněze ani kostel nepotřeboval.

 

Snad víra v nesmrtelnou duši pomáhala Jindřichu Wanklovi, když se marně snažil 4. dubna večer usnout, tížený finančními starostmi, částečně ochrnutý po záchvatu mrtvice a trvale odkázaný na lůžko po zlomenině krčku stehenní kosti. Za oknem už bylo cítit přicházející jaro, ale on věděl, že se ho již nedočká. Snad si ještě stačil představit svoji manželku Elišku, ne jako utrápenou, stárnoucí ženu, ale jako tu útlou, oslnivě krásnou dívku, do které se před šestačtyřiceti léty na první pohled zamiloval. Snad si tehdy ještě stačil vybavit tvář dívky, kterou ještě jako student prvně miloval.

 

…Jak jste krásné, stíny v chladivém lese, kde jsem s ní chodil, kde se třpytily černé hvězdy jejích očí a kde jsem slyšel její něžný hlas…

 

J.M.
5345. 12

Jindřich Wankel odešel z tohoto světa v Olomouci, 5. dubna 1897 o čtvrté hodině ranní.

V textu jsem jako ilustrační obrázky použil něco z díla Wanklova přítele, Josefa Mánesa


Vladimír Šebeček



Diskuse "Neznámý Jindřich Wankel"

Nejsou žádné příspěvky.

PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [622967], dnes 6 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
ZTg3Y2M