Stará Býčí skála

1. Předsíň

 Předsíň Býčí skály

Vážení návštěvníci, vítám Vás v jeskyni Býčí skála. Tato jeskyně je největší ve střední části Moravského krasu a současně je to druhý největší jeskynní systém na našem území. Jeskyni protéká Jedovnický potok, který se propadá u obce Rudice a vyvěrá u křižovatky v Josefově.

Celková délka chodeb je asi 15km. Vy máte dnes výjimečnou příležitost shlédnout 700 m tohoto jinak veřejnosti nepřístupného jeskynního labyrintu.

Prostora, ve které se nacházíte, je velice významným archeologickým nalezištěm. V devatenáctém století zde dělníci z blízkých železáren těžili štěrk a opakovaně nacházeli uhlíky a lidské kosti. Tyto nálezy zaujaly lékaře a badatele Jindřicha Wankela, dnes přezdívaného "otec moravské archeologie". Proto dal v roce 1869 hloubit jámy na různých místech Předsíně.

V témže roce zde dva studenti našli hliněnou nádobu, ve které byla nádherná bronzová soška býka, obalená zuhelnatělým prosem. Na čele, na plecích a páteři byl zdobený železem, v místě očí byl dříve patrně vsazen kousek skla. (pozn.: Jeskyně se jmenovala Býčí skála od nepaměti, patrně podle pohanského kultu býka. Nedostala své jméno podle tohoto nálezu). Toto utvrdilo Wankela v rozhodnutí Předsíň prozkoumat. Výkopy prováděl v roce 1872, za podpory knížete Jana II. z Lichtenštejna.

Jeho nález byl šokující. Pod vrstvou kamenů a vypáleného vápence našel místy až půl metru silnou vrstvu uhlíků. V žárovišti nalezl střepy nádob, železné sekery, dýku, bronzové a zlaté ozdoby, zbroj a skleněné perly. Bylo zde navršeno také přes 40 lidských koster. Některým chyběla hlava, jiným ruce a nohy. Až na 5 mužů, byly oběti mladé dívky. Našel také množství nádob naplněných prosem, moukou a masem. Mezi nimi byla i číše, vyrobená z lidské lebky. U stěny nalezl kamenný oltář a na něm dvě ženské ruce s náramky a zlatými prsteny a polovinu lebky. Hlouběji v jeskyni našel v popelu zbytky obětního vozu s bronzovým kováním a kostrou muže - patrně velmože.

Wankel tento nález interpretoval jako rituální pohřeb velmože hallstattské kultury s lidskými oběťmi (starší doba železná 850-450 př. n. l.). Nález je nyní uložen v Přírodně-historickém muzeu ve Vídni a přikládá se mu obrovský význam. Jedná se o jeden z nejzáhadnějších archeologických objevů v Evropě.

Velké škody v jeskyni napáchala II. světová válka, kdy se německá armáda snažila předělat jeskyni na podzemní zbrojní továrnu. Srovnali a vybetonovali dno, odstříleli výčnělky a zazdili odbočky. Aby se do této prostory při povodni nedostala voda, oddělili ji silnou betonovou stěnou od dalších prostor jeskyně. Aby měla voda kudy odtékat, vyrazili druhý - spodní vchod do jeskyně. Jeskyňáři v této stěně vyrazili průchod, a tak můžeme pohodlně pokračovat do hlavní chodby Býčí skály.

Na začátek stránky

2. Pohanský komín

Pohled do Pohanského komínu	Strážce jeskyně

Nyní se nacházíme v hlavní chodbě Býčí skály. Tyto prostory jsou při velkých povodních, které se opakují vždy po 25 - 30-ti letech, protékány Jedovnickým potokem. Naposledy se to stalo 23.7.1972.

Pokud se podíváte na skalní výčnělek za Vámi, můžete v něm rozpoznat hlavu neandrtálského člověka. Říká se, že je to strážce této jeskyně. Na stěně vidíte pamětní desku, která připomíná významné jeskynní badatele Antonína Sobola a Rudolfa Burkhardta. Před Vámi se otevírá ústí Pohanského komína, který navazuje na rozsáhlý systém Bruniny jeskyně. Je zde také zazděný jeden z původních vchodů do jeskyně.

Ve vápencové skále nad vámi můžete pozorovat proces vzniku jeskyní. Na místech, kam kape a stéká voda, se vápenec rozpouští a vznikají výrazné zářezy a rýhy. Vápenec, i když se vám to nezdá, je ve vodě rozpustný podobně jako sůl. Pouze mnohem pomaleji. Působením vody a oxidu uhličitého se vápenec mění na dokonale rozpustný uhličitan vápenatý. Voda si za miliony let vyleptala a vymlela své cesty pod zemí a šla vždy nejsnadnější cestou - ve směru geologických zlomů a prasklin. Na místech, kde nasycená kapka vody stojí po dlouhou dobu, se z vody opět vysráží vápenec ve formě sintru, který tvoří krápníkovou výzdobu.

Na začátek stránky

3. Jižní odbočka

Jižní odbočka

Nyní se nacházíme v Malém dómu, ze kterého vychází dvě výrazné odbočky. Jmenují se podle směru chodby Severní a Jižní. Nad menší, Severní odbočkou je poměrně rozsáhlý komínovitý systém - Švédská věž. Mnohem zajímavější je však odbočka Jižní. Tato sloužila jako sídliště pravěkých lidí. Již asi před 13 000 lety zde sídlili lovci sobů. Archeologické výzkumy zde prováděl již v roce 1867 Dr. J. Wankel, 1892 Dr. M. Kříž, 1914 bratří Czižkovi a až do roku 1938 Karel Absolon. Našly se zde lidské i zvířecí kosti, nástroje z kamene, kostí, paroží, rohovce, pazourku, ale také z jaspisu a křišťálu. Pazourky se opracovávaly přímo zde, v jeskyni. Sídliště v Býčí skále je unikátní, protože je tak hluboko v jeskyni. Pravěcí lovci sídlili vždy jen ve vchodových částech jeskyní, kam sahalo denní světlo. V Býčí skále se uchýlili až do těchto míst, protože je zde stálá teplota cca +9°C. Připočteme-li k tomu nedaleký zdroj pitné vody a nepřetržitě hořící ohně, muselo zde být v tehdejším drsném podnebí poměrně komfortní bydlení.

Budeme pokračovat dál, kolem třech obrovských balvanů, které se nazývají Pohanské kameny. Podle lidové pověsti je zde ukryt hrob bohatého náčelníka. Tento se ale nikdy nepodařilo najít.

Pohanské kameny

Na začátek stránky

4. Nízké chodby

U Böhlerovy chodby a Nízkých síní

Osvětlená odbočka je vstup do cca 50m dlouhých Nízkých chodeb. Odtud vedou dva komíny asi 25m vysoko do horního patra jeskyně - do Skalního zámku. Jedním z komínů se dá vystoupat až 44m vysoko do tzv. Moučkových prostor.

V protější stěně na galerii vidíte osvětlený vchod do Böhlerovy chodby. Tato je 52m dlouhá a končí Studňovitým komínem. Horní partie jsou cca 56m vysoko.

Během naší další cesty si povšimněte jezírka po levé straně, které se jmenuje Kouzelná voda. Jaké jsou kouzelné vlastnosti této tekutiny, to se dosud nepodařilo odhalit. Za zmínku stojí i zajímavě tvarované stropy u jezírka, kterým se říká Dračí hřbety. Na stropě zde prý sedí brněnský drak.

Kouzelná Voda	Dračí Hřbety

Na začátek stránky

5. Obří komín

Pod Obřím komínem	Pohled do Obřího komínu

Nyní se nacházíme v nejvyšší prostoře Staré Býčí skály, pod Obřím komínem. Levá část, Aligátoří komín, vede opět do horního patra - do Skalního zámku. Hlavní větev komína je 97m vysoká a vede téměř k povrchu. Na opačné straně se otevírá ústí Vlčí chodby. Nad námi je nyní asi 110m skalního masivu - vlastně celá stěna Býčí skály + kopec. Karel Absolon považoval tuto scenérii za jednu z nejdivočejších v Moravském krasu.

6. Mapa republiky

Sintr Mapa republiky

Jezírko, u kterého stojíme, dostalo svůj název podle obrysu otvoru v sintrovém vodopádu nad ním. Tento připomíná mapu bývalého Československa. Jezírko se tedy jmenuje Mapa republiky a je zdrojem výborné vody, kterou používáme na jeskyňářské chatě. Voda je svou kvalitou vhodná i pro kojence.

Za vámi ústí chodba Prst, která má na mapě tvar ruky s nataženým prstem. Právě zde probíhají průzkumné výkopy.

Nyní sejdeme po schodech na konec naší cesty - k Šenkovu sifonu.

Na začátek stránky

7. Šenkův sifon

Šenkův sifon - povodeň 2006	Pohled ze dna vyčerpaného Šenkova sifonu

Zde končí část jeskyně, která je známá od nepaměti - Stará Býčí skála. Cestu dál uzavírala vodní hladina. Kam až sahala, je vidět podle výrazné vodní čáry. Kdo přišel až do těchto míst, chtěl zde po sobě zanechat památku.

Na pravé stěně vidíte pamětní desku, kterou zde nechal vytesat kníže Alois z Lichtenštejna na památku svých návštěv v letech 1792, 1797 a 1801. Tento muž také nechal upravit nový, pohodlný vchod do jeskyně. Jména pod deskou patří členům jeho doprovodu. Jeskyně prý byla vystlána chvojím a osvětlena mnoha lampami. Místa, kde byly lampy umístěny, jsou dodnes označeny čísly.

Deska na protější stěně připomíná významnou návštěvu císaře Františka II. a jeho manželky Marie Terezie 7.9.1804. (pozn.: Nejedná se o panovnici Marii Terezii - pouze shoda jmen!) Tato deska byla dříve pozlacená, zbytek zlata je vidět na konci jména Theresia. Nelze nepřipomenout, že letos v září oslavíme 200 let od této návštěvy. Pdrobnosti o pamětních deskách najdete v tomto článku.

Šenkův sifon získal své jméno po lesníkovi Aloisi Šenkovi z Josefova, který se jako první pokoušel sifon v roce 1888 překonat na voru.

Fotogalerie VDT - zpráva o činnosti VDT 1912

Do hledání dalšího jeskynního pokračování se vážně pustili až brněnští speleologové v roce 1912. Inženýr Nouackh, vybavený potápěčským skafandrem, se ponořil pod hladinu sifonu a pokusil se zjistit směr dalších chodeb. Přestože najít pokračování se mu nepodařilo, byl jeho pokus velmi významný. Jednalo se totiž o první speleopotápění v Evropě a patrně i na světě. Současně se speleologové pokoušeli razit štolu nad hladinou sifonu. Výsledek jejich činnosti můžete vidět.

Po světové válce se jeskyňáři do Býčí skály vrátili. Navrhli vyčerpat Šenkův sifon a vodu z jeskyně odvést potrubím do Křtinského potoka. Dne 21.11.1920 se podařilo pomocí elektrického čerpadla snížit hladinu sifonu o necelé 3m a objevit takřka 1km Nové Býčí skály. Zde jeskyňáři narazili na vlastní hledaný podzemní tok Jedovnického potoka, přitékající hlubokým sifonem směrem od Rudického propadání. Po proudu sledovali tok až k Odtokovému sifonu.

Po II. světové válce se na Býčí skálu zaměřila pozornost Speleologického klubu v Brně. Protože katastrofální povodeň z roku 1927 opět naplnila Šenkův sifon, bylo nutno zase čerpat. Dne 1.2.1947 byla Nová Býčí skála znovu zpřístupněna. Další postup se ale realizovat nepodařilo.

V roce 1952 se skupina O. Ondrouška pokoušela snížit hladinu sifonu průkopem řečiště. Práce však byly zmařeny jarní povodní, která navrátila potok do původního stavu.

V poválečných letech se také podařilo objevit vývěrovou část Jedovnického potoka. RNDr. A. Sobol se skupinou studentů objevil v roce 1947 jeskyni Barovou, která byla po jeho úmrtí přejmenována na Sobolovu. V jeskyni protéká Jedovnický potok.

V roce 1954 byl při ZK ROH Adast Adamov založen speleologický kroužek s pracovištěm na Býčí skále. V roce 1969 tak znovu začínají práce na zdolání přítokového sifonu. Protože se přes veškerou snahu nepodařilo obejít sifon horními patry, přikročilo se k přípravám na obejití překážky raženou štolou. Vedoucím duchem tohoto projektu se stal RNDr. Rudolf Burkhardt. Směr štoly byl určen teoreticky, na základě geologických znalostí. Tak byla vystřílena štola dlouhá 14m. Úmorná práce způsobila rozvrat uvnitř skupiny a v roce 1975 byly práce zastaveny.

V roce 1976 byla ve skupině Býčí skály provedena reorganizace a byla navázána spolupráce se svazarmovskou skupinou jeskynního potápění Labyrint. Potápěčům se podařilo proniknout 37m do přítokového sifonu a objevit menší volnou prostoru. Tento postup byl velice náročný, protože sifon byl vyplněn tekutými písky, které bylo nutno těžit speciálním "sacím bagrem", poháněným stlačeným vzduchem. Vytěžený prostor bylo třeba pod vodou zajišťovat výdřevou. Nyní byl vytyčen jasný cíl a v roce 1982 se pokračuje v ražení. Ve vzdálenosti 31m jeskyňáři předvrtem narazili na hledanou prostoru. Dne 21.1.1984 byly do prostory spuštěny čerpadla. Čerpáním klesla hladina potoka o cca 2m a podařilo se proniknout za sifon. Podařilo se objevit 380m překrásných prostor, které byly nazvány Prolomená skála. Po vypnutí čerpadel voda vchod opět zaplavila, ale nyní již byl známý další směr štoly. Zbývalo vyrazit 15m.

V roce 1983 bylo za pomoci potápěčů dosaženo spojení jeskyně Sobolova s vývěrem Jedovnického potoka. Proti proudu, směrem k Býčí skále, pronikli až na vzdálenost 100m od Odtokového sifonu.

V roce 1984 byla po usilovné práci dokončena 39m dlouhá štola a zpřístupněna Prolomená skála. Na další postup byli opět pozvání potápěči. 30.12.1984 se jim podařilo koncový sifon proplavat. Následovaly volné prostory v délce 1300m, končící opět sifonem. Do těchto prostor, nazvaných Proplavaná skála potápěči znovu pronikli 16.2.1985. Martin Mičán proplaval i následující sifon a podle nápisu na stěně zjistil, že je u Srbského sifonu - koncového bodu Rudického propadání!

Průzkumy tím ale pochopitelně neskončily. Na základě měření potápěčů byl vypracován projekt na zpřístupnění Proplavané skály další štolou. Ražení štoly začalo v září 1987. Potápěči umístili za sifon radiomaják, podle kterého se určoval směr ražení štoly. Díky obrovskému úsilí byla dne 15.1.1989 štola dlouhá 57,5m dokončena. Bylo spotřebováno 500kg trhavin a cca 900 ks rozbušek.

1.5.1988 se podařilo M. Měkotovi proniknout za odtokový sifon Nové Býčí Skály a objevit jeskyni Májovou, která směřuje do těsné blízkosti jeskyně Sobolova.

Zbývalo už jen jediné - provést průstup celým systémem. O tento téměř sedmikilometrový přechod se pokusili 1.5.1991 současně dvě skupiny speleopotápěčů. Směrem po proudu prošel tým brněnského klubu Labyrint: M. Měkota, L. Laus a J. Nečas. V opačném směru, z Býčí skály do Rudického propadání, prošel pouze A. Pekárek.

Poslední neprozkoumaný kousek podzemního toku byl mezi jeskyní Májovou a Sobolovou. V roce 1992 se potápěčům podařilo spojení potvrdit a projít z jeskyně Sobolovy do Májové.

Celý systém dosáhl délky 12,3km a dostal se tak na druhé místo v žebříčku největších českých jeskyní. Problém Jedovnického potoka byl vyřešen. Podzemní tok Jedovnického potoka je známý v celém jeho průběhu.

I nadále však pokračuje průzkum komínů a odboček jak ve staré části, tak i v nově objevených prostorách. V roce 1999 skupina získala ocenění "Nevětší objevy roku" za průzkum pravé větve Šenkova sifonu - chodby v Kapli a objev Augiášova dómu. V současné době probíhají náročné práce v Hlinitých síních a došlo zde k poměrně rozsáhlým objevům. Celková délka systému tak dosáhla cca 14km.

Veškeré práce v jeskyni, materiál i elektřinu financujeme z vlastních prostředků, nikdo nás za naši práci neplatí a děláme ji ve svém volném čase. Děkujeme za Vaše dobrovolné příspěvky, které budou použity na další výzkum a ochranu jeskyně.

Aleš

Na začátek stránky

8. Nová Býčí skála - Prodloužená prohlídková trasa

V posledních letech jsme prodloužili prohlídkovou trasu přes vyčerpaný Šenkův sifon do Nové Býčí skály, přes Rozvodí k Jedovnickému potoku, přes několik mostů až do Velké síně.

Rozvodí

U Jedovnického potoka

Před Velkou síní

Velká síň

Zde, ve Velké síni končí prodloužená prohlídková trasa.

Nyní se vrátíme stejnou cestou zpět, děkuji za pozornost.