WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Průzkum komínů v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976 P100

Výsledky průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976 od Vojtěcha A. Gregora - Celofána

Vojtěch Gregor-Celofán  | 3.4.2011 22:30 | pridej.cz  | Diskuse...[4] | Zobrazeno 1440x  

Úvod

Začátkem 20. století se o Býčí skálu začali zajímat němečtí jeskyňáři ze spolku Verein Deutscher Touristen, Gruppe für Höhlenforschung (VDT-GfH) v Brně.  Činnost této skupiny je spojována především se jménem Günthera Nouackha, překonáním Šenkova sifonu a takto objevem Nové Býčí skály v listopadu r. 1920.

V zimě r. 1902 členové VDT-GfH Hermann Bock, Richard Fuchs, Otto Olbort a Karl Wilke s použitím horolezecké techniky objevili Bruninu jeskyni (Brunagrotte).  Jedná se o labyrint chodeb v několika etážích, který dnes spojuje Pohanský komín za vchodem do Býčí skály s Komínem-Bránou v klenbě před vchodem.  Bock zveřejnil objev a popis celé (Staré) Býčí skály v pojednání nazvaném Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz.  Vyšlo v časopise Mitteilungen des Vereines Deutscher Touristen v několika částech během let 1905-1907.  Výtah z Bockova pojednání, včetně popisu a plánů Bruniny jeskyně, lze najít v článku J. Urbana Hermann Bock 1905 – Josefovské a Křtinské údolí I na tomto webu.  Výstup Obřím komínem vedl v r. 1909 k objevu Nízkých chodeb a poměrně rozsáhlého, generelně horizontálního jeskynního patra nazvaného Skalní zámek.

V r. 1954 byl ustaven Speleologický kroužek (SK) při Závodním klubu (ZK) ROH Adast Adamov, jako kolektivní člen Speleologického klubu v Brně (skupina Býčí skála).  Vedle prací na úpravě hlavní chodby jeskyně se členové kroužku věnovali průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater ve Staré Býčí skále.  Prokopáním hlinitého sifonu spojili Pohanský komín s Bruninou jeskyní.  Zpřístupnili zadní a horní partie Bruniny jeskyně.  Zdolali a prozkoumali komín v Böhlerově chodbě.  V jubilejním 10. roce trvání kroužku objevili a zaměřili Černý komín ve stropě Hlavní chodby za Jižní odbočkou.  Dále prolongovali Skalní zámek jednak objevem zlomku vyššího patra, jednak postupem k jihu – tak objevili Nový Skalní zámek, labyrintické pokračování směřující k Brunině jeskyni.

 

1661. Obr. 1 / Nový Skalní zámek, část objevů z r. 1964 (J. Moučka a kol.)

 

V r. 1955 byl založen Speleologický kroužek (SK) při ZK ROH ČKD Blansko, také jako kolektivní člen Speleologického klubu (skupina Rudické propadání).  V r. 1957 započal rozsáhlý průzkum jeskyní v Rudickém propadání, se zvláštním zaměřením na horolezecký průzkum komínů a vyšších jeskynních pater.  Vedle členů kroužku se jej zúčastnili členové Speleologického klubu (Rudolf Burkhardt, Jaroslav Fadrna, Bedřich Homola, František Musil a další) a horolezci oddílu Zbrojovka Brno (Dalimil Forejtník, Josef Jirůšek, Karel Krčál, František Plšek a Vlastimil Zavřel).  Průzkum vyústil v objev vyššího (12-18 m nad potokem) jeskynního patra, dnes nazývaného Chodba vzdechů (1958).  Chodba zavedla badatele k dalšímu, 2.5 km dlouhému řečišti podzemního Jedovnického potoka.

Úspěch v Rudickém propadání vedl k novému, intenzívnímu průzkumu Nové Býčí skály.  V r. 1958 horolezci F. Plšek a J. Jirůšek vystoupili do okna v JZ stěně Velkého dómu (JV zlomu) a objevili Horolezeckou chodbu.  Začátkem 60. let členové kroužku explorovali Vysoký komín – výplach jílovitých sedimentů tlakovou vodou.  Jednalo se o první aplikaci této techniky (hydraulická těžba, hydraulic mining) v Býčí skále a patrně v celém Moravském krasu.  Na opačném, SZ konci zlomu objevili část vyšší etáže v Odporném komíně.

 

Býčí skála

 

Na konci roku 1969 uzavřel Speleologický kroužek Adast Adamov s Oddělením pro výzkum krasu Moravského musea (KOMM) smlouvu o spolupráci na praktickém řešení problému Jedovnického potoka se strany jeskyně Býčí skála.  Projekt, vypracovaný Rudolfem Burkhardtem (KOMM) počítal s novým průzkumem komínů, stěn a stropů v Nové Býčí skále, aby byla s konečnou platností vyřešena otázka existence volné, otevřené cesty vyššími jeskynními patry za Přítokový sifon (dnešní Sifon dřiny).

V půli listopadu r. 1970 zahájila Horolezecká skupina Býčí skála, za vedení autora tohoto článku, systematický průzkum a výzkum Nové Býčí skály v úseku Rozvodí – Velká síň.  Jádro skupiny tvořili, v abecedním pořadí, Jiří Beneš-Mauglí (HO Slavie Brno), V. A. Gregor a Zdenka Gregorová-Packa (nezávislí horolezci a speleologové).  Později se skupina rozrostla o členy SK ZK ROH Metra Blansko (Bohuslav Dokoupil-Docek, Jan Kovář-Lecián a Alois Tesař-Hrabě Orlov), nové býčiskaláky (Pavel Čížek-Holub, Vladimír Láznička-Děda Štička a Otakar Mach-Hůlka) a členy Speleologického klubu (skupina Barová-Sobolova jeskyně, jmenovitě Dušan Hypr-Klobouk).  Součástí podpůrného týmu byli býčiskaláci (Karel Novák-Pudlatý, Miroslav Schiller-Murek, Oldřich “Olda” Svoboda) a rudičáci, z posledních obzvláště Antonín Chaloupka, Miroslav Palášek a Miloslav “Milan” Sedlák-Vlček.  Akce se zúčastnilo celkem 31 osob.  Byla ukončena v létě r. 1972.  Zmínky o akci a některé výsledky byly uveřejněny v několika publikacích – jejich citace lze najít v připojeném výběru literatury a také článku V. A. Gregora Moje vzpomínky na Býčí skálu etc. na tomto webu.

Všechny tyto publikace čerpaly ze závěrečné zprávy kterou autor, od r. 1971 pracovník KOMM, sepsal v r. 1972.  Zpráva obsahovala 60 stran strojopisu, 12 mapových příloh a 52 černobílých fotografií.  Byla vyhotovena v několika kopiích.  Originál a jedna kopie se do autorovy emigrace v červenci 1977 nacházely v archívu KOMM.  Další kopie byla v archívu Speleologického klubu Brno (nacházejícího se tamtéž) a archívu SK Adast Adamov.  Jednu kopii dostal SK Metra Blansko.  Dvě kopie byly v mém soukromém archívu.  O osudu těchto archívů nemám ponětí.  Moje kopie jsem spálil spolu s velkým objemem dalších nenahraditelných materiálů krátce před naším odchodem z ČSSR.  Domnívám se, že zpráva je navždy ztracena.  Dvacet dva fotografií z horolezecké akce, které ve zbytku mého archívu nalezl Hugo Havel, je i s mým komentářem k nahlédnutí na těchto webpages, Fotografie z Býčí skály ze 70. let [22] (plus další 3 fotografie v albu Vítejte v Býčí skále 70. let).  V následujícím textu se tudíž opírám o publikované články, něco málo dokumentů v mém dnešním archívu a moji krasovějící paměť.

Prozkoumané lokality započítávají Pršavý komín a Komín Angličana na Rozvodí, dále Šebelův komín, Vysoký komín, Odporný komín nad vchodem do Staré štoly a stěny a stropy JV zlomu včetně Horolezecké chodby a s ní souvisejících partií (Mauglího okno).  Všechny tyto lokality byly zmapovány s použitím závěsného kompasu a sklonoměru, geologického kompasu se sklonoměrem a libelou, ocelového pásma, měřické šňůry a olovnice.  Byly napojeny na hlavní polygon Býčí skály, který zaměřili Miloš Krejčí-Šolim Brada a autor v létě r. 1972.  Na žádné z lokalit nebyly prováděny výkopové či jiné technické práce.

Pršavý komín (Rozvodí, JV stěna).

Sedimenty nalezené v komínu jsou redeponované, infiltrační, splavené s povrchu nad jeskyní.  Jedná se o kvartérní (mladopleistocénní) přeplavenou spraš (v jeskyních ve formě nazývané “sprašová hlína”) s příměsí zrn (do 5 mm) mléčně bílého křemene a větších (do 2 cm) křemenných, téměř sférických valounů.  Křemenný materiál je typickou součástí starších, terciérních a křídových pokryvů.  Hydrologická pozorování včetně měření teploty a chemické analýzy skapových vod ukázala, že vertikální přítok citlivě reaguje na atmosférické srážky, zejména na jejich nástup.  Komín má zřejmě otevřený (puklinový) obvod zasahující blízko k povchu.  Tomu také nasvědčují výsledky radiotestu.  V dolní části komínu byly nalezeny vtroušené valouny kulmských břidlic – pravděpodobně uložené za vysokých vodních stavů (povodní) v minulosti.

Komín Angličana (Rozvodí, SZ stěna).

Komín byl nazván po Paul Everett-ovi, jeskyňáři z Liverpool-u.  Paul studoval v Anglii češtinu a koncem 60. a začátkem 70. let jezdil do Mor. krasu.  Byl účastníkem prvního, objevitelského výstupu.  Ústí komínu jsme dosáhli pomocí výsuvných tyčí vlastního návrhu a konstrukce.  Byla to první aplikace této dnes obecně používané techniky v Býčí skále a pokud je mi známo, první aplikace v Moravském krasu vůbec.  Později byl přístup do komínu vystrojen silonovým provazovým žebříkem (foto č. 13 v albu Fotografie z Býčí skály ze 70. let na tomto webu).  V komíně jsme zastihli asi 30 m dlouhý fragment vyšší jeskynní etáže, v r.v. (relativní výšce, nad potokem) 32 m.  Sedimentární výplň etáže tvoří typické okrové jeskynní jíly – sprašová hlína, t.j. sediment splavený s povrchu atmosférickými (meteorickými) vodami.  Morfologie komínu včetně příkře upadajícího stropního koryta nasvědčuje, že byl modelován vadosními vodami zóny vertikální sestupné cirkulace. Podobně jako v Pršavém komíně, i v dolní části Angličanova komínu byl nalezen kulmský materiál deponovaný za vysokých vodních stavů.

Šebelův komín (situovaný mezi vstupem do Kaňonů a Vysokým komínem, SZ stěna).

Komín nese jméno po Karlu Šebelovi z bývalé blanenské jeskynní skupiny.  Téměř 15 m vysoká, korozí vertikálně silně členěná dutina představuje (paleo)přítok atmosférických vod.  Skrovná sedimentární výplň je tvořena sprašovou hlínou.  Sporadický výskyt kulmu byl pozorován do výše 12 m.  (Viz také článek P. Huláka-Hulise Plavení v Šebelově komínu na tomto webu).

Vysoký komín (JV konec Velkého dómu).

V komíně byl zastižen fragment 18 m (r.v.) etáže, zcela ucpané okrovými jíly – sprašovou hlínou.  Pokus o hydrotěžbu těchto sedimentů začátkem 60. let zanešvařil partie pod komínem řídkým žlutohnědým bahnem.  Z charakteru sedimentů a tvarů vyšších, nezahliněných, vcelku vertikálních přítokových obvodů lze soudit, že komín byl přítokovou cestou povrchových (meteorických) vod.  Nebyla nalezena jakákoliv evidence paleotoku Jedovnického potoka.  S využitím Moučkovy plošiny jsme komín vystrojili pevnými ocelovými žebři.  Posloužil jako jeden z výchozích bodů k průzkumu stropů JV zlomu.  Fotografie z Vysokého komínu jsou k nalezení ve výše zmíněném albu (foto č. 2, 7, 10, 11, 21 a 22).

JV zlom.

Tak zvaný jihovýchodní (JV) zlom je nejvýraznější tektonickou poruchou v Býčí skále.  Zlom predisponuje vysokou, asi 50 m dlouhou jeskynní chodbu před Velkou síní, někdy nazývanou Velký dóm (obr. 2).  Na JV konci zlomu se nachází Vysoký komín, na SZ konci Stará štola a Odporný komín.  Na poruše je také založena jihovýchodní odbočka Horolezecké chodby s Mauglího oknem.  Zlom je součástí poruchového pásma Blanenského prolomu.  Byl založen během variského (hercynského) vrásnění a reaktivován během saxonské-alpinské tektogeneze (V. A. Gregor, nepubl. rukopis).  Je vyplněn až 3 m mocnou, zonální kalcitickou brekcií.  Podle Burkhardtovy a autorovy interpretace je pokleslá SV kra zlomu.  Celková zjevná amplituda poklesu-skoku (apparent vertical displacement) činí nejméně 12 m.  Nelze vyloučit neotektonické (posvrchnomiocénní) oživení zlomu a tudíž několikametrový pokles SV kry během vývoje jeskyní, vedoucí k poklesu tunelovité chodby a takto vzniku paragenetického úseku (polosifonu) před Kufrem a Přítokového sifonu.  Zlom je aktivní dodnes.  Episodické pohyby jsou spjaty se zemětřeseními a jejich velikost je řádově 0.01 až 0.1 mm (nepublikovaná data).  Důsledkem těchto pohybů může být pokračující řícení ve Staré štole (obr. 1 ve fotoalbu).

 

1655. Obr. 2 / Geologická mapa Býčí skály s vyznačením JV zlomu (R. Burkhardt)

Horolezecká chodba.

V rámci průzkumu JV zlomu byla několikrát zkoumána a eventuálně prolongována Horolezecká chodba (obr. 3 a 4).  Jedná se o vyšší, převážně horizontální jeskynní etáž.  Hlavní trakt, reprezentovaný jižní a SV odbočkou, je cca. 40 m dlouhý, situovaný cca. 32-34 m nad hladinou Jedovnického potoka ve Velkém dómu.  Severní chodba je 17 m dlouhá a prudce se svažuje k hlavnímu, objevitelskému (1958) vchodu (foto č. 3 v albu).  V chodbě jsme prozkoumali všechny propástky a komíny (obr. 3 a 4 A, B).  Za hlavní propastí (otvor ve stropě Velkého dómu, cca. 29 m nad potokem) jsme objevili Mauglího okno (foto č. 9 a 20 v albu).  Horolezecká chodba je zčásti vyplněna žluto-okrovými jíly – sprašovými hlínami.  Obsahuje skrovnou sekundární minerální výplň – krápníkové formy včetně excentrik v nejjižnější části.  Chodba byla přítokem povrchových, meteorických vod.  Ani na této lokalitě nebyly nalezeny sedimenty s kulmským materiálem, indikující přítomnost vod zóny horizontální cirkulace – paleotoku Jedovnického potoka.

 

1656. Obr. 3 / Horolezecká chodba, půdorys (V. A. Gregor)

1663. Obr. 4 / Horolezecká chodba, Mauglího okno a část JV zlomu-Velkého dómu, řez (V. A. Gregor)

 

Velký dóm.

V jihozápadní stěně Velkého dómu jsme nalezli kulmský materiál,  charakteristicky sporadické, zaklíněné roubíkovité valouny kulmských břidlic.  V nadmořské výšce 323 až 325 m, tedy 16 až 18 m nad potokem, tvoří kulmské sedimenty výrazný, ostře ohraničený pás 2 m široký (obr. 4 A).  Tento pás se táhne od Vysokého komínu až k Odpornému komínu.  Ve vlastním Mauglího okně se vyskytuje středno- až jemnozrnný kulmský písek ve výšce cca. 328 m n.m. (r.v. 27 m).  Kulmské valouny jsme zpozorovali i v SV stěně zlomu, do výše kolem 18 m.  Nejjednodušším a pravděpodobnějším vysvětlením je, že tyto sedimenty byly deponovány za anomálně vysokých vodních stavů v geologické minulosti (pleistocénu ?), ještě před vznikem Kaňonů a odtoku do Barové (Sobolovy) jeskyně a dnešních vývěrů.

Odporný komín nad Starou štolou

jsme shledali vskutku odporným, zvláště když jsme v něm našli tři rozmáčené 100 g patrony perunitu –  patrně pozůstatek z prací v letech 1964-1968.  Komín je významným přítokem skapových (atmosférických) vod.  Podle chemické analýzy jde o vody s relativně nízkým obsahem uhličitanu vápenatého a tudíž stále agresivní.  To dokládá drobná voštinovitá koroze vápence.  Skap v komíně citlivě reaguje na meteorologickou situaci na povrchu a to jak intenzitou tak teplotním chodem.  Rozkolísanost teploty je vyšší než v Jedovnickém potoce pod štolou a v sousední Niphargové studánce.  Sedimentární výplň komínu tvoří sprašová hlína a redeponované zvětralinové materiály původních silicitických kůr.  Ty ve svrchní juře pokrývaly velkou část Moravského krasu včetně Rudické plošiny.  Vlastní proces zvětrávání a povrchového transportu zvětralin proběhl zčásti ve spodní křídě, zčásti po regresi svrchnokřídového moře, v paleogénu.  Do podzemí tyto zvětraliny vklesly a/nebo byly splaveny později, snad během mladšího pleistocénu a holocénu; tento děj pokračuje dodnes.  Zmíněné materiály započítávájí zrna (do 5 mm) bílého křemene; dále drobné (do 3 cm), dobře opracované, téměř sférické valouny mléčně bílého a nažloutlého křemene, angulární a subangulární světlešedé rohovce (rohovcový detrit) a další, pestrobarevné silicity včetně úlomků žlutohnědých “sluňáků” a v neposlední řadě drobné křemenné a vzácně také kašolongové a ametystové geody.  Tyto materiály jsou přítomny také ve Staré štole (viz fotoalbum P. Kaplana Z nitra Staré štoly: Geody [25] na těchto stránkách).  Vklesávají ze závrtovité deprese, která se nachází na povrchu přímo nad Odporným komínem a Starou štolou.  Komunikace obou těchto lokalit se závrtem byla potvrzena geofyzikální radiotestovou metodou (Gregor a Princ 1975, 1976).  V komíně byly nalezeny sporadické valouny kulmu; zajímavý je nález fluviálních štěrko-písčiých kulmských sedimentů v r.v. 18-22 m, v náznaku horního patra.

Všechny zkoumané komíny jsou recentními resp. bývalými  přítokovými cestami autogenních vod zóny vertikální sestupné (descendentní) cirkulace.  Jinými slovy, cestami srážkových (atmosférických, meteorických) vod sestupujících s povrchu (Rudické plošiny) do podzemí převážně vertikálními puklinovými a krasovými obvody.  Sedimentární výplň těchto obvodů tvoří allochthonní infiltrační materiály.  Jedná se téměř výhradně o redeponovanou, autogenními vodami přeplavenou spraš – sprašovou hlínu – mladopleistocénního stáří.  Pouze v Odporném komíně byly zastiženy také starší sedimenty, jmenovitě redeponované mesozoické resp. terciérní (paleogenní) úlože.

Problematická je paleohydrografická funkce Horolezecké chodby.  Jak uvedeno výše, ve vlastní chodbě nebyly zastiženy fluviální sedimenty s kulmským materiálem.  Je však nutné podotknout, že v chodbě nebyla vyhloubena jediná sonda.  Nápadné zdvojení bočních koryt v intervalu cca. 2 m, charakteristické pro hlavní horizontální trakt chodby, je zřejmé také v hlavním patře Skalního zámku ve Staré Býčí skále.  Tento fakt, výskyt fluviálních sedimentů s kulmem ve Skalním zámku a podobná relativní výška (24-32 m) vedly R. Burkhardta k názoru o existenci souvislého jeskynního patra resp. jeskynní úrovně v relativní výšce 26-32 m v Býčí skále (obr. 5) a pokračující do ponorové oblasti Jedovnického potoka.  Tuto hypotézu se autorovi této studie nepodařilo podpořit, ani za předpokladu několikametrového neotektonického skoku na JV zlomu.  Prospěšné by bylo zrevidovat výskyty kulmu ve Starém zámku: jedná se o sediment in situ (primárně uložený krasovým tokem) nebo přemístěný, uložený za vysokých vodních stavů?

Jediným praktickým závěrem horolezecké akce bylo zjištění, že za Přítokový sifon – dnes Sifon dřiny – otevřené cesty horními patry nevedou.  Bylo to poslední “požehnání” k ražbě štoly (dnes Rudova štola) v sifonu.

 

1654. Obr. 5 / Schematický geologický a geomorfologický řez Starou a Novou Býčí skálou (R.  Burkhardt)

 

Rudické propadání

V letech 1972-1973 pracovníci KOMM R. Burkhardt a V. A. Gregor během několika exkurzí realizovali základní geologické mapování jeskyní Jedovnického potoka v Rudickém propadání v úseku Horní chodba – Obří dóm.  Na tyto práce navázalo autorovo geologické mapování partií za Obřím dómem (1973-1974).  Geologický průzkum se pozvolna rozšiřoval v komplexní speleologický průzkum.  Jeho součástí se stal i průzkum komínů.

V rámci hydrogeologického výzkumu Tipečku vykonali J. Beneš, V. A. Gregor (jištěn R. Burkhardtem), V. Láznička a J. Palášek  v letech 1972-1973 několik výstupů do stropů této chodby, do výše 12-20 m.  Téměř 160 m dlouhá chodba Tipeček – levostranný přítok Jedovnického potoka – je vcelku lineární a sleduje výraznou zkrasovělou puklinu resp. puklinovou zónu orientace 160°/55-80° JZ.  Na hlavní puklině jsou založeny vysoké komíny s intenzívním, sintrujícím vertikálním přítokem.

V Komíně nad Kašnou

J. Beneš, V. A. Gregor a J. Kovář vystoupili do výše cca. 45 m.  Další průzkum této slibné lokality – komínu s nejintenzívnějším vertikálním a sintrujícím přítokem v celém Rudickém propadání – byl přerušen pro naléhavější projekty za Obřím dómem.

Komín za Kašnou

explorovali P. Čížek a H. Havel 28. října 1972.  Tři okna, ve výši 6-10 m nad potokem, se spojují v cca. 26 m dlouhou Horní chodbu.  Ta se svažuje (celkový spád kolem 3 m) ke komínu (obr. 6).  Sedimentární výplň tvoří přeplavená spraš (hlína) a chemogenní sedimenty – krápníkové formy.

 

1659. Obr. 6 / Komín za Kašnou, Horní chodba (P. Čížek, H. Havel)

 

Průzkum 1.5 km dlouhého úseku mezi Chodbou vzdechů a Obřím dómem se soustředil na geologické mapování vápenců a sedimentů hlavní chodby.  Obří dóm je cca. 100 m dlouhá a 50 m vysoká prostora, situovaná 200 m pod povrchem.  Je budována na puklinách orientace 160°/80° JZ.  Dosud neprozkoumanými komíny (stav r. 1976) o teoretické výšce až 150 m vklesává do dómu rohovcový detrit, sluňáky a další silicity až 20 cm velké a v různém stupni zaoblení, spolu s písky a jíly rudických vrstev.  Těsně pod Obřím dómem směřují k JZ dvě paralelní chodby, které se vzápětí spojují: suchá (JV) a vodní (SZ).  V suché chodbě je v SZ stěně 8 m vysoký sintrový “vodopád”.  Z vrcholu vodopádu vybíhá směrem na SSV do dómu v r.v. 8-10 m Moučkova (Lieberzeitova) chodba.  Chodba je 25 dlouhá a místy až 4 m vysoká.  Protéká jí poměrně stálý, i v současnosti sintrující přítok o vydatnosti kolem 1 l/s.  Náš průzkum nenašel jakékoliv doklady, které by podporovaly  hypotézu o komunikaci Moučkovy chodby s okny v r.v. 8-10 m v prostorách na JZ od polosifonu pod Obřím dómem, jmenovitě v Písčitém dómu.

Systematický průzkum komínů byl zahájen až v dolní, JZ třetině 900 m dlouhém úseku mezi Obřím dómem a tehdy konečným polosifonem U Černých hlín (celková délka jeskyní od vchodu do propadání po polosifon U Černých hlín je 3050 m).  Po objevných a mapovacích akcích v letech 1958 a 1959 v této obtížně dostupné partii zavládl jen zřídka rušený klid.  Naše nová, spojenecká ofenzíva – rudičáci, býčiskaláci, metráci, členové Speleologického klubu a pracovníci KOMM – otevřela novou dějinnou kapitolu.  Vůdčí myšlenkou byla analogie z r. 1958, t.j. možnost překonání polosifonu U Černých hlín vyššími jeskynními patry.  Soukromě si vzpomínám na uznání Antonína Chaloupky – gratuloval mně jako prvnímu neplavci, který překonal ten nízký, nepříjemný, místy na nádech polosifon pod Obřím dómem.  Výpravy začínaly nabírat expediční charakter – až 36 hodin v trvání.  Byly náročné – většinou bez neoprémů, jen v overalech a gumákách v 6-7°C vodě, promočeni od hlavy až k patě.  Telefonní spojení s povrchem zasahovalo, v nejlepším případě, pouze do Obřího dómu.

Již první dvě expedice týmu ve složení J. Beneš, V. A. Gregor, A. Chaloupka, J. Kovář, A. Matal a M. Schiller ukázaly,  že z pěti nadějných komínů v blízkosti polosifonu U Černých hlín (Gotický dóm, obr. 7) žádný neústí do otevřených horních pater jejichž zlomky byly nalezeny.  V Mauglího komíně byl navíc nalezen sedimentární kulmský materiál v r.v. cca. 18 m.

 

1660. Obr. 7 / Poloha Mauglího a Murkova komínu v Gotickém dómu.  Výřez z předběžné    geologické mapy úseku Obří dóm ? polosifon U Černých hlín (V. A. Gregor)

 

V komíně na JJV konci Vysokého dómu jsme  v r.v. 10 m nad potokem nalezli úzkou, asi 30 m dlouhou, k SV mírně vystupující chodbu, založenou na puklině 50°/75° JV – tzv. Celofánova chodba.  Sedimentární výplň chodby tvoří okrové jíly (sprašová hlína) a rohovcový detrit.  Silný skap z vertikální puklinové úžiny na konci chodby vyživuje vodoteč o vydatnosti cca. 0.15 l/s  (podle měření z 13.-14. ledna 1973).  Tato vodoteč protéká celou chodbou.

Na jih od suché chodby U Studánky, v místě zvaném Ypsilon, ústí do stropu chodby Komín prasáků.  V komíně, budovaném na paralelních puklinách 140°/80° JZ, jsme dosáhli výšky 23 m.  Tam je ucpán sprašou hlínou obsahující úlomky rohovců a dalších silicitů.

Paradoxně k vertikálním průzkumům, objevu prostor za polosifonem U Černých hlín bylo dosaženo v “horizontální dimenzi”, t.j. překonáním tohoto polosifonu.  V závěru 19-ti hodinové akce za mimořádně nízkého vodního stavu 10. června 1973 proniknul V. A. Gregor, podporován A. Chaloupkou a J. Kovářem, do vzdálenosti 20 m, tedy do poloviny délky polosifonu.  Hloubka vody se pohybovala mezi 30 a 80 cm a výška konvakuačního prostoru (volného prostoru nad hladinou) 15-25 cm (podrobný popis této části polosifonu podali Burkhardt, Gregor a Chaloupka 1973).  Z konečného dosaženého místa bylo možno vidět pokračování podobného charakteru do odhadnuté vzdálenosti dalších 20 m.  Z neznáma za polosifonem bylo slyšet šumot volně proudícího toku a zvuk z výšky padajících vodních kapek (dropfall).

Během delšího období sucha na jaře 1974 pronikla 14. dubna výprava ve složení M. Harmáček, D. Hypr, L. Nejedlý a A. Nejezchleb celým polosifonem a vzápětí objevila a zaměřila (15. dubna) 386 m dlouhou Velikonoční jeskyni.  Členové výpravy navíc prozkoumali tři komíny těsně za polosifonem, v Dómu s komíny (Hypr 1976).  Následující expedice 20. dubna 1974 – J. Fadrna, V. A. Gregor, D. Hypr, A. Chaloupka, J. Kovář, O. Matoušek a A. Nejezchleb – byla věnována geologickému mapování a geomorfologickému studiu jeskyně, petrografickému mapování dna, potápěčskému průzkumu Srbského sifonu (J. Fadrna, O. Matoušek), koloračnímu experimentu (viz článek V. A. Gregora Kvantitativní stopovací test mezi Rudickým propadáním a Býčí skálou r. 1974 na těchto webpages) a dalšímu průzkumu komínů.  Také ten byl veden snahou obejít sifon – v tomto případě Srbský – vyššími jeskynními patry.

Velikonoční jeskyně se vyznačuje dlouhými a nízkými polosifonovitými úseky paragenetického typu, s plochými stropy predisponovanými mírnými vrstevními úklony (10°-30° SZ v první plovině délky jeskyně).  Tato situace je pravděpodobně výsledkem neotektonických poklesů podél SSZ-JJV zlomů associovaných s Blanenským prolomem a saxonsky pokleslou Rudickou krou.  Lokální zvýšení stropů (“dómky”) je koincidentní s výraznými tektonickými puklinami resp. křížením takových puklin.  Na těchto puklinách vystupuje několik komínů, z nichž dva přesahují výšku 20 m (Dóm s komíny).  Na genezi komínů se podílela především koroze vod zóny vertikální sestupné cirkulace – jednou z výrazných forem jsou vertikální žlábkové škrapy.  Komíny jsou uzavřeny s povrchu resp. z nadložních depresí fossilního krasu vklesávajícími sedimenty s výraznou prezencí materiálů rudických vrstev.

V letech 1972-1976 náš tým v jeskyních Rudického propadání prozkoumal, zcela nebo zčásti, 23 komínů a jeskynních “oken”.  Při výstupech bylo použito, po zkušenostech z Býčí skály, výsuvných duralových tyčí – sada tří tyčí, každá z nich 3 m dlouhá a 35 mm v průměru.  Aplikace výsuvných tyčí byla spojena s jednolanovou technikou a výstupem pomocí smyček-průsiků, hiblerů a jümarů.  Dodnes obdivuji podpůrná družstva (Pavel Čížek-Holub, Hugo Havel, Vladimír Láznička-Děda Štička, Antonín Matal, Stanislav Mayer, bří. Jan a Miroslav Paláškovi, Ivan Řehák, Miloslav Sedlák-Vlček, Ivo Skutka, Ladislav Vojtenko-Karhan a další), která dokázala protáhnout tyče a další materiál Chodbou vzdechů. 

Závěr

Výsledky průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v jeskyních Jedovnického potoka v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976 ukazují, že komíny vznikly korozí vadosních vod zóny vertikalní sestupné (descendentní) cirkulace, t.j. chemickou (rozpustnou) činností atmosférických (meteorických, dešťových a tavných) vod sestupujících s povrchu do podzemí (viz Gregor 1986, 2005 re hydrogeologická zonálnost v karbonátových horninách).  Typickou sedimentární výplní komínů jsou redeponované, přeplavené a vkleslé spraše (sprašové hlíny) a starší, mesozoické a terciérní (paleogenní) sedimenty včetně materiálů spodnokřídových rudických vrstev.  Mnohé komíny jsou hydrograficky aktivní dodnes.  Skap resp. vertikální přítok na takových lokalitách reaguje na srážky a rozjíže s různou délkou retardace.  Geofyzikální měření radiotestovou metodou (Gregor a Princ 1975, 1976) poskytlo na několika lokalitách bodové anomalie na povrchu, interpretované jako zakrytá povrchová ústí komínů.

V jeskyních Jedovnického potoka v Býčí skále a Rudickém propadání existují zlomky vyšší jeskynních pater (etáží), a to v r.v. 8-12 m, 18-22 m a 26-32 m nad normální hladinou Jedovnického potoka.  V některých fragmentech těchto etáží, obzvláště 18-22 m, byly nalezeny fluviální sedimenty s kulmským materiálem.  Tyto sedimenty indikují přítomnost vod zóny horizontální cirkulace, v tomto případě paleotoku Jedovnického potoka.  V žádném případě nebylo spolehlivě zjištěno zda se jedná o sedimenty v pozici in situ, t.j. intaktní sedimenty uložené v geologické minulosti Jedovnickým potokem, nebo sedimenty redeponované, přeplavené, uložené při reaktivaci (invazi) těchto etáží za vysokých, povodňových stavů.  Za současného stavu znalostí se autor neodvažuje hovořit o těchto patrech jako o jeskynních úrovních, specificky o spojitých krasových obvodech zasahujících z ponorové (Rudické propadání) do vývěrové (Býčí skála, Barová-Sobolova jeskyně) oblasti Jedovnického potoka.

Průzkum komínů a vyšších jeskynních etáží v jeskyních Jedovnického potoka probíhal také po r. 1976 a pokračuje dodnes.  V Býčí skále byly zkoumány komíny v jeskyních za Sifonem dřiny, v Prolomené a Proplavané skále, ale také v Předsíni a v Barové jeskyni.  V r. 1978 rudičtí jeskyňáři prolongovali chodbu Tipeček o dalších 150 m.  Komíny v nově objeveném úseku zavedly badatele do cca. 140 m chodeb vyšší jeskynní etáže v r.v. 10-12 m.  Na přelomu 70. a 80. let rudičtí dokončili výstup Komínem nad Kašnou do výšky 147 m.  Po uvolnění suťové zátky dosáhli spojení s povrchem – tak vznikla 153 m hluboká Rudická propast (obr. 8).  V r. 1982 vystoupili do stropu Rudického dómu a v navazujícím komínu dosáhli celkové výšky 160 m.  Pokud by tento komín komunikoval s ponorem na Tumperku v Rudici, propojený obvod by mohl představovat asi 200 m hlubokou “suchou” propast.  Ponor Tumperk (v tisku i na oficielních web stránkách obce Rudice mylně nazývaný “Tumperek”) se otevřel po přívalových srážkách v létě r. 2010.  Injektáž (pumpování) vody do ponoru prokázala jeho komunikaci s Rudickým dómem.

 

1662. Obr. 8 / Rudická propast, schematický profil (A. Nejezchleb)

 

Citovaná a doporučená literatura


BURKHARDT, R., 1959: Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu. Československý kras, 12: 85-98. 
BURKHARDT, R., 1966: Příspěvek k poznání krasových jevů Rudické plošiny.  Kras v Československu, 1964, (1): 17-22, 2 příl.
BURKHARDT, R., 1972: Hydrogeologie a krasové jevy mezi Rudicí a Lažánkami, Moravský kras.  Československý kras, 21 (1969): 65-71.
BURKHARDT, R., 1973: Geologische Verhältnisse der Höhle Býčí skála.  Acta musei Moraviae, Sci. naturales, 56-57:57-74, příl. 
BURKHARDT, R., 1974a: Povodeň na Jedovnickém potoce v Moravském krasu roku 1972. Československý kras, 25 (1973): 47-60.
BURKHARDT, R., 1974b:  Rudická plošina v Moravském krasu – část I.  Příspěvek k teorii fossilního krasu a geologickému vývoji.  Acta musei Moraviae, Sci. naturales, 59:37-58.
BURKHARDT, R., 1975: Vývoj projektu řešení problému Jedovnického potoka. Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, 5 (1973): 30-39.
BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., HYPR, D., 1975: Rudická plošina v Moravském krasu – část II.  Geologická stavba a vývoj Rudického propadání.  Acta musei Moraviae, Sci. naturales, 60: 87-124, příl.
BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., HYPR, D., 1977: Speleologický a geologický charakter Rudického propadání.  Sborník Okresního vlastivědného muzea v Blansku, 6-7 (1974-1975): 101-110.
BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., CHALOUPKA, A., 1973: Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu.  Vlastivědná knižnice časopisu Vlast. Zprávy z Adamova a okolí, sv. 39, 24 str., příl.
BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., CHALOUPKA, A., 1974: Rudické propadání a Býčí skála – stav průzkumu v červnu 1973. Speleologický věstník, 1973 (2): 19-31.
BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., NOVÁK, K., 1972: Mimořádná povodeň v jeskyni Býčí skála.  Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 16 (3): 4-8.
GREGOR, V. A., 1972: Horolezecká akce v Býčí skále ukončena.  Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1972 (2): 8.
GREGOR, V. A., 1975: † RNDr. Rudolf Burkhardt.  Acta Musei Moraviae, Sci. naturales, 60: 185-198.
GREGOR, V. A., 1977a: 20 let speleologického kroužku Závodního klubu ROH Adast v Adamově.  Sborník Okresního vlastivědného muzea v Blansku, 6-7 (1974-1975): 129-134.
GREGOR, V. A., 1977b: Za RNDr. Rudolfem Burkhardtem.  Sborník Okresního vlastivědného muzea v Blansku, 6-7 (1974-1975): 187-190.
GREGOR, V. A., 1986: Vertical hydrodynamic zoning in carbonate rocks.  Hydrological Science and Technology, 2 (1): 33-38.
GREGOR, V. A., 2005: Velká jezera na podmacošské Punkvě v Moravském krasu (historicko-speleologický pohled).  Sborník Muzea Blansko 2004, 90-104.
GREGOR, V. A., PRINC, M., 1975: Die Radiotest-Methode und ihre Anwendung in der geologischen Erforschung von Karstgebieten.  Annales de Spéléologie, 30 (4): 681-690.
GREGOR, V. A., PRINC, M., 1976: Radiotestová metoda a její aplikace ve speleologickém a geologickém výzkumu krasových oblastí.  Časopis Moravského musea, Vědy přírodní, 61:53-96.
HYPR, D., 1976: Nové objevy v Rudickém propadání – Velikonoční jeskyně. Československý kras, 27 (1975): 100-104.
ZELÍK, J. a kolektiv, 1964: 10 let práce speleologického kroužku Závodního klubu ROH Adamovských strojíren, 1954-1964.



Diskuse "Průzkum komínů v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
Průzkum komínů -- dodatek IV V. A. Gregor-Celofán [154.5.212.xx]  Před 12 a ¾ rokem
   Bez odpovědí.
Průzkum komínů -- dodatek III V. A. Gregor-Celofán [154.5.215.xxx]  Před 12 a ¾ rokem
   Bez odpovědí.
Průzkum komínů -- dodatek II V. A. Gregor-Celofán [154.5.215.xxx]  Před 12 a ¾ rokem
   Bez odpovědí.
Průzkum komínů -- dodatek I V. A. Gregor-Celofán [154.20.249.xxx]  Před 12 a ¾ rokem
   Bez odpovědí.
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [108132], dnes 48 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
NDU0NDQ0N