A jak to bylo s tou štolou?
V roce 1984 potápěči pronikli do rozsáhlých, asi 2km dlouhých a krásně vyzdobených prostor za přítokovým sifonem Prolomené Býčí skály. To vypadalo natolik lákavě, že jsme se rozhodli obejít sifon Potápěčů další raženou štolou, tentokrát asi 60m dlouhou! Projekt byl schválený v květnu roku 1985.

Vyměřování začátku štoly před sifonem.

A konečně, 3.10.1987 proběhl první odstřel.
Bohužel jsme to moc neuměli, začátek štoly byl křivolaký a zbytečně velký. Pak jsme ale oslovili právě Zdeněka Šerebla, který měl střelmistrovské zkoušky a se kterým jsem občas dělal studnařské práce. Podařilo se mu také vyvinout speciální Radiomaják, kterým jsme směr štoly zaměřovali. Přes sifon se pod vodou protáhla dvoulinka a rámová anténa, do které jsme pouštěli sinusový signál asi 900Hz, který dobře proniká skalním masivem. Druhou, podobnou anténou jsme tento signál zaměřovali. A pak už to šlo lépe.

Zdeňěk s radimajákem a schema jeho vynálezu 

Zdeněk ve štole + vrtací kladivo PERMON 21 s hydraulickým stojanem neboli štendrem

Toto je vysílací anténa, kterou dopravili potápěči za sifon. Fungovalo to přesně, poslední odstřel zničil tuto vysílací anténu. Ale to předbíhám…

Bylo to pořád dokola: Navrtat, odstřelit, naložit, vyvézt…

Práci nám ztěžovaly jedovaté plyny po odpalech. Větrali jsme pomocí stlačeného vzduchu a rubaninu jsme kropili vodou z potoka. Později nás napadlo zavěšovat igelitové pytle s vodou na čelbu před jednotlivými odpaly. Po odstřelu tak vznikla vodní tříšť, která plyny částečně odstranila. Za víkend se někdy podařily uskutečnit i dva celé cykly, odpal a vyvážka. Vrtali jsme vždy 12-16 děr asi 1,2m hlubokých. Na jeden odstřel padlo asi 12kg plastické trhaviny a postoupilo se o necelý metr, ale někdy taky jen o 25 cm.

Konečně 15. ledna 1989 jsme štolu do Proplavané Býčí skály dokončili.
Tehdy měl náš jeskyňářský klub jen asi 14 členů, na obrázku je náš objevitelský tým, který dokončil štolu. Jmenuji alespoň pár:
Emil Bartoň, Mirek Měkota, Zdeněk Šerebl, Karel Novák, Michal Kostelník, Aleš Pekárek (já) a další.

Druhá Štola má nakonec skoro 60m. Cesta k Srbskému sifonu byla otevřená a dá se tam dojít „suchou nohou" dodnes.

Celková spotřeba výbušnin byla asi 500kg (používali jsme Permonex, Galemon a Danubit) a asi 900 kusů rozbušek. Na amatéry je to myslím obdivuhodné dílo a Zdeněk Šerebl na něm odvedl obrovský kus práce.

Nezapomeneme!

***

Snad na závěr pro odlehčení alespoň jedna z mnoha příhod, které jsme spolu zažili:
Kdysi jsme spolu dělali výškové práce. Jednou jsme natírali okapy a parapety luxusní vily jednoho brněnského kunshtistorika. Měl kolem vily novou zámkovou dlažbu a neustále zdůrazňoval, že ji nesmíme pokapat barvou. V domě pak měl úžasné sbírky afrického domorodého umění.
Visel jsem na laně a natíral okap, když najednou, k mé hrůze, ze štětce mi ukápla velká kapka - a přímo na zámkovou dlažbu. Zavolal jsem na Zdeňka, že máme průšvih, a on začal rychle slaňovat od střechy dolů, že to zkusí ředidlem, než si toho majitel všimne.
Jak ale spěchal a odrážel se od stěny, přehlédnul otevřené okno pod sebou. S dalším odrazem prolétnul oknem a přistál na zadku uprostřed afrických sbírek dřevořezeb a zbraní na antilopí kožešině. Bohužel měl u pasu otevřenou plechovku s barvou, která pokropila vše kolem. Kunsthistorik přiběhnul, ale nemohl mluvit, jen sípal. Zdeněk mu dal do ruky vizitku s kontaktem na pojišťovnu a utekli jsme jak malí kluci. I takové věci se stávají.

Pekárek Aleš