Před necelými třemi roky jsem poznal Vladimíra Šebečka. Je jedním z členů ZO ČSS 6-01 Býčí skála. Jeskyně ho učarovala až v dospělém věku a už jej, jak to někdy bývá, nepustila. Jak jednou pronesl jeho skromným a na první dojem noblesním způsobem, přišel, aby si vyléčil plíce, ale zhuntoval si tady klouby. Jeskyně ho „dostala". Pro skupinu má veliký význam nesporně v tom, že je velice zručný zámečník, tedy specialista na zámky a určitě i trezory. Někdy ho tajně s úhlem pohledu do romantické minulosti podezřívám, že už je asi jenom on poslední člověk ve Statlu, který by dokázal odemykat ty penězi nabité káči. Ale on je noblesní člověk pevných zásad. A tak je vybavena Býčí skála kvalitními zámky. A nejen to, mnohé jsou vyvedeny tak krásně, že se to už nevidí. Doba estetiky užitého designu u podobných předmětů se od dob pozdního Rakouska-Uherska k naší škodě změnila. Originálně vyvedený zámek u vstupu do Předsíně s podobou býčka odmění člověka, který se do jeskyně opětovně vrací. A to byl určitě Laďův záměr. Věci domýšlí do krajní dokonalosti. Klika v podobě halštatského žezla, řemeslně nádherně vyvedena může odměnit jen toho, kdo pohne dolními dveřmi v Předsíni. Je jistě nejkrásnější v Moraském krasu. Řemeslo a umění byly vždy chápány jako neodělený celek a až pokročilá průmyslová výroba nedávné minulosti to změnila. Laďa se s tím očividně nesmířil.

Kromě jiných koníčků, které nebudu prozrazovat je velikým znalcem života a díla J. Wankela. Mám za to, že je v současné době dokonce nejpovolanějším člověkem, který by měl o tomto krasovém velikánu mluvit. V loňském roce dokonce inicioval díky osobnímu přispění nemalé sumy překlad Wanklových Ephemeriden (Deníku z mého života). Bylo to snad už nadobro poslední neznámé, z kurentu do němčiny nepřepsané a nepřeložené Wanklovo dílo. Stal se tím mecenášem vědy.

Nový rozměr jeho získaných zkušeností z řemeslnické praxe, dále nabytých vědeckých znalostí a schopnosti vcítit se do doby romantického devatenáctého století došly zajímavého výsledku při dnech otevřených dveří, které se pravidelně konají každým rokem v květnových dnech. Již po tři léta pozoruji jeho prezentace Wanklova objevu z roku 1872 v Předsíni na Býčí skále. Procházejí nespornou proměnou, ba co více gradací. Z pouhého slovního povídání se postupně stála divácky velmi přitažlivá „show", plná faktografie, umně přednesená a prosycená směsicí romantismu. Uvádí posluchače nejen do dávno zmizelého pravěku doby železné, ale i do romantické Wanklovy doby. Jeho zaujetí došlo skutečnosti, že se jal jako řemeslnický talent po zbytek roku ve volném čase zhotovovat kopie halštatských předmětů, tak aby mohl návštěvníky znovu překvapit a vtáhnout do rozehraného děje. Jeho čistý amaterismus nabyl plného profesionalismu a hlavně také dnes již skrytého významu. Tedy původního smyslu slova amare - milovat. Ten, který miluje, co činí.

Sám jsem jako školený archeolog, specialista na dobu halštatskou, postupně ustoupil jako nerušící pozorovatel tohoto počínání, abych i já měl možnost si podobný způsob unikátní prezentace užít. Jeho význam tkví zejména v tom, že vše je směřováno do místa původních dějů v Předsíni samotné. Laďova koncepce prezentace se tak postupně stala kontinuální akcí, tradicí, která je ozdobou dnů otevřených dveří na Býčí skále.