WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Po stopách dávné vraždy 2 Historie

aneb pokračování pro otrlé čtenáře

Vladimír Šebeček  | 15.11.2021 20:24 | pridej.cz  | Diskuse...[0] | Zobrazeno 31x  

Po napsání článku o vraždě hajného Šenka jsem si uvědomil, že se příběh sice uzavřel osvobozením obžalované, ale mohl také skončit jinak. Záleželo přece na tolika okolnostech. Mohla se historie ubírat jiným směrem? Mohlo tehdy napjaté publikum v soudní síni vyslechnout jiný rozsudek?

(První díl článku najdete ZDE.)
 5353. 1

Takže co by se stalo, kdyby nezastupoval Marii Šenkovou jeden z nejlepších brněnských advokátů, ale mladý, nezkušený obhájce, který by nevěřil v nevinu své mandantky. Kdyby nebyla obžalovaná během procesu těhotná, což jí zajišťovalo jisté ohledy. Kdyby se soud nepřiklonil k názoru obhajoby, ale naopak obžaloby. Protože po celou dobu procesu tvrdošíjně zapírala svou vinu, pak by rozsudek v případě zákeřné vraždy spáchané pro majetkový prospěch musel znít v té době nevyhnutelně takto:


„Marie Šenková uznává se vinnou pro zločin úkladné vraždy dle §§ 134. až 136. tr. zák. a odsuzuje se k trestu smrti. Rozsudek odůvodněn prokázanou vinou obžalované a absencí polehčujících okolností.“

 

To by však ještě neznamenalo ten nejhorší scénář. Poprava ženy byla v Rakousko-Uhersku zcela výjimečná. Tehdy byla naposled vykonána před sedmnácti léty. Ostatně většinu rozsudků smrti, kromě vražd policistů, četníků a vojáků, měnil císař František Josef I. cestou milosti na těžký žalář. Starý císař však přežil Aloise Šenka jen o jediný měsíc. Jak by se zachoval jeho nástupce Karel? Měl velmi dobrý vztah k Čechům a chystal rozsáhlou amnestii. Ale vztahovala by se jeho milost i na případnou pachatelku zákeřné vraždy? Co kdyby se jevilo jako vhodné omilostnit politické vězně, ale ukázat tvrdost ke kriminálním živlům?
   V takovém případě by nastal zaběhnutý postup. Presidium c.k. krajského soudu v Brně by obdrželo z ministerstva spravedlnosti přípis:


„…Je třeba míti na zřeteli možnost, že rozsudek nad Marií Šenkovou, odsouzenou k smrti, bude vykonán. Proto se vám ukládá, učiniti nenápadné přípravy a zvláště zajistiti již nyní, přítomnost mistra popravčího.“

 

Brněnský soud by tedy oslovil soud vídeňský. Tázal by se, zda hlavní popravčí monarchie, pan Josef Lang, někdejší majitel kavárny, známý sportovec, předseda dobrovolných hasičů v Simmeringu a držitel čestného odznaku Červeného kříže, je přítomen v místě svého bydliště a schopen dostát svých povinností.
  5354. 2

Kdyby se mu však dostalo odpovědi, že služební záležitost opět odvedla vídeňského kata do vzdálenější části mocnářství, směřoval by druhý dotaz do Prahy, na méně vytíženého popravčího Království českého, oblíbeného zlatnického mistra Leopolda Wohlschlagera. Ten by se tak musel smutné povinnosti ujmout. Dvojnásob smutné, protože to byl právě on, kdo roku 1900 ve Vídni oběsil vražednici Julianu Hummelovou.
 5355. 3

Na telegrafické vyzvání by se pak dostavil vlakem druhé třídy do Brna a se svými dvěma pomocníky (ti by ovšem cestovali třídou třetí) dorazil nejprve k soudu a pak do věznice na Cejlu. V příručním vaku by si nesl dvě kladky, hák a svitky provazů. Jeho pomocníci pak pro jistotu objemné zavazadlo obsahující hoblík, pilku, vrtáky do dřeva různé velikosti, kladivo, dláta, šroubováky, a další pomůcky ke stavbě šibenice. Pokud by potřebnou fošnu a prkna nedodala vězeňská dílna, musel by je kat bez meškání zajistit u některého brněnského tesaře.

Wohlschlagerovi pomocníci by hrubou fošnu téměř 4 m dlouhou a 7 - 8 cm silnou na druhém vězeňském dvoře hladce ohoblovali a nahoře zaoblili, takže by dostala vzhled obřího žehlicího prkna. Do horní části by také dle mistrových pokynů vyvrtali otvor a do něj zapustili kladku. Pod ni, poněkud stranou, pak zavrtali silný hák pro zavěšení oprátky. Nad dolní třetinou výšky by ve středu fošny vydlabali čtyřhranný otvor pro druhou kladku, železný váleček, který jejich mistr nazýval „flašencůg“ Mezi tím by dva vězňové, přidělení jim ku pomoci, vykopali metr hlubokou jámu, fošnu do ní svisle zapustili, zasypali a silně udusali půdu kolem šibenice. Z ostatních prken by postavili čtyřstupňové schůdky, aby z nich Leopold Wohlschlager pohodlně dosáhnul na hák. Tím by bylo vše připraveno za zítřejší ráno. Ještě nic netušící Marie Šenková by zatím pod dohledem stráží, čekala v cele smrti na vyřízení žádosti o milost. Odsouzené by však toho dne předseda soudu za přítomnosti přísedících, státního zástupce a zdrceného obhájce oznámil, že žádost o milost byla císařem zamítnuta a trest bude následujícího dne vykonán. Byly by jí také povoleny poslední návštěvy rodinných příslušníků.
 5356. 4

Útěchu by jí nabídnul kněz a dostala by poslední večeři. Jak bylo v Rakousko-Uhersku zvykem, mohla by si přát v rozumné míře téměř cokoliv, včetně piva, vína či cigaret.  Otázkou je, zda by měla chuť té nabízené hojnosti využít.

Druhého dne o páté hodině ranní by popravčí ještě jednou zkontroloval šibenici, přes horní kladku provlékl silný provaz s karabinou na konci a dolní kladkou druhý, kterým budou svázány nohy odsouzené. K výkonu nejvyššího trestu by bylo vše připraveno.

Odsouzená by byla tou dobou probuzena z neklidného spánku, oblékla se do svých černých šatů, ve kterých absolvovala soudní proces a mohla by se zúčastnit mše svaté ve vězeňské kapli.


Bývalá kaple ve věznici na Cejlu v Brně
 5357. 5

(Vrah Jaroš, který v roce 1902 navštívil v doprovodu svých dozorců před popravou bohoslužbu, zaznamenal při ní z dětství známou melodii varhan a začal nečekaně zpívat Tisíckrát, pozdravujeme tebe… Síla toho okamžiku byla taková, že se nikdo z otužilých dozorců neubránil dojetí.) Po té by odsouzená posnídala kávu s rohlíkem. Na co by v té chvíli asi myslela?
 5358. 6

 

Před šestou hodinou by do její cely vstoupil popravčí s pomocníky, aby jí spoutali ruce. Protože jevila známky počínající tělesné slabosti, byla jí nabídnuta sklenice červeného vína.

Pak by ji už s doprovodem dvou členů vězeňské stráže vyvedli za zvonění umíráčku na dvůr. Při pohledu na množství nastoupených dozorců, četníků a členů soudního dvora, (zástupci veřejnosti ani tisku vzhledem k popravě ženy nebyli připuštěni) se bledá odsouzená, ztrácející se mezi dvěma strážnými s puškami s nasazenými bodáky na okamžik zarazila. Ale pak již pokračovala k šibenici, za hlasitě se modlícím knězem.

Od toho okamžiku už probíhá vše velmi rychle. Odsouzené, stojící zády k šibenici vážou pomocníci nohy provazem od dolní kladky. Pod rameny jí obepínají smyčku provazu (komplikovanou koženou „šněrovačku“ svého předchůdce a otčíma Pippergera v té době již Wohlschlager nepoužíval) a upevňují ji ke karabině provazu od kladky horní. Ve chvíli, kdy kněz ještě předčítá odsouzené slova modlitby „Poslední vzdechy umírajícího“, popravčí jí už obtáčí kolem krku volně oprátku z dvojitého tenkého provazu, opatřenou dvěma velkými uzly. Pak bez dalšího otálení vystoupí nahoru po schůdcích a zavelí pomocníkům: „Vzhůru!“

Tahem za horní provaz odsouzená doslova vylétne hlavou až k háku, na který popravčí zavěsí druhý konec oprátky, dotáhne ji, nacvičeným hmatem dlaní pravé ruky jí přitiskne bradu nahoru, prsty zakryje oči, levou ruku jí přiloží ze strany k hlavě a nařídí: „Dolů!“

Pomocníci ihned pustí horní provaz. Odsouzená padá asi půl metru dolů a zůstává viset v oprátce. Tahem za dolní provaz, katovi pomocníci strangulaci urychlují. Popravčí, s pravou rukou stále na jejím obličeji, levou rukou silně stlačí hlavu na pravou stranu. Prasknutí krčního obratle slyší jen ti nejblíže stojící.

Wohlschlager sestupuje se schůdků a hlásí, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Lékař kontroluje, zda u popravené ustala srdeční činnost. Kněz klečí u šibenice a modlí se. V kordonu četníků některý omdlel a je odnášen dovnitř budovy. V očích všech přítomných je vidět hluboké pohnutí. Výkon nejvyššího trestu skončil.
Tvář popravené je klidná. Jako by spala.

 

Tento příběh se sice naštěstí nestal, ale odehrával se v této podobě dříve i později. Na ženách, které se dopustily ohavných zločinů i na té, která se stala obětí justiční vraždy našich soudruhů.  (Ti to dnes elegantně přecházejí mlčením, případně prohlášením, že taková byla přece doba). Místo dalších slov připojím nyní historickou fotografii, byť v poněkud upravené podobě. Odstranil jsem z ní zástup přihlížejících diváků v pozadí (jednalo se o poslední veřejnou popravu na našem území a byly mezi nimi tehdy i děti) a scénu poněkud zatemnil, aby dostala komornější charakter, obecnější platnost a více se hodila k našemu příběhu. Popravená byla téměř přesně ve věku Marie Šenkové. Odsoudili ji za napomáhání k vraždě třicítky mužů v městečku Třešť na konci druhé světové války, kde bylo nacisty potlačeno předčasné povstání. Odvetou pak byl masakr zdejších obyvatel, při kterém z dodnes nejasných důvodů devět či deset z oněch zastřelených, vybrala německá dívka z Třešti.
 5359. 7

 

Následné Mimořádné lidové soudy byly přísné. Každému, kdo měl na svědomí smrt občana Československé republiky, hrozil trest smrti. Proti rozsudku nebylo možné se odvolat, musel být vykonán do dvou (tří) hodin po vynesení a případná žádost o milost neměla odkladný účinek. Tak se stalo 13. září 1946 i Hertě Kašparové, která přitom byla až do roku 1942 všeobecně vnímána jako sice mírně tělesně postižená, ale pohledná a milá dívka. Proč se pak její chování změnilo a proč se při tom strašném vraždění angažovala jako udavačka, není dodnes bez pochybností vysvětleno.

 

Její vina byla velká, ale v okamžiku, kdy fotograf pořídil tento snímek, si už svůj zločin odpykala a odčinila trestem nejvyšším. Je zřejmé, že za normálních okolností by své svědomí takovým zločinem nezatížila. Svým způsobem oprávněná zloba, nahromaděná kolem tohoto případu, přetrvává až dodnes. Ne nadarmo při oněch řídkých civilních popravách za Rakousko-Uherska hrál velkou roli kněz, který se modlil nejen za spásu duše odsouzence, ale i za odpuštění jeho činu…

Vladimír Šebeček



Diskuse "Po stopách dávné vraždy 2"

Nejsou žádné příspěvky.

PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [294], dnes 9 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
MGY0ZWZj