Která jeskyně v Moravském krasu je pro badatele nejatraktivnější?

Snad Amatérská jeskyně, která skrývá nejrozsáhlejší podzemní labyrint? Pokud toužíte bloudit do omrzení mezi nejkrásnějšími krápníkovými útvary, tak prosím. Ale jak název napovídá, je to jeskyně pro amatéry. Profesionálové všeho druhu nedají dopustit na Býčí skálu, kde historie dýchá z každého koutu. I stěny jeskyně, počmárané podpisy návštěvníků, mohou poskytnout příležitost pro odbornou studii. V tomto ohledu má Amatérská jeskyně ještě co dohánět.

Stará Býčí skála je proslulá podpisy významných osobností své doby. Architekta a podnikatele Josefa Hardtmutha, generála Laudona, vědců Karla Andrého, Karla Jurendeho, Antona Rzehaka a dalších. Je ovšem zatěžko si představit tyto vážené osobnosti, jak svými podpisy znehodnocují tisícileté dílo přírody, jako nějací uličníci.

Podpis Josefa Hardtmutha u Pohanských kamenů

Zachoval se tak snad doktor Wankel v Předsíni, kterou proslavil svým archeologickým objevem? Tam se dovolil podepsat v roce 1829 jen potřeštěný Josef Kyselak, který svými graffiti zanešvařil celou Rakouskou monarchii. Málo známým faktem je, že jeho podpisem zohavená stěna jeskyně znechutila v roce 1944 tehdejšího německého vedoucího MZM v Brně, Dr. Edmunda Küttlera natolik, že jeho podpis nařídil odstranit. Úkolem pověřený stavbyvedoucí firmy BauUnion Brünn však zvolil metodu zbytečně radikální a spolu s podpisem, nechal celou severní stěnu Předsíně odstřelit dynamitem a tím zcela změnil charakter tohoto prostoru. Takže místo plánovaného pamětního místa starých Germánů, bylo možno tehdy jeskyně využít už jen k vojensko-průmyslovým účelům.

Podpis Josefa Kyselaka v Předsíni, z fotoarchivu Karla Absolona
(MZM Brno, Ústav Anthropos)

V impozantní partii Obřího komínu, ve výšce asi 40 metrů nad hlavní chodbou, se v tzv. Guánové chodbě nachází podpis tehdejšího vedoucího býčiskalských jeskyňářů, brněnského Němce Günthera Nouackha. Proč se však Nouackh spokojil s výstupem do Guánové chodby a nechal bez povšimnutí samotný Obří komín, který je vyšší a výstup tam by byl mnohem prestižnější? Odpověď na to je jednoduchá. Nouackh věděl, že Obří komín byl pokořen již koncem 19. století a o druhovýstup neměl tento hrdý jeskyňář zájem.

Podpis Günthera Nouackha v Guánové chodbě z roku 1913
(Foto V. Káňa)

Když se v roce 2004 naši odvážní jeskyňáři rozhodli Obří komín vylézt, povšimli si s překvapením ve výšce asi deseti metrů zbytků kotvení pro lešení, které tam bylo kdysi vystavěno. Bylo zřejmé, že zde v minulosti bádal člověk výjimečného technického nadání. Na cestě vzhůru však chyběly jakékoliv stopy po jistících skobách. Pokud se před nimi někdo dostal nahoru, byl to lezecký génius.

Expedice do Obřího komínu
(Foto I. Jadvidžák a kresba dle jeho paměťového náčrtku)

Během tří náročných akcí pak po nesmírné námaze vystoupili jeskyňáři až k děsivému závalu obrovských balvanů, který uzavírá komín ve výšce, která tehdy byla odhadována na 90 m (v r. 2016 zpřesněna na 67 m). A tam objevili podpis svého tajemného předchůdce.

Oficiální fotografie podpisu po odstranění nečistot, pro archiv ČTK

Ano, je tomu tak. Obří komín zdolal v roce 1889 Jára Cimrman. Pokud by snad někoho znejistila německá forma Cimrmanova jména, vzpomeňme, že se tento věrný Čech vyjádřil, že jeho vlastí je Böhmen. Ostatně i náš doktor Wankel, rovněž český vlastenec německého původu, se podepisoval někdy Jindřich, jindy Heinrich. A také se tím vysvětluje, proč starý Wolf kdysi komentoval periodický vodopádek z Obřího komínu, slovy „Koloděj pláče“. Původní Cimrmanův název této jeskynní partie na staré Feitlově mapě totiž zní Schlot des Riesen Kolodej - Komín obra Koloděje.

Ostatně se zdá, že se Cimrman věnoval i zkoumání dalších horních pater Býčí skály, dlouho před Hermannem Bockem. Názvy Elfentreppe - Schody skřítků či Elfengang - Chodba skřítků v jeskyni Bruna, mluví za vše. V archivu ČSS se též dochoval fragment stránky z jeho bádacího deníku, ve kterém zde upozorňuje na vhodnost ochrany úst a nosu šátkem, z důvodu všudypřítomných netopýřích exkrementů. Takže v oboru módy byl nejen vynálezcem dvoudílných dámských plavek, ale i donedávna tak oblíbených textilních roušek.

V současné době jednáme se Správou CHKO o povolení instalovat v Býčí skále pamětní desku s Cimrmanovým jménem. Vzhledem k tomu, že bylo dovoleno tímto způsobem zviditelnit jména jako Sobol, Burkhardt, Bartoň nebo Wankel, neočekáváme žádné potíže.

***

U většiny obyvatel České republiky je odkaz Járy Cimrmana velmi populární. Někteří aktivisté však navrhují vymazat tuto výjimečnou osobnost z našich dějin, kvůli údajným etnickým předsudkům v jeho hře Čechové na Řípu (Čechové na řípu) a pro údajně xenofobní a ostře rasistickou hru Afrika, která představuje tamní obyvatele jako primitivní lidojedy, čímž autor kazí mládež překonanými stereotypy a vzbuzuje obecné pohoršení. Jiní aktivisté na druhou stranu vyzdvihují skutečnost, že do patnácti let Cimrman nosil dívčí šaty, což nepokládají za známku spořivosti jeho rodičů, ale za nevyjasněnou sexuální orientaci. Ta má být podle nich neobyčejně přínosná pro budoucnost naší civilizace. Nám badatelům však záleží pouze na vědecky ověřených faktech, která vám zde předkládáme.

***

Objev Cimrmanova podpisu v Býčí skále, který je sám o sobě jistě fascinující, měl však po jeho loňském zveřejnění v evropském tisku nečekané pokračování. Obrátil se na nás totiž z Vídně profesor Erich Fiedler, přední rakouský cimrmanolog. Ne mailem nebo dopisem, ale balíkem. (Děkujeme České poště za jeho včasné doručení, ačkoliv ho odesilatel staromilsky adresoval na Höhlen-Gruppe Stierfelsen-Habruwka, Protektorat Böhmen und Mähren). Na přiloženém lístku píše, že nám zasílá část unikátní horolezecké výstroje, kterou patrně Cimrman použil při zdolávání Obřího komínu. Pochází z jeho sbírky kuriozit a věnuje nám ji proto, aby naštval cimrmanology pražské, kteří měli v minulosti na jeho adresu jen slova pohrdání.

Cimrmanova horolezecká pomůcka (dle profesora Fiedlera)

Ano, děkujeme profesoru Fiedlerovi za cenný dar, popravdě cennější, než předpokládal. Ačkoliv si ho brněnští amatérští cimrmanologové opravdu váží, (nakonec jeho monografie o metodě, kterou si Cimrman čistil zuby, byla ve své době přelomová) nemohou souhlasit s identifikací zaslaného artefaktu jako horolezeckého blokantu. Dokázal by snad pan profesor vysvětlit, jak měl přístroj vlastně fungovat?

Pokud by totiž profesor Fiedler postupoval tak, jak to svede každé dítě školou povinné, došel by k zcela jinému názoru. Stačilo „vygůglovat“ nápis, vyrytý na přístroji a odkazy nás nasměrovaly na britského lékaře z konce 19. století, Dr. Johna Jamese de Zouche Marshalla. Dalším pátráním pak byl objeven jeho článek v časopise The British Medical Journal, kde je uvedena podrobná kresba nám darovaného přístroje, ze které vyplývá i jeho funkce, která s horolezectvím nemá pranic společného. Pomůcka totiž není určena k záchraně lidských životů, ale právě naopak.

A co s tím má společného Jára Cimrman? Je známo, že se Cimrman s vynálezem elektrické sesle zpozdil za dobře placeným týmem Edisonových konstruktérů jen o několik měsíců, takže elektrické křeslo zdomácnělo v Americe a ne v Čechách. Zveřejnění této skutečnosti však svého času u nás vzbudilo vlnu hraného znechucení. O takových tématech se prý ve slušné společnosti nemluví. Nám jde však v prvé řadě o pravdu a proto zveřejníme fakta o Cimrmanově vynálezu, který mohl zcela změnit evropskou penologii.

V roce 1888 byl do Londýna pozván pražský specialista Dolejš, na opravu hodinového stroje ve věži Big Ben. Ten však trpěl mořskou nemocí, takže za sebe poslal Cimrmana, který u něj tehdy pracoval jako výpomocný konzultant. Jára Cimrman si samozřejmě se závadou poradil, ale při sestupu z věže uklouznul na schodech a poranil si koleno. Shodou okolností byl nejbližším lékařem právě J. J. de Zouche Marshall.

Při sešívání rány se pacientovi ze vzdáleného Rakousko-Uherska svěřil se svým problémem. Jako lékař, který má dozor při popravách ve věznici Newgate, by chtěl napravit nedostatky, se kterými se setkává. V Británii se totiž používala při oběšení poloha oka oprátky za levým uchem (subaural). Pro dokonalé zlomení krčních obratlů by byla vhodnější poloha pod bradou (submental). Tam však oko nedrží a sklouzne vždy vpravo nebo vlevo.

Cimrman si vyžádal papír, pero a zrcadlo, to aby mohl prostudovat anatomii své hlavy a po půl hodině zhotovil zmíněný nákres, čímž nejen potvrdil svoji konstruktérskou zručnost, ale dochoval nám i svůj realistický autoportrét z roku 1888.

Jára Cimrman se loučí s Dr. Marshallem před věznicí Newgate (dvojice vedle drožky, Cimrman je vlevo)

Oba muži se poté rozešli s tím, že Jára Cimrman vyrobí prototyp vynálezu a Marshall se postará o jeho zavedení do britské justiční praxe. Cimrman svůj úkol splnil. Zařízení zhotovil v Dolejšově hodinářské dílně. Protože však jeho zaměstnavatel byl militantní odpůrce trestu smrti, sdělil mu pravdomluvný Cimrman vyhýbavě, že vyrábí patentní věšák. Marshallovo úsilí však k cíli nevedlo. Konzervativní Britové revoluční novotu nepřijali a Cimrman se tedy pokusil vynález uplatnit doma. Oslovil soudní presidia ve Vídni, Budapešti i v Praze. Z jeho rodné Vídně mu ani neodpověděli. Z Budapešti sice ano, ale jak víme, Cimrman maďarsky nerozuměl, slovník neměl a jídelní lístek z hotelu Petöfi ani jízdní řád uherských železnic mu s překladem nepomohl. S nadějí „moji Pražané mi rozumějí“ tedy očekával, jak dopadne jednání komise v Ústavu pro soudní lékařství. To však v zárodku zhatil nový pražský kat Wohlschlager, který byl k jednání přizván jako odborný poradce. Jeho negativní posudek znamenal konec všech nadějí. Soukromě se dokonce vyjádřil, že pokud bude muset věšet s takovým složitým aparátem, raději pověsí své řemeslo na hřebík.

Podpis pražského kata pod posudkem na Cimrmanův „patentní věšák“
(Pozorný čtenář si všimne, že osudný 21. srpen znamenal tragédii i pro Cimrmana).

Bylo tedy rozhodnuto. Patentní věšák upadl v zapomenutí a složitými cestami osudu skončil nepoznán, v kabinetu kuriozit profesora Fiedlera. Nám tedy připadla čest, prokázat u tohoto nedoceněného vynálezu, po více jak 130 letech Cimrmanovo autorství.

Vladimír Šebeček 1. 4. 2021