Všechno začalo tím, že Igor vykládal o dobývání komínů na Býčině. Nadchla mě ta představa, dostat se někam, kde před námi ještě nikdo nebyl, ta myšlenka navštívit místo, kde ještě nebyla obtisklá podrážka jeskyňářské holínky.

Přibližně před třemi měsíci jsem se zúčastnil fotografické dokumentace šesté propasti v Barové jeskyni, kterou prováděl Vlasta Káňa s Vojtou Homolou. Při této příležitosti jsem se konečně dostal do míst, která jsem, za celou dobu svého působení na Býčí skále, neměl důvod navštívit. Po projití první propasti a po vydrápání se na předěl mezi jedničkou a šestkou jsem strnul v úžasu. Čekal mě pohled na krápníkovou výzdobu, která není v jeskyním systému Býčiny příliš obvyklým jevem. Okamžitě jsem začal procházet všechna zákoutí a zběsile jsem si fotil krápníček za krápníčkem. Po příchodu Vlasty a Vojty jsme se dali do focení celé prostory šesté propasti. Pro vytvoření fotky, která by stála za to, musel fotograf (Vlasta Káňa) slanit na dno propasti. Vojta, jako osvětlovač, zůstal nahoře. Mě zbyla role aktéra a tak jsem dělal „křoví“ pověšenej na laně uprostřed propasti. Pak to všechno začalo. Vlasta zakřičel svým pronikavým hlasem „nehýbat deset, devět, osum, ……, jedna, akce!“ a focení začalo. Po pořízení první fotografie se ze spodu ozvalo jen „sakra všechno špatně!!! Jedem znovu. Vojto, nasvětli víc zadní část!!!“ a tímhle způsobem jsme pokračovali, dokud Vlasta nepořídil sérii prvotřídních fotek. V čase, kdy Vlasta nastavoval foťák, jsem se z nedostatku jiné činnosti, začal rozhlížet po okolí. V okamžiku, kdy jsem se zahleděl nahoru, jsem si uvědomil, že ve stropě je oválná díra, která vypadá jako vstupní portál stropní chodby. Po dokončení focení jsem svůj objev probral i s Vlastou a Vojtou. Nikdo z nás tří neměl tušení, o co by se mohlo jednat, a tak jsme tenhle problém nechali až na poradu s předsedou Jiřím Svozilem st..

Při příchodu do chaty jsem na nic nečekal, a během pojídání suchého chleba s trochou fazolí, jsem se Jirky na tenhle komínek zeptal. Jirka odvětil, že ví o co se jedná, ale že tam nikdo ještě nebyl a hned mi uvedl i dva důvody proč. Prvním důvodem byl složitý přístup ke komínu a druhým byla jeho pozice na mapě, která naznačovala, že se jedná nejspíš o ústí ven do svahu. Po tomto rozhovoru se zdálo, že zájem o tento komín bude nadále odkládán. Nicméně seděl u toho i Igor Jadvidžák a při slově „komín“ se jeho uši výrazně nastražily do pozoru. Začal se mnou probírat možnosti, jak by bylo možné dobýt ústí oválného vstupu stropní chodby nad šestou propastí.

Od této doby uběhly, jak jsem na začátku článku zmiňoval, přibližně tři měsíce. Na práci byly i jiné věci než zkoušet dobývat „možná nesmyslnou“ prostůrku. Připravovaly se prostory Býčiny na dny otevřených dveří a to znamenalo nekonečné upravování cestiček, natahování elektrifikace a osvětlování prostor určených pro provádění. Nakonec jsem se, ale dočkal. Igor mi napsal email „nabal si cajky, v pátek vyrážíme do objevu!“. Konečně to bylo tady, ale měl jsem trošku oprávněné obavy, že z toho moc nebude. Zrovna v ten den, v pátek 9. 5. 2008 ve 14 hodin si měli říct své ANO v Halštatské předsíni Býčí skály zasloužilí jeskyňáři Marťas a Olga. A tak trošku to zavánělo bujarou oslavou.

Při mém příjezdu na základnu se už všichni chystali na obřad. Oblíkl jsem overal, nasadil jsem přilbu s karbidkou, navlíkl jsem holinky a s rýčem v ruce jsem vyrazil salutovat novomanželům. Po obřadě všichni opustili jeskyni a před chatou už čekal naraženej sud. Trošku nervózně jsem začal postávat a vyhlížet Igora. Úkol byl jasný, Igor nesmí najít sud dřív než mě, jinak z toho opravdu zas nic nebude. Když konečně dorazil začal k mému údivu chystat vrtačku, nejty, žebříčky a ostatní cajky. Všechno nabalil do kletru, který mi pověsil na rameno. Já jsem mezi tím namotal kus lana na slanění do jedničky a vyrazili jsme!

Vylezli jsme pod Krkavčí skálu, otevřeli jsme vchod do temnoty a pomale jsme začali sestupovat k první propasti Barové jeskyně. Slanili jsme do jedničky a když jsme se konečně vydrápali na předěl mezi jedničkou a šestkou Igor se zahleděl nad šestou propast a zeptal se „tak kde máš ten komín?“. Bez dlouhých komentářů jsem jen ukázal prstem za hranu stropní police. Igor si prohlídl možnost přístupu a během krátké instruktáže, jak se leze hákováním, mě začal soukat do cajků. Tím moje nervy nevydržely nápor adrenalinu a rychle jsem ze sebe všechno stáhl s tím, ať udělá aspoň první dva nýty. Výmluvně se na mě podíval a odkývl mi to. Paráda, aspoň na chviličku se mi ulevilo, začal jsem si namlouvat, že když už udělá dva nýty, tak to třeba zkusí i dodělat.

Igor se navázal na dvojče a já jsem ho začal jistit. dobral jsme ho a jen jsem sledoval jak se vyklání s vrtačkou do stropní police. Nohy měl opřené o podkotlanou vrstvu jílu a mě nezbývalo než doufat, že se to pod ním neurve. Po dovrtání díry a osazení prvního nýtu se snažil cvaknout expresku. Při tomto pokusu se stalo přesně to, čeho jsem se bál nejvíc. Ten připitomělej kus jílu nevydržel, Igor se zhoupl na laně a přes nepříliš pozitivně laděný usměv procedil „tak ještě jeden pokus“. Další pokus se už počítal- sláva nýt byl osazen. Pak udělal ještě druhej nýt a už na mě volal „Smejky dobrý! Přitáhni si mě! Seš na řadě!“.

Zas ten divnej pocit v krku, nohy tuhnou, břicho trochu bolí a začalo mi docházet, že za chvilku tam budu viset já. Poslechl jsem Igora a přitáhl jsem si ho na laně k okraji propasti. Během tohoto manévru, se ale stalo něco, co jsem nečekal. Něco, co mou náladu posunulo téměř na bod mrazu. Ten nýt co tam Igor dal jako první sice ve střihu držel, ale při tahu lanem ven, vyskočil z díry! Začala mi pulzovat žíla na čele a Igor jen prohlásil „jo to jsem čekal, moc tam nedržel. Neboj ten druhej je už osazenej dobře“. No nic, trochu nervózně jsem si nasadil cajky, přetáhl jsem vrtačku přes rameno a zhoupl jsem se na Igorův „dobře osazenej“ nýt. Ani sem nestihl zavřít oči, ale ten nýt fakt vydržel. Teď už to bylo na mě. Igor mi jen radil a kontroloval mě. Svůj první nýt jsem zarazil do skály opravdu s vervou a radši jsem do něj praštil ještě třikrát, abych si byl jistej, že tenhle už nepovolí. Nepovolil! Teď už nic nebránilo tomu, abych dokončil i zbytek cesty. Další kroky jsem už dělal s naprostou jistotou a promyšleností. Propast pod sebou jsem přestal vnímat, moje myšlenky byly okupovány už jen myšlenkou na dolezení komínu. Podařilo se, po osazení mého pátého nýtu jsem byl schopen zbytek dolézt na rozpor. Komín byl dobyt!

Zjistil jsem, že komín, přecházející v chodbu oválného profilu o průměru dvou metrů, pokračuje přibližně pod sklonem čtyřiceti stupňů směrem nahoru dalších deset metrů. Dno bylo pokryto měkkým jílem a konec chodby v přímém směru se jevil být tvořen tím samým jílem pokrytým krustou sintru. Dále se na konci chodby rýsuje možné pokračování ve směru doleva, které je také zatím neprůchodné.

Po usazení kotevních nýtů jsem navázal lano a komín jsem opustil. Při zpáteční cestě na základnu a pak při debatě nad sklenicí jsme diskutovali o názvu. Nakonec se ujala myšlenka pojmenovat objev „Novomanželskou chodbou“ a věnovat jí jako svatební dar novomanželům Janu Martínkovi a Olze Jirákové.

Obr. 1 Novomanželská chodba v 6. propasti jeskyně Sobolovy–Barové

PS: Úvod do historie Sobolovy – Barové jeskyně:

Jeskyně Sobolova–Barová byla objevena RNDr. Antonínem Sobolem a jeho žáky v roce 1947. Dr. Sobol byl gymnaziálním profesorem v Brně. Vedl při škole i speleologický kroužek a víkend co víkend přicházel se svými žáky do Josefského údolí. Jeho hlavním předmětem zájmu byla vývěrová část jedovnického potoka a hledání neznámého jeskynního systému mezi odtokovým sifonem z Býčí skály /odtokový sifon v kaňonech/ a samotným vývěrem.

Jednou z možností, kterou Dr. Sobol správně předpokládal bylo hledání nad předpokládaným koridorem podzemního toku Jedovnického potoka. Tento mu vycházela pod patu Krkavčí skály. Od roku 1945 se jejich práce zaměřovaly na kopání v jeskyni Galejnická a zkoumání dalších krasových jevů v oblasti. Až v červnu 1947 se práce přesunuly do tzv. velkého Baru. Po několika pracovních akcích se jejich nářadí prokoplo do tmy a před nimi se objevila volná prostora. Po prvním průzkumu bylo objeveno asi 30m chodeb.

Do roku 1953 byla délka jeskyně postupně prodloužena asi na 150m a postupně bylo objeveno celkem šest propastí, které dostávaly jména podle postupu objevných prací. Výzkumy komínů začal už v roce 1950 Karel Krčál s druhy. V pozdějších letech na výzkum v komínech navázal Jiří Svozil st. s druhy. V této jeskyni je většina komínů vylezena. Jen některé zůstali opomíjené a ty jsou teď předmětem našeho bádání.

S pozdravem Igor a Petr

Foto: Vlasta Káňa