Jste přesvědčeni, že o historii nálezů z Býčí skály víte všechno podstatné? Přečetli jste si několik knížek, články na internetu, podívali se do muzea, navštívili naše dny otevřených dveří… Který z nálezů nejvíce jitří vaši fantazii? Slavný bronzový býček či záhadné žezlo? Dutý železný prsten, považovaný sto let za nejstarší železný odlitek na světě nebo bronzové torzo honosného zdobení čtyřkolového vozu se zlověstnou svastikou? Lebka princezny dochovaná v Moravském zemském muzeu či snad hromady lidských kostí, které Wankel nechal vyvézt z Předsíně Býčí skály a pohřbít na neznámém místě, které teprve čeká na objevení?  Nebo snad jen podivný pocit, že stojíte na místě, kde za nejasných okolností násilně ztratilo život přes čtyřicet lidí? Myslíte si, že umírání obětí záhadného kultovního zabíjení v naší jeskyni započalo a skončilo před šestadvaceti stoletími? Podrobné studium historické literatury odhalilo aféru srovnatelnou s prokletím Tutanchamonovy hrobky - příběh smrtícího náramku. Doplňující informace pak pocházejí z dosud nevydaných pamětí rudického nadučitele Huga V. Sáňky, který se v nich obsáhle zmiňuje o dosud neznámých faktech z Wankelových výzkumů z Předsíně Býčí skály, které v roce 1891 osobně získal od místních horníků.

 

Blanenský lékař Dr. Jindřich Wankel a rudický nadučitel Hugo V. Sáňka
(foto - archiv Ústavu Anthropos MZM)

 

    Musíme se tedy vrátit na konec léta roku 1872, kdy hutní lékař knížete Salma a zakladatel moravské archeologie Jindřich Wankel započal s výzkumem Předsíně. Svého času bylo módou kritizovat našeho pana doktora za vše, co při svém bádání vykonal. Dalo by se to shrnout do jediné věty. Jak se mohl opovážit odkrýt tak zásadní archeologický nález v devatenáctém století a nenechat to na nás. My bychom si s tím poradili lépe. Je to sice v podstatě pochopitelný postesk, ale nebylo nutné to s kritikou tak přehánět. Jedna z nejčastějších výtek zpochybňovala Wankelovu účast na vykopávkách. Prý se tam objevoval jen sporadicky, veškerou práci vykonávala nekvalifikovaná skupina horníků a pan doktor jen přišel k hotovému. A ostatně na výzkum ani nemohl mít čas, vždyť byl přece zaměstnán svou lékařskou praxí.
    Stačí si ovšem uvědomit, co všechno dokázal při svém povolání stihnout. Kolika vědeckých kongresů v zahraničí se zúčastnil! Vždyť jen do dalekého Ruska jel několikrát. A co jeho poznávací cesta do Orientu v roce 1869? Takže je jasné, že čas i peníze na své vědecké záliby si dokázal uhájit. A víme, že osobní práci v jeskyních se nikdy nevyhýbal. Často tam podle svědectví jeho dcer pracoval dlouho do noci. Tak proč by zrovna Býčí skála měla být výjimkou.
    Podle dostupných informací byli horníci úkolovaní Wankelem tak, že po odklizení písků, štěrků, kamenů a balvanů odkopávali vrstvy sedimentů a jednotlivé nálezy vybírali do košů. Pokud však narazili na jejich koncentraci, ponechávali nenarušené ostrůvky, které si Jindřich Wankel za pomoci své manželky či jedné z dcer sám rozebíral. A tam také začíná náš příběh.
    Jednoho dne narazil starý horník v nejužším místě jeskyně, které dnes má již po nešťastných úpravách z roku 1944 zcela jiný charakter, na podivnou konstrukci. Kamennou desku, na které z vrstvy zčernalého obilí vyčnívaly lidské kosti a na nich zlaté prsteny a bronzové náramky.

 

Plán Předsíně Býčí skály a kresba náramku smrti
(Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit von Dr. Heinrich Wankel, Wien 1882)

 

    Horník se nálezu nechtěl podle příkazů zbytečně dotýkat, když tu si uvědomil neblahou skutečnost. Zatímco na jednom předloktí byly tři bronzové náramky, na druhém byly jen dva. A ten starý poctivec si s úlekem uvědomil, že by ho mohl ctihodný pan doktor podezřívat z krádeže jednoho náramku. Ta hrozná představa jej tak pronásledovala, že se krádeže opravdu dopustil. Opatrně při svitu louče jeden z náramků vyprostil z podloží a schoval do kapsy. Teď se zdálo vše v pořádku. Nález byl dokonale symetrický a opravdu, odpoledne doktor Wankel nepojal žádné podezření. Zamlklého horníka pochválil, odměnil zlatkou za neobvyklý nález a dlouze mu vysvětloval, že vlastně objevil obětní oltář, jaký v celé monarchii nemá obdoby.
    Zatajení náramku však mělo nedozírné následky. Nálezce se jej rozhodl při nejbližší příležitosti prodat, ale zasáhla nepředvídatelná náhoda. Druhého dne, nedbale uschovaný náramek našla horníkova šestnáctiletá dcerka Baruška. V chudé domácnosti se žádný podobný šperk nikdy nevyskytoval, takže si jej hned vyzkoušela. Nebylo by se patrně stalo nic tak tragického, kdyby u toho zůstalo. Baruška se však od něj nedokázala odloučit a s náramkem na předloktí usnula.

 

Smrt Barbory Svítkové
(Romantické vyobrazení z Kalendáře paní a dívek českých, Praha 1888)

 

    Té noci probudil obyvatele domku úděsný křik. Jejich dcera blouznila ve vysoké horečce a oteklá paže s náramkem zčernala až po rameno. Nežli vypůjčili povoz od jednoho z místních sedláků, bylo už pozdě. K doktoru Wankelovi do Blanska ji dovezli již mrtvou.

 

Úřední ohledání mrtvoly
(Zvláštní vydání deníku Tagesbote aus Mähren und Schlesien, Brünn 12. 10. 1872)

 

    Jindřich Wankel samozřejmě pochopil, jak se náramek dostal do horníkovy rodiny. Vzhledem k tragické situaci však spolknul všechny výčitky a po zběžném prozkoumání osudného šperku a zhotovení jeho náčrtku, nechal ubohé děvče po provedené pitvě, pohřbít i s náramkem na znetvořené paži.

Jindřich Wankel vysvětluje u Býčí skály okolnosti nálezu smrtícího náramku
(Zvláštní vydání deníku Tagesbote aus Mähren und Schlesien, Brünn 12. 10. 1872)

    Tragická smrt horníkovy dcery se brzy stala všeobecně známou a není divu, že našla ohlas i v umělecké tvorbě. A tak po býčiskalském žezlu, kterým se inspiroval Mikoláš Aleš, zvěčnil smrtící šperk na svém obrazu Vojtěch Hynais. Domaloval ho jen podle kresby a slovního popisu ve Wankelově práci „Das Bronze-Armband des Todes aus der Býčískála-Höhle in Mähren“ (naštěstí pro Mistrovu krásnou modelku, která tím unikla jisté smrti), ale přesto velmi věrohodně.

 

Mikoláš Aleš - Kníže Sámo                                  Vojtěch Hynais - Dívka s náramkem

 

    Zde by ten podivný příběh mohl skončit. Avšak bohužel pokračoval dále. Když v roce 1911 byly rušeny opuštěné, staré hroby, povšiml si hrobník mezi zpráchnivělými kostmi bronzového náramku. Za týden už vyčištěný nález prodával brněnskému starožitníkovi…

 

Náramek z Býčí skály opět zabíjel
(Časopis Světozor, Praha 1913

 

    Během dalších pětadvaceti let změnil náramek několikrát majitele a zanechal za sebou šest mrtvých žen či dívek. Smrt byla neodvratitelná, ačkoliv v některých případech lékaři postiženou paži okamžitě amputovali. Příčina prudkého septického šoku, který začínal černáním kůže pod náramkem, nebyla nikdy objasněna. Mnoho dohadů také vyvolal fakt, že bez výjimky všechny oběti nezávisle na sobě si vražedný šperk navlékly na pravou ruku. (Zmíněná, svého času veřejností hojně diskutovaná informace byla dokonce v roce 1923 politicky zneužitá v provokačním článku Rudého práva, nazvaném „Smrt pravici!“)

 

Neléčitelný případ sepse u 31leté ženy

(Soudní a úrazové lékařství - MUDr. František Berka - Brno 1929)

 

    Náramek byl mnohokrát zkoumán na přítomnost anorganických i organických jedů, bakterií, plísní či radioaktivního záření, byl důkladně čištěn a dezinfikován, ale jeho smrtící síla zůstávala nezmenšená. A tak nakonec v roce 1936 skončil ve sbírce kuriozit brněnského mecenáše a sběratele JUDr. Rudolfa Blocha. Po jeho deportaci do koncentračního tábora koncem roku 1941, se proslýchalo, že se náramku zmocnil příslušník brněnského gestapa, kriminální asistent Erich Lewitschek a mluvilo se v té souvislosti o záhadné smrti jeho těhotné milenky Heleny K. V roce 1945 však Lewitschek spáchal na útěku sebevraždu a bronzový šperk tehdy beze stopy zmizel. Zdálo se, že navždy.

 

Smrtící náramek z Býčí skály, stav z r. 2008

(Archiv autora)

 

    Až v roce 2008 byl tento cenný artefakt nečekaně darován Moravskému zemskému muzeu. Jeho poslední majitel jej nalezl na konci války v hromadě odpadků na Čechyňské ulici v Brně (v lepenkové krabičce včetně kartičky s nápisem Byčiskala) a po letech takto zabezpečil jeho další osud.
    Znovuobjevení proslulého šperku bylo samozřejmě využito k jeho dalšímu zkoumání. Došlo k němu po mnoha odkladech až v únoru roku 2017. Přestože bylo využito nejmodernějších vědeckých postupů, výsledek byl stejně negativní jako kdysi. Vražedný náramek si však přesto ještě vybral svoji poslední oběť. Tým odborníků měli totiž s ohledem na alarmující historické zkušenosti tvořit z bezpečnostních důvodů pouze muži. Takový požadavek byl však shledán nekorektním, arogantním a podporujícím překonané stereotypy. Pokračování příběhu si můžete domyslet sami. Odborná asistentka Mgr. J. L. neodolala touze si jedinečný šperk vyzkoušet. Samozřejmě to nemohlo skončit jinak, než jako v předešlých případech. Veškeré další informace o tragické události byly tehdy utajeny a zkoumání nebezpečného předmětu bylo okamžitě ukončeno.

 

Prokletí z dávných časů ukončilo život mladé vědkyně
(Policejní fotografie z místa činu, která unikla do zahraničního bulvárního tisku)

 

    Vzhledem k těmto skutečnostem je jen logické, že byla před rokem zamítnuta žádost o zápůjčku náramku smrti pro výstavu „Cesta do pravěku Blanenska“. Bylo by nemyslitelné riskovat tímto způsobem život paní ředitelky tamního muzea.
    A tak smrtící náramek z Býčí skály spočívá dnes opět bezpečně v trezoru. Bez ohledu na genderovou rovnost však k němu nemá přístup žádná žena. Série děsivých úmrtí snad byla definitivně přerušena.

 

†††††††††

1. 4. 2019 Laďa Šebeček