Když jsem se před rokem vracel z návštěvy prvorepublikové dělostřelecké tvrze Bouda v Orlických horách, musel jsem se vypsat ze silného zážitku, ale měl jsem tuto etapu zájmů za uzavřenou. Naše stránky přece nejsou filiálkou Klubu přátel čs. opevnění. Ale podzemí našich pevností své kouzlo neztratilo, zlákalo mne znovu a tak ještě jednou, naposled.

 Postávám na kruhové, betonové ploše na kopci Výšina u větracího zvonu. Poněkud níže přede mnou se rozkládá chmurná, betonová masa pěchotního srubu. Obojí jsou bojové objekty dělostřelecké tvrze Hůrka, kterou jsem v rok starém článku vzal jen zrychla. Podívejme se tedy i do ní.

Její vchodový objekt K-S 12a „U rybníčku“není tak impozantní jako u Boudy. Není skrytý hluboko v lese, je součástí zástavby na severním okraji městečka Králíky a je poněkud poznamenaný poválečnými úpravami. Podzemí tvrze, oddělené uzávěrami od povrchových objektů totiž sloužilo jako skladiště munice. Ale vstupem dovnitř se zase ocitáme ve fascinujícím prostředí pevnosti, která si zasloužila významnější osud, než dobrovolné předání Němcům.

Obvyklou svážnicí sestupujeme ve vchodovém objektu do podzemí a přímou chodbou – galerií vcházíme do nitra kopce. Míjíme rozsáhlé muniční sály a po půlkilometrové cestě přicházíme k rozlehlým sálům kasárenským, kde mělo mít zázemí více jak čtyři sta mužů posádky. Na jejich začátku je zajímavá součást tvrze – nouzový východ z podzemí na povrch. Pokud by si návštěvník myslel, že tam nahoře, na konci žebříku je výstup, mýlil by se. Je tam jen přestup do sousední šachty a další, nekonečné stoupání vzhůru. Tato druhá šachta byla původně v horní části vyplněna štěrkem a zával se musel před dalším výstupem sesypat do její volné, dolní části.

Ale jdeme dále. Po více jak šesti stech metrech od svážnice se po pravé straně otevírá odbočka k dalším sálům a ke schodišti. Stoupá na povrch, k obřímu dělostřeleckému srubu K-S 11 „Na svahu“, o kterém jsem se však zmiňoval v loňském článku. Proto ji přejdeme a po sto metrech vidíme odbočku, tentokráte vlevo, k podzemním prostorám pro řízení palby z otočné a výsuvné dělové věže.

 K vlastnímu bojovému objektu K-S 12 „Na kótě“ stoupáme po vysokém schodišti přes padesát metrů vzhůru. Přirozeně zde měl být výtah pro dopravu dělostřeleckých granátů ráže deset centimetrů. Bojový objekt byl v době Mnichova ještě nedokončený, složitý systém pancéřové dělové věže nebyl dodán a později byla otevřená betonová rotunda nahoře zabetonována. Interiér bunkru působí mocně na návštěvníkovu představivost. Pokud by byla hlavní zbraň pevnosti funkční, otočné dvojče houfnic s dvanáctikilometrovým dostřelem by ovládalo 450 čtverečních kilometrů. Přičteme-li k tomu tři další houfnice v K-S 11, automatické protitankové kanóny, množství těžkých a lehkých kulometů všech bojových objektů Hůrky a sousedních tvrzí i samostatných bunkrů, které se navíc navzájem kryly palbou, musí návštěvník vzdát čest našim předkům za jejich odhodlání. Velitel pevnosti mohl se svou posádkou vzdorovat silnějšímu nepříteli velmi dlouho. Místo toho byla i Hůrka vydána nacistům, aby jim pak posloužila jako pokusná střelnice a podplukovníka Ervína Maršáka v roce 1944 umlátili gestapáci…

Ale pokračujme v prohlídce. Dělostřelecká galerie se mění v pěchotní a putujeme stále dál. Osm set metrů od vchodu se rozděluje doleva vedoucí stometrovou chodbou k pěchotnímu srubu K-S 13 „U lomu“.  Doprava pak vede dvěstěmetrová odbočka k nejvzdálenějšímu pěchotnímu srubu tvrze, K-S 10 „U boží muky“.

Stavby pěchotních srubů tvrze se od běžných liší kromě napojení na podzemí, hlavně silnějšími stěnami a stropy, ale dobrou představu o nich může návštěvník získat i na jižní Moravě. (Zvláště bych si dovolil doporučit pěchotní srub MJ-S 29 „Svah“ u Mikulova). Schodiště k bunkrům je poněkud nižší, jsme již na straně kopce, která se snižuje k hranicím.

Výhled střílnami omezují stromy, ale při výstavbě se na řádný výhled úpravami okolí dbalo. Oba bojové sruby jsou samozřejmě těžce poškozeny odstřelováním Wehrmachtem, vytržením některých střílen či zvonů.

Prošli jsme tedy všechny objekty tvrze, ale přesto nám ještě jeden zbývá. Vedení nepřímé palby houfnic vyžadovalo ještě vhodně umístěnou dělostřeleckou pozorovatelnu, K-S 12b „Utržený“.  Je postavena na vrcholu kopce Veselka, vzdušnou čarou asi 1 200 metrů od K-S 10. A pro tuto velkou vzdálenost, nebyla napojena podzemní chodbou k ostatním objektům. Spojení bylo kabelovým telefonem a zemním telegrafem. Šipka ukazuje místo, kde byl původně vsazen čtyřicetitunový střelecký zvon pro kulomet. Bunkr přežil téměř nepoškozen válku, ale byl zmrzačen po ní. Protože druhým největším nepřítelem našich pevností, byli soudruzi z Kovošrotu. Dochoval se originální pozorovací zvon vlevo, ventilační zvon vpravo je novodobá replika.

Objekt je tříposchoďový, vchází se přes příkop, kolem střílny pro druhý kulomet do středního patra, ze kterého je po žebříku přístup na provizorní podlážku pozorovacího zvonu. Také je zde výstup do horního patra, kde byl též zmíněný střelecký zvon. Po schodišti se pak sestupuje do týlového, spodního patra.

Na rozdíl od tvrze, patří hrou osudu tento tajemný bunkr zřejmě majiteli rozsáhlých pastvin kolem. Léta se o něj starala skupinka nadšenců, za cenu značných nákladů jej poopravili a občas zpřístupnili, ale velká vzdálenost od míst bydliště jednotlivých členů skupiny a chybějící jakékoliv zázemí u objektu vedlo k tomu, že svoji činnost v současnosti ukončili. Takže jsem byl možná na delší dobu jedním z posledních návštěvníků, kteří si mohli prohlédnout všechny objekty Hůrky.
Co napsat závěrem? Jeskyňářům se článek asi nebude líbit – není o jeskyních. Bunkrologům bude připadat laický a nepochybně v něm objeví nějaké věcné chybičky. Je určen těm, kteří chtějí navštívit zajímavá místa a nechat si při tom nenásilně aplikovat injekci vlastenectví.

Laďa Šebeček