WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Čtyři poustevníci u Býčí skály Historie

Abstrakt: V průběhu staletí lákaly divoké jeskyně na přechodu Josefovského a Křtinského údolí v Moravském krasu k osamělému způsobu života v ústraní. Postupně se objevily doklady poustevnictví ze 17., 19., 20. a 21. století. Článek shrnuje základní fakta o poustevnickém životě v krajině kolem jeskyně Býčí skály. Nevznikl by bez pomoci Jiřího Svozila st., Vladimíra Peši a Milana Šimánka.

Klíčová slova: Poustevník - 17., 19., 20. a 21. století - Jáchymka, Býčí skála, Kostelík, Děravka, Partyzánská - Pauláni, Vranov u Brna - romantický park

Martin Golec  | 18.12.2013 19:27 | pridej.cz  | Diskuse...[10] | Zobrazeno 304x  

 

Případ č. 1: Barokní poustevník před rokem 1669

 

4064. František z Paoly - zakladatel paulánůJeden z nestarších popisů údolí kolem Býčí skály pochází od brněnského lékaře Jana Ferdinanda Hertoda z Totenfeldu (dále jen Hertod) v díle Podzemní bič Moravy, v kapitole XVIII. (http://www.jeskynar.cz/files/mastix.pdf). Tato historicky velmi cenná latinsky psaná památka byla již mnohokráte citována. Pozornosti neuniklo zejména Hertodovo putování od Vranova u Brna k Býčí skále - jeskyni osobně prošel až k Šenkovu sifonu. Co zůstalo ale doposud vědecky nevyužito, je jeho zmínka o zdejším poustevníkovi. Hertod uvedl: Nad vchodem této jeskyně se jeví jiný otvor, představující další jeskyni. Kdysi ji obýval jako nepřístupný úkryt poustevník, aby byl samoten jako pravý mnich, zřídil si pro sebe uměle příchod k sestupu a výstupu pomoci provazu, oceňuje lidskou samotu a blaženost(překlad Jiří Urban).

Tohoto popisu si povšiml Richard Trampler v roce 1897 (Trampler, R. 1897: Das Josefs-Kiriteiner Thal in der „Mährischen Schweiz, Oesterreichische Touristen-Zeitung XVII., Nr. 16, 193-195; Nr. 17, 203-207). Nicméně místo poustevníkova pobytu situoval do jeskyně Kostelíku (obr. 2): „V literatuře se objevuje také pod jménem Kamenný sál, Tempel nebo Poustevna. Poslední označení má podle poustevníka, který před časem tu malou jeskyni obýval, a poněvadž skála, v níž leží, byla tenkrát velmi těžce přístupná, dopravoval potraviny sem nahoru na laně“ (překlad Jiří Urban). Později si Hertodovy zprávy povšiml Karel Absolon a místo poustevny umístil opět do Kostelíku (Absolon 1970: Moravský kras 2, str. 196). Vladimír Peša opět nedávno situoval Hertodova poustevníka do Kostelíku (Peša, V.  2012: Novověký člověk v jeskyni: Speleoantropologie jako archeologický pramen, Památky archeologické 104, 231-316), dokonce spojil s pobytem poustevníka i jméno jeskyně Kostelík. S názvem Kostelík budeme muset být velmi opatrní, lichtensteinské romantické úpravy z dílny Jasepha Hardtmutha nesly velmi často plánovitý německý název Tempel a termín Kostelík tak může být jen místní překlad do češtiny.

Na možný nesoulad Hertodova popisu poustevny s Tramplerovým, Absolonovým a Pešovým umístěním do jeskyně Kostelíku upozornil v posledních letech znalec místních poměrů - speleolog Jiří Svozil st. (Předseda ZO ČSS 6-01 Býčí skála).

 

4066. Domnělá poustevna v Kostelíku4067. Poustevna zvenku, ve stěně Býčí skály

Obr. 2: Domnělá poustevna v Kostelíku; Obr. 3: Poustevna v čelní skalní stěně Býčí skály - vchod zvenku.

 

4069. Poustevna V Býčí skále - zevnitř

Obr. 4: Vchod do poustevny v čelní skalní stěně Býčí skály. Stav Předsíně před válečnými úpravami v roku 1944 (foto: R. Czižek 1924, Absolonova sbírka fotografií, uloženo v MZM).

 

4068. Poustevna ve stěně Býčí skály- uvnitř

Obr. 5: Poustevna v Býčí skále - detail prostoru, spodní část 1,5 x 10 m (foto: M. Golec).

 

Hertodův odstavec o poustevníkovi bezprostředně navazuje na jím tehdy dokončenou prohlídku Býčí skály. Doslova uvedl „další jeskyni“. Opravdu další jeskyni popsal v navazujícím odstavci, šlo o jeskyni Jáchymku: Po stu krocích od této jeskyně je naproti vidět zcela jiná…“. Onou „další jeskyní“ měl Hertod asi na mysli fragment chodby, která se nachází v čelní skalní stěně Býčí skály (obr. 3-5), která je přístupná pouze po laně, a to z venku (výška asi 20 m), nebo pohodlněji ze vstupní Předsíně (výška původně asi něco přes 10 m; dnes asi 15 m, nástupní skalní lavice byla částečně odstřílena v roce 1796 a hlavně v roce 1944).

Hertodova zpráva o poustevníkovi je velmi cenná. Domnívám se, že k tématu lze uvést nové souvislosti. V minulosti bylo mnohokráte citováno Herodovo pojmenování pro dnešní Býčí skálu: „jeskyně nedaleko od Vranova“. Domnívám se, že právě paulánský klášter ve Vranově, s jehož výstavbou bylo započato v roce 1633, by mohl být oním „poustevnickým zdrojem“. Přímo pauláni jsou poustevnickým řádem a v okolí svých klášterů podporovali poustevnický způsobem života, kterým žili někteří z jejich členů. Historik Jiří Mihola uvedl, že vranovští pauláni si svoji poustevnu postavili poblíž kláštera, ale až po roce 1715, nebo snad ještě později. Po zrušení kláštera v roce 1782 se z posledního zde bydlícího poustevníka Elisia Zajíčka stal kostelník (http://is.muni.cz/th/6665/ff_d/MIHOLA_-DIZERTACE.pdf, s. 130). Pro rámcovou představu o barokní poustevně u obydleného areálu uvádím ojediněle dochovaný příklad barokní poustevny z České republiky - z Teplic nad Metují (http://www.broumovsko.cz/cz/kostely-na-broumovsku/barokni-ivanitska-poustevna). Obecně lze uvést, že v pobělohorské době se staly poustevny velmi populární v rámci zámeckých parkových úprav nebo u klášterů.

Nabízí se otázka, zdali nebyla využita poustevna v Býčí skále vranovskými paulány („jeskyně nedaleko od Vranova“) v polovině 17. století jako přírodní poustevna. Nacházela se u frekventované mariánské poutní cesty mezi Vranovem a Křtinami, což může indikovat poslání paulánského sboru - působení na zbožnost místního obyvatelstva/poutníků. Poutě po třicetileté válce nabíraly na síle. Přispělo k tomu několik faktů. Jednak Brno se hrdinně zachránilo před Švédy a také mariánské kostely ve Vranově u Brna a ve Křtinách unikly větší zkáze. Propukly děkovné poutě, které se vyznačovaly proti středověkým individuálním poutím kolektivností a narůstající masovostí.

V roku 1665 neznámý řeholník (uvažuje se o Martinu Vigsiovi) ve spise "Audolí křtinské" popsal poutě od Brna do Křtin takto: "Již ve čtvrtek před hlavní poutí přicházely malé skupinky poutníků, v neděli pak přišlo procesí z Brna, čítající přes 4000 poutníků. Uprostřed průvodu byla nesena na nosítkách socha Panny Marie. S procesím přicházelo až 150 mrskačů, jejichž účast byla pozůstatkem tzv. flagelantství. Bylo to lidové hnutí, které pokládalo mor za trest boží. Proto se mrskači trýznili bitím okovanými důtkami v přesvědčení, že se tak sami potrestají za své hříchy, a tím uniknou této nemoci" (http://krtiny.katolik.cz/index.php?page=/historie/17_stol).

Obliba místních mariánských poutních míst nebývale vzrostla. Zatímco roku 1658 Křtiny navštívilo 78 kněží a 7000 poutníků, roku 1674 to bylo již 14000 poutníků, roku 1713 38000, a roku 1720 41000. 50% jich přicházelo vždy v květnu. Obšírně se barokním poutním místem ve Křinách v roce 2008 věnovala Anna Horáková z Ústavu evropské etnologie, ve své práci Křtinská kniha zázraků, "Zázračná uzdravení" v Oudolí křtinském. Podrobně vyhodnotila zajímavý historický zdoj ke Křtinám, zachycující od počátku 17. století místní zázraky. Šlo nejčastěji o uzdravení. Prvním, kdož místní zázraky popsal, byl křtinský farář Martin Vigsius ve svém díle Vallis Baptismi (český překlad též Audolí křtinské) z roku 1663. Zaznamenal již desítky zázraků, zatímco na přelomu 17. a 18. století to byly již stovky případů. Martin Vigsius ve své práci mimo náboženská témata zachytil řadu informací o místních geografických poměrech, často bývají citovány dobová fakta o Výpustku (Musil, R. 2010: Výpustek, Bájná jeskyně u Křtin, Její 400letá historie a význam, Acta speleologica 1/2010, 21-22). Vigsiova práce nám umožňuje nahlédnout do nábožensky nasměřovaného barokního myšlení.

Domnívám se, že jeskyně v Josefovském a Křtinském údolí se svými četnými krasovými jevy (vývěry vod, skalní útvary, jeskynní portály, rozsáhlé podzemní dutiny) se mohly pro svoji atraktivnost stát dalšími nábožensky aktivovanými místy. Zbožnost byla ale koncentrovaně směřována do poutních center - Vranova u Brna a Křtin. Toto využití také shledávám přítomností poustevníka v Býčí skále. Podobných aktivit mohlo být v Moravském krasu i více. Málo známá je např. skutečnost, že motivace brněnského minority Lazara Schoppera pro sestup do Macochy v roce 1723 bylo vybudování svatyně sv. Rozálie na jejím dně, což byla mj. středověká poustevnice a ochránkyně před morem, jejíž obliba vzrostla právě v tomto období (umístěna také: Brno, náměstí Svobody, Morový sloup, sv. Rozálie v jeskyni, 1681). V době stavby dalšího (později poutního) kostela ve Sloupu byl místní Hřebenáč osazen v roku 1756 sochou sv. Šimona Stylity - byzantského poustevníka a askety, žijícího dlouhá léta na vrcholu sloupu. Stal se zde místním ochráncem před povodněmi.

Jestli byl kříž postavený na skále Býčí skály (Rudolf Puff, 1835) nebo zbožný zvyk podepírání skalního útesu Salve - vale klacíky, aby nespadl (Karel Absolon, 1970, 239), pozůstatkem barokních náboženských projevů v Josefovském a Křtinském údolí, se dnes již těžko dozvíme. Obliba poutí odešla s vládou císařovny Marie Terezie, reformy Josefa II. vše velmi změnily, vývoj směřoval k odlišnému romantismu.

 

Případ č. 2: Poustevník Joachim v Jáchymce

 

Dnešní název jeskyně Jáchymky má pocházet od jména poustevníka Joachima, který v ní měl přebývat na počátku 19. století. Co o něm vlastně víme? Rozhodně jde o poustevníka jiného, než v polovině 17. století u Hertoda. Tato skutečnost není všeobecně známa a oba případy se často zaměňují. Pokud poustevník Joachim opravdu existoval, tak to bylo již za zcela jiných okolností. Jeskyně Jáchymka byla na konci 18. století velkoryse „pomocí střelného prachu“ upravena. Byla v ní vytvořena nová prohlídková trasa, na konci odpočinková terasa v Síni světla. Zde měli návštěvníci nádherný výhled do anglického parku. Úpravy v jeskyni zahrnovaly uměle proražené vstupy, prokopané cesty, vystřílené vyhlídky, vymodelované schody, instalované lavečky a kamenný stůl. K jeskyni vedly nové cesty i s dřevěným mostem. V tomto komplexním architektonickém rozvržení byl umístěn i příbytek pro poustevníka, dodnes nese název „poustevníkův loch“ (ústní sdělení speleologa ZO ČSS 6-01 Býčí skála Jana Wolfa). Pokud zde poustevník na počátku 19. století pobýval, stal se živou součástí hojně navštěvovaného klasicistního parku. Jeho sponzorem se musel stát kníže Liechtenstein. Je dobré připomenout, že většina řádů provozující poustevnictví byly zrušeny Josefem II. již v letech 1781-1784. Byli mezi nimi i vranovští pauláni. Pobyt poustevníka Joachima spadal do období soumraku tohoto způsobu náboženského projevu. Je otázkou, kdo byl v této době takovým poustevníkem? A existoval vůbec?

 

4065. Poustevníkův loch v Jáchymce

Obr. 6: jeskyně Jáchymka. Šipkou je označen vstup do Joachimova "poustevníkava lochu" (foto: Wikipedie).

 

Soudobá zpráva z počátku 19. století o pobytu poustevníka Joachima v Jáchymce se mi nepodařila najít. Poustevník stál mimo zájem návštěvníků místních jeskyní. Zpráva o Joachimovi je až z konce 19. století. Důležitý je fakt, že Jáchymce se říkalo až do konce 19. století výlučně Evagrotte (český překlad Evina jeskyně). Tento výraz známe výlučně jen z německy psané literatury, česká není k dispozici, nevznikala.

Vědci Jáchymku dlouho přehlíželi pro její „umělý“ původ. Změna nastala až u J. Wankela. Ten se v nedaleké Býčí skále již od roku 1867 zabýval novým oborem - archeologií - a pro něj začala být i tato lokalita vědecky zajímavá. V roce 1877 název Jáchymka ještě neuvedl, ale protože chtěl jeskyni představit vědeckému světu (Wankel, H. 1877: Gleichzeitigkeit des Menschen mit dem Höhlenbären in Mähren, Mittheilungen der anthropologischen Gesellschaft in Wien VII., Nr. 1-2, 1-6), zdál se mu dosavadní název Evina jeskyně nevhodný a uvedl: „…ve vzdálenosti půl kilometru od impozantní skalní skupiny Býčí skály, na jižním údolním svahu, ještě jedna, i když malá, ale pro své skalní trhliny nanejvýš malebná skupina, v niž ústí jeskyně, sestávající se z několika pater, která je označována jako Evina jeskyně. Triviální, nové jméno, které je ve spojení s rovněž novým Adamovem“ (překlad Jiří Urban). Velmi zajímavá je poznámka o spojení jména Eviny jeskyně s osadou Adamov, což by ukazovalo k roku 1732, kdy živá předloha nových jmen - Josef Jan Adam Lichtenstein - zemřel. Také Martin Kříž užíval název Evina jeskyně. Až na konci 19. století byl „někým“ nahrazen novotvarem Jáchymka.

Nevíme, kdo název Jáchymka vymyslel, ale roku 1897 jej zmínil Richard Trampler (Das Josefs-Kiriteiner Thal in der "Mährischen Schweiz“, Oesterreichische Touristen-Zeitung, Nr. 16, 193-195, Nr. 17, 203-207): „Již v bezprostřední blízkosti "Švýcárny" leží tři menší jeskyně, z nichž jedna, Evina jeskyně, je známa již dlouhou dobu. Obvykle se nazývá "Evina díra", zatímco slovanské pojmenování  Jáchymka  ("Joachimsgrotte") zůstalo i pro Slovany tamního kraje, alespoň v současnosti, cizí“ (překlad Jiří Urban). Německy píšící Trampler dochoval významná fakta, že Jáchymka je novotvar, pravděpodobně ze strany česky píšícího autora (Vladimíra Josefa Procházky?) a místní obyvatelstvo jej zatím neznalo. Brněnský Němec Hermann Bock v roce 1905 jeskyni podrobně (německy) popsal a nazýval ji Evina jeskyně (Bock, H. 1905: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz, Mitteilungen des „Vereines Deutscher Touristen in Brünn“ Nr. 3, 13-16; Nr. 4, 21-27; Nr. 5, 38-39; též česky ve Sborníku muzea Blansko z roku 2005). V jeho popisu je naznačena existence nějakého staršího zdroje, H. Bock napsal: Na začátku devatenáctého století zde bydlel poustevník jménem Joachim, v chatě primitivně zbudované ze dřeva a proutí, čímž se také vysvětluje název Jáchymka(překlad Jiří Urban).

A v čem je vlastně jméno Jáchymka tak cenné? Kromě toho, že se dovídáme, že jde o novotvar z konce 19. století, tak se nám dochovala informace o poustevníkovi Joachimovi z počátku 19. století. Tuto zprávu také uvedl ve svém krasovém přehledu Karel Absolon: „Na počátku 19. století žil v jeskyni poustevník Joachim, po němž byla jeskyně nazvána Jáchymkou“ (Absolon, K. 1970: Moravský kras 2, 239).

Svatý muž Joachim tak posloužil dobré věci. „Přisprostlý“ název Evina jeskyně, či Evina díra, nad kterým se „ošíval“ německy píšící český vlastenec J. Wankel, byl změněn na jeskyni zbožného muže - Jáchymku. Kdo jeskyni navštívil, ví, že původ nemravných myšlenek pochází od jistého nepřehlédnutelného jeskynního otvoru. Slovy Karla Absolona: „největšího korozivního okna v Moravském krasu“.

 

Případ č. 3: Vincek Doležal - lesní muž

 

4063. Vincek Doležal, vchod do Býčí skály, 1936-38  - K. AbsolonV meziválečném období si osamělý život uprostřed lůna přírody  - v jeskyních Kostelíku a Jáchymce - oblíbil Vincenc Doležal z Habrůvky (4. 9. 1862  – 7. 3. 1936). Dnes je známý také pod přezdívkou „lesní muž“ (Vincek Doležal na unikátní fotografii z archivu Karla Absolona!, www.byciskala.cz, článek, 11.4.2010, na fotografii vpravo). Jeho životní příběh byl popsán na internetových stránkách obce Habrůvky (http://www.habruvka.cz/lesni-muz/d-1107/p1=1102).

Vincek Doležel byl rodákem z Habrůvky. Současníci jej měli za jednoduchého člověka, který se pro svoji plachost stranil lidem a postupně se odstěhoval z habrůveckého obecního chudobince do jeskyní u Býčí skály. Dnešní doba, která si nelibuje v odchylkách od společenského úzu, by jej nazvala prostě - bezdomovec. Vincek Doležel měl nejraději Kostelík, v zimě pobýval v teplejší Jáchymce. Víme o něm, že svým nenáročným životem neobtěžoval okolí, a protože nekradl a nepytlačil, neměl problémy se správou polesí. Živil se příležitostnou námezní prací v okolí. Podporovala jej řada místních lidí drobným darem, ale sám nežebral. Úřady jej vedly jako almužníka. Nejsou žádné doklady, že by žil náboženským životem a nebyl také asketou. Jeho způsob života měl nesporné poustevnické rysy, ale poustevníkem barokní definice nebyl. Dlouhodobě pobýval v jeskyních, kde našel svoje útočiště a měl tam i svoje hospodářství. I jeho život tak může posloužit k některým obecným úvahám o místním poustevnictví.

Před několika roky si života Vincka Doležala povšiml poustevník Marek. Dokonce do Kostelíku instaloval kovovou tabulku s jeho životním příběhem. Text byl evidentně zpracován s náboženským nádechem, což ve své podstatě neodpovídá známým faktům o Vinckovi Doležalovi.

Nedávno se Jiřímu Svozilovi st. podařilo Vincka Doležala identifikovat na fotografii Karla Absolona. Asi těsně před smrtí jej zachytil při obědě ve vchodu do Býčí skály. V této době (1936-1938) zde prováděl archeologické výzkumy František Ševčík pro Karla Absolona (Absolon, K. 1970: Moravský kras 2, 203). Na Ševčíkových dvouletých pracích bylo zajímavé, že je prováděl sám a byly tak doslova poustevnické. Lesní muž Vincek Doležal mu možná při výzkumu pomáhal. Možná přišel jen na kus řeči a jídla, kdo ví.

V nedávné době se objevil i jiný případ jeskynního muže, který obýval Partyzánskou jeskyni nedaleko Býčí skály. Na jaře tohoto roku policie vyšetřovala případ zastřeleného a ohořelého muže. V roce 1999 byla osídlena další jeskyně v prostoru nedaleké Jidášovy skály (ústní sdělení speleologa Pavla Konečného). Na těchto informacích jsou zajímavé dva fakty: 1. zdejší jeskyně jsou stále využívány k delšímu osamělému pobytu; 2. dosavadní poustevnické jeskyně Jáchymka, Býčí skála a Kostelík již nenabízí dřívější klid pro osamělý typ pobytu, tyto parametry přešly na jiné, více stranou ležící lokality, jako je třeba Partyzánská jeskyně.

 

Případ č. 4: Poustevník Marek (Šenkyřík, Gyaneshwarpuri)

 

4062. poustevník Marek v Kostelíku - F. Musil st.V nedávné době přilákalo území kolem Býčí skály dalšího poustevníka k životu v ústraní – přišel poustevník Marek. I jeho život poukázal na některá zajímavá fakta zdejšího poustevnictví. (Jelikož se jedná o žijící osobu, uvedená fakta jsou výběrem z jeho zveřejněných zdrojů, nebo publikovaných informací o něm).

Marek Šenkyřík se stal nejdříve krasovým speleologem a později zkombinoval speleologii s náboženským chováním. Postupně si upravoval své jméno, začal si říkat poustevník Marek. Následně ovlivněn indickým náboženstvím přijal též jméno Gyaneshwarpuri (dále jen poustevník Marek). Též jeho oblečení odkazovalo na historický poustevnický oděv.

Poustevník Marek byl aktivní v jižní části Moravského krasu, v nedávné době pobýval v lese nedaleko Habrůvky, kde se zaměřil na oblast U habrůveckých smrků a následně na jeskyni Děravku. Svůj odloučený život střídal s pobytem v obydlených oblastech. Charakteristickým rysem chování poustevníka Marka se stalo působení prostřednictví internetu na své okolí. Postupně vytvořil několik internetových stránek, které naplnil objemným množstvím dat. Výraznou se stala vlastní sebeprezentace (http://marekpoustevnik.ic.cz/). Mnohá data poustevníka Marka již dnes nejsou dostupná, jiná se dají dohledat třeba díky četným vnějším reakcím na jeho tvorbu.

Poustevník Marek postupně vešel v konflikt se svými „krasovými chlebodárci“ – státní správou a majitelem pozemku, jež mu dlouho umožňovali pobyt v lesním ústraní. Poté co opakovaně poškodil cizí majetek, ztratil obecnou podporu a byl ze svého lesního útočiště odejit (http://blanensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/poustevnik-senkyrik-zdemoloval-srub-a-chtel-se-prat-20120505.html; http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/jihomoravsky-kraj/107698-poustevnik-vymaloval-studanku-lesnici-na-nej-podali-trestni-oznameni/).

 

 Poustevnictví kolem Býčí skály (více autorů)

 

 Novověké aktivity v jeskyních (výňatek z práce Vladimíra Peši): V nedávné době podrobně shrnul lidské aktivity v novověku v jeskyních na území České republiky Vladimír Peša. Nalezené doklady rozřadil do těchto kategorií: 1. Jeskyně jako úkryty za války; 2. Skalní úkryty v době protireformace; 3. Loupežníci, cikáni a lidé pronásledováni či perzekuováni; 4. Dřevorubci, pastevci a jiné hospodářské využití; 5. Prospektoři a hledači pokladů; 6. Těžba a výroba; 7. Nehody, vraždy a sebevraždy; 8. Poustevny, poutní místa; 9. Zvyky a pověry; 10. slavnosti a taneční zábavy; 11. První průzkumníci, turisté; 12. Skalní úkryty za druhé světové války; 13. Trampové. Z přehledu vyplývá, že poustevníci jsou jen jedním tematickým okruhem, který zanechal své pozůstatky  v jeskyních.

 

Poustevnictví v Českých zemích (Martin Golec): Historické doklady poustevníků jsou častější v Čechách než na Moravě. Kromě výše uvedených případů z okolí Býčí skály známe na Moravě už jen doklady z Hranic na Moravě a Hranické propasti (Peša 2012, 282). Historické doklady poustevníků dělíme na: 1. středověké; 2. barokní; 3. 18. - 19. století. Poslední dva časové úseky identifikujeme u Býčí skály. Jak napsal V. Peša, středověcí poustevníci byli spíše kolonizátoři a velmi silné a vůdčí osobnosti. Barokní poustevníci byli již velmi odlišní, působili navíc v období silné náboženské nesvobody. Poustevníci 18. a 19. století již plně podléhali módním potřebám šlechty ve znamení, kdo neměl na panství poustevníka, nebyl „in“. Takto můžeme nahlížet na poustevníka Joachima z Jáchymky, který měl obývat jeskyni Jáchymku v nově zbudovaném anglickém parku. Musíme počítat i s poustevnictvím jako povoláním, jež vykonávaly osoby za jídlo a ubytování. Milan Šimánek hovoří o „sentimentu po poustevnictví“, nacházíme se tak už na úrovni Flaubertova poustevníka z knihy Bouvard a Pécuchet. Jiří Svozil st. hovoří o lichtensteinském zaměstnanci Joachimovi.

 

Osaměle žijící osoby v krajině (Milan Šimánek): Hodnocení čtyř postav žijících v rozmezí 350 let představuje historický problém, míněno disciplinárně. Byť se jedná o postavy, které jsou většinou (alespoň u třech je to pravda) v dobových pramenech zmiňováni jako poustevníci a lze u nich sledovat (či spíše předpokládat) některé shodné znaky, není možné se spokojit s tím, že sledujeme nějakou linku poustevnictví v krase. A už vůbec není možné hodnotit současný stav jako „nápodobu“ poustevnictví, či jeho úpadek. Tyto představy by vyžadovaly nějakou definici poustevníka, když ne rovnou poustevnictví jako fenomén, který by měl být ideálně někde v čase a prostoru ukotven ve svých pokud možno čistých formách. Vše, co u poustevníka předpokládáme, život v izolaci, život na pokraji osídlení, duchovní aktivity a náboženské motivace, nic z toho není nikdy samozřejmě a může nás naopak vždy snadno svést na scestí. Například od středověku se stává město novou formou divočiny, kde se etablují poustevníci měst a velkoměst, od žebravých mnichů po intelektuály, kdy tato situace trvá dodnes. Moderní klasifikace duševních chorob a změna v sociální politice charity a role chudiny jsou další aspekty, které mění naše vnímání lidí na okraji a jejich terminologii, kdy se z poustevníka stává anachronismus, aniž by to samé bylo možné říct o celé řadě funkcí, které s ním mohou být spojeny. Článek tyto pohyby respektuje, je to však záběr posledních dvou kritických století, kdy se rodí moderní pohled na svět a ve kterých leží hluboké předěly. Co se dozvíme, když se budeme snažit oprostit od historického rámce a posunout se kamsi k etnologii, sociologii či archeologii. Snad to, že v každé společnosti snadno narazíme na jednotlivce, žijící mimo osídlené struktury, chovající se divně a mizející beze stop, aniž by se nechali podchytit do nějaké atraktivní kategorie poustevníků, čarodějů či šamanů. Dozvíme se strašně málo, ale takové málo, které je snad třeba stále připomínat.

 

  Primární a sekundární poustevnická zóna v okolí Býčí skály (Martin Golec): Výše uvedené čtyři případy dokládají trvalý zájem o jeskyně v okolí Býčí skály (Býčí skála, Jáchymka, Kostelík) v minulosti pro pobyt v osamění. Od poloviny 20. století přestaly být jmenované tři jeskyně atraktivní, bylo to způsobeno nárůstem zájmu o ně – tramping, horolezectví, speleologie. Potenciál pro poustevnický život neztratila ale širší oblast, byla využita odlehlejší sekundární zóna. Poustevník Marek našel útočiště dále v hlubších lesích (jeskyni Děravku si tvořil kopáním), nebo nedávno neznámý bezdomovec obydlel Partyzánskou jeskyni výše ve svahu nad údolím.

Osaměle žijící osoby kolem Býčí skály měly vždy návaznost na různé lokální sociální struktury a vždy na majitele pozemku. Jmenovanou oblast považuji za velmi vhodnou pro život v osamění, kde jsou ale „po ruce“ nejrůznější sociální struktury, a ty byly vždy kontaktovány. Tímto zjištěním se oblast neodlišuje od jiných pousteven.

 

Závěr

 

 Kraj v okolí Býčí skály přinesl a přináší doklady o osamělém způsobu života. Stabilně jsou osídlovány místní jeskyně a jejich bezprostřední okolí. Článek se pokusil čtenáři přehledně představit všechny historicky zjištěné případy. Čtenáři je zde představeno lokalizování poustevníka, kterého popsal Jan Ferdinand Hertod z Totenfeldu roku 1669, nově do Býčí skály, nikoliv do Kostelíku. Fenomém poustevnictví se stal také módním jevem jakéhosi „sentimentu po poustevnictví“ a tak nahlížíme na existenci poustevníka Joachima. Společnost v ještě mladším období postupně ztrácela toleranci k širokému spektru osaměle žijících osob „starého spektra“. Tyto se ale nevytratily, žijí stále mezi námi, naplnily kategorie „spektra nového“.

 

V Tišnově dne 18. prosince 2013 Martin Golec

 



Diskuse "Čtyři poustevníci u Býčí skály"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
Poustevník NoBody [90.180.166.xxx]  Před 5 a ¾ rokem
   9 odpovědí, poslední vložil(a) Martin Vágner před 4 a ¼ měsícem
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [542216], dnes 16 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
OTIyZWJl