Na počátku tohoto příspěvku byl obyčejný výlet na hrad Šternberk. Ale když jsme procházeli interiéry tohoto zajímavého, původně středověkého hradu, který asi od roku 1700 patřil Lichtenštejnům, zbystřil jsem pozornost. V jednom z pokojů, na nenápadném, stinném místě visely dva obrazy jeskyní, které mi něco připomínaly.

Na můj dotaz průvodkyně odpověděla, že jsou to jeskyně od Adamova a navzdory jistým rozdílům od skutečnosti bylo jasné, že se jedná o Kostelík a předsíň Býčí skály. Ta mne zaujala nejvíce, protože jsem si v ní všiml jakéhosi záhadného stolečku. Ale na bližší prohlídku nebyl čas, výprava turistů již přešla do dalšího pokoje.

Samozřejmě jsem se tam vypravil znovu. S fotoaparátem a po předběžném rozhovoru s paní kastelánkou a s odpovědnou pracovnicí Národního památkového ústavu v Olomouci.  A tak se můžete podívat na tato málo známá vyobrazení zmíněných jeskyní.

V případě Kostelíku se malíř přísně držel skutečnosti. Jen považoval za nutné prostor jeskyně řádně zvětšit, aby se do něj pohodlně vešel kočár s párem koní, kterým do jeskyně přijela skupina návštěvníků, což se ve skutečnosti samozřejmě stát nemohlo. Ale i tak obraz zajímavě dokumentuje společenské dění v této oblasti.

Druhý obraz je ještě zajímavější. Zde již malíř nechal pracovat svoji fantazii více. Umělý vchod do předsíně Býčí skály roztáhl do obrovského, romantického portálu, kterým mu do obrazu vnikl dostatek světla. Dolní, přirozený vchod, který je dnes ze strany předsíně zasypaný, nechal v relativně skutečné podobě.  Také šikmá skalní stěna na severní straně zobrazuje dosti realisticky stav před devastací jeskyně v roce 1944. Ale nejzajímavější, nikde jinde neviděná kulisa se nachází ve středu obrazu:

Stůl z hrubé, kamenné desky podepřené třemi štíhlými balvany,  na něm dvě lahve vína, nakrojený pecen chleba, nějaký dortík,  šunka na kosti a na okraji odložený nůž. A sedm návštěvníků, kteří si vychutnávají prohlídku jeskyně. Je to jen jakýsi piknik v podzemí nebo máme onen stolec chápat jako symbol Wanklova obětního oltáře? V každém případě jsou zmíněné obrazy dokladem rostoucího turistického ruchu v této oblasti a významu, jaký Lichtenštejnové přisuzovali jeskyním na svém území.

A proto se nemohu alespoň  letmo nezmínit o vztahu Jindřicha Wankla a Jana II. z Lichtenštejnu. Wankel byl sice zaměstnancem knížete Salma z vedlejšího panství, ale do styku s jeho mocným sousedem přišel již v roce 1850, kdy měl v Adamově odbornou přednášku k stému výročí narození geologa A. G. Wernera. Při té příležitosti tam prezentoval čerstvě sestavenou kostru jeskynního medvěda ze Sloupských jeskyní, kterou z Wanklova bytu, tehdy asi ještě v Jedovnicích,  neslo do Adamova dvanáct horníků. Dovedete si tu nevídanou akci představit? A tehdy se také osobně setkal knížetem z Lichtenštejnu, zřejmě Aloisem II. Josefem.

To zásadní setkání však čekalo na rok 1872, kdy musel Wankel požádat knížete o souhlas a podporu k bádání v Býčí skále. Tehdy již byl vládnoucím knížetem Jan II. Mimořádně schopný člověk, který se ujal vlády v osmnácti letech. Nikdy se neoženil. Údajně proto, že se v mládí zamiloval do dívky,  kterou si ze společenských důvodů nemohl vzít.

Vždy jsem si ho představoval jen podle této fotografie. Než jsem si ovšem uvědomil, že kníže, který vládl nejdéle ze všech evropských panovníků, (možná ho o nějaký měsíc předběhl Ludvík XIV.) byl tehdy velmi mladý člověk. V roce 1872 bylo Wanklovi 51 let, knížeti pouhých 32. Setkali se opravdu osobně nebo doktor Wankel řešil vše přes jeho správní úředníky? Dá se předpokládat, že využil přítomnosti knížete v Adamově a navštívil jej. O audienci u muže, jehož moc a bohatství si neumíme ani představit již nežádal „jakýsi Wankel“ z roku 1850, ale sebevědomý, evropsky známý vědec.

A ostatně pro lékaře měli mocní vždy jistou slabost. Podle toho, co jsem četl, Jan II. podporoval archeologické výzkumy v Turecku a za svůj dlouhý život věnoval vysoké peněžní dary na dobročinné účely a podporu věd a umění. Tak proč by nepodpořil průzkum na vlastní půdě?

Výsledek jednání tedy známe. Fascinující objev, který proslavil našeho pana doktora i Býčí skálu. Toho co neznáme, je však dlouhá řada. A protože Býčí skála je jeskyně plná otazníků, jeden z nich si připomeneme. Bude jím osud některých zlatých šperků.

Wankel se zmiňuje ve svých záznamech o nálezu osmi zlatých čelenek do vlasů, osmi spirálových prstenů a dvou masivních náramků z téhož kovu. Zmiňuje se také o tom, že část nalezeného zlata odevzdal na jeho výslovnou žádost knížeti z Lichtenštejnu. Kde tedy skončilo zlato z Býčí skály? Kníže si šperky jistě nevyžádal kvůli jejich materiální hodnotě. Zajímala ho nevyčíslitelná cena historická. Takže dnes asi spočívají s ostatními lichtenštejnskými poklady ve vaduzských trezorech.

Sám Wankel  si ponechal zřejmě tři poškozené čelenky, jeden náramek a zlaté prsteny z ukazováčků useknutých rukou z obětního oltáře. A jejich záhada je už asi neřešitelná. Prsteny, které Wankel popisuje jako spirálové, se třemi a sedmi závity zlatého drátu a s knoflíčky na koncích, nejsou vystaveny ve vitrínách vídeňského muzea a pravděpodobně ani ukryty v tamním depozitáři. Nenalézají se v dědictví po Karlu Absolonovi v MZM Brno, chybí o nich jakákoliv zmínka v literatuře. Nedivil bych se, kdyby si je Jindřich Wankel ponechal i po prodeji své sbírky, stejně jako železný prsten a lebku princezny. A co se s nimi stalo poté?  Na tento otazník už asi není odpovědi.

V. Š.

Fotografie obrazů Kostelíku a předsíně Býčí skály pochází ze státního hradu Šternberk, NPÚ, ÚOP v Olomouci.

Fotografie MUDr. Jindřicha Wankla pochází z archivu Karla Absolona, Ústav Anthropos MZM Brno.

Dodatek:

Po zveřejnění příspěvku jsem byl kolegy jeskyňáři upozorněn, že v případě druhého obrazu se nejedná o předsíň Býčí skály, ale o hlavní dóm v blízké jeskyni Jáchymka, z doby před vytěžením sedimentů. Byl jsem stále pevně přesvědčený, že na obraze malíř zpodobnil předsíň podle Havránkovy kresby z r. asi 1871 s patřičnou romantickou úpravou, ale přesto jsem se hned vypravil do Jáchymky zjistit situaci přímo na místě. Musel jsem přiznat svoji chybu. Pokud se podíváte na fotografii, kterou jsem tam pořídil, představíte si dno zarovnané sedimenty a ponecháte malíři právo s předlohou zacházet trochu volně, je Jáchymka mnohem pravděpodobnější než předsíň Býčí skály. Vlevo od velkého okna je vchod do dómu (Síně světla), vpravo šikmé skalní  výstupky stěny, směrem dozadu se terén zvedá. Vše jako na obrazu a vše téměř jako kdysi v předsíni Býčí skály, ale v mnohem přijatelnější podobě. A logiku také dostává na obraze namalovaná hrázka z balvanů na zemi před oknem, která slouží jako zábradlí. Za ní byl několikametrový sráz. Za neúmyslnou mystifikaci se omlouvám.

V. Š.