Co má společného Býčí skála s Thonetovým dvorem v Brně? V únoru 2010 jsem uveřejnil překlady dvou  článků z Tagesbote o objevu Nové Býčí skály. Třetí článek jsem si nechal na vhodnější příležitost a ta právě nastala. V roce 1922 členové skupiny pro jeskynní bádání Spolku německých turistů umístili ve výloze obchodního domu Thonet na Běhounské ulici (Rennergasse) mapu nových objevů v Býčí skále a fotografie z průběhu objevných prací.

Připomenout po devadesáti letech jejich čin na stejném místě mi připadlo jako dobrý nápad. Ale kde upoutávku umístit? V podstatě celé přízemí rohové budovy zabírá honosná, nepřístupně se tvářící restaurace Savoy. Naštěstí v části domu, ležící na Běhounské ulici, patrně právě na onom historickém místě, nabízí své služby Optika. Její majitel, pan Bc. Martin Wais se ukázal jako velmi vstřícný a umožnil umístění plakátku, který také upozorní kolemjdoucí na naše dny otevřených dveří, do své výlohy.

Thonetův dvůr na historickém snímku.

A o čem vlastně ten třetí článek pojednával? Zde je, opět v překladu osvědčeného MUDr. Jiřího Urbana:

Tagesbote aus Mähren  

30. července 1922

Jeskyně Býčí skála a její výzkum

Ve výkladní skříni zdejšího domu nábytku bratří Thonetů, Běhounská ulice, je toho času vystaven plán známé jeskyně Býčí skály v Josefovském údolí, který, soudě podle velkého zájmu, který široká veřejnost doposud neustále projevovala tuzemské speleologii, zajisté dojde všestranné pozornosti. Skupina pro výzkum jeskyní, sekce Spolku německých turistů, Brno, chce vystavením plánu obrátit pozornost všech přátel přírody k otázce, na jejímž řešení řadu let pracuje. Úsilí skupiny je zaměřeno na zpřístupnění a výzkum obrovského jeskynního systému, který se rozkládá ve střední části Moravského krasu mezi Jedovnicemi a Josefovským údolím a který tvoří podzemní tok Jedovnického potoka. Nad daleko největší částí tohoto podzemního vodního toku se ještě dnes rozprostírá takřka mystická temnota. Nakolik se dosud podařilo prozkoumat aktivní koryto Jedovnického potoka, nelze s ohledem na omezené místo zde blíže vysvětlovat. Nynější stav v blízkosti výtoku v Josefovském údolí lze poznat z vystaveného plánu. Jeskyně Býčí skála je zde poprvé ukázána v její celé rozsáhlosti včetně částí objevených v listopadu 1920 a od té doby.  Je to ohromný komplex jeskyní, který se ukazuje divákovi, imponující dílo neustálé činnosti vody.

Jeskyně Býčí skála patří dnes k nejvelkolepějším kusům na odiv našeho tuzemského jeskynního světa, zejména je to „nová“ část, která vzbuzuje úžas všech návštěvníků. Nabízí se tam příležitost sledovat Jedovnický potok do vzdálenosti asi 400 metrů. Je to zcela zvláštní svět, jímž proudí. Prostory v záři elektrického žárového světla se před očima diváka rozšiřují do velkoleposti, člověk se domnívá, že je přenesen bezmála doprostřed pohádkové říše plné prapodivných postav. Ale i ty odlehlejší části, do nichž zřídka zabloudí nějaký cizinec, mají své krásy a půvaby. Kdo se na příklad nezalekl námahy cesty přes „Kaňony“, v jeho srdci nevybledne tak rychle vzpomínka na to, co spatřil. Tam je příroda v nejvznešenějším smyslu slova, čistá a neporušená, neznesvěcená žádnou všední zřízenou cestou, svéráznost, kterou sotva najdeme v nějakém jiném koutě našeho krasového podzemí.

Jakkoliv imponující se nám jeví jeskyně Býčí skála ve své dnešní rozloze, je to přece jen skromný zlomek ještě neobjevené, nejméně 6 kilometrů dlouhé řady jeskyní, která se v návaznosti na novou část rozprostírá až do okolí Jedovnic. Musíme neustále s uznáním a s obdivem vzpomínat na to, co dosud vykonala skupina pro výzkum jeskyní.

V pravém poznání stavu věci začínala skupina v roce 1912 s překonáváním „Býčího jezera“, které dříve sifonovitě uzavíralo starou jeskynní chodbu od jejího dalšího pokračování. S neobyčejnou vytrvalostí a houževnatostí, s ničím neotřesitelnou vírou na konečný úspěch jejich úsilí pracovali členové skupiny leckdy s pomůckami, jaké předtím nedalo do služeb   věci žádné jiné speleologické sdružení. Abychom uvedli nějaký příklad, budiž zde vzpomenuto jenom na výzkum Býčího jezera pomocí potápěcího přístroje bez hadic, který již byl předmětem zprávy v novinách. Ve výkladní skříni úvodem zmíněného domu nábytku je vedle plánu jeskyně vystaveno na odiv několik fotografií, které ukazují různé episody z doby před a po objevení nové části.  Znázorňují nám tak vhodně v zájmu vědy vedený boj proti přírodě, která dovede zcela bránit svá tajemství.

12. listopad 1920 bude ovšem na věčné časy památným dnem v historii Moravského krasu. V tento den padly na konci staré jeskyně Býčí skály s konečnou platností za jásotu udatných badatelů překážky, které dosud zabraňovaly přístupu do prostor rozprostírajících se   za Býčím jezerem.

Kdo dnes vstupuje do zešedivělých prostor jeskyně Býčí skály, ten může vidět členy skupiny pro výzkum jeskyní v plné, nikdy neochabující čilosti. Na nejzazším konci nové části, v „Kufru“, buší pneumatické kladivo, dožadující se vstupu, na neúprosnou skalní bránu. Brzy, brzy, tak se zdá, se otevře a uvolní cestu k novým jeskynním divům.

Škoda jen, že o německých jeskyňářích nevíme nic bližšího. Za jakých okolností v témže roce opustili Býčí skálu?  Někteří padli v první světové válce. Jak asi skončili ostatní? Máme jejich fotografie, ale k jakým jménům ty tváře vlastně patří? Byli to lidé vstřícní k česky mluvícímu obyvatelstvu nebo němečtí nacionalisté? Günther Nouackh a snad i jiní občas spolupracovali s Karlem Absolonem či Antonínem Bočkem. Jaký byl jejich vztah k českým jeskyňářům? Ti, kteří znali odpověď na tyto otázky již nežijí a nepovažovali za důležité o tom napsat více podrobností.

Alespoň malou zajímavost, která o něčem svědčí jsem přece jen nalezl. V roce 1912 vydala „Die Gruppe für Höhlenforschung, Sektion des Vereines deutscher Touristen“  pod vedením Günthera Nouackha útlého kapesního turistického průvodce v českém jazyce!

Z několika fotografií, vytištěných na nepříliš kvalitním papíru jsem vybral nejzajímavější. Je na ní obrovský sintrový nátek v Předsíni Býčí skály, který přestal existovat při válečných úpravách v roce 1944. Postava jeskyňáře dokumentuje jeho velikost. Představme si, jak musel odrážet světlo, když na něj dopadl sluneční paprsek ze skalního okna. A dřevěné zábradlí pak vypovídá o tom, že se při provádění turistů snažili členové VdT chránit krápníkovou výzdobu před poškozením. Ostatně i navrtané otvory kolem pamětních nápisů u Šenkova sifonu svědčí o jejich zakrytí deskami při odstřelování stropu a o zodpovědnosti tehdejších jeskyňářů. Tak na jejich památku!