Petr Kos se i přesto, že začalo jaro a terénní výzkumy se rozjely na plno, se jal sednout k počítači a napsal již druhou rozsáhlou stať k býčiskalské archeologické problematice. Za což mu patří díky. Předem tohoto textu bych chtěl říci, že příspěvek Petra Kose pokládám za vynikající a autor v něm čtenáře rozsáhle informuje o zásadních halštatských souvislostech, které v průběhu svého badatelského období nasbíral. Zjednodušeně "to nejlepší z Petra Kose o býčiskalském nálezu". Domnívám se, že tyto informace jsou možná vůbec nejpodstatnější, které z oblasti jižní Moravy dnes můžeme vůbec získat. Petr Kos je v současnosti ve výzkumu horákovské kultury - jihomoravského halštatu (jinými slovy starší doba železná; archeologové ji třídí na 5 stupňů, Ha=halštat - Ha C1, Ha C2, Ha D1, Ha D2, Ha D3; a jde o roky 800 - 450 př. n. l.) opravdu nejdále.

Na prvém místě bych chtěl ocenit profesionální přístup Petra Kose, který v pokračující debatě vypíchl významná fakta a podpořil je dalšími informacemi. Umožnil tak udžet hlavní myšlenkový tok a nedovolil debatě sklouznout do nepodstatných detailů. Petr Kos nám dovolil nahlédnout do důležitých částí "sítě" početných nálezových souborů, které z tohoto období ještě neznáme. Zcela nesporně dokonce autor "vytáhl" několik dosud nepublikovaných faktů, které stále čekají na zdlouhavou publikační proceduru. Máme tedy štěstí.

S Petrem Kosem se shodneme na faktu, že opravdu není nutné kompilovat již "usazené" názory o býčiskalském nálezu je potřeba se upírat kupředu. V tomto ohledu, oba jeskyňáři, jdeme kupředu a hledáme "neznámé prostory". Připojuji jen dodatek, stejně jako v jiných směrech výzkumu i zde je nutné znát již publikovaná fakta. Množství napsaného dosáhlo velikého objemu a je velmi obtížné se již v problematice vyznat. V podstatě pět diskutujících lidí, kteří se náhodně před jeskyní sejdou, povedou debatu o pěti "hodně rozdílných lokalitách a tématech". V podstatě každý aktér nabyl informace z různých pramenů a ty se v čase velmi podstatně proměňovaly. Ty jsou bohužel dneska navíc roztroušeny po nejrůznějších lokálních publikacích a poslední syntézy jsou již z poloviny 90 let od Antonína Přichystala (Brno) a kol. a Hermanna Parzingera (Mainz am Rhain) a kol. V současné době "dozrála" nová badatelská generace "přelomu století", která se chopila iniciativy v bádání. Petr Kos patří právě k této generaci. A jemu patří díky i za podnícení této diskuze, ke které se chystají přistoupit další autoři. Naposledy se svým zásadním pojednáním o teorii vědy Mgr. Milan Šimánek v příspěvku Býčí skála Revisited.

Rozhodně s Petrem Kosem souhlasím v otázce nemožnosti postihnout celý výzkum široké problematiky. Poprvé si tento fakt naše generace plně uvědomuje a veřejně přiznává, že tradičně školený archeolog (oba jsme s Petrem kosem "odchovanci" brněnské archeologie) již nemůže postihnout takové téma ani po stránce přírodovědné, ani humanitní. Od doby J. Wankla se vystřídalo již mnoho generací archeologů, ale opravdu až nynější archeologie plně přiznává nutnost přesahu tématu do dalších oborů a vyzývá k přístupu širšímu, kulturně antropologickému. Archeologii pak vyvstává nová povinnost, chopit se svými "všemi poznatky, zkušenostmi a nástroji" a iniciovat a moderovat tuto vědeckou mezioborovou spolupráci. V době, kdy se jednotlivé obory stále rozpadají na subobory a pokračuje generování specializací, je cílená spolupráce opačným směrem - spojovat obory -nutností. Je třeba jí cíleně hledat, nevzniká samovolně. Petr Kos našel ve struktuře své pevné místo a jeho veliké pozitivum je naprostá otevřenost diskuzi a spolupráci. Což není v archeologickém prostředí zcela pravidlem. V tomto má Býčí skála opět štěstí.

Druhý jeho publikovaný příspěvek (ze dne 27. 3. 2012) je výborným příkladem vytváření stabilní, propracované krajinně-časové struktury. Je založena na "časové síti". Petr Kos si systematicky klade základní otázku, jak je nález starý. Pokud chceme pochopit následné souvislosti, je nutné jít touto cestou. Musíme vědět, co je v rámci existence horákovské kultury straší, co mladší a co současné. Nález z Býčí skály má to štěstí, že byl vygenerován v době kulturního vrcholu uměle nazývané horákovské kultury. Kolem Brna se toho dělo opravdu hodně. Zaznamenáváme velké množství lidí, předmětů, osad, hrobů - vznikalo hodně archeologických situací, které dnes nacházíme. Mezi tím se nachází Býčí skála. Petr Kos nálezy, hlavně hrobové celky třídí, řadí a vytváří časoprostorovou síť. Jde o podstatný podklad pro další výzkum, který dnes máme na jižní Moravě k dispozici. Velká část Petrova příspěvku jsou výseky sítě (osa x - jsou lokality a osa y - je časová přímka od roku 800 - 450 př. n. l.). Síť je tvořena na základě předpokladu, který v článku zaznívá, že předměty se "mění podle módy" a jejich užívání není příliš dlouhé. Předměty opouštěly živou kulturu společně se zemřelým. Následovníci pak nosili již modernější předměty. Artefakty se poměrně rychle proměňovaly v čase.

Naprosto nejcennější myšlenku kolegy Petra Kose pro časoprostorové "zasíťování Býčí skály" je poznatek, že pro úspěch v tomto snažení je nutné využít hlavně ženský šperk. S tím souhlasím a mám za to, že jde o zásadní věc. Ženy se opravdu vždy "parádily" a jak místní komunity bohatly a vlastnily stále více předmětů, zrychlovala se i dynamika změnu designu. V tomto hledu síť opravdu funguje, stále se zdokonaluje a "zahušťuje". Výzkum nových lokalit posunul naše možnosti tvorby krajinných struktur do nové etapy. Petr Kos je právě tím znalcem, který nás do této etapy přivádí. Časová osa vývoje horákovské kultury je již pevně dána a vyvstávají nové otázky, které nás vedou dále. Petr Kos se pokouší objasňovat vnitřní souvislosti ženského šperku, které ukazují již nejen časové, ale nově i prostorové odlišnosti! Zatím ještě neostře, ale jde o velmi důležitý směr bádání. Pokud se opravdu prokáže, že region od regionu užíval odlišné šperky (rozumějme kroje a jejich šperky), tak jsme asi na dobré cestě k poznání, které komunity mohou mýt "Býčí skálu na svědomí".

Potom by jsme mohli zúžit krajinný výsek kolem Býčí skály a začít jí systematicky zkoumat ve smyslu "kdo hledá, ten najde". A Petr Kos krok po kroku nachází. Konkrétně jde o problematiku horákovských opasků, které se objevují ve stupni Ha D1 (1. pol. 6. stol. př. n. l.; sem právě náležejí šperky z Býčí skály). Jde vedle zlatých čelenek z Býčí skály zatím o nejhonosnější ženský šperk této kultury. Pokud se tato "opasková móda" opravdu liší teritoriálně, jde o zásadní pokrok k lokálnímu dělení uměle archeologicky stanovené horákovské kultury. A tak snad jednou budeme vědět více o Vyškovské bráně, Horákovsku nebo Brněnsku v souvislosti s Býčí skálou. Tento honosný šperk mimo prostorových souvislostí pomáhá spoluvytvářet elementární nastínění společenských souvislostí. Shodnost u podobných předmětů hledejme právě ve společenské vrstvě, jež jej užívala. Patřila asi k těm vedoucím v jednotlivých horákovských komunitách a regionech.

Zásadní bude sledovat výsledky dnes největšího prozkoumaného pohřebiště horákovské kultury, které má potenciál přepsat naše znalosti o této kultuře. Jde o výzkum pohřebiště asi nějaké uzavřené komunity na Brněnsku. Jak uvedl Petr Kos "sociální skupina zde pohřbívala své mrtvé jižně od Brna v　průběhu zrodu i úpadku jihomoravské horákovské kultury - doloženo je již přes 100 hrobů)".

Obr. 1: Michal Přichystal a Petr Kos (v pravo) v　terénu. Oba dva badatelé se věnují době halštatské. Fotograf je zachytil při dokončování výzkumu jednoho z　hrobů horákovské kultury v　Modřicích.

Obr. 2: Jeden z　hrobů v　Modřicích. V　archeologické „hantýrce" se mu říká kostrový. Na obrázku spatřujeme nejtypičtější pohřeb horákovské kultury. Obdélná hrobová jáma byla zahloubena do země, mrtvý byl uložen hlavou k　jihu nebo jiho-západu a v　levé části hrobu byla podél stěny postavena řada nádob, část kostry zvířete, a drobné milodary (osobní šperky, nůž). Takto podobně byli pohřbívání halštatští tvůrci naleziště v　Býčí skále a přímo v　ní nebyli zanecháni.

Obr. 3: Detail velkých keramických nádob - zvané amforovité zásobnice. Takové nacházel J. Wankel umístěné v　prostoru zadní části Předsíně mezi částmi, které nazval „oltářem - dlážděním - velkým žárovištěm a kovárnou". Povšimněte si stavu, v　jakém se nádoby v hrobech nacházejí. Tlak zeminy navršené nad dřevěným stropem hrobové komory rozmačkal nádoby do tohoto stavu po zetlení dřevěné konstrukce. Jejich rekonstrukce a konzervace je pak dost obtížná. Jde o zdlouhavou práci po skončení výzkumu.

Při pohledu na hrobové jámy horákovské kultury mi vždy Předsíň Býčí skály opravdu připadala jako veliká pohřební komora. Jakási obdoba typického horákovského hrobu. Z　pohledu pohřebiště - místa uložení mrtvých lidí se na celou Předsíň můžeme dívat obdobně jako na veliký podzemní hrob, přírodní hrobovou komoru zapuštěnou do země (jsme v　podzemí - i když tam vstupujeme vertikálně). Nádoby byly opět postaveny mezi mrtvé, společně s　dalšími milodary - které jsou vesměs identické s　pohřebními milodary v hrobech. Nemyslím si, že toto místo tak muselo být užíváno stále, ale jde o nastínění jedné z　fází jejího užívání - pravděpodobně fáze poslední. Závěrečnou fázi funkce Předsíně v　halštatu tak můžeme nazvat hromadným hrobem. Tato funkce se může překrývat s　funkcí svatyně.

Obdobně na Modřickém pohřebišti, jak naznačuje P. Kos, můžeme identifikovat objekty, které by se mohly nazývat svatyní. Petr Kos uvedl: „Na chvíli se ale nyní opět vraťme k rondelové architektuře (rondel - kruhový objekt ohrazený palisádou, ve které se nacházely brány, pozn. autora), kterým v　době halštatské  s　určitostí nelzenáboženský význam upřít. Poukazuje na to celá řada kruhových (snad palisádových) žlabů (někdy i dvojitých) a příkopů kolem významných velmožských mohylových hrobů u vyspělých halštatských skupin podunajského okruhu. Také na Brněnsku a Vyškovsku se tento fenomén objevuje, nemá tu však absolutní uplatnění jako obvodové hrazení mohyl, ale souvisí nejspíše s　existencí kruhových nadzemních staveb, které stály mezi jednotlivými hroby - ať již mohylovými nebo plochými -, anebo nad nimi. V　tomto ohledu lze symboliku kruhu spatřovat u horákovského lidu jako základní sakrální prvek dělící svět mrtvých od světa živých, nebo je vzájemně spojující".

„Na pohřebišti v　Modřicích byl v　roce 2008 zjištěn nový fenomén, který v　podobě nepravidelně čtvercových až obdélných staveb provází kostrové (mrtvý nebyl spálen, poz. autora) i žárové hroby (mrtvý byl spálen, pozn. autora), jež můžeme spojit s　obdobím stupně Ha D1 (1. pol. 6. stol. př. n. l, pozn. autora). Je zřejmé, že podoba této stavby prodělává krátkodobý vývoj až do formy menšího templu tvořeného značně dimenzovaným základovým žlabem s　vchodem po jedné straně. V Modřicích se u něj koncentrovala skupina žárových hrobů z　období halštatských stupňů Ha D2/D3 (2. pol. 6. stol. - 1 . pol. 5. stol. př. n. l., pozn. autora) Nejzajímavějším zjištěním je pro nás však skutečnost, že modřický templ svým půdorysem převrstvil starší rondeloid (zpravidla tvar odchýlený od kruhu, třeba oválný či nepravidelný, pozn. autora) tvořený obloukovitou řadou řídce ražených kůlů." Tady dodám, že se jedná o naprosto zásadní zjištění z　terénního výzkumu, které nám dovoluje nahlédnout do chování lidí horákovské kultury. Z　časového hlediska se jedná navíc o období býčiskalského nálezu. Tyto nové informace nám dovolují nahlížet na Předsíň Býčí skály jako na produkt některé z　blízkých populací okraje Drahanské vrchoviny. Podobnosti se množí a Modřická pohřební aglomerace je pro výzkum zásadní.

Petr Kos se vyjadřuje k　antropologii skeletů z Býčí skály: „Zbylé lokálně zachovalé anatomické depozice mrtvých v　Předsíni s　osobními milodary, uvedené J. Wanklem, nám pak evidentně nahrávají k　interpretaci Býčí skály jako „pohřební jeskyně" a záměrně oddělená lebka v　cistě a záseky a řezy na dalších, tak jak to potvrzuje antropologická expertíza M. Stloukala a J. Szilvássyho z　roku 1984 a 1995, poukazuje na zvláštní metody při　zacházení s　lidskými lebkami. V　tomto ohledu bych rád poukázal na skutečnost, která vyplynula z　výzkumu bohatých hrobů, v　kterých nám obecně absentují celé lebky, nebo schází jejich hlavní části, jež by se jinak dochovaly. Jedním z　názorných příkladů těchto praktik je nález birituálního hrobu H2 se třemi pohřby, dvěma žárovými a jedním kostrovým, který byl objeven v　roce 2008 nedaleko Hrušovan u Brna, odkud pochází asi vůbec nejzachovalejší mužský skelet jezdce ze závěru středního halštatského stupně (určil antropolog J. Kala z　ÚAPP Brno)". Přesně toto zjištění jsem popisoval ve své dizertaci, v　bohatých mužských hrobech chybějí často lebky. Byly prostě z hrobů odneseny. V　tomto vztahu nás nemusí manipulace s　lebkami v　Předsíni vůbec překvapovat, není to opravdu v oblasti horákovské kultury tak ojedinělá záležitost.

Petr Kos ke geologii: "Pokud bych se měl držet exaktního přístupu a využil kvalifikovaných názorů geologů (J. Dvořáka a A. Přichystala), pak je pro mne v　souvislosti s　interpretací známého Wanklova podélného řezu Předsíní vůdčí interpretační poznatek, který dokládá, že před příchodem lidí v　době halštatské do jeskyně se v　místě většího žároviště již nacházela kumulace vápencových kamenů, která jej posléze zcela zakryla, ať již naprosto přirozeným procesem během jejich vypadávání z　komína anebo záměrně člověkem". Tady si nejsem plně jist, jestli jde toto z　Wanklova řezu opravdu vyčíst (plán byl vložen na tyto stránky 30. 3. 2012 do sekce mapy, více k tématu v diskuzi). Pod vrstvou D (vrstvy s　uhlíky a halštatskými nálezy kameny nejsou zachyceny. Můžeme je pouze nalézt vedle vrstvy D vpravo, což by tuto geologicko-archeologickou skutečnost mohlo naznačovat, ale vrstva D zase zabíhá pod kameny (ty jsou označeny jako vrstva B). Tuto skutečnost z　řezu vyčíst nedokážu. Ale bylo by to logické, kameny padaly pořád.

Velmi zásadní poznatek uvádí Petr Kos v　souvislosti s　manipulací s　vápencovými kameny. Opravdu nemusíme v　Předsíni plně odmítat podobnou činnost, jako nemožnou. „V　těchto souvislostech nacházíme zajímavé paralely v　pohřebních zvyklostech, které se koncentrují opět na Horákovsko a Vyškovsko a najdeme je také na pohřebištích na Brněnsku a jinde. Jedná se o zvyk zakrývat mohylové pohřby ještě vrstvou vápencových kamenů (upozorňuji - ne jiných hornin), který se rozšířil hlavně v　okolí obcí Horákova, Podolí a u Velatic, kam byla tato surovina pracně transportována, a to někdy až na vzdálenost cca 4 km. Jedná se běžně o dva druhy vápenců devonského stáří, které bylo možné získat povrchovým způsobem pouze v　krasové oblasti u obcí Horákova a Mokré, v　menší míře je J. Dvořákem (ústní sdělení) předpokládáno ještě využití drobných zdrojů vápenců ležících v　okolí Bedřichovic, které mohly být využívány k　budování mohyl v　okolí Podolí a Velatic (Žuráň, Palouk, Čtvrtě, Prostřední Půllány/Vinohrady)".

Tento horákovský zvyk budeme muset brát v　potaz. Manipulace s　kameny byla vůbec oblíbená (oltář, dláždění, snad i manipulace s　kameny nad velkým žárovištěm?). Pokud si vzpomínám, tak dokonce z　jednoho hrobu v　Modřicích pochází dvě metrákové kamenné stély. Jeden tmavý zelený v　západní straně hrobu a druhý světlý vápencový ve východní straně hrobu (oba dnes najdete za budovou ÚAPP Brno). Oba kilometry transportované ned hrobovou komoru. Každopádně Petr Kos spojuje zvyk manipulace s　vápencovými kameny z　Horákovska s　Býčí skálou, což je veliká novinka a myslím, že ji doposud publikovanou nenajdeme. "Tento jev se dále rozšířil až na Vyškovsko (např. Slavkov, Šaratice) kde byly k　budování hrobů používány také litotamniové řasové vápence, jak o tom informuje ve svých výzkumech kolegyně Z. Holubová (dříve Baarová)". Jde o samostatnou problematiku, která vedle jednotlivých druhů šperku (viz opasek z Pavlovic), nebo keramiky, spojuje Býčí skálu s jihovýchodním okrajem Drahanské vrchoviny. K tomu poznamenávám, že celá situace se jeví velmi logicky z hlediska dálkových cest, protože zde očekáváme hlavní trasu Jantarové stezky, která prostupovala z Hané, Vyškovskou bránou na Brněnsko. Odtud by opravdu mohl pocházet zdroj pro početný a bohatý nález z Býčí skály. Je nutné zacílit výzkum sem. Do mého rodiště! (to máme s Petrem Kosem společné). Kdo ví, co se krývá v té 50 metrové halštatské mohyle u Vyškova poblíž Dědic (největší na Moravě). Jednou se to snad dozvíme.

Petr Kos reaugeje: "Domnívám se, že beletristický, jak říká Martin „nevědecký" přístup vnáší do problematiky legendárního Wanklova nálezu přece jen trochu více života, než strohé výčty vědeckých podkladů a tajemných citací, což ostatně většinu dnešní lidské populace většinou nezajímá". Zde se plně shodujeme. Jsem této tvorbě plně nakloněn a nějak se jí nebráním. Sám jsem v době psaní této diskuze pomáhal umísťovat na tyto stránky oddlechčeně laděnou prózaistickou povídku Vojtěcha A. Gregora - Celofána Hallstadtská příhoda v Bečiskále. Jen upozorňuji, že beletrii je potřeba poněkud oddělit od archeologie, jako vědního oboru. Ta opravdu nezná cesty, jak ke konkrétnímu čtení minulosti dojít. Sem směřovala moje kritika a tady se snad shodujeme i s kolegou Milanem Šimánkem, jehož závěry mi opravdu nedávají spát (Býčí skála Revisited).

Ve vztahu ke kritice využité Bible jako pramene, který může pomoci porozumět myšlení člověka doby železné se s Petrem Kosem shodujeme. Zde došlo kupříkladu ke kritice od Vojtěcha A. Gregora - Celofána. Petr Kos obdobně připomíná její podobenství s kulturami doby železné uvnitř evropského kontinentu a vyzdvihuje obecný i pradávný význam jeskyně jako odvěkého útočiště pravěkého (paleolit) a novověkého člověka. Kromě jeho biblického podobenství Petr Kos uvedl ještě termín „azyl", který se objevuje v　textech Starého zákona (1. kniha královská 18, 4) jako ženský princip, jako hrob a také jako místo zjevení. Ony jeskynní náměty, coby místa náboženských událostí, nacházíme v Evropě naprosto všude. V podstatě kde byly jeskyně a dochovaly se nám nějaké písemné zprávy, nacházíme náboženské konotace, často spojené nadpřirozenými bytostmi, demiurgy, hrdiny či nejpozději s křesťanskými zázraky, poustevníky nebo tajemnou léčivou silou. V lidovém náboženství pak sehrávají prameny, vývěry, propasti ad. roli spojenou s náboženským konáním. Naposledy ještě ve 20. století při procesích v Kůlně poutníci do Sloupu zastrkávali klacíky do otvorů jeskynní stěny, a to aby "jeskyně nespadla". Jak poznamenala nedávno Soňa Ondroušková, bude kupříkladu v budoucnosti potřeba dobře prozkoumat propast Macochu, a to zejména její okraje nahoře na planině, kde by mohla být četná archeologická překvapení. Každopádně Bibli kladu na roveň pramenů starořeckých, římských, keltských, germánských, baltských a dalších. Není nutno ji ani příliš preferovat (z pohledu agnostika), ale rozhodně ani odmítat.

V souvislosti s novými výzkumy na Slovensku uvádí Petr Kos význam nových poznatků, které jsou dobrým podkladem pro diskuzi o lokalitách Moravského krasu. "Ty nám přináší ucelenější informace o lokalitách, které se staly, podobně jako některé jeskyně Moravského krasu, prokazatelně útočišti celých skupin obyvatel i se svým majetkem v　době mongolského vpádu roku 1241. Známe odtud dokonce menší hřbitůvek, který pochází z doby　obléhání jeskyně, kdy museli lidé uzavření uvnitř hladovět a strádat nemocemi. Ti slabší (starci a děti), v　horším případě zemřeli a byli pohřbeni přímo u vchodu do　jeskyně". Určitě, toto je velmi důležitý směr výzkumu, s tím nelze než souhlasit. Petr Kos dodává: "Já však tvrdím, že dosud jsou ještě lokality, které tento informační potenciál mají, a jejich výskyt se neomezuje pouze na jižní část Moravského krasu, odkud jsou z　jeho okrajové části známy doklady fyzické přítomnosti výbojných Mongolů....". "Nové nálezy středověkého původu (ukryté obilní jámy ve dnech krasových údolí, hrubá sídlištní a zásobní keramika s　pozůstatky ohnišť a zvířecími kostmi ve vchodech menších jeskyní, nebo ve skalních rozsedlinách, ale také pod převisy, nověji také poklady stříbrných mincí a střižků uložených do země v　celých nádobách - vesměs nepublikováno) v　jižní části Moravského krasu, rozvíjejí odborníkům notně fantazii".

Celou svoji diskuzi Petr Kos uzavírá slovy, které se velmi shodují s mým polyfunkčním pojetím onoho tajemného místa. Cituji: "Na základě mnohačetných podobenství a analogií s　využíváním přirozených a umělých dutin pravěkým a středověkým člověkem v oblasti i　okolí Moravského krasu mě nutí momentálně spatřovat v　legendárním nálezu z　Býčí skály hned několik funkčních významů. V　první řadě ji považuji ji za dočasné refugium, dále za pohřebiště a svatyni, která byla v　době halštatské využívána komunitami". Osobně si nedovoluji takto konkretizvat a řetězit jednotlivé funkce. Jak jsem několikráte uvedel, na základě prací mých předchůdců a současníků se taktéž domnívám, že k pochopení onoho složitého nálezu halštatu z Býčí skály nevede jedna cesta. Tato lokalita pravděpodobně úkrává hned několik funkcí najednou, a je složité je podrobněji identifikovat. Jako zastřešující pro lokalitu Býčí skála nadále uvádím termín "jeskynní svatyně", v jejíž náplni bych očekával právě i podobné funkce, jaké uvedl Petr Kos.

Na závěr se pokusím krátce využít nové prostorové "zasíťování" Býčí skály s oblastí východního okraje Drahanské vrchoviny. Domnívám, že v Býčí skále mohlo docházet k postupnému ukládání rozbitých, opotřebovaných či dosloužilých předmětů, které "dožívaly" v nějaké komunitě na Vyškovsku-Horákovsku-Brněnsku, a ta je postupně ukládala s četnými potravinovými obětinami v prostoru Předíně Býčí skály. Opotřebované kola vozů, rozlámané bronzové nádoby a šperky, dosloužilé odlévací formy, bronzová odlomená figura býka a pod. I jiné předměty se sem dostávaly z okruhu lokální výroby, šlo o skleněné a jantarové perly, železné lupy (vytavená železná ruda), dřevěné, parohové, kožené nebo textilní předměty. Výroba mohla dokonce probíhat v blízkosti jeskyně nebo i v ní. Předpokládáme to hlavně u výroby kovových předmětů, kde se opotřebované kusy mohly podílat "na procesu nového zrodu". Také tkalcovský stav na tzv. dláždění pomáhal tkát onu novou nit nového života. Podobnou funkci mohla Předsíň sehrát při jejím využití jako velikého hromadného hrobu. I zde se rodila cesta k novému zrození. Sem si chodil sluneční bůh vyzvedávat duše zemřelých do Předsíně (zde jsem si na závěr ale beletristicky pustil fantazii na "špacír"). A tak stejně jako "zaseté" obilí těchto starokeltských zemědělců (dodnes se nachází promísené v jeskynní hlíně v Předsíni v obrovském množství) v době halštatské pomáhalo rodit novou úrodu, tak i dnes Předsíň pomáhá rodit naše poznatky o této dnes mrtvé kultuře - jež nazýváme horákovskou kulturou.

Cítím, že Petr Kos se ubírá v rámci výzkumu krajiny doby halštatské dobrým směrem a je nadmíru užitečné jeho práci sledovat a vést diskuzi o jeho výsledcích. Jeho nové ucelené poznatky o krajině okolí Býčí skály a dále o kulturních vztazích Býčí skály s oblasti Vyškovska-Horákovska-Brněnska považuji za naprosto zásadní.

Děkuji Petře za sebe, čtenáře těchto stránek a milovníky býčiskalské problematiky vůbec.

Mgr. Martin Golec, Ph.D.