WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Odpověď P. Kosa na diskuzi M. Golce z 19. března 2012 Historie

 

Diskuze k článku "Legendární Wanklův nález v Býčí skále z doby halštatské". Napsáno P. Kosem dne 24. 3. 2012.
Původní článek
Legendární Wanklův nález v Býčí skále z doby halštatské od Petra Kose
Diskuze k článku od Martina Golce

 

Mgr. Petr Kos  | 27.3.2012 15:58 | pridej.cz  | Diskuse...[4] | Zobrazeno 444x  

Přiznám se, že i když nejsem zrovna nejaktivnějším čtenářem internetových stránek ČSS ZO 6-01 Býčí skála, jsem rád, že se můj pilotní vklad do diskuze ujal, a že odezvy na něj vzešly právě z osazenstva členů ZO pracující aktivně v této nejen speleologicky významné lokalitě. I když jsem měl zpočátku dojem, že se mé nové úvahy a nové poznatky nedočkají žádné fundované odezvy, doznal jsem po přečtení diskuzního příspěvku Martina Golce pocitu, že by se mohlo jednat o další životodárný impulz, která si tato lokalita plným právem zasluhuje.

Když jsem byl vyzván členy ZO o vypracování (spíše však aktualizaci) dosavadního vědeckého náhledu na legendární nález z Předsíně, mou původní myšlenkou byla pouze strohá rekapitulace všech předchozích interpretací, které vzešly z per mích předchůdců a souputníků. Přiznávám se, že po přečtení vyčerpávající práce M. Šimánka jsem rovněž nabyl dojmu, že pro racionální vysvětlení jevů a významu jeskyně samé nemáme v současnosti skálopevných argumentů. Nelze však stále kompilovat jednotlivé problematické vize, na což nakonec poukazuje také M. Golec ve své diskuzní reakci, ale stavět materiální podstatu věcí do racionální roviny pohledu; náboženskou rovinu považuji prozatím za stránku iracionálního pohledu, který nevede pokaždé na základě archeologických nálezů nutně k pravdě, ale také ke spekulacím, jež lze většinou až po delším čase rozumně zdůvodnit v jiných nebo podobných souvislostech; míním se tedy zabývat především jejich rekonstrukcemi. V tomto směru jsem chtěl ve svém příspěvku kriticky poukázat na jedny ze způsobů, které výrazně doplňují terénní archeologický průzkum v Moravském krasu a vedou tak postupně k registraci a celkovému obohacování poznatků o podobě osídlení této oblasti v průběhu celého lidského vývoje a jeho možného vlivu na situace v Býčí skále. Jedná se hlavně o povrchové sběry a revizní výzkumy (spíše však záchranné a zjišťovací), které se v současnosti odehrávají nejintenzivněji v jihovýchodní okrajové části Moravského krasu a nesnaží se zaměřovat pouze na jeskyně, jak tomu bylo v omezené míře doposud.

Omlouvám se za terminologické výrazy, které jsou praktické terénní archeologii cizí, na což Martin poukázal s odkazem na příslušné obory, ale chtěl jsem jich úmyslně využít pro podnícení diskuze, na kterou by mohli tím pádem navázat další kolegové a fandové této problematiky, kteří by si měli předem utvořit představu jak je tento obor dnes pro vlastní studium komplikovaný. Ne náhodou se studiu společnosti doby halštatské věnují v Evropě právě kulturní antropologové. Snažil jsem se tímto přístupem některé názory mírně popularizovat a nepříliš je rozvádět do detailů, které si může každý sám dle zájmu dohledat a porovnat v doporučené a použité literatuře, která je přílohou mého příspěvku, jehož rámec dalece přesahuje.

Nyní bych měl trochu objasnit podstatu věcí a výrazů, na které Martin reaguje. Každému čtenáři těchto stránek jistě došlo, že jsou zde zastávány dva protichůdné názory na využití jeskyně, které lze podložit nálezovými okolnostmi střídavě na té i oné straně. Tento diskuzní model byl nastíněn z důvodu současného mnohačetného teoretického pohledu na legendární Wanklův nález, který se ustálil na kompromisním označení „svatyně".

Co dodat k termínu „osídlení" ve vztahu k jeskyni? Tomuto označení se přikláním pro jeho stručnou podstatu, která je v obecné rovině chápána jako komplex činností spojitelných s různými aspekty lidského života, ve většině případů se nedá u jeskyní Moravského krasu blíže specifikovat, i když neposkytují tak velkou sumu informací jako právě Býčí skála. Jeskyni Býčí skálu, jak správně poukazuje opět Martin, nelze samozřejmě považovat za stabilní sídliště, ale nejspíše za přechodné (dočasně krátkodobé) doklady přítomnosti člověka doby halštatské, jehož přičiněním se tu mohly odehrát různé aktivity - tyto jsem naznačil hned v několika úvahách i rovinách ve vztahu k různým obdobím, avšak ty týkající se halštatu z hlediska vědeckého postrádají opravdu na svém prvořadém významu, neboť se skutečně nedají verifikovat. Martin vznesl dále zajímavou připomínku o podobě obyvatel jeskyně, kteří, pokud by ji doslovně obývali, tak by se od ostatních komunit ve svém okolí odlišovali. V tomto směru se domnívám, že právě býčiskalská komunita vykazuje vůči svému prostředí poměrně značné odlišnosti, jehož původcem by mohla být poněkud specifická izolovanost prostředí, je však nutné brát také v úvahu markantně nedostačující znalost o ucelených podobách jiných komunit horákovské kultury, sídlících jižně Moravského krasu, nebo roztroušeně na jeho okrajovém území. Do jisté míry diskutabilní je v Býčí skále také podoba krojů zemřelých nebo usmrcených, respektive jejich doplňků, která vykazuje v moravském horákovském prostředí zvláštnosti a není pro něj rovněž zcela typická. V horákovské kultuře pak pro ně nacházíme pouze odvozeniny v jejím středním stupni vývoje. Zde nastává další problém, který souvisí s podobou slavnostního, popř. pohřebního kroje a kroje používaného v běžném životě tehdejších lidí. Z archeologických dokladů horákovských sídlišť neznáme vlastně ani jedinou ucelenou podobu jejich sociálního zázemí, včetně podoby nearcheologizovaných struktur a chování tehdejší společnosti, jež pouze tušíme ze soudobých antických pramenů. U některých regionálních skupin na Moravě nelze navíc vyloučit, že netvořily lokální specifika, která se mohla odrazit také v jejich nevyhraněné etnicitě a tudíž i variabilitě oblastního kroje (na Slavkovsku se ujala např. ženská móda tvořená koženými opasky s destičkovými a dvojkřížovými záponami, které byly bohatě vybíjeny bronzovými intarziemi, podobně jako na Horákovsku; na Brněnsku zdomácněly zase honosné opasky sestavené z tisíců drobných bronzových kroužků sepnuté v pase velkým kruhem; u krumlovsko-oslavanské horákovské skupiny se ujala obliba kroužky aplikovat v různých kombinacích v podobě celých pásových řad do šatstva; kardiofilaxy v kombinaci s kroužky a závěsnými chřestítky a křížovými průvlečkami lze přisoudit pouze lidem z Býčí skály a depotu, nebo žárovému hrobu z Pavlovic, který již leží na území platěnické kultury). Právě rozrůzněnost doplňků kroje ženského pohlaví i zvláštní společenská úloha žen samých hrála v halštatské společnosti SV Přialpí významnou roli, kterou postihujeme také v hrobových nálezech horákovské kultury, kde jsou podobné hroby přisuzovány ženám kněžského stavu. Právě díky tomu, že horákovská kultura preferovala kostrové pohřbívání, nám umožňují podobné nálezy představit si, jak vlastně vypadal zevnějšek tehdejších sacerdotes. V souvislosti s Býčí skálou je příslušnost tzv. bederního závěsu, tvořeného kroužkovým pásem, kardiofilaxem a chřestítky, k mužskému anebo ženskému pohlaví stále diskutabilní. Je nesporné, že právě Kardiofilax představuje jednu z nejtypičtějších součástí ochranné zbroje italických bojovníků, a použití navlékaných řad bronzových kroužků do honosných pektorálů zde mělo uplatnění také již poněkud dříve než na Moravě. Osobně bych se ale spíše přikláněl na základě místních tradic k doplňku slavnostního ženského kroje.

Ano jsem archeolog, který těží hlavně z terénních poznatků z výzkumu všech období lidského pravěku a historie, a ty se kvapem množí nepřímo úměrně nárůstu vědeckých poznatků také právě díky činnosti agilních detektorářů, na které poukázal ve svém příspěvku opět Martin. To mne odlišuje od mích vesměs lépe filozoficky a vědecky založených kolegů, kteří se věnují systematicky dlouholeté práci, plynoucí obvykle z jejich navrhovaných a schválených grantových záměrů. Moje aktivní účast na záchranných akcích mi podobnou práci neumožňuje, ale nevylučuje ji. Od uvedení bederního pásu z Pavlovic se nálezový fond obohatil o nové předměty, které opět sekundují těm, které známe z Býčí skály, nejsou však hlavním předmětem mé profesionální práce a momentálně čekají na svá odborná vyhodnocení u jiných archeologů. Mě bylo souzeno sledovat díky velkoplošným výzkumům v průmyslové zóně u Modřic pohřební zvyklosti sociální skupiny, která pohřbívala své mrtvé jižně od Brna v průběhu zrodu i úpadku jihomoravské horákovské kultury (doloženo již 100 hrobů). Analogii k nálezům z Býčí skály tu zjišťujeme např. ve výbavě popelnicového hrobu, náležejícího do pokročilého stupně Ha D1, z kterého pochází bronzový náramek půlměsícovitého průřezu s plastickými žebry, který patřil doposud v Býčí skále k unikátům s běžnějším rozšířením ve skupinách západohalštatského okruhu a na pohřebišti v Hallstattu. Modřický kus byl značně poškozen žárem pohřební hranice, přesto se z něj dochovalo torzo, které je nepoměrně větší než jeho pozůstatek z jeskyně (navíc také poškozený - č. 87). H. Parzinger jej spojil se svými chronologickými horizonty 6 až 8, jež koreloval s halštatskými stupni Ha D1 až Ha D3. Nálezy podobného šperku potvrzují nejranější výskyt ve stupni Ha D1 v hornorakouské Solné komoře i v jižních Čechách (v Hallstattu jsou tyto náramky provázeny sponou typu Šmarjeta s dlouhým zachycovačem - srv. např. hroby č. 67 a 106 a v Čechách čtyřrůžicovou sponou z Protivína, která má též oporu v býčiskalském celku - č. 22 a v dolnorakouském Maiersch - hrob č. 9; Kromer, K. 1959: Das Gräberfeld von Hallstatt... Taf. 4:14; 11:9; Berg, F. 1962: Maiersch... Taf. 1:15). Důležité je, že modřický hrob stojí na samém konci mladohalštatského vývoje jihomoravské horákovské kultury a ve spojitosti s ostatními uvedenými celky potvrzuje svým obsahem současnost s některými dalšími nálezy z Býčí skály (spony, náramky, toreutika a keramika), umožňuje tedy vymezení staršího nálezového horizontu předmětů. Ačkoliv by se zdálo, že kovové předměty měly dlouhodobé využití a mohly být v jeskyni deponovány poněkud později již jako nefunkční, popř. jako dobové přežitky, nelze jejich dobu nadměrnějšího chronologického využívání v pohřebních trendech horákovské kultury zaznamenat. Bylo zjištěno, že horákovské hroby mají uniformní výbavy, které se mění velmi plynule s módními trendy, které na Moravu pronikaly z vyspělejších oblastí Evropy. Podobný problém lze spatřovat také v nálezu kokily v jeskyni sloužící k odlévání tutulovitých knoflíků typu Buchheim, které mají v halštatské kultuře úzce vymezenou dobu používání společně s typem Morašice a ve stupni Ha D se již nevyskytují, neboť je ještě na konci středního halštatu nahradily jiné formy návlečných a průvlečných polosférických knoflíků s plochým a šikmým okrajem pod typovým označením Grosseibstadt, Solany, Lipno nebo Niederfellabrunn (označení podle nalezišť v Čechách, Bavorsku a Dolním Rakousku; dle typologie M. Trachsela z roku 2004). Je pravděpodobné, že býčiskalská forma byla v jeskyni uložena nejpozději na přelomu stupňů Ha C2 a Ha D1 (poslední čtvrtina 7. století př. n. l.) a nic nebrání v tvrzení, že se jedná o jeden z nejstarších předmětů nalezených v jeskyni, který lze navíc ještě spojit díky výsledným produktům s nejvyšší sociální vrstvou obyvatel, jejíž stopy nacházíme v bohatých komorových hrobech naposledy na počátku stupně Ha D1. Podobné nálezy pak již mizí paralelně s intenzivním využíváním Býčí skály a rostoucí tendencí v ukládání předmětů, které nemají na Moravě již žádnou odezvu v hrobech, ale pouze v depotech (Vyškovsko, Prostějovsko a Uhersko-Hradišťsko).

K otázce existence keramiky mladého halštatského stupně Ha D1 v Býčí skále, která má analogie na Brněnsku a Vyškovsku nemohu namítnout nic jiného než, že existuje, nálezové celky však nebyly doposud publikovány, a když tak zatím jen v omezeném měřítku (např. Dobisíková, M. - Geisler, M. - Kala, J. - Kos, P. - Mikulková, B. - Parma, D. 2010: Halštatské pohřebište ze Slavkova u Brna (okr. Vyškov), Popolnicové polia a doba halštatská, Nitra, 57-99). Tyto analogie by mohly vést v souboru z Býčí skály k oddělení dvou nálezových horizontů, které odpovídají mladému halštatskému stupni Ha D1 a stupni pozdnímu a eventuálně již závěrečnému Ha D2-Ha D3 v chápání chronologickém, které Martin nastínil roku 2003 a v roce 2007 sám navrhl pro horákovskou kulturu.

Chtěl bych se též vyjádřit ke kompromisu, který byl vysloven v souvislosti s významem místa - „teorii svatyně". Domnívám se, že legendární nález z Předsíně nám doposud ještě neumožňoval jeho jednoznačnou intepretaci jako svatyni. Martinovy odkazy na rondeloid s centrálním kůlem a dvěma vchody z Kuřimi sám považuji za nedostačující. Byl jsem na výzkumu osobně přítomen ještě jako technik ÚAPP Brno a prováděl zde dokumentaci. Mohu prozradit, že některé ze závěrů, které byly vysloveny v souvislosti s interpretacemi některých objektů, i jejich vlastní lokalizací byly v některých případech předmětem spekulací, které však byly přehlušeny významem nálezu, který můžeme hrdě označit za první doklad hrazeného dvorcového sídla vyšší sociální vrstvy tvůrců horákovské kultury na jižní Moravě. Tentýž dojem jsem získal také z interpretace některých uzavřených půdorysů kůlových nadzemních staveb a rovněž středového kůlu detekovaného nepříliš jednoznačně uvnitř posvátného oválného hrazení. Vlastní struktury vázané na půdorysné dispozice staveb a zahloubených objektů, včetně jam s doklady poškozených licích forem apod. (ty jsou, jak se ukazuje náplní téměř každého halštatského sídliště, přičemž se evidentně nejedná o svatyně), nebyly dosud stratigraficky ani chronologicky vyhodnoceny, takže nelze striktně hovořit o nálezech, které by musely pokaždé nebo nutně souviset s doklady náboženských rituálů. Metalurgii a zpracování skla a jantaru za projev rituálů považuji, stejně jako jiná řemeslná odvětví, avšak spojuji je s rituály výrobními; náboženské praktiky s nimi zatím na archeologickém nálezovém základě spojit nelze. Lze předpokládat, že náboženský význam získávaly až vlastní hotové výrobky, které se mohly stát nástroji (atributy - instrumenta sacra) specifického náboženského aktu, při němž plnily funkci nějakého vyloženě vyhraněného významu (např. nástroje náboženského obřadu, nebo nést funkci ochrannou a léčebnou). V souboru z Býčí skály zaujme neobvykle velké množství bojových seker východohalštatského a skýtského typu. Jejich vyobrazení i způsoby zacházení s nimi známe ze situlového a figurálního umění východohalštatské kultury (např. Vače, Certosa anebo Providence v jižním Přialpí), ale na Moravě se jich v místních nálezech nedostává, stejně jako velkých dýk a trojbokých šipek, které jsou tu spíše výjimkou. Neobvyklým předmětem z Býčí skály je fragment velké bronzové amforovité nádoby, jejíž povrch je pokryt vytepávanou a rytou (rýsovanou) výzdobou. Před časem jsme s Martinem řešili předměty obsažené v bohatém knížecím hrobu z Bratčic, který obsahoval podobně rýsovaný šálek. Na jeho základě Martin přiřadil nález z Býčí skály ke starším předmětům stupně Ha D1, které umístil na přelom 7. a 6. století př. n. l. Na fragmentu plechové nádoby je vyobrazena scéna, která zachycuje lidskou postavu se sekerovitým předmětem, jenž drží v jedné ruce. Na základě propojení držadla předmětu s hlavou postavy je scéna vysvětlována jako postava troubící na trubku (Přichystal 1995). Podstatně ucelenější hudební scény nám ale přináší umění, které se rozvinulo ve stejném období ve Štýrsku v Kleinkleinu, kde jsou scenérie zdobící válcovité cisty obohaceny podobně jako v Býčí skále ještě o postavy různých druhů zvířat (např. psy, hady, vodní ptáky, koně, kozy a hovězí dobytek). Na nádobě z Býčí skály lze rozpoznat neúplnou postavu většího čtvernohého zvířete - patrně koně. Menší rozdíl je viděn v tom detailu, že hráči na trubky z Kleinkleinu mají v ústech hned dva nástroje, které mají navíc své konce svým rozšířením obráceny směrem nahoru, býčiskalská trubka nebo píšťala (carnyx) je otočena pro změnu dolů, takže jí lze interpretovat i jako sekeru. Tvar i další doplňky výzdoby vlastní nádoby nezapřou výzdobný styl, který se rozšířil u vnitroalpských skupin východohalštatské kultury a navazuje na amfory se složitými podstavci, které pochází opět ze štýrského Strettwegu, kde byly součástí výbavy mimořádně bohatého knížecího hrobu, jehož datace je kladena k roku 600 př. n. l.

Na chvíli se ale nyní opět vraťme k rondelové architektuře, které v době halštatské nelze s určitostí náboženský význam upřít. Poukazuje na to celá řada kruhových (snad palisádových) žlabů (někdy i dvojitých) a příkopů kolem významných velmožských mohylových hrobů u vyspělých halštatských skupin podunajského okruhu. Také na Brněnsku a Vyškovsku se tento fenomén objevuje, nemá tu však absolutní uplatnění jako obvodové hrazení mohyl, ale souvisí nejspíše s existencí kruhových nadzemních staveb, které stály mezi jednotlivými hroby - ať již mohylovými nebo plochými -, anebo nad nimi. V tomto ohledu lze symboliku kruhu spatřovat u horákovského lidu jako základní sakrální prvek dělící svět mrtvých od světa živých, nebo je vzájemně spojující. Středový kůl, který by mohl představovat dřevěnou modlu osamoceně stojící uprostřed kruhu lze ale u běžných nálezů doložit poměrně zřídka a přítomnost xoanonu nelze archeologicky verifikovat vůbec. V některých případech je nutné se mít opravdu na pozoru, neboť na pohřebištích se může jednat o pozůstatky centrálně umístěné hrobové jámy zapuštěné mělce pod mohylou s kruhovým hrazením. Netvrdím také, že osamocený kůl v jeskyni musí být nutně pozůstatkem dřevěné stavby, ale jeho omezenou interpretaci jako posvátné modly nepovažuji rovněž za dostatečnou vědeckou odpověď, je to jen dohad. V této rovině pohledu je interpretace špýcharu, tedy sýpky u Okna v jeskyni také dohadem. Chápu jej v současnosti jako možné zpodobnění stavby, která je z Moravy archeologickými nálezy doložena na základě typických půdorysů, nemusela však nutně pokaždé plnit s užitkového hlediska funkci obilní sypky. Na pohřebišti v Modřicích byl v roce 2008 zjištěn nový fenomén, který v podobě nepravidelně čtvercových až obdélných staveb provází kostrové i žárové hroby, jež můžeme spojit s obdobím stupně Ha D1. Je zřejmé, že podoba této stavby prodělává krátkodobý vývoj až do formy menšího templu tvořeného značně dimenzovaným základovým žlabem s vchodem po jedné straně. V Modřicích se u něj koncentrovala skupina žárových hrobů z období halštatských stupňů Ha D2/D3. Nejzajímavějším zjištěním je pro nás však skutečnost, že modřický templ svým půdorysem převrstvil starší rondeloid tvořený obloukovitou řadou řídce ražených kůlů. Tím ale nelze samozřejmě zcela jednoznačně zodpovědět možnost existence podobných staveb přímo v nitru jeskyně, o které jsem se v teoretické rovině zmínil, ale poukázat na skutečnost, že kromě xoanonu mohl náš halštatský člověk uznávat v mladším a pozdním stupni také jiné formy sakrální architektury, která nebyla u nás doposud známa. Martin Golec považuje existenci dřevěných staveb z hlediska jejich životnosti, která se vlivem klimatu v jeskyni rapidně snižuje za nesmysl. Já si to ale nemyslím. Zatím bych se však raději držel v naši diskuzi fakt a nevolil přednostně žádnou z obou nastíněných interpretací. Domnívám se, že pro novodobou rekonstrukci obytné dřevěné vestavby v jeskyni by se podobné prostředky jako na pouhé vztyčení xoanonu patrně hned tak nenašly a jednotlivé dřevěné prvky by se musely před vlastní instalací v Předsíni patrně „nějakým způsobem" nejprve impregnovat. Nicméně bych v tomto ohledu chtěl připomenout, že otevřeným ohněm dobře vypálené vinařské sudy mohou vydržet zaplísněné ve sklepních podmínkách celá desetiletí ba i staletí a při dobré údržbě se nerozpadnou byť by nadobro vyschly jejich vzácné obsahy.

Na Martinovu výtku, související s vysloveným „hiátem" (respektive několika hiáty), týkajícím se osídlení Předsíně a Jižní odbočky, nemohu opravdu reagovat. Vycházel jsem pouze z rekapitulace poznatků, které byly učiněny V. Pešou, jenž záslužně sumarizoval jednotlivé výzkumné archeologické sezóny v jeskyni, ostatně jako i v jiných jeskynních lokalitách Moravského krasu. Chtěl jsem pouze upozornit v souladu s posudky L. Slezáka, J. Dvořáka a A. Přichystala na hydrogeologické činitele, jež mohly sehrát v systému jeskyně závažnější roli a ovlivnit v mladších obdobích generelně jednotlivé nálezové depozice, což mohlo v souladu s představami V. Peši vést ke kumulaci nálezového materiálu v blízkosti inaktivních vývěrů ležících na konci Předsíně. Tomuto dojmu, který s ním sdílím, napovídají také postmortální záseky a fraktury, které byly antropologicky zjištěny na neúplných lidských skeletech. Pokud však opravdu došlo k rozrušení původních nálezových situací podzemním tokem Jedovnického potoka, pak nelze nic dalšího ani v nejmenších souvislostech ve vztahu k mrtvým interpretovat. Zbylé lokálně zachovalé anatomické depozice mrtvých v Předsíni s osobními milodary, uvedené J. Wanklem, nám pak evidentně nahrávají k interpretaci Býčí skály jako „pohřební jeskyni" a záměrně oddělená lebka v cistě a záseky a řezy na dalších, tak jak to potvrzuje antropologická expertíza M. Stroukala a J. Szilvássyho z roku 1984 a 1995, poukazuje na zvláštní metody při zacházení s lidskými lebkami. V tomto ohledu bych rád poukázal na skutečnost, která vyplynula z výzkumu bohatých hrobů, v kterých nám obecně absentují celé lebky, nebo schází jejich hlavní části, jež by se jinak dochovaly. Jedním z názorných příkladů těchto praktik je nález birituálního hrobu H 2 se třemi pohřby, dvěma žárovými a jedním kostrovým, který byl objeven v roce 2008 nedaleko Hrušovan u Brna, odkud pochází asi vůbec nejzachovalejší mužský skelet jezdce ze závěru středního halštatského stupně (určil antropolog J. Kala z ÚAPP Brno).

Pokud bych se měl držet exaktního přístupu a využil kvalifikovaných názorů geologů (J. Dvořáka a A. Přichystala), pak je pro mne v souvislosti s interpretací známého Wanklova podélného řezu Předsíní vůdčí interpretační poznatek, který dokládá, že před příchodem lidí v době halštatské do jeskyně se v místě většího žároviště již nacházela kumulace vápencových kamenů, která jej posléze zcela zakryla, ať již naprosto přirozeným procesem během jejich vypadávání z komína anebo záměrně člověkem. Tento poznatek je důležitý rovněž v souvislosti s vědecky prokázaným pražením potravin, které byly uloženy v nádobách, krytých pokličkami u žároviště, v některých případech také v hrubších nádobách hrncovitých. Proč vlastně na tento jev upozorňuji? V těchto souvislostech nacházíme zajímavé paralely v pohřebních zvyklostech, které se koncentrují opět na Horákovsko a Vyškovsko a najdeme je také na pohřebištích na Brněnsku a jinde. Jedná se o zvyk zakrývat mohylové pohřby ještě vrstvou vápencových kamenů (upozorňuji - ne jiných hornin), který se rozšířil hlavně v okolí obcí Horákova, Podolí a u Velatic, kam byla tato surovina pracně transportována, a to někdy až na vzdálenost cca 4 km. Jedná se běžně o dva druhy vápenců devonského stáří, které bylo možné získat povrchovým způsobem pouze v krasové oblasti u obcí Horákova a Mokré, v menší míře je J. Dvořákem (ústní sdělení) předpokládáno ještě využití drobných zdrojů vápenců ležících v okolí Bedřichovic, které mohly být využívány k budování mohyl v okolí Podolí a Velatic (Žuráň, Palouk, Čtvrtě, Prostřední Půllány/Vinohrady). Zápalné oběti upravované spalováním nebo pražením, na které upozornil již J. Nekvasil, v blízkosti lidských skeletů uložených přímo na podlaze jeskyně mají dosud neanalyzované paralely v komorových hrobech horákovské kultury na Brněnsku, kde se pravidelně, kromě běžné pohřební keramiky umístěné podél jedné strany hrobu, objevují ještě odděleně osamoceně stojící soudkovité hrnce, které nezřídka obsahují zuhelnatělé organické zbytky a někdy jsou ještě kryty mísami nebo nálevkami s otvorem - stálo by jistě za analýzu prokazující, zdali se jedná o zbytky rostlinné nebo živočišné. V tomto směru by se dal jev zakrývat mohylové pohřby vápencem chronologicky ukotvit do halštatského stupně Ha C2 (střední období horákovské kultury) a jeho odezvu zatím jen zcela teoreticky spatřovat v poněkud mladším nálezu v jeskyni Býčí skála, kde uvažuje J. Dvořák o podobném využití. V těchto souvislostech nám nález v jeskyni vyznívá jako nábožensky laděná událost, související s pohřebními ceremoniály, které se rozšířily jako dané specifikum v sídelní horákovské oblasti ležící SV od Brna, kam nejspíše pronikly z jižního okraje Brněnské kotliny pod vlivem podunajského halštatského okruhu. Tento jev se dále rozšířil až na Vyškovsko (např. Slavkov, Šaratice) kde byly k budování hrobů používány také litotamniové řasové vápence, jak o tom informuje ve svých výzkumech kolegyně Z. Holubová (dříve Baarová).

Domnívám se, že beletristický, jak říká Martin „nevědecký" přístup vnáší do problematiky legendárního Wanklova nálezu přece jen trochu více života, než strohé výčty vědeckých podkladů a tajemných citací, což ostatně většinu dnešní lidské populace většinou nezajímá. Podle mého soudu by pod teoretickým pojmem „jeskynní svatyně" mohla s naprostým klidem koexistovat s Býčí skálou celá řada dalších jeskyní na Moravě. Snad právě jen s ní lze ale spojit neobvyklý nález, který pochází z halštatu a mi si ho dnes již neumíme vysvětlit, proto jej raději spojujeme se svatyní a kultovním místem. Proč by právě termín „svatyně" měl držet uzdu nevědecké fantazii nevím. Přesto, že nejsem ateista, jsem zastáncem vědomí, že v tomto směru je nutné stále ještě hledat nové aktuální souvislosti, které nám stále ještě přináší soustavné archeologické terénní výzkumy, jež se odehrávají v Moravském krasu i jeho okolí. V tomto směru vidím hlavní účel poznání v praktickém terénním výzkumu, který nám umožňuje rekonstruovat závěry na základě jejich dalšího, a to především exaktního postupu zpracování.

Pojem Moravský kras jako sakrální krajina, mě naplňuje zvláštním pocitem, který vychází z prostředí, ve kterém žiji prakticky celý život. V tomto prostředí jsem vyrůstal a jeho minulost a současnost se mi stala zároveň i náplní mých několika zaměstnání i poloprofesionálním koníčkem. Na katastru obce kde žiji, leží dokonce nám velmi známá jeskyně Pekárna, kdysi zvaná lidmi z okolí „Kostelík". Běžně ji lidé nazývali „Mokrská Díravica", ale výjimečně tomu bylo i jinak, protože se do jejího šera ukrývali v dobách válek lidé z okolí i se svými cennostmi, včetně vzácných církevních monstrancí z okolních kostelů. Jeskyně se stala jakýmsi dočasným svatostánkem, který měl zároveň chránit ukrytý majetek a ochraňovat dočasně usazené obyvatelé před drancujícími a ničícími vetřelci. Po odeznění nebezpečí byla jeskyně opět opuštěna a vyklizena, takže přímých nálezových dokladů pro tyto epizody nemáme. Martin správně připomíná podobenství a vyzdvihuje obecný i pradávný význam jeskyně jako odvěkého útočiště pravěkého (paleolit) a novověkého člověka. Kromě jeho biblického podobenství bych uvedl ještě termín „azyl", který se objevuje v textech Starého zákona (1. kniha královská 18, 4) jako ženský princip, jako hrob a také jako místo zjevení. V souvislosti s výzkumem moravských jeskyní bych chtěl upozornit na celou řadu dalších nových poznatků, které nepochází hlavní měrou bohužel z našeho území, neboť tyto situace byly u nás již většinou zničeny v minulosti starými výkopy, buďto při těžbě fosfátových hlín, nebo odbornými výkopy paleolitiků a nebo neodbornými zásahy amatérských archeologů a divokých speleologů, ale plynou ze sousedního Slovenska, kde probíhají v jeskyních Slovenského krasu odborné systematické výzkumy. Ty nám přináší ucelenější informace o lokalitách, které se staly, podobně jako některé jeskyně Moravského krasu, prokazatelně útočišti celých skupin obyvatel i se svým majetkem v době mongolského vpádu roku 1241. Známe odtud dokonce menší hřbitůvek, který pochází z obléhání jeskyně, kdy museli lidé uzavření uvnitř hladovět a strádat nemocemi. Ti slabší (starci a děti), v horším případě zemřeli a byli pohřbeni přímo u vchodu do jeskyně (Moldavská jeskyně a Jazveči hrad - D. Soják: Archeologické objavy z vybraných jaskýň (Ižipovce, Debraď, Stratená), Slovenský Kras XLV, 2007, 199-217). Není např. právě tato paralela vhodným námětem pro další diskuzi?

Hovořím o těchto historicky podložených příkladech hlavně v souvislostech, jež by se mohly dotýkat významu halštatské Býčí skály. Ptám se tedy, proč hledat paralely zrovna v Bibli nebo jiných končinách Evropy, když je máme k dispozici také u nás doma, nebo blízkém sousedství? Výzkumu podzemních refugií a jejich promítání v čase a prostoru do lidských dějin jsem věnoval poměrně hodně času, jsou to většinou objekty umělého původu, ale v Moravském krasu mezi ně patří také přírodní jeskyně a skalní převisy - abri (Výzkum lochů na Moravě, Rkp. diplomové práce, Ústav archeologie a muzeologie FF MU Brno, 2002 - zde další literatura s touto problematikou... „K moravským lochům": FUMA II, Archaia Brno, 166-183). Bylo rovněž naznačeno, že podobné nálezy dokládající epizody osidlování jeskyní v období středověku jsou v Moravském krasu zanedbatelné. Já však tvrdím, že dosud jsou ještě lokality, které tento informační potenciál mají, a jejich výskyt se neomezuje pouze na jižní část Moravského krasu, odkud jsou z jeho okrajové části známy doklady fyzické přítomnosti výbojných Mongolů útočících zde v období vrcholného středověku na drobná opevněná sídla či refugia (ojedinělý moravský nález typického hrotu šípu asijského původu z Horákovského hradu; určení J. Krejsové z Ústavu archeologie a muzeologie FF MU Brno), ale můžeme je spojit i s dalšími jeskyněmi, kde nebyly středověké nálezy brány archeology prvotně vůbec v potaz. Nové nálezy středověkého původu (ukryté obilní jámy ve dnech krasových údolí, hrubá sídlištní a zásobní keramika s pozůstatky ohnišť a zvířecími kostmi ve vchodech menších jeskyní, nebo ve skalních rozsedlinách, ale také pod převisy, nověji také poklady stříbrných mincí a střižků uložených do země v celých nádobách - vesměs nepublikováno) v jižní části Moravského krasu, rozvíjejí odborníkům notně fantazii. Vlastní středověký jeskynní hrad v Rytířské jeskyni je toho důkazem, i zde bylo doloženo osídlení z doby halštatské, ne však v takovém masivním měřítku jako v Býčí skále. V souvislosti s umělými podzemními refugii - tzv. lochy -, se setkáváme rovněž se zvykem, který sem vnáší náboženské prvky, které tento jev doprovází. Jedná se o podzemní místnosti nesoucí architektonické prvky sakrální středověké architektury zpodobňující pozemské románské a gotické kaple, kdy jejich stěny nezřídka zdobí také křesťanské motivy - obvykle kříže - , a některé centrálně umístěné výklenky mají podobu jakýchsi oltářů. Tento zvyk navazuje opět na podunajskou tradici, kdy se měli do podzemí uchylovat lidé v dobách nebezpečí plynoucího již od staromaďarských a mongolských nájezdníků. V Moravském krasu máme ale zachovány jeskyně, které byly od mladšího neolitu a hlavně pak v době bronzové využívány k pohřebním účelům. Tento fakt je zde (Mokrá - j. Naproti Výtoku, Kůlnička, Hadí a Slezákova díra (zpracováno S. Stuchlíkem, V. Pešou a nověji S. Ondrouškovou) doprovázen přítomností ohnišť a dalších nálezů běžného sídlištního charakteru. Pro tento jev máme rovněž doklady v otevřené sídelní krajině jižně a východně od Brna, kde byly v celkem nedávné době zachyceny archeologickými výzkumy uměle ražené podzemní dutiny, odpovídající svými nálezy mladšímu neolitu (Modřice), eneolitu (Švédské Šance) a starší době bronzové (Vojkovice a Švédské Šance). U Vojkovic byla v podzemní síni nalezena dokonce lidská kostra, o jejíž přítomnosti a vztahu k objektu byla vedena krátkodobá diskuze, neboť v této době se lidské pohřby objevují také v zásobních jamách na běžných únětických sídlištích (Kos, P. - Stuchlík, S. 2005: Podzemní chodby únětické kultury ve Vojkovicích, Pravěk NŘ 13, 2003, 439-458). V tomto ohledu spatřují význam podzemních dutin využívaných lidmi v okolí Moravského krasu již od pravěku (ať již přírodních nebo umělých) jako „refugium, pohřebiště a eventuálně i jako svatyně".

Souhlasím s Martinem, že geografická pozice Býčí skály není opravdu ve srovnání s tradičními sídelními komorami halštatského lidu nikterak významná, to však neznamená, že by jeskyně svým umístěním v krajině nemohla plnit ještě navíc funkci emporia umístěného kompromisně na rozhraní dvou tehdejších světů - halštatského a lužického. Samotná jeho přítomnost je však opět pouhým dohadem. Jeskyně ležela vklíněna hluboko mezi dvěma větvemi jantarové stezky, které procházely Boskovickou brázdou a Vyškovskou bránou. Lokalizujeme tu pouze dva hlavní významové faktory místa - najít jeskyni v této krajině bylo poměrně těžké (cestu musel znát jen zasvěcenec), utajit ji bylo ale naopak poměrně snadné (současná archeologie praví, že významná dálková cesta k ní z hustě osídlené oblasti nikdy nevedla, i když obchodní síť v mladším halštatu ji na svém geografickém znázornění zobrazuje; srv. Parzinger a kol. 1995, 227, Abb. 11).

Dlouholetým průzkumem a výzkumem horákovského mikroregionu, který se na dobu halštatskou omezuje pouze několika málo procenty, dojde pravděpodobně každý poměrně přímočaře ke zjištění, že tudy vedly do nitra Moravského krasu ve směru k Býčí skále a snad ještě dále staré dálkové komunikace již od neolitu (srv. „Vývoj osídlení jižní části Moravského krasu ve světle archeologických výzkumů (neolit - novověk)", Rkp. seminární práce, Ústav archeologie a muzeologie FF MU Brno, 2002). Kromě halštatského osídlení nalezneme v jižní části Moravského krasu otevřené výšinné a nížinné osady z mladého neolitu a eneolitu a v době bronzové první pokusy o soustavnější i dlouhodobější využití jeskyní včetně rituálních pohřbů (v okolí jeskyní pak známe lokální depozita a depoty bronzů). Z mladšího a pozdního úseku doby bronzové a halštatské nám v jeskyních pohřební aktivity schází, kdežto v okrajových sídelních enklávách se stále pohřbívá na starých i nových pohřebištích. V těchto ohledech lze považovat pohřby (pokud se vůbec jedná o řádné rituální pohřby) v Býčí skále svou výstřední výbavou za zcela výjimečné a odlišné od okolních komunit kvetoucí a doznívající halštatské kultury. Zde jsme opět s těmito souvislostmi postaveni před otázku, kdo vlastně využíval tuto jeskyni? Byli to místní lidé zásobeni a tím i zbohatlí dálkovým obchodem (ať již řádnou směnou, nebo válkami, či potažmo lupem), nebo zruční a ještě za života heroizovaní řemeslníci (demiurgové) obsluhující „posvátnou dílnu" ukrytou hluboko v nitru Moravského Švýcarska, která se jim stala posléze i místem posledního odpočinku? Odpověď na otázku nebyla dosud zodpovězena a je současníky stále hledána! Na základě mnohačetných podobenství a analogií z využívání přirozených a umělých dutin pravěkým a středověkým člověkem v oblasti i okolí Moravského krasu mě nutí momentálně spatřovat v legendárním nálezu z Býčí skály hned několik funkčních významů.  V první řadě ji považuji ji za dočasné refugium, dále za pohřebiště a svatyni, která byla v době halštatské využívána komunitami, které procházely tradičními cestami, jež ústily do Moravského krasu z JV okraje (Horákovsko), z J (Brněnská kotlina) a SZ (Boskovická brázda). Nejedná se o objekt, který náležel pouze jediné kultuře, lze v něm vidět podíl více skupin, jejichž mateřské sídelní oblasti ležely v různých částech halštatské Evropy.

Martine, musím ti opět poděkovat za podnětnou kritiku, která vnáší do této diskuze po malé odmlce zase poněkud nové světlo a vybízí k dalším dotazům i odpovědím. Současné poznatky z výzkumu halštatské kultury na Moravě byly během této doby mnohonásobně obohaceny, což vede nutně k přetlaku informací, které je potřeba ventilovat vědecky, nejlépe však odborně-populární formou. V naší diskusi jsme se pokusili tyto poznatky alespoň částečně v této rovině představit a naznačit jejich další směr vývoje. Přesto, že jsme se zde dotkli v mnoha rysech různých otázek, v nichž jsme se vrátili do starších dob, nebo je naopak povýšily na nové, přiznejme si, že halštatská Býčí skála zůstává i nadále velkým otazníkem moravské archeologie, která se jí začíná pomalu ale jistě přibližovat svými plody.

 

Mgr. Petr Kos



Diskuse "Odpověď P. Kosa na diskuzi M. Golce z 19. března 2012"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
Koncový (Šenkův) sifon a archeologie sluka [89.176.42.xxx]  Před 12 roky
   3 odpovědi, poslední vložil(a) sluka před 12 roky
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [112679], dnes 105 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
NGNlO