Historie

V roce 1964 vydal Historicko-vlastivědný kroužek ZK ROH Adast Adamov, jako přílohu ke 2. číslu VIII. Ročníku časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 20-ti stránkovou brožuru nazvanou “10 let práce speleologického kroužku Závodního klubu ROH Adamovských strojíren, 1954-1964”. Brožura, první souborná práce o činnosti kroužku, se zaměřuje především na činnost kroužku mimo Býčí skálu, specificky na jeskynní průzkumy na holštejnsku a na Harbešské plošině v severní části Moravského krasu; a dále v Křtinském údolí (j. Nová Drátenická). Práce v Býčí skále jsou zmíněny jen okrajově (Skalní zámek). V brožuře není jediná zmínka o Staré štole.

O Staré štole se nezmiňují ani Burkhardt, Gregor a Chaloupka v práci Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu z r. 1973 (39. svazek Vlastivědné knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí). Uvádějí pouze, že v r. 1968 členové SK ZK ROH Adast s externími spolupracovníky objevili v Odporném komíně (nad vchodem do Staré štoly) zlomek horního patra.

V rámci historické rešerše jsem prozkoumal publikované i nepublikované výroční zprávy Speleologického klubu v Brně v letech 1946-1969.  Tyto zprávy od r. 1954 zahrnují i stručné informace o činnosti kolektivních členů klubu, t.j. associovaných speleologických kroužků při ZK ROH včetně kroužku adamovského-býčiskalského.  A opět, o Staré štole ani zmínka.  Do situace vnesla jasno až recentní korespondence s Josefem Weigelem, bývalým kmenovým členem kroužku a synem jeho spoluzakladetele a bývalého předsedy Jaroslava Weigela.  Podle Josefových vzpomínek v r. 1963 býčiskaláci sondovali v pramenu Niphargová studánka, těsně na SV od vchodu do pozdější Staré štoly.  Po ukončení sondáže, v r. 1964, začali otevírat štolu.  Otvírkové práce dosáhly největší intenzity v r. 1965; definitivně skončily v r. 1966 pro opakující se závaly materiálu vklesávajícího z komínu na konci pracoviště.

Obr. 1. Měření teploty vody přítoku ze Staré štoly/Niphargové studánky (V. A. Gregor, 1972). Foto archív.

Hydrogeologie

Během mých býčiskalských časů (1970-1976) se ve Staré štole nic nepodnikalo, s výjímkou občasného měření průtoku a teploty vody v přítoku ze štoly, v Niphargové studánce a pro srovnání také v Jedovnickém potoce ve Velké síni (obr. 1). Bylo zjištěno, že vydatnost přítoku ze štoly a skapu z Odporného komínu reaguje na atmosférické srážky, specielně nástup tavných vod, ale také přívalové deště, s poměrně nízkou retardací -- řádově několik hodin až několik málo desítek hodin. Výsledky jediné chemické analýzy skapových vod z Odporného komínu, jmenovitě celkový obsah CaCO₃, HCO₃^-, celková mineralizace vod, hodnota miliekvivalentního (mval) poměru Ca/Mg a velikost poměru CO₂ celk/CO₂ agr potvrdily, že se jedná o vadosní vody zóny vertikální sestupné cirkulace (vide vertikální hydrogeologická zonálnost v karbonátových horninách, Burkhardt 1972a, Gregor 1975, 1986, 2005). Navíc indikovala, že průtok (průsak) vod je rychlý, subcutaneous flow (“podkožní” pohyb vod, mělké podpovrchové proudění; vide Gregor 2005, str. 100, obr. 14) je minimální a vody jsou stále agresívní – odtud bohaté korozní formy v komíně.

Franci Musil na svém webu reportoval v článku Býčí skála a jiné kousky krasu (30. XI. 2011) v nových objevech (HMŠ) přítok o vydatnosti cca. 0.7 l/min (0.012 l/s). Tento odhad mi připadá velice nízký vzhledem k naším pozorováním a měřením v 70. letech. Hodnotu 0.01 l/s nelze nazývat přítokem, ale ronem, smáčením. Přesto jsem se v jednom z mých předchozích komentářů na BS webu otázal zda by nestálo za úvahu odebrat vzorek těchto vod (a pro srovnání také vzorek vod z aktivního toku Jedovnického potoka ve Velké síni) a provést alespoň základí analýzu: alkalita, tvrdost celková, tvrdost uhličitanová (°N), obsah HCO₃^-, CO₂ volného, CO₂ agresívního, SO4₂^-, NO₂^-, Ca²⁺, Mg²⁺, Fe celkově a celková mineralizace (vše v mg/l). Ta by mohla nejen potvrdit atmosférický (meteorický) původ vod, ale také přiblížit charater krasových obvodů kterými protékají a charakter zdrojové oblasti.

Obr. 2. JV zlom v Nové Býčí skále (Burkhardt, 1972b).

Geologie-tektonika

Nová Býčí skála (včetně Staré štoly), tak jako Stará Býčí skála a pravděpodobně celá Prolomená a Proplavaná skála, je modelována v givetských lažáneckých vápencích které, podle Hladila a Víta (2000), náležejí 3. hlavnímu sedimentačnímu cyklu – tzv. habrůvecké vápence.  Jejich spodní polohy jsou v býčiskalské oblasti tvořeny t zv. josefovskými vápenci; tento lithotyp byl identifikován ve Staré Býčí skále.  Pravděpodobnost výskytu vilémovických vápenců v balvanité suti ve Staré štole/HMŠ, o níž se zmiňují některé zprávy, je nulová: ne každý světlešedý vápenec je nutně vilémovický.  Vápence v Nové Býčí skále jsou většinou ploše (subhorizontálně) zvrstveny, v blízkosti JV zlomu mírně zvrásněny.  V severovýchodní kře (na SV od zlomu) jsou mezi vápencovými lavicemi jílovité proplástky s Fe-mineralizací (většinou goetit a hematit).  Dále SV, v Rudově štole, se vyskytují křemité vápence z až 45 % obsahem SiO2 a četnými vložkami břidlic a žlutých jílů (viz můj článek Fe mineralizace ve štolách v Býčí skále na tomto webu).  Tyto vápence a vložky patrně reprezentují nejsvrchnější polohu podložního karbonátového sedimentačního cyklu.

Velká síň v Nové Býčí skále, konkrétně její SZ-JV směřující a až 50 m vysoká část nazývaná Velký dóm, je založena na výrazné tektonické poruše nazývané jihovýchodní (JV) zlom; jde o nejvýraznější tektonickou poruchou v Býčí skále (Obr. 2; Burkhardt 1972b, 1973; také můj článek Výsledky průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976 na BS webu). Na JV konci zlomu se nachází Vysoký komín, na SZ konci Stará štola a Odporný komín. Na poruše je také založena jihovýchodní odbočka Horolezecké chodby s Mauglího oknem. Přesný směr zlomu nelze určit. Ačkoliv generelně lineární, jeho dislokační plochy (fault faces) byly modifikovány krasovými procesy. Směr zlomu se podle různých měření pohybuje mezi 110° a 142° a sklon mezi 65° a 85° k SV. Jeho střední (a reprezentativní) orientaci jsme stanovili na 120°/80° SV (dále jen 120/80SV).

Zlom je součástí poruchového pásma Blanenského prolomu. Byl založen během variského (hercynského) vrásnění a reaktivován během saxonské-alpinské tektogeneze (V. A. Gregor, nepubl. rukopis). Je vyplněn až 3 m mocnou, zonální kalcitickou brekcií. Podle Burkhardtovy a autorovy interpretace je pokleslá SV kra zlomu. Celková zjevná amplituda poklesu-skoku (apparent vertical displacement) činí nejméně 12 m. Nelze vyloučit neotektonické (posvrchnomiocénní) oživení zlomu a tudíž několikametrový pokles SV kry během vývoje jeskyní, vedoucí k poklesu tunelovité chodby a takto vzniku paragenetického úseku (polosifonu) před Kufrem a Přítokového sifonu. Zlomové pásmo Blanenského prolomu je aktivní dodnes. Episodické pohyby na zlomech jsou spjaty se seismickou aktivitou (zemětřeseními) na VJV okraji Českého masívu a jejich velikost je řádově 0.01 až 0.1 mm (nepublikovaná data). Důsledkem těchto pohybů může být pokračující řícení ve Staré štole.

Obr. 3. Půdorys Staré štoly a nových objevů (HMŠ). Měřili F. Musil a M. Skoupý, 2011. Pravděpodobné morfotektonické linie V. A. Gregor, 2011.

Charakter (průběh a morfologické rysy) Staré štoly je definitivně ovlivněn JV zlomem (obr. 3). Směr zlomu se projevuje ve vstupní partii štoly i v nových objevech. Linie vyznačené na obr. 3 jsou liniemi morfologickými, ale předpokládám, že některé z nich ne-li všechny mohou být liniemi morfotektonickými – t.j., morfologickými liniemi sledujícími tektonické pukliny. To by ukazovalo, že SZ prolongace zlomu je tvořena spíše zlomovou-puklinovou zónou než jednoduchou zlomovou linií. Severozápadní projekce zlomu zasahuje do neznáma, do prostoru na SV od známých dutin Býčí skály a Barové jeskyně. Nelze vyloučit, že vyznívá na morfo-tektonické (?) linii Hlinitých síní (Chodba adamovských jeskyňářů, vide obr. 2).

Obr. 4. Profil allochthonními sedimenty pod komínem na začátku nových objevů.
Foto www.byciskala.cz.

Řícení

Řícení, řícení, řícení. Všechny dosud publikované zprávy od Hadaře a Franciho Musila, stejně jako zveřejněné fotografie, hovoří a dokumentují rozsáhlé řícení ve Staré štole, či spíše jeho produkty. Angulární až subangulární bloky a drobnější úlomky vápence, hrubozrnného (?) kalcitu a kalcitické brekcie. Definitivně se jedná o autochthonní (na místě vzniklé) sedimenty, produkt řícení stropů a stěn, bez podstatné délky transportu. To je zcela logické: štola, jak již výše uvedeno, je predisponována JV zlomem a s ním (sub)paralelními puklinami. Ty protínají subhorizontálně uložené, navíc jílovitými a břidlicemi proložené a tudíž nestabilní vápencové lavice – ideální podmínky pro řícení zvláště když si uvědomíme, že zlom je stále aktivním “členem” zlomového pásma Blanenského prolomu. Bloky kalcitu a kalcitické brekcie pochází z výplně zlomu. Řícené bloky (suť) také tvoří ucpávku nejméně dvou komínů.

Sedimenty

Allochthonní (cizorodé) sedimenty ve Staré štole jsou reprezentovány především, ne-li výhradně, infiltračními sedimenty. Jde o povrchové (pokryvné) sedimenty, vkleslé a/nebo splavené s povrchu Rudické plošiny do podzemí. Převažuje pleistocenní spraš (v jeskyních známá jako sprašová či jeskynní hlína) a v menším objemu materiály starších, zvětralinových pokryvů obsahujících rohovcový detrit a vzácněji i rudické geody. Sprašové hlíny – světlé, okrově zbarvené jílovité sedimenty s proměnnou příměsí siltu popř. jemnozrnného křemitého písku – jsou nejběžnější jeskynní výplní. Rohovce – křemité konkrece pocházející z jurských vápenců – jsou běžnou součástí zvětralinových pokryvů na Rudické plošině. Do podzemí vklesávají, ponejvíce komíny, ve formě ostrohranného (angulárního) resp. subangulárního rohovcového detritu – viz např. Obří komín v BS a komíny nad Obřím dómem v Rudickém propadání. Rohovcový detrit jsme nalezli také v Odporném komíně (vide můj článek Výsledky průzkumu komínů etc.). V souvislosti se Starou štolou se Hadař zmiňuje (soukromá korespondence) o vzácných (“zlomek promile všeho materiálu”), až 30 cm velkých rohovcích (?) hladce opracovaných do tvaru “pštrosího vejce, které ale tvoří půlvaloun jakoby ostře přeřízlý v půli”. K opracování těchto hornin, podobně jako křemenných valounů, pravděpodobně došlo ještě na povrchu, při pobřežní (příbojové) čáře badenského moře (vide Burkhardt 1974). Méně pravděpodobnou alternativou je opracování v podzemí. Ke štěpení těchto valounů mohlo dojít tektonickým drcením podél zlomu v podzemí.

Ve Staré štole a v Odporném komíně jsme v 70. letech nalezli poměrně velké množství drobných geod (so se týče geod ve Staré štole viz také fotoalbum P. Kaplana Z nitra Staré štoly: Geody [25] na těchto stránkách). Z nich bylo cca. 95 % křemenných, > 4 % kašolongových a dvě ametystové. To generelně odpovídá pořadí výskytu těchto typů na Rudické plošině. Nejběžnější jsou geody křemenné, potom kašolongové (kašolong je bílá, matná odrůda chalcedonu a/nebo opálu v tenkých vrstvách-kůrách) a nakonec ametystové (ametyst není nic jiného než růžově až fialově zbarvený křemen, pravděpodobně vlivem kationtů železa). Rudické geody jsou SiO₂ konkrece pocházející ze zvětralých pokryvů jurských vápenců. Ty ve svrchní juře pokrývaly velkou část Moravského krasu včetně Rudické plošiny. Vlastní proces zvětrávání a povrchového transportu zvětralin proběhl zčásti ve spodní křídě, zčásti po regresi svrchnokřídového moře, v paleogénu. Do podzemí tyto zvětraliny vklesly a/nebo byly splaveny později, pravděpodobně během pleistocénu a holocénu; tento děj pokračuje dodnes. Výsledky průzkumu Odporného a některých dalších komínů v Býčí skále a Rudickém propadání ukázaly, že běžnou součástí infiltračních sedimentů jsou křemenná zrna (do 5 mm), křemenné, velice dobře opracované valouny (až 5 cm), angulární a subangulární úlomky zvětralých silicitů (“sluňáků”) a vzácně také žlutavých pískovců (sladkovodní cenoman?). Podle Franciho Musila nebyly v sedimentech štoly pozorovány ani písky, ani křemenné valouny. Franci se krátce zmiňuje o “terase pestrých výplní”. To by mohlo indikovat přítomnost redeponovaných vlastních rudických vrstev; ty, podle mých dosavadních informací, nebyly zatim nikde v Býčí skále nalezeny. Jak zřejmo z obr. 2, nad Odporným komínem a Starou štolou je na povrchu situován závrt. Ten je pravděpodobně hlavním (?) zdrojem vklesávajících sedimentů. Komunikace Odporného komínu a (vstupních partií) Staré štoly se závrtem byla potvrzena geofyzikální radiotestovou metodou (Gregor a Princ 1975, 1976). Podle všech zpráv se ve štole nenalézají allochthonní fluviální sedimenty, specificky sedimenty s kulmským materiálem. Hydrotěžba (plavení) zřejmě přispívá k přirozené nestabilitě sedimentární výplně prostor štoly.

Extrémně zajímavý je profil sedimenty na obr. 4, bohužel blíže nekomentovaný.  Podle sdělení Igora Harny-Bídy se jedná o blok sedimentů vypadený z komínu.  Podle fotografie mohu pouze soudit, že se jedná o allochthonní sedimenty s velkým podílem sprašové hlíny.  Kompozice sedimentů, lithologické variace, subhorizontální zvrstvení – to vše si zaslouží podrobného studia.

Obr. 5. Koroze stěn v nově odkrytých prostorách Staré štoly. Foto www.byciskala.cz.

Obr. 6. Koroze stropů v nově odkrytých prostorách Staré štoly. Foto www.byciskala.cz.

Koroze

Již náš průzkum Odporného komínu ukázal pro Býčí skálu atypické, ostré hřebenovité až voštinové korozní formy. Hadařovy a Franciho zprávy spolu s výše zmíněnými fotografiemi přímo hýří popisem a dokumentací bohatých korozních forem. Obrázky 5 a 6 ukazují intezivní subhorizontální hřebínkovou (nezaměňovat s vertikální žlábkovou) korozi ve stěnách a co je vzácnější a zajímavější, ve stropech prostor štoly. Je možné předpokládat, že jde o selektivní korozi a pozitivní reliéf (hřebínky) je tvořen korozi více odolnými částmi vápencové horniny, např. více kalcifikovanými vrstvičkami (laminami) nebo vrstvičkami s vyšší příměsí dolomitu či SiO₂. Nelze také vyloučit, že některé korozní formy, e.g. stropní koryta a kulisy, vznikly na kontaktu se sedimentární výplní (koryta) či jako pohřbené, kontaktní korozí v sedimentech (kulisy). Důležitějším závěrem však je, že vody, které způsobily tuto korozi, byly vysoce agresívní. Zjevně korozního původu jsou také komíny z nichž posledně vylezený dosahuje relativní výšky 36 m, a 63.5 m nad hladinou Jedovnického potoka. Prostory tohoto komínu jsou v principu lineární s výrazným SZ-JV průběhem (obr. 3). Sledují orientaci a snad i pukliny JV zlomu.

Speleogeneze

Prostory Staré štoly představují typickou puklinovou jeskyni, v tomto případě vyvinutou na aktivním zlomu. Na jejím vzniku se podílely (a podílejí) řícení a extrémně intenzívní koroze atmosférických vod; jedná se o “nejvíce zkorodovanou” lokalitu ve Staré a Nové Býčí skále. To samo o sobě nasvědčuje rychlému průniku atmosférických vod s povrchu do podzemí, tedy otevřeným puklinovým, krasově-puklinovým a krasovým obvodům zasahujícím ne-li na povrch tak blízko k povrchu. Dalším důkazem otevřené komunikace s povrchem je hojná akumulace infiltračních sedimentů pocházejících s povrchu Rudické plošiny. Silný skap z komínů dokládají také zemní pyramidy a výkapové (eguttační) jamky.

Pokud jsem správně pochopil, v nových objevech se nalezly kosterní pozůstatky netopýrů a čerstvý netopýří trus (guano). Ty zde zřejmě byly ještě před otevřením umělého, objevitelského přístupu. Nabízí se otázka, jak se tam netopýři dostali? Neznámými průchody (průlety) z jiných částí jeskyně nebo neznámými cestami s povrchu? Námět k zamyšlení pro znalce lokality a Vlastu Káňu...

Literatura a prameny

BURKHARDT, R., 1966: Příspěvek k poznání krasových jevů Rudické plošiny. Kras v Československu, 1964, (1): 17-22, 2 příl.

BURKHARDT, R., 1972a: Hydrogeologická zonálnost v karbonátových horninách. Československý kras, 20 (1968):21-33.

BURKHARDT, R., 1972b: Geologická stavba a vývoj jeskyně Býčí skály. Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, 3 (1971):5-10.

BURKHARDT, R., 1973: Geologische Verhältnisse der Höhle Býčí skála. Acta musei Moraviae, Sci. naturales, 56-57:57-74, příl.

BURKHARDT, R., 1974: Rudická plošina v Moravském krasu – část I. Příspěvek k teorii fossilního krasu a geologickému vývoji. Acta musei Moraviae, Sci. naturales, 59:37-58.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., HYPR, D., 1975: Rudická plošina v Moravském krasu – část II. Geologická stavba a vývoj Rudického propadání. Acta musei Moraviae, Sci. naturales, 60: 87-124, příl.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., HYPR, D., 1977: Speleologický a geologický charakter Rudického propadání. Sborník Okresního vlastivědného muzea v Blansku, 6-7 (1974-1975): 101-110.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., CHALOUPKA, A., 1973: Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlast. Zprávy z Adamova a okolí, sv. 39, 24 str., příl.

GREGOR, V. A., 1975: Křížovy jeskyně pod Kůlnou a jejich vztah k hydrografii ponorové oblasti Sloupského potoka (Moravský kras). Acta Musei Moraviae, Sci. naturales, 60:63-86.

GREGOR, V. A., 1986: Vertical hydrodynamic zoning in carbonate rocks. Hydrological Science and Technology, 2 (1): 33-38.

GREGOR, V. A., 2005: Velká jezera na podmacošské Punkvě v Moravském krasu (historicko-speleologický pohled). Sborník Muzea Blansko 2004, 90-104.

GREGOR, V. A., PRINC, M., 1975: Die Radiotest-Methode und ihre Anwendung in der geologischen Erforschung von Karstgebieten. Annales de Spéléologie, 30 (4): 681-690.

GREGOR, V. A., PRINC, M., 1976: Radiotestová metoda a její aplikace ve speleologickém a geologickém výzkumu krasových oblastí. Časopis Moravského musea, Vědy přírodní, 61:53-96.

HLADIL, J., VÍT, J., 2000: Geologická stavba.  In: Amatérská jeskyně, 30 let od objevu  největšího jeskynního systému České republiky.  Z. Motyčka, P. Polák, J. Sirotek, J. Vít (eds.).  Česká speleologická společnost, Brno-Praha, str. 13-15.

ZELÍK, J. a kolektiv, 1964: 10 let práce speleologického kroužku Závodního klubu ROH Adamovských strojíren, 1954-1964.