Téměř všichni o něm slyšeli, téměř nikdo neměl to štěstí jej vidět na vlastní oči. V současnosti  se mimo několika povrchních článků v časopisech už asi podrobnějších informací veřejnost nedočká, protože odborníci považují záhadu za vyřešenou a dávno uzavřenou.

Takže to vezměme od začátku. Pan doktor Wankel nalezl prsten při průzkumu Předsíně r. 1872 v prostoru mezi obětištěm a kovárnou, pod vápencovým kamenem. Takže asi není zcela jasné, zdali se má prsten chápat jako produkt  železářské dílny nebo jako předmět, který hrál svou úlohu na obětišti.

V obrovském množství nalezených předmětů mu Wankel nejprve nevěnoval velkou pozornost. Teprve v r. 1880 po útočné kritice své práce „Pravěké tavírny železa a kovárny na Moravě“ německým metalurgem Dr. Ludwigem Beckem si ho vzal za důkaz svých teorií. Sám totiž zastával názor, že pravěcí hutníci dovedli vyrobit tekuté železo (Beck nazval posměšně jeho rekonstrukci pravěké tavicí pece „čarodějným kotlem doktora Wankla“) a prsten, tehdy se vší poctivostí zkoumaný  ředitelem Mariánské huti v Blansku ing. Hynkem se zdál být odlitým z šedé litiny.

Nyní se mezi oběma ctihodnými učenci rozpoutala nelítostná písemná bitva. Dr. Beck prohlásil, že pokud by byl prsten litý, byly by dějiny výroby železa postaveny na hlavu, že nejen staří, ale ani současní slevači by ho nedokázali vyrobit a ironicky ho nazval stočeným kouskem plechu.

Vědecký svět se zatím rozdělil na příznivce Wankla a Becka a očekával s napětím další vývoj sporu. Wankel, který vycházel z toho, že po obvodu prstenu je šev, který mohl naznačovat použití dvoudílné licí formy a na jednom místě je kruhová ploška jako pozůstatek vtoku si byl svým názorem jistý a požádal blanenské slevače aby se sami, bez rad svých představených pokusili repliku prstenu odlít.  Ti by pro svého oblíbeného pana doktora udělali cokoliv. Po několika pokusech vyrobili formu, kde pro vytvoření dutiny vložili jádro vyrobené z dřevěného uhlí. To sice vydrželo žár litiny, ale pak stačilo odlitkem jen zaklepat o stůl a jádro se rozpadlo  na prach. Nově vyrobený dutý prstem byl přesnou replikou originálu.

Teď byl ovšem doktor Wankel na koni. Repliku poslal k veřejnému posouzení do Německa  a svého vědeckého protivníka znectil výpadem, že svým dřívějším tvrzením bije své vlastní dělníky a celý německý železářský průmysl do tváře a sebe jako odborníka kompromituje, zatímco předložená replika, zhotovená slovanskými formíři z Blanska dokazuje inteligenci našich dělníků a fakt, že prehistorický prsten je odlitý.

Tak ostře hájil své přesvědčení pražský Němec a český vlastenec z Blanska MUDr. Jindřich Wankel. Vědecký spor tehdy skončil jeho vítězstvím a prsten, jako nejstarší železný odlitek na světě si ponechal i po prodeji své sbírky do Vídně.

Od Wanklovy smrti v r. 1897 nebylo známo, kde se prsten nachází.  Až kolem r. 1915 německý profesor Olshausen znovu rozpoutal polemiku o prstenu, když změnil svůj dřívější názor a prsten dokonce prohlásil za novodobý padělek, podstrčený Wanklovi místními dělníky. Mohl si být jistý svou věcí, protože o prstenu se už předpokládalo, že je ztracený.

A tu se náhle zjevuje nový majitel cenného předmětu, Dr. Karel Absolon, jako neochvějný strážce památky svého dědečka. Hájí pravost prstenu, dokládá fakt, že je litý dobrozdáním několika našich odborníků a nabízí prsten k modernímu metalografickému zkoumání.

To se stalo skutečností v r. 1917, kdy Ing. Dr. Jareš komplikovaným způsobem na křehkém prstenu vybrousil plošku a naleptanou ji podrobil mikroskopickému zkoumání. Jeho výsledkem bylo zjištění, že  prsten je opravdu prehistorický a výrok, který jistě doktora Absolona potěšil. „Tato struktura nebyla dosud u žádného železa, oceli ani litiny pozorována a to ani u materiálu nového, ani u předmětů prehistorických! Prsten tedy je unikátem!“  Méně příznivé už bylo zjištění, že v materiálu není přítomen grafit, takže se nemůže jednat o šedou litinu.  Zbývala ještě možnost, že by byl zhotoven z litiny bílé. Potřebné tavicí teploty (1250° C) snad prý bylo možno v pravěku dosáhnout.  Mohl být také odlit z oceli, ale teploty přes 1500° C už tehdy  dosaženo být v žádném případě nemohlo. Prsten také mohl být vyroben složitým kovářským postupem. Závěrem byl stanoven postup dalšího zkoumání k úplnému vyřešení záhady.

K tomu však už za života Karla Absolona nikdy nedošlo . Dál prohlašoval prsten za odlitek a odolával každému nátlaku a nabídkám na další zkoumání. Světoznámý Wanklův prsten byl totiž jeho soukromým majetkem. Dnes se všeobecně soudí, že tušil konec mýtu o odlití po dalších testech, ale faktem také je, že přes veškerou Jarešovu opatrnost se prsten při dřívějším zkoumání poškodil a o další osud svého unikátu se už Absolon velmi obával.

Teprve po jeho smrti jej paní Valerie Absolonová zapůjčila k dalšímu, modernímu zkoumání v letech 1969 – 1970. Za tím účelem byl z něj odebrán pětimilimetrový úlomek, aby bylo možno zkoumat i řez pláštěm prstenu. Dosud se zkoumal jen povrch. Nové testy velmi zjednodušeně řečeno odkryly krom jiného v řezu vrstevnatou strukturu s vměstky oxidů, která svědčí o vykování prstenu z nízkouhlíkové oceli. Rozborem nebylo možno osvětlit přesně, jak byl předmět vyroben bez jeho závažného poškození. Ale mýtus nejstaršího železného odlitku na světě tím padl. Mýlil se Wankel, pravdu měl starý praktik Beck.

Ale co naplat, omyly našeho pana doktora jsou mi milejší než pravdy jeho odpůrců. Na rozdíl od vědců si to jako laik mohu dovolit.

Prsten byl tedy vykovaný. Ale přesný způsob výroby zůstával záhadou. Pánové Zdeněk Ministr a Karel Zeman svého času možnou technologii navrhli. Prsten měl být zhotoven složitým zpracováním trubky, vykované z jednoho kusu materiálu pomocí dvojice kovacích zápustek. Postup byl jistě teoreticky možný, ale hodil  by se spíše pro sériovou výrobu takových prstenů v moderní době.

Jak tedy býčiskalští kováři prsten vlastně vyrobili? Nejpravděpodobnější postup vypadá takto:  Nejprve bylo nutné za použití příslušného modelu odlít z bronzu formu pro polovinu prstenu, která bude použita jako zápustka pro vykování přesného tvaru. Pak se vykovala z vhodného polotovaru kujné oceli dvě mezikruží o síle asi 2 mm. Nejvhodnější velký i malý průměr mezikruží se zjistil několika pokusy. Pomocí tvarového razidla se v zápustce vykovaly dvě misky – poloviny prstenu.

Teď přijde to nejproblematičtější. Kovářským způsobem se po částech opatrně svařily obě poloviny,  prokovaly se do sebe za pomoci úzké kovadlinky, zasunuté do vnitřní spáry.

Povrch, místy zdeformovaný kováním se zevnitř srovnal na podložce z tvrdého dřeva obrácenou kovadlinkou. Prsten byl hotový.

Takto možná mohl být prsten vyroben. Ale proč? K jakému účelu? Zabýval se tím někdo? Jako by se všichni vyčerpali diskuzemi o jeho výrobě.  Tak nesmírně obtížně vyrobený prsten musel sloužit na býčiskalském obětišti k nějakému důležitému účelu. Vnitřní otvor v prstenu se svou velikostí opravdu hodí k nasunutí na prst. Kvůli velikosti vnějšího rozměru je však jeho nošení velmi nepohodlné. Jakou výhodu tedy vlastně nositeli nabízel?

Jeho tvar je plný symbolů. Soustředné kroužky, které zdobily v Předsíni mnoho bronzových přívěsků, náramků a částí plechu, které se mají za sluneční symboly, jsou zde převedeny do trojrozměrného tvaru. Z jeho povrchu je možno dostat se úzkou spárou do pracně vytvořené dutiny, jako vchodem do jeskyně. Vnějšek a vnitřek prstenu může symbolizovat  zemský povrch a podzemí, světlo a tmu, dobro a zlo, život a smrt.

Wankel nalezl v Předsíni ještě jiný předmět, tvarem velmi podobný železnému prstenu. Byl vytepaný z bronzového plechu, s povrchem nádherně zdobeným geometrickými motivy, asi pětkrát větší než prsten. Jeho dutina byla naplněna spáleným obilím - obětinou. Mohl být i prsten určený k takovému účelu?

Jaká forma obětiny by se úzkou spárou do tak malého prostoru dala vložit? Nastartujme svoji fantazii úryvkem z pověsti o Býčí skále od Wanklovy dcery Karly. Je to jen beletrie, ale o rituálních obětech krvelačným božstvům v Býčí skále snad nejsou pochyby.

„A nyní nastal výjev, při kterém krev v žilách hrůzou tuhne, duše se děsem chvěje a omdlévá.Před hranicí byl obětní kámen, na nějž položeny byly živé oběti. Krev tekla potoky, řvaní zvířat, bolestný křik žen a dívek i sluhů vražděných mísil se s naříkáním a pláčem, zpěvem i hudbou a vše vyznívalo v hrozné směsici hlasů i zvuků. Některým obětem, které jako v obranu zvedaly ruce, byly nejdříve useknuty, jiným roztříštěna lebka jednou ranou. Jiní vrhali se sami do plamenů, aby ušli surovému vraždění…“

V morbidním prostředí Předsíně se nabízí přijatelné vysvětlení:

Prsten, vložený do misky s lidskou krví se v ní patřičnou dobu ponechal, pak i s krevní sraženinou uvnitř se vkládal do ohně žároviště k rituálnímu spálení obětiny. Ing. Dr. Jareš se ve svém posudku zmiňoval i o tom, že prsten prošel dlouhodobým  žíháním.  Z výrobního hlediska to však nebylo potřebné, tvářel se za tepla. Časté žíhání by bylo nutné při tepání za studena a k tomu nebyl žádný důvod. Tepelné změny materiálu tak nemusely pocházet od výroby, ale od používání.

A to je konec povídání o Wanklově slavném praprstenu, který si přece jen část svého tajemství uchoval až do dnešní doby.   Protože jsem kromě hodnověrných informací z literatury použil i svou fantazii, berte, prosím v úvahu, že všechno mohlo být úplně jinak. Uvedené fotografie byly pořízeny samozřejmě s replikou prstenu, včetně „nálezové“ fotografie. Bylo by jistě pěkné, kdyby se po Jindřichu Wanklovi něco takového zachovalo, ale náš pan doktor se příliš spoléhal na svoji skvělou paměť.

A originál železného prstenu? Odpočívá dlouhá léta v trezoru ústavu Anthropos MZM Brno, ve společnosti Věstonické Venuše.