Býčí skála (Habrůvka, okres Blansko, Jihomoravský kraj, Česká republika), největší jeskynní sídliště z *paleolitu a z mladších období pravěku ve střední části Moravského krasu. Jde o fosilní výtok Jedovnického potoka (výška 306 m n. m.), který dříve než se objeví v Býčí skále, protéká rozsáhlým systémem, počínaje Rudickým propadáním.

Paleolitické osídlení Býčí skály je soustředěno v takzvané Jižní odbočce hlavní jeskynní chodby. Zatímco Jindřich *Wankel jako první badatel popisuje jedinou *kulturní vrstvu, „od uhlí velmi černou“, Karel *Absolon a další badatelé později popsali profil členěný do dvou paleolitických vrstev, který vyvolal několik *interpretací. Zatímco svrchní poloha jednoznačně náleží *magdalénienu, spodní kladl Josef Bayer do *moustérienu, Karel Absolon a Karel *Valoch do takzvaného preaurignacienu a naposledy Krzystof Sobczyk a Jiří A. *Svoboda ji považují za magdalénskou dílnu. Poslední interpretace se zdá být nejpravděpodobnější již proto, že zdánlivá archaičnost *industrie je ovlivněna místní *surovinou (*rohovce typu Býčí skála) a většími rozměry artefaktů, a to spíše než rozdíly v technologickém procesu (též obdobná situace v *Pekárně, vrstva i). V rámci svrchní, nesporně magdalénské vrstvy, tvoří nejnápadnější nálezy početné břidlicové oblázky, některé použité jako *retušéry, s ornamentálními a někdy i figurálními *rytinami. V Jižní odbočce je rovněž letmo černě načrtnutá, částečně zasintrovaná kresba cervida, kterou Martin *Oliva považuje za paleolitickou.

*Jeskyně byla využívána i v mladších pravěkých obdobích – *neolitu, *eneolitu, *době bronzové, starší (*halštatské) a mladší (*laténské) *době železné, *době římské, *středověku, *novověku. Nejproslulejší je vstupní část jeskyně (Předsíň) z *doby halštatské v 1. polovině 6. století př. n. l., kdy zde patrně existovala *svatyně, kterou indikují *zlaté, *železné, *bronzové, *skleněné, *jantarové, *kostěné, *parohové a *kamenné artefakty, dále naturfakty (*obiloviny) a předměty z organických hmot, též zvířata a desítky lidí (více než čtyřicet jedinců). Tyto nálezy byly možná součástí náboženských *obřadů (například zapojení „objektů“ do procesu zrodu, zániku a opětovného zrodu). Součásti architektury prostoru Předsíně byla kovárna (kovář – demiurg, „porodník“ železa), která poukazuje kromě jiného na změnu využívání krasové oblasti (bohatá ložiska rudy) v novém stupni metalické *kultury. (Martin Golec, Jaroslav Malina, Jiří A. Svoboda)