WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Tajemství Jedovnického potoka 2. část P100

Druhá část trilogie o objevování cesty z Rudic do Býčí skály je z pera Michala Piškuly. Byla publikována v časopise Stalagmit v roce 1986. Zdroj pochází z internetové adresy:

http://www.nautilus.cz/sc.html

Ing. Michal Piškula  | 22.2.2010 22:32 | pridej.cz  | Diskuse...[0] | Zobrazeno 345x  

TAJEMSTVÍ JEDOVNICKÉHO POTOKA

část 2.

ROZHODUJÍCÍ OBJEVY V BÝČÍ SKÁLE

STALAGMIT 1986/2-3

 

Od počátku řešení problému Jedovnického potoka ze strany Býčí skály se na výzkumech podíleli potápěči. První sestup pod hladinu jeskyně v našich zemích uskutečnil Gunter Nouackh v Šenkově sifonu j. Býčí skála roku 1912. S použitím modernější techniky se v šedesátých letech pokoušeli potápěči překonat přítokový sifon v Nové Býčí skále a propojit vývěr Jedovnického potoka se Sobolovou jeskyní. I když Fadrnovy a Matouškovy pokusy nevedly k překonání vodních překážek, přispěly k poznání charakteru přítokového sifonu. Teprve v roce 1976 dosáhli potápěči z dnešního brněnského Labyrintu ve spolupráci se skupinou ADAST částečného úspěchu. Po několika stovkách hodin práce vytěžili ze sifonu přes 30m3 štěrku a po zadřevení jeho svahů pronikli nejužším místem do malé vzduchové kapsy do vzdálenosti asi 40 metrů. Zaměřený směr sifonu se stal podkladem pro projekt, podle kterého překonali v roce 1984 speleologové z ADASTu přítokový sifon umělou štolou. Po zásluze byl přejmenován na "Sifon dřiny". Nově objevenou částí, kterou nazvali "Prolomená skála", pronikli jeskyňáři 400 metrů proti proudu Jedovnického potoka, směrem k Rudickému propadání. Jejich postup zastavil další sifon. K jeskyním Rudického propadání zbývalo ještě jeden a půl kilometru.

Poprvé jsme se pokusili překonat přítokový sifon v Prolomené skále v únoru 1984. Pokus však nebyl úspěšný. Po roce přípravy a promýšlení úprav výstroje, které byly nezbytné pro velmi nízké, obtížně průlezné chodby sifonu, jsme další pokus zahájili 30.12.1984.

Po čtyřiceti minutách napětí se vrátil Mirek Měkota zpět. Podařilo se mu dosáhnout jezera v mohutné prostoře před sifonem! Naše radost byla obrovská. Dohady a odhady se jen sypaly. Půjde sifon vyčerpat? Jak daleko bude možné projít? Jaké budou jeskyně, které za sifonem objevíme?

1316. 2-1

K překonání Sifonu potápěčů se připravuje M. Měkota – foto Ing. M. Piškula

Odpověď na tyto otázky jsme dostali další týden. Připravili jsme se na delší pobyt za sifonem a 5. ledna jsme znovu vyrazili na Býčí skálu. Pro akci bylo velmi příznivé počasí. Teplota klesla pod –20° C. To nám sice trochu zkomplikovalo ranní rozjezd techniky, ale na druhé straně jsme měli bezpečnou záruku toho, že nepřijde velká voda.

Ve dvojici (M.Piškula a M.Měkota) jsme proplavali sifon poměrně snadno podle nainstalované vodící šňůry. Bylo však jasné, že ji později bude třeba opravit. Místy jsme se totiž doslova protlačovali mezi stropem chodby a jejím dnem. Břehy jezera na druhé straně sifonu jsou velmi strmé, pouze v místě kde do něj přitéká potok, je svah mírnější, a lze zde pohodlně vystoupit na břeh.

Na dva metry široké štěrkové terase která vystupuje jen asi 15 až 20 cm nad úroveň vody v jezeře, jsme odložili potápěčské přístroje, a připravili si karbidky. Vyrazili jsme proti proudu Jedovnického potoka. Dómovitá prostora přechází po dvaceti metrech do říční chodby. Její strop postupně klesá, a asi po sto metrech se přibližuje téměř k vodní hladině.

Když jsme se dostali k této překážce, měli jsme obavu, že je před námi další sifon. Neoprénové obleky nás chránily před chladem vody, když jsme se začali plazit ke sníženému místu. Za chvíli jsme viděli, že chodba není úplně uzavřena, a že se strop po několika metrech opět zvedá. Dostali jsme se opět do velké prostory s monumentální krápníkovou výzdobou.

Cesta byla volná. Chtěli jsme se dostat co nejdál. Místy jsme téměř běželi, abychom první průzkum zvládli v určeném časovém limitu. Postupovali jsme rychle dopředu, protože chodby byly široké 5-6 metrů a jejich výška se pohybovala od dvou do šesti metrů. Pouze v jednom místě klesla pod metr.

Neustále jsme sledovali tok Jedovnického potoka. Asi po půl hodině po stupu se zopakoval starý známý jev. Strop se začal přibližovat hladině a tentokrát se s ní opravdu spojil. Dostali jsme se k dalšímu sifonu.

Ještě jsme však nezoufali, protože jsme měli v záloze suchou chodbu, kterou jsme viděli asi padesát metrů zpět, na pravém břehu potoka. Vystoupili jsme na zával, který bránil přímému pohledu do chodby. Otevřel se před námi mohutný tunel, široký alespoň deset metrů a nejméně osm metrů vysoký. Ústil do největšího dómu, jaký jsme v této části jeskyně zatím viděli.

Mohli jsme pokračovat v průzkumu. Minuli jsme malý potůček, který padá dolů z komína a ztrácí se v sedimentech. Asi po čtvrt hodině jsme opět uslyšeli bublání potoka. Podařilo se nám sifon obejít. Několika kroky jsme seběhli z Povodňové chodby dolů do potoka. Cesta po proudu nás zatím nezajímala. Postupovali jsme dál směrem k Rudickému propadání. Po deseti minutách jsme byli u dalšího sifonu. Žádnou boční chodbu jsme tentokrát nenašli. Nezbylo nám, než se obrátit na zpáteční cestu.

1321. Image231

Nevrátili jsme se hned do Povodňové chodby, ale sledovali jsme nejdříve tok potoka. Za Povodňovou chodbou odbočuje do nízkých plochých chodeb. Plazit jsme se sice nemuseli, ale většinou jsme lezli po čtyřech. Asi po 200 metrech jsme se dostali k bahnitému jezírku. Jeho hladina byla pokryta chuchvalci saponátové pěny. Nízký tmavý strop a bahnité břehy nás přivedly k pojmenování - Škaredý sifon. Podle vzdálenosti, kterou jsme prošli po proudu, jsme usuzovali, že jsme se dostali na opačnou stranu sifonu, který jsme obešli Povodňovou chodbou. Vrátili jsme se do ústí Povodňové chodby a šli jsme zpět cestou, kterou jsme přišli. Snažili jsme se odhadnout délku jeskyně. Nakonec jsme se rozhodli použít pásmo, které jsme měli s sebou. V rychlosti jsme změřili vzdálenost 500 metrů a z času který jsme potřebovali k návratu, jsme odhadli vzdálenost koncového sifonu na více než 1.500 metrů. Vypršel nám však časový limit a museli jsme nastoupit cestu zpět.

Když jsme se vrátili ke kamarádům před sifonem, museli jsme jim několikrát popsat, jak jeskyně vypadá. Z odhadu vzdálenosti se dalo usuzovat, že jsme se dostali až k Srbskému sifonu, který je koncovým bodem Rudického propadání. Po návratu na "Adasťáckou" základnu před jeskyní jsme tento problém probrali ze všech stran. Bez přesnějšího měření se však nikdo neodvažoval této možnosti uvěřit. Program pro příští den byl jasný. Zaměření průběhu celého objeveného úseku a pořízení fotodokumentace.

Průzkumnou skupinu doplnil Luděk Černík, abychom mohli efektivněji pracovat při měření a fotografování. Přes sifon jsme šli postupně. Chodba je velmi nízká a dva potápěči by si navzájem spíš překáželi. Během dvaceti minut jsme se šešli na štěrkové terase na břehu Jezera potápěčů. Večer před tím totiž vznikly první nové názvy. Celý úsek jeskyně byl pojmenován Proplavaná skála. Sifon, který jsme překonali, dostal název Sifon potápěčů a prostora před ním Dóm s Jezerem potápěčů. Při přípravě fotoaparátů jsme zjistili, že fotografování nebude bez problému. Protože jsme si na sobě museli nechat mokré obleky, stoupal nad každým z nás oblak páry. Pustili jsme se do práce. Chodba příliš nemeandruje a tak nám metry v zápisníku rychle přibývaly. Měřili jsme zatím jen přibližně pomocí pásma a leteckého kompasu, bez vytyčování trvalých bodů polygonu. Když jsme došli na konec, měli jsme zaměřen polygon v délce 1.300 metrů.

1319. 2-3

Proplavaná skála – Téměř svisle postavené vrstvy 120 m před Srbským sifonem – foto Ing. M. Piškula

 

Končili jsme druhý, několikahodinový pobyt v Proplavané skále. Únavu jsme nepociťovali. Neoprénové obleky nám však začaly pomalu, zejména pod koleny, rozedírat promočenou pokožku. Zpočátku nepříjemný pocit se pomalu, ale jistě měnil v palčivou bolest. Suchý overal, jsme na sebe natáhli po návratu před sifon, a nám připadal jako nejjemnější samet.

Výsledky naší práce však stály za to. Po vynesení naměřených údajů do mapy, byla odpověď na otázku, kolik ještě zbývá z neznámého toku Jedovnického potoka, téměř jistá. S největší pravděpodobností jsme dosáhli Srbský sifon. Zbývalo překonat tuto poslední překážku, aby se Býčí skála a Rudické propadání spojily v jeden jeskynní systém! Sen a cíl několika generací speleologů se zdál být na dosah ruky. Podaří se to? Nebude se opakovat historie Sifonu dřiny? To byly nové otázky, na jejichž rozřešení všichni netrpělivě čekali.

Na tyto otázky odpoví v příštím čísle STALAGMITu závěrečná část článku.

Ing. Michal Piškula

ZO ČSS 6-09



Diskuse "Tajemství Jedovnického potoka 2. část"

Nejsou žádné příspěvky.

PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [540040], dnes 1 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
MzE1OWR