Snad každý, kdo navštíví naši nejznámější propast, je unesený její krásou a opakovaně se k ní vrací. Macocha je však také hlučné místo poznamenané turistickou komercí a tak se k ní milovník přírody musí vydat mimo sezónu, brzy ráno či pozdě večer. Tehdy může její půvaby obdivovat nerušeně. Ale může se také zamyslet nad její stinnou stránkou.

Řekne li se třeba Hranická propast, člověk si představí prostě přírodní úkaz. Ale Macochu si hned spojíme s macechou, která srazí v záchvatu žárlivé nenávisti nevlastního syna do hlubiny. Jindřich Wankel tuto pověst ve své knize zachytil v podobě velmi působivé. Její závěr, kdy pološílená mladá žena s mrtvým dítětem v náručí běží k Propasti, aby tam na místě svého zločinu skončila s životem, vytváří z romantické přírodní scenérie mystérium smrti.

„Když zuří déšť a nečas a vítr fouká úzkými skalními skulinami do jícnu, zaznívá hořekování hned jako sténání dítěte, hned jako naříkání ženy, pak prchá všechno z těch míst zachváceno hrůzou a smůla se lepí na paty zvědavce, jestliže se co nejrychleji nevyhne hlasitému nářku Macochy.“
J. W. - Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti

Macocha - mědirytina z r. 1816 dle Fischerovy kresby

Tento jev je dobře znám z minulosti i současnosti. Ne nadarmo zval Jiří Mahen Macochu „kotlem melancholie“. Návštěvník by měl dobře zvážit, zda navštívit horní můstek Macochy jinak, než ve skupině svých přátel. Citlivý člověk může podlehnout vábení propasti i tehdy, pokud ho žádné vážné problémy netíží. Ale nešťastník, pronásledovaný nemocí, exekutory nebo výčitkami svědomí, zde rozhodně nemá co pohledávat.

„Kdo stál někdy v zamyšlení nad horním můstkem sám a sám, dá nám za pravdu: Tato propast má svou sugestivní řeč, hučí do smyslů člověka podivnými, rozteskněnými tóny. Člověk drží se zábradlí, dívá se dolů, hlava se potácí jako by ji omamovalo nebezpečí a toto nebezpečí podává sebevrahovi ruku, aby se odvážil a ukončil všechno rázem. Běda tomu, kdo zaslechl tuto ďábelsky lákavou píseň ve chvílích, kdy je opravdu nešťasten! Poddá-li se kouzlu Macochy, je ztracen.“
Lidové noviny - 1913

Ale sluší se vůbec psát o takových věcech? Není to nevhodné? Tuto otázku řešil již Karel Absolon a sám si na ni také odpověděl:
„Dlouho jsem se rozmýšlel, nemám li tuto kapitolu vůbec vynechat, ale nakonec jsem poznal, že bych pochybil, kdybych se jí z nějakých úzkoprsých ohledů vyhnul. Třebas smutně epizodová, patří nerozlučně do dějin Macochy.“
K. A. - Moravský kras 1

Tak tedy první zaznamenanou sebevraždou v Macoše byla dobrovolná smrt brněnského úředníka Josefa Pfaundlera v roce 1829. Mrtvé tělo bylo tehdy na pokyn starohraběte Hugo Salma pohřbeno vyslanými horníky přímo v propasti. Zdali docházelo k sebevraždám i dříve, není jasné. Silné náboženské cítění stavělo samovraždu, jak se tehdy říkalo, k nejtěžším hříchům a lidé byli také více uvyklí snášet strasti života.

Výřez z akvarelu F. Richtera z r. 1830. Připomíná hrob Josefa Pfaundlera a pokus starohraběte Salma se spuštěním ovcí do propasti. (Moravská galerie Brno)

Teprve smrt devětadvacetiletého Vojtěcha Lassekra, syna bohatého brněnského majitele továrny na zpracování kůží, byla rozsáhle komentovaná v dobovém tisku. Stalo se to v pondělí, 15. října 1888 a po třech dnech byla na kusy roztříštěná mrtvola, Josefem Nejezchlebem a patrně Martinem Kalou z propasti vytažena. Aby v takových případech mohl vůbec proběhnout řádný církevní pohřeb, musela rodina sebevraha zpravidla přesvědčit lékaře aby napsal dobrozdání, že k činu došlo v náhlém pominutí smyslů.

Ne vždy však bylo možno mrtvé tělo k pohřbu vytáhnout. Přes měsíc ležel z nejasných důvodů v Macoše obřanský sebevrah Procházka, než se pro něj v neděli, 15. května 1898 Nejezchleb spustil dolů. Sestup do propasti mu trval 6 minut. Tělo bylo ovšem již v rozkladu, takže opět nezbylo než kopat hrob přímo v propasti.

Svoji práci bral Nejezchleb jako křesťanskou povinnost, ale samozřejmě ji nemohl nabízet zdarma. Za vytažení ostatků Jana Drahovzala v roce 1901 žádal dle zápisu rudického nadučitele Hugo Sáňky 120 korun, tedy 60 zlatých. Tisková zpráva však hovoří o 20 zlatých pro Nejezchleba, 10 na vypůjčení lan a nářadí a 15 pro pomocníky, kteří ho spouštěli do propasti. Na nich závisel jeho život. Svoji odměnu za takovou nepříjemnou a nebezpečnou výpravu si zajisté plně zasloužil. Naproti tomu rodina mrtvého nabízela všeho všudy jen 5 zlatek. Vyjednávání se vleklo řadu dní, než došlo k dohodě. Do Macochy se tedy Nejezchleb vypravil až po více jak týdnu. Lehkomyslný líšeňský mladík, který se neopatrně pohyboval na srázu propasti, tak mohl nalézt klid na jedovnickém hřbitově.

„Konečně dne 9./VI. v poledne vytažen byl Drahovzal, ale v děsném stavu, takže i otužilí muži při pohledu na mrtvolu vrhli…“
(H. S. - deník)

Martin Kala a Josef Nejezchleb (MZM Brno, fotoarchiv Karla Absolona)

Nemá smysl zaznamenávat všechny sebevraždy, o nichž tehdejší tisk referoval. Bylo by to hrozné čtení.  Dříve totiž panoval názor, že zveřejňování plných jmen sebevrahů a všech děsivých podrobností, bude odrazovat další nešťastníky. Zmíním se tedy o čtyřech případech, které se nedají vynechat.

10. června 1894 po poledni, vyvrcholilo u Macochy milostné drama. Devatenáctiletý Karel Koudelka z Blanska se vypravil se svou slečnou a kamarády na výlet. Měl vše předem promyšleno. Cestou dal příteli, kterému dlužil několik zlatých, svoje hodinky. U zábradlí vyhlídky nad propastí se skupinka na chvíli v hovoru zdržela. Tehdy Koudelka s úsměvem hodil do Macochy svoji hůl se slovy: „Za chvilku poletím za ní“. Když se pak všichni vraceli zpátky k útulně, mladík se náhle obrátil a před zraky svých přátel a přicházejících žáků přerovské měšťanské školy vykřikl „Sbohem!“ a skočil do propasti. Dvakrát se odrazil od skalní stěny, než dopadl na dno. Důvodem činu byl milenecký vztah, kterému měla bránit matka jeho dívky. Mrtvola byla vytažena opět Nejezchlebem. Ten si nejprve uvázal z lana na stehna dvě smyčky, které vyložil vrstvou plachtoviny, pak úvaz obtočil kolem pasu, křížem přes ramena a opět k pasu. Takto se šesti muži nechal spouštět do hlubiny. K pasu měl přichyceno ještě druhé lano. K němu pak navázal zabalenou mrtvolu sebevraha tak, aby visela níže než on a nechal se vytahovat zpět. Při tom odstraňoval ze stěny kamení, které by jeho smutnému nákladu bránilo v cestě.

Každé vytahování mrtvoly z propasti probíhalo za hojné účasti veřejnosti. Zvědavci po stovkách obsadili všechna vhodná místa kolem Macochy, často vyzbrojeni divadelními kukátky i polními dalekohledy, aby jim neunikla žádná podrobnost nezvyklého představení. Očitý svědek tehdy popsal následky pádu: Nové šaty sebevrahovy po délce rozervány, pravá klíční kost a několik žeber pod ní zlomeno a do plic vraženo, páteř na krku a mezi lopatkami přeražena. Obě paže z ramenních a pravá též z loketního kloubu vykloubeny, levá paže pod loktem a pravá v části ramenní i loketní zlomeny. Pravá noha vykloubena v kyčli a levá v lýtku zlomena. Rozraženou pánví bylo lze snadno pohybovati. Lebka, až na několik odřenin, jichž hojně po celém těle se nacházelo nepoškozená, jen z uší a nosu tekla krev. Jiný svědek se prostě vyjádřil, že tělo nešťastníka vypadalo jako dvakrát přejeté lokomotivou. Takové bývají hrozné následky pádu do Macochy.
A vše mohlo skončit hůře. Dva přihlížející totiž zabránili dívce, aby svého přítele následovala.

Druhý případ je spojen s mojí „kamarádkou“ Toničkou. Na její tvář na staré, kolorované fotografii, se dívám snad každý den. 31. ledna 1910 skončil svůj život v Macoše třiadvacetiletý zámečník Josef Klos až od Nového Bydžova.

Vzhledem k tomu, že v zimě se do Macochy ještě nikdo nespouštěl a nebylo jasné, kde se pod sněhem tělo nachází, přišlo vytahovači mrtvol na pomoc několik členů jeskynní sekce brněnského Přírodovědeckého klubu. Mezi nimi Viktor Jeschek se svou přítelkyní, tehdy jednadvacetiletou Antonií Lorenzovou z brněnských Husovic. Ta už měla za sebou spolupráci na objevu Nové Kateřinské jeskyně a pravděpodobně i jeskyně Punkevní. Ale že se účastnila i vytahování sebevraha z Macochy, to jsem až do nedávna netušil.

Tonička se v lednu 1911 s Viktorem Jeschkem zasnoubila a 29. srpna se vzali v zábrdovickém kostele v Brně. Její krátký život ukončily na samém začátku roku 1914 souchotiny. Její ostatky se snad ještě nachází kdesi pod trávníkem již zrušeného husovického hřbitova, dnes parku Marie Restituty.

Třetí událost je tak zoufale tragická, že se jí ani nechce věřit.
6. července 1913 přišlo k Macoše šestnácti-sedmnáctileté děvče. Dívka, dle svědků neobyčejně krásná, se celé nedělní odpoledne a následující dny zdržovala v blízkosti propasti. Filomenka Novotná pocházející z Houska, odešla z domova bez rozloučení. Až od Macochy poslala dopis, že nešťastná láska ji zbavila vůle k životu. Procházela se mezi útulnou a horním můstkem, stále častěji postávala u zábradlí a dívala se dolů. Nájemci útulny Hrozinkovi to už přišlo podivné a dal se s ní do hovoru. Něco málo mu řekla, ale pak odběhla do lesa. Plačíc se zase vrátila a znovu k zábradlí. Večer však zase pro změnu působila zcela klidně. Dvě noci přespala v boudě vedle útulny a ráno vždy zase v slzách u zábradlí. A nikdo nic neudělal! Nikdo ji nevzal za ruku a neodvedl do bezpečí, pryč od propasti. To už však dostal její otec osudný dopis a ihned vyrazil na Macochu. Nejprve zašel do útulny, ale tam ji nenalezl. Teprve pak si jí všimnul mezi lidmi venku.

K zápisu o Filomenčině úmrtí jsem pro přehlednost připojil záhlaví listu. (Ještě, že mám přítele, který se vyzná v hledání v matrikách).

„Jejich zraky se na chvíli setkaly. Jediný výkřik by možná zachránil vše, ale tu najednou došlo k strašlivému výjevu. Děvče jako beze smyslů předběhlo otce a už stálo u zábradlí. Otec bez rozmyšlení vrhl se za dcerou, ale ta se náhle obrátila, usmála se a vyšvihnuvši se na zábradlí, převrátila se do propasti. Otec mocným skokem přirazil celým tělem na zábradlí, aby své dítě zachytil, ale bylo pozdě. Sotva metr od jeho ruky mihly se prsty vztažených rukou dívčiny, jež letěla do hlubiny.“
Lidové noviny - 1913

A to vše se odehrálo před výpravou školaček z Velkého Meziříčí a zapříčinilo nesmírnou paniku před útulnou. Byl to patrně poslední případ, kdy bylo nutno mrtvé tělo vytahovat z propasti. Dělníci už tehdy pracovali na propojení s Punkevní jeskyní…

Čtvrtý případ má právě s otevřením Macochy turistům přímou souvislost. V pondělí 20. července 1914 zde skončil svůj život devatenáctiletý Ferdinand Šarman z Holešína a stal se prvním a jediným sebevrahem, který 138 m dlouhý pád přežil i když ne na dlouho. Mladý muž se kolem třetí hodiny odpoledne rozběhl proti zábradlí, přeskočil je a zmizel skupině šokovaných turistů před útulnou z očí.

Dno Macochy v r. 1914. (MZM Brno, fotoarchiv Karla Absolona)

Z jeskyně se tehdy nechodilo přímo na vyhlídkovou plošinu v propasti jako dnes, ale komplikovanějším způsobem. Průkopem se vstupovalo do zadní části Trámové jeskyně, po schodišti nahoru k jejímu vchodu nad úrovní dna Macochy, po dalším schodišti dolů, přes můstek se překročila Punkva mezi oběma jezírky a pak teprve vzhůru na plošinu. A na cestě byla výprava turistů před případným padajícím kamením místy chráněna sloupky s baldachýnem drátěného pletiva nahoře. A právě sem Šarman dopadl. Konstrukce se nárazem zhroutila a pád těla zbrzdila. Sebevrah vyváznul jen se zlomenou nohou, ale s těžkými vnitřními zraněními. To vše v čase, kdy z jeskyně vycházela skupina vyděšených návštěvníků. Ti však neztratili rozvahu, náhodou přítomný lékárník poskytnul první pomoc a na improvizovaných nosítkách zraněného, který trpce litoval svého činu, vynesli ven a vezli do nemocnice. U Skalního mlýna však zraněný začal křičet nesnesitelnou bolestí, prosit aby ho někdo raději zastřelil a u Starohraběcí huti zemřel.
Zůstal po něm dopis na rozloučenou, adresovaný redakci novin, ve kterém vysvětluje svůj čin: „Macocho, Macocho, co to děláš, že mladé lidi k sobě voláš, v hlubině pochováváš… Sbohem světe krásný, jako hromosvod táhne mne Macocha…“  
Lidové noviny - 1914

Šarman totiž chodil s dcerou místního lékaře a jeho žena mu patrně dala najevo, že si svého zetě představuje lépe finančně zajištěného. Navíc se značně zmateně zmiňuje o důvěrném vztahu se svým kamarádem. Redakce zbytek dopisu označila za nevhodný k zveřejnění.

„Rok co rok přibývá samovražd ve velkých městech. Jestli letos v Brně na tisíc obyvatelů připadají tři samovraždy, kdežto před 10 léty sotva jedna, kolik jich připadne za 10 let? Duch svobody rozepjal křídla příliš široko, až do nejtajnějších hlubin člověka. Odtud vynesl vášně, dal jim plnou svobodu - za to sklízíme nyní…“
Hlas - 1882

Vyzdvižení ostatků sebevraha ze dna Macochy v roce 2013 (Miroslav Homola - Právo)

Důvody sebevražd se od časů Rakousko - Uherska do dneška příliš nezměnily. Nešťastná láska, existenční potíže, nemoc. A těžká deprese, která zabrání problémy řešit. Macocha je k sobě stále láká a oni přicházejí během dne, jako v uvedených případech, ale častěji navečer, aby jim nadcházející tma dodala odvahy. Propast jim pak nabídne rychlé vyřešení jejich trápení. Zamlčí, že jim poskytne pět nekonečných vteřin, než se jejich tělo roztříští o kameny, kdy budou litovat svého rozhodnutí, ale už je nebudou moci změnit. Na první pohled je nerozpoznáme. Křičí o pomoc, ale my je neslyšíme, v očích mají zoufalství, které nevidíme. Třicítka mrtvých v Macoše za posledních deset let. Za každým je rodinná tragédie a přitom snad stačilo málo a neštěstí se možná dalo zabránit.
V uvedené době si podle údajů ČSÚ vzalo v Jihomoravském kraji dobrovolně život asi 1 500 a v celé republice na 14 000 sebevrahů…

Horní můstek Macochy - místo romantických výhledů i tragických rozhodnutí …

Vladimír Šebeček 2023