Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839

"Dolů Svitavou mezi dvojím pohořím ubírali jsme se k „Býčí skále", pěknými krajinkami jdouce, obdivovali jsme mnoholičné krásy přírody. Z dálky jsme na mne již kynula ohromná skála, ku níž to jsme putovali; zdáloť se nám, jako by ona zamezovala rozkošnou táhlou dojímavou dolinkou a přiblivše se něco k místu, nalezli jsme hotových průvodčích, jenž nás ozbrojení třískami plápolajícími vevedli do jeskyně, jmenované „Býčí skála". Bylať to téměř celá veliká rodina, jenž se s námi do chladné, temné, mokré, dlouhé jeskyně ubírala. Dlouho jsme šli, co já nemohl jsem rozeznati ničeho; jako noc černá díra tato budila ve mne myšlenky podivné. Pět set neb i více kroků jsme šli a nalezli jsme se na konci při malém „rybníku". Za rybníkem ale tím opět otevírala strašnou svou tlamu černá díra; křičíce do ní, znamenali jsme, že v nesmírnou dalekost se díra ta táhnouti musí. Bylyť již také zkoušky učiněny, zdali by se bytost její vypátrati a vyzkoušeti nedala; nebo k jistým resultátům poskytoval naděje dosti hluboký rybník, nímž by se do vnitřku plaviti dalo. Avšak vše nadarmo, nebo sotva že se asi patnácté kroků a s loďkou proniklo v jeskyni, tu ohromná skála zamezuje další průchod. S obou stran jsou malé mezery, nimiž ale naskrze projíti nelze.

Dlevše tu po delší čas, rozhleděli jsme se tak, že jsme mohli rozeznati předměty tu patrné, zvláště pak vysokost nesmírnou, - na způsob ohromného komína černou a do výšky vstupující -, kterou žena vycházející do možné výše jiskřící a plápolavou třískou ozářovala. Byloť to neméně hrůzostrašné,  než zanímavé podívání. Hubená, nečistě oblečená, obstaralá, vlasů nevkusně rozcuchaných žena drápala se po skalách sem a tam visících a již již zřítiti se strojících do strmé výšiny, rozháněním pak a šermováním jiskřící a plápolavé třísky ozařovala i svou i jeskyně vysokotáhlé podobu. Černé skály jako čarodějné stráže vyzéraly z boků, tajemná tma, probleskovaná až v nejzazší vysokost hořící rozcapatěnou třískou, podoba ozařené nevkusné ženštiny - toto všecko snesené ve střediště obrazotvornosti vtisklo poetický obraz v duši mou. Byltě to byronistický sestavený výtvor a výjev; a já se přiznám, že to mojí náklonnosti hovělo. Rozvlněná mysl takovýmto obrazem vyvádí nás výše, než jest hrůzotvorná poesie, jak se mnozí domnívají. Ze tmavých situací skutečného i vymyšleného světa vyluzuje vidina rozjařená nové výsluní duševního života - na němž se duch živý rozehřívá, duše smadá slastí opájí.

Třísky naše již dohořívaly, my pročež zpátkem se ubírati přinuceni byli. Jeskyně tato jest místy nízká, z větší ale části možno člověku třebas i vyšší postavy rovno kráčeti. Na jednich místech kapká ze skal kamenné mléko, stalaktites zvané. Jméno Býčí skála jest jí dáno odtud, že prý se kdysi s vrcholku jejího býk zřítil a roztříštil. Okolí a krajinka tato jest rozkošná.

Odměnivše průvodčím našim jejich unuvání, ubírali jsme se horami a lesy k Blansku".