Prolog: Slovo objev je pro jeskyňáře magické. Je v něm ukryt celý svět, a to nejen ten podzemní. Mnozí mí kolegové ze skupiny jezdí do Moravského krasu velkou část svého dospěláckého života a mnozí se začali motat kolem děr ještě jako prťata. V jeskyních strávili dny, měsíce a snad i roky. Tento divný svět krasových subkultur buď zcela odmítnete jako divný, nebezpečný a neskonale špinavý, nebo si jej oblíbíte jako drogu a jeho neustálé a opakované prožívání si už nenecháte unikat. Úhlovým bodem takového života je nesporně živý a neskonale krásný a nekončící proces, objevování. Ovšem pomyslnou tečkou za objevováním je ten démon neočekávaného, nepředstavitelného a tak vzácného, pan objev.

Zaujetí: Jednoho listopadového víkendu loňského roku jsem seděl na boudě a vedly se řeči o všem možném. Když se to tady rozjede, tak se semele všechno. Není vědního oboru, společenského tématu či kuriozity, která dříve nebo později není v placu. Osobně mám nejraději řeči o naší jeskyni. Hypotézy, staré příběhy, nadějná místa na plavení, nápady. To hnedle našpízuju uši a snažím se všecko zapamatovat. Nikdy se neříká totéž, vždy něco nového vyjde napovrch a zdá se jako by jsme hovořili skoro o jiné jeskyni. Teploty už klesaly hodně k nule, listí padalo už taky z dubu a Werner příjemně hřál. Tyhle kamna jsou tak dobrý, že po nich určitě pojmenuju nějaký další objev. Došla řeč na Chodbičku v Halštatu. Pro nedomácí, Halštat je domácí jméno pro Předsíň. To je to slavné místo s Wanklovým nálezem. Není cesty do jeskyně, aby tudy člověk neprošel. Poslední roky se bádalo daleko od vchodu, nejblíže tak u Šenkova sifonu a většinou ještě mnohem dále. Kóta, Hlinité a nebo Májové jeskyně. 

Rozhodnutí: V Chodbičce začal kopat tak na konci října Smejkalík, řeklo se do placu. V Chodbičce? Zbystřil jsem a začal jsem se nenápadně vyptávat. S kým kope? Zatím sám. Odpověděl Svozil. Smejky na chatě pobývá přes týden a do jeskyně chodí často a rád. Co dělá, v tom je prostě dobrej. Mě se věci musí zalíbit na první pohled, jinak z toho většinou nic není. V hlavě se mi honil nápad už delší dobu, ale teď dozrál. Smejky nepracuje o víkendech a mě by se ty všední dny taky líbily. Ono se tady na boudě o víkendech debatuje až moc a bádat se nechodí. Pronesl jsem, že bych se jako připojil a Smejkymu pomohl. Kopání se na Býčině už moc neprovozuje, ale tady ve předu se to jinak přes zimní sezónou nedá. Netopýři se už stěhují. Svozil pronesl, že je to velice významné místo v jeskyni a mělo by se tady pracovat. Náš severní pól se jmenoval dóm Ticha. Naše nová terra inkognita. Jeho zcela přesná poloha není známa. Nachází se mezi dvěma sifony na Jedovnickém potoku a byl navštíven jen potápěči. Před nedávnem se prokázalo, že přesná poloha Staré Býčí skály a Barové jeskyně vůči sobě není dobře provedena a Svozil seriózně pronesl, že dóm Ticha musí být k Předsíni mnohem blíže, než se vždy předpokládalo. Působilo to jako magnet, jako bychom tam už stáli. 

Středy: Domluvili jsme se ze Smejkym a začali jsme kopat v Chodbičce ve středu. Jezdila se mnou Zuzka. Nejdříve jsme tak byli tři. Chodbička je ideální chodba na kopání. Má průměr asi 80 cm a kruhový průřez s vybouleným stropním korýtkem, dokonalý sněhulák bez hlavy. Převzali jsme čelbu v délce 34 m od ústí do Předsíně. Ta chodba se klikatila přímo na Sever na dóm Ticha a to nás povzbuzovalo. Hlavní význam Chodbičky tkví v tom, že ve stropním korytě jsou říční kulmy a její horizontální průběh na potoční větev je tím nesporná. Příští tři měsíce bylo slovo Chodbička vysloveno nespočetněkrát. Co všechny udivovalo, byl fakt, že neustále stoupala. Později se ukázalo, že na 40 délkových metrech to bylo už deset výškových. Takže 20 metrů nad dnešním potokem. To už nebylo samo sebou. Naučil jsem se kopat a kolena dostávaly zabrat. Po měsíci se mi už udělaly mozoly a přestalo to bolet. Nejdříve jsem vystužoval kolena vlepenou hadicí typu B, což dlouho nevydrželo a nakonec se mi overal tak rozedral, že jsem to prostě ignoroval. Většinu prací jsem tu strávil téměř na holých kolenou. Doslova svatá práce. Naučili jsme se efektivně tahat materiál ven z Chodbičky. Sypali jsme jej na beton v Předsíni. Padesátilitrový barel, rozřezaný na půl se ukázal jako ideální, dolů to bylo z kopce, tak jsme si ustavili osobní normu, která se nakonec více méně dodržovala až do konce. Ve třech jsme postupovali asi 1 m dopředu za středeční akci a vytahali kolem 30 lóden. Ne ale méně. Ve středu to šlo po práci velmi rychle. Na vlak 16.30 hod. z Hlaváku do Adamova, přípoj do Josefova, náš vývěr, chata, zatopit, do overalu, do Chodbičky, za dvě hodiny metr dopředu, jedno pivo a pak rychle do postele. Ráno v 5.15 hod. vstát a do Brna. Pro mne to bylo ve čtvrtek v práci někdy doslova peklo, zavíraly se mi oči a těšil jsem se na postel.

Na Bělehrad: K mému velkému potěšení se akce ujala. Vše vycházelo. Postupovali jsme o metr, někdy jsme jeli se Zuzkou i o víkendu a udělali druhý. To s námi šel pak někdo z chaty. Smejky je strašnej tahoun, lítal s lódnama v Chodbičce neskutečně. Nakonec jsem se to naučil taky, ale na něj stejně nikdo nemá. Zuzka, to tintítko, tahala lódenky neskutečně obratně. Stala se nejvíce pracující ženou na tomto pracovišti. Místo se zavedlo, hodně se o něm mluvilo a všichni plaviči nás začali nazývat kopáči. Na Býčině název tak trochu zapomenutý. Vzpomínám si, že ty první středy jsme tam byli sami a kromě nás tam nikdo v týdnu nepracoval. To se ale začalo očividně měnit. My se Zuzkou jsme si pochvalovali jeden fakt, že díky akcím uprostřed týdne se nám úplně změnil životní režim. Najednou jsme nebyli fixováni na víkendy a ty jsme mohli v klidu v duši vypustit. Ono se tam té práce až tak moc neudělalo. Postupně se stahovali ve středu na chatu další lidé. Plaviči chodili na Floridu a Honza Wolf začal pravidelně kutat ve svém revíru. Hlavním bádacím dnem byla najednou středa. Super. Kdo ale nechyběl nikdy byl Svozil. Přišel za námi na chatu vždy. Hodně pracoval mimo jeskyni a byl někdy hrozně unavený. Sem chodil ale očividně rád.

Vánoce: Na přelomu listopadu a prosince se bádalo hodně. Kolbi, Igor, Kwak, Radar, Mirek či Hulda byli lídry plavičů a v tu dobu ověřovali nadějnou cestu někam do neznáma na Tři kotle z prostoru Písečného dómu. Jednoho prosincového víkendu přišel Igor s nápadem jeskyňářského vánočního týdne. Možná jej vymyslel někdo jiný, ale dozajista Igor jej nejvíce propagoval. Na nástěnku vyvěsil rozpisy na tři pracoviště na sedm dnů. Dvě plavicí v Mapě republiky a v Májovkách a jedno kopací v Chodbičce. Týden nastal už na štědrý den a se Zuzkou jsme vyjeli v 1.30 hod. po Štědrém dnu s Ivetou. Chata byla plná a první pracovní den začínal zítra, pardon dnes. Smejky tu nebyl, odjel lézt do Španělska a vracel se až 18.1. Tak jsem se nechtěně vedoucím pracoviště stal já. Chodili jsme na 2 směny, asi tak kolem poledne a pak ještě kolem osmé večer. Dělalo se tak vždy 2-3 hodiny. V té době měla chodbička přes 40 metrů. Jako velmi praktická se ukázala skutečnost, že pracoviště nebylo daleko od chaty. Odejít na záchod, či se napít nebylo nijak problematické a mnohdy se stalo, že lidé se taky na pracoviště vraceli. To byla novinka, kterou jsme v jeskyni už dlouho nezažili. Luxus! Asi i tento fakt nakonec zapříčinil, že se zde udělalo o jeskyňářském týdnu strašně hodně práce. Vystřídalo se zde 16 lidí, z toho mnozí opakovaně. Sám jsem byl přítomen na deseti z 11 akcí, Zuzka 9 a Bára 6. Mnozí přišli jen jednou či dvakrát, ale dohromady to strašně pomohlo. Splnil se můj předpoklad, že na Vánoce přijede hodně lidí, kteří sem tak často nejezdí a budou chtít pracovat. Kopací, suché místo blízko vchodu zabralo. Jako člověk s vynikajícím tahem na branku se ukázala Ivana, nejenže chodila kopat, ale hlavně asi odvezla a uložila nejvíce vytahaného materiálu pod betony v Halštatu a v Německé štole. Vození koleček si dala doslova příkazem. Vytvořili jsme tak záměrně bezpečnou podlahu ve štole pro jarní provádění. Postup o 7 metrů za Vánoce. Zdálo by se to možná málo, ale vkopali jsme se do malého dómku a objem hlíny narostl. Výsledek 278 lóden! předčilo všechna má očekávání. Splněno. Silvestr jsem strávil na čelbě. Všichni už juchali v Předsíni a my s Jirkou vyšli jako kosmonauti z vesmíru z Chodbičky do Halštatu 0.15 hod. na Nový rok. Vkopali jsme se do druhého dómku a měli jsme toužebně hledaný přepad pro letní plavení. Klesali jsme už 3 metry. V té době se nám zdálo, že jsme úkol splnili, ale vše mělo být úplně jinak. 

Signály: Na co si z těch tří kopacích měsíců vzpomínám velmi silně byly signály blížícího se objevu. Bylo jasné, že se něco před námi děje. Nebylo akce, aby nás něco nepřekvapilo. Chodba se točila jednou doprava a jednou doleva. Nejdříve šla prudce nahoru, pak zase mírně dolů a nakonec v lednu a únoru ostře nahoru. Výlez byl 14.2. zcela symbolický, tedy jako z kanálu na ulici. Na počátku Vánoc ve 40 metrech jsme byli vzdušnou čarou tak 4 m od objevu, ale čekala nás předpisová motoristická šikana až do 58 metru. Jednou se objevily volně ložené kameny, které měly signalizovat objev, poznamenal Svozil, jindy se objevily slepené kulmákové koule, ty by se měly tvořit někde pod komínem, poznamenal Aleš. Kulmáky se zvětšovaly. Z miniaturních už měly ty na čelbě 4 cm. Pesimisté předpokládali studnu a nebo komín na cestě. Ale ty kulmáky! Velké zaujetí o Chodbičku jsem pozoroval zejména na Svozilovi. Dokázal vždy předpovědět, co se stane a ono se to taky příště stalo. Při návratu jsme vše popsali a vedla se debata. Dóm Ticha někde před námi. Chodbička ale nevedla na sever a po novém roce se stočila nejen na západ, ale i zpět k severu a k tomu ještě ostře nahoru! Do svahu? U stropu se pravidelně objevovaly volné kaverny a měly jsme pocit, že se objevuje průvan. Větrák, který mísil vzduch na čelbě ještě v prosinci se už nezapínal, nebyl najednou potřeba.

Chodbička je nás všech: Objevily se strategické posily. David. Jeho zaujetí Chodbičkou bylo a zůstalo neskutečné. Bral nás z Brna autem. Někdy jsme se vrátili opět ve středu a někdo postoupil o veliký kus o víkendu, četli jsme z knihy. Chodila Zuzka, Bára, David, Smejky, Ivana, dokonce i Svozil, Igor a přidal se i Radim a zahraniční host Franci Musil. Ve druhém dómku po zásahu Jury Svozila jsme se obrátili z východu na západ. Znovu se objevilo korýtko a šlo se po něm. Byli jsme v padesáti metrech. Při práci byla dobrá nálada a všichni se střídali na čelbě. Razil jsem heslo, že ten kdo tam ještě nebyl, musí na čelbu. A tak se lidi rádi vraceli. Zajít se podívat na čelbu bylo rajcovní, většinu těch posledních akcí jsem tahal poslední dolní úsek. Někdy jsem se tam dostal až za týden a o víkendu někdo ještě posunul čelbu. Vždy to bylo jinak. Točilo se to. Objevily se sintrové a nickamínkové desky! A stoupá to ostře nahoru! Byl počátek února. Blížila se výročka. V duchu jsem si pohrával s myšlenkou, že tam něco volnýho bude a nebude to malý. V té době se moc neplavilo a Chodbička byla naším stěžejním pracovištěm. Do výročky se ale nic objevit nestihlo. Tedy pardon kromě cenného faktu, že toto pracoviště zaktivizovalo mnoho lidí pro jeden cíl!
Výročka, jeskyňářský ples a Sv. Valentýn: Výroční členská schůze. Vrchol roku. Dlouho očekávané setkání. Bilancování, hlasování, emoce, guláš a zábava. U Farlíků bylo plno. Jsem tu teprve potřetí, ale ty lidi už znám. Nakonec jsme se nepohádali. Předseda nesl řeč a Chodbička z toho vyšla dobře. No ono to bylo tak trochu jako pochválení za pilný sběr kaštanů. Ale ne. Práce došly uznání, stydně jsem klopil zrak. Předsedův hlas hřmotně přivedl schůzi ke konci. U baru se ještě před odjezdem projevoval bohatýrsky Kolbi, klopil do nás panáky a jeho čas měl ještě nadejít. Zítra je navíc ve Sloupu jeskyňářský ples a bude to náročný a dlouhý víkend. Jak se řeklo, bylo také vykonáno!  

Den D mínus 1: Na chatě bylo plno. Hodně lidí jelo domů, ale takových 25 kousků se tu sešlo. Werner hřál. Noc byla věnována juchání a veselí. A že se to povedlo! Že Kolbi? Karel Kosina se mě optal, jdeš? Mix v hlavě, zábava, zítra dlouhej den. Doprčic, ty sintry! Karlovi se nedá nic odepřít. Moravští Slováci by vůbec měli být více doceněni. Minimálně jako léčitelé světa. Jdeme. Upřené zraky na nás, ale nikdo se nepřidal. Ani Staňa ne. Veselí na boudě vzrůstalo, ale zatím to vypadalo jako dobře rozjetý maturitní večírek. Nikoliv jako brazilský karneval po půlnoci. Vrátili jsme se asi za dvě hodiny. Veselí přerostlo v bujarou zábavu nevídaných rozměrů. Ale zpět k akci. S Karlem jsme kopali téměř nahoru. Začaly na nás padat na čelbě sintrové desky, obdivovali jsme krásné náteky na plotnách a ty nejkrásnější jsme odkládali stranou. Kameny polité sintrem. Protože jsme byli jenom dva, dovolili jsme si malý přepych. Netahali jsme lódny ven a jen jsme hlínu ukládali po stranách chodby. Postoupili jsme přes metr. Ale pak překvapivě přišla Zuzka a Bára a tahaly odvalovaný materiál do prvního dómku. Tím nám moc pomohly. Šli jsme na čelbě ostře vzhůru a začala se nás zmocňovat objevitelská touha. S Karlem jsme si přiznali, že to byla jedna z nejlepších pracovních akcí, co jsme kdy zažili. Odcházel jsem poslední. Byl jsem nalezený ve vertikálním komínku a nade mnou byl zával z rozlámaných sintrových desek a kamenů. Vše leželo už jen v jemném písečku! Velikost kulmáků vzrostla na 10 cm!!! Co to proboha přineslo, potok! Kulmáky byly naskládány vzorně jeden na druhém po směru toku severo-jižním směrem. Prokopali jsme se přes tuto souvislou vrstvu do jemného písku se sintrovými deskami. Nebylo mi tam nakonec až tak moc příjemně, měl jsem obavu, že se to na mě vysype. Přišla Karlova osudová věta. Jdeme na chatu. Nechtěl jsem původně odejít, ale v duchu zítra je taky den, jsme odešli. Od objevu nás v té chvíli dělily decimetry! Tak se to mělo stát. Vzali jsme krásné úlovky desek na chatu a já si nacpal ty největší kulmáky do kapsy.

Finiš do nebe: Karneval vrcholil a hlavní tanečnicí se stal Kolbi. Následovala koupel ve vývěru několika obnažených kolegů, poslední šli spát nad ránem. Naše trofeje vzbudily velkou pozornost a to, že stojíme před objevem bylo jasné. Zítra tedy. Super večer. Stalo se toho hodně a spalo se dobře. Kopat se nešlo ani dopoledne, ani po obědě. Měl totiž nastat jeskyňářský ples. Na ten jsem chtěl jít a slíbil jsem to dokonce Zuzce, takže nejít by bylo blbý. Karel měl na rtech blažený úsměv a jeho odhodlání k dnešní akci bylo nezdolné. Váhal jsem. Dokonce jsem sám sebe ubezpečil, že na ples nepůjdu. Ty desky na stole. Svozil se zeptal. Je tam jemný píseček. Je! Odpověděl jsem. Tak to jste v objevu. Hamlet v hlavě. Jít nebo nejít. Zuzka seděla naproti, říkala, že můžu jít klidně kopat, že jí to nevadí. Rozhodl jsem se na ples jít. Znám ji, asi by jí to mrzelo. Kluci se oblíkali do Chodbičky. Šli Karel Kosina, Honza Vašík a Petr Kaplan. Dva z nich tam ještě nekopali. Čekali jsme na odvoz do Sloupu. Svézt nás měl Předseda. Jak příslovečné od někoho, kdo se jmenuje Svozil. Chlapi šli a já věděl, že to spadne, ale nijak mě to nemrzelo. Jel jsem tedy plesat. Je to přece nás všech. Do knihy jsem je ještě napsal. „Tak jdou kluci na objev. Kupředu!“ Po návratu tam byl už dlouhý zápis o objevu. Odcházeli před půl sedmou. Trvalo to 20 minut a slůj se otevřela. My to ale nevěděli. To až o něco později. 

Objev na jeskyňářském plese: Cesta do Sloupu je dlouhá. Symbolicky nás tři, aktivní kopáče, vezl pozdější majitel objevu. Duchem jsem tam byl s nimi, ale zároveň jsem se těšil na rum. Mám docela rád ironii. Na plese bylo poněkud mrtvo. Předkapela hrála, nikdo netančil. Trochu jsem se cítil jako v raném Formanově filmu. Jirka nás tam zanechal. Něco jsme popili a pojedli. Do hodiny se Předseda vrátil. Vcházel pomalu do sálu a šinul si to k nám. Stoupl si před nás a obřadně pronesl: „Tak máme úplně novou jeskyni. Má to asi 150 metrů a je to plný výzdoby. Chodili v tom hodinu“. Mluvil ke mně. Nevěřil jsem, okamžitě vytočil číslo na objevitele a podal mi mobil. V kostce a přesvědčivě vše s emocionálně vyloženými detaily potvrdili. Bylo to jasné. Zatl jsem pěsti a začal jsem se chovat jako při naganském finálovém gólu. Směsice radosti, překvapení, vzrušení a emocí se mi rozlévaly po těle. Zapili jsme to a pochopitelně se hned pochlubili komu to jen šlo. Rumy padaly jeden za druhým, ale popravdě moc jsem si ten ples neužil. Byl jsem jak na trní. Odjeli jsme brzo. Před odjezdem jsme se Zuzkou řekli obřadně Svozilovi, jakože mu věnujeme pojmenování jeskyně, za odměnu a za vedení. 

Pan Kaplan kázal o objevu: Na chatě byla objevitelská nálada. Hrnul jsem se k objevitelům. Kdo do toho vlezl první? Honza Vašík. Mlčel a byl červeňoučký jako septimán před vykřičeným domem. Karel na mě pronesl. To sis to mohl zajít objevit a pak jet na ples. Stihl bys obojí. Připíjelo se. Sedl jsem si vedle objevitelů a hlavní řeč nesl Petr Kaplan. Kázal krásně. Při provádění o magdalénských lovcích jsem v květnu přednášel o tom, jak byl pro skupinu důležitý vypravěč. Četl jsem to v knize. No a teď, byl jsem u toho. Dokonce jsem byl rád, že tam byl Petr a ne já. Já bych to asi řekl jen jednou, ale on to vykládal znovu a znovu a vůbec to nevadilo. Objev!!! Velký, zdobený. Slova: nevěděli jsme kudy se vydat, velké křižovatky, má to pokračování, výzdoba je úplně všude, není kam šlápnout, chodili jsme v ponožkách, nás uzemňovaly. Superlativy lítaly vzduchem. Po vymluveném Kaplanovi si nakonec vzal slovo hlavně Vlasta. Kopat nebyl, ale co. Měl epochální vize o dokumentaci do konce života. Hlavně nejdřív dokumentace. Přehánělo se, ale vše to bylo krásné, emocionální a nadčasové. Trápila mě ta výzdoba, že se to pošlape. Nejen já jsem přijel z plesu s tím, že tam půjdeme, vlastně se kolegiálně čekalo na nás. Zase mě dost chválili, jakože je to hlavně moje zásluha. To pro útěchu, že jsem u toho jakože nebyl. A já myslel hlavně na Smejkyho. Ten přišel o všechno. Ještě mi psal před víkendem. Kdybychom jako něco objevili, tak ať tam nelezeme a počkáme na něho. Ale tady se valila kola dál. Nakonec se stalo něco úžasného. Nešel tam nikdo. Jirka se ukázal jako správný Předseda. Vystřízlivíme a zítra se tam zajdeme podívat. Tak i bylo. Docela se mi za objev ulevilo, že se to nepošlape. Petr Kaplan to během večera vylíčil tak sugestivně, že jsem měl pocit, jakoby jsem tam vlastně už byl.

Exkurze do naší jeskyně: Objevitelé odjeli jako první. Pronesli něco v tom smyslu, že už jako nemá smyl dál bádat. Nic už nikdy nenajdou a že je to vrchol jejich jeskyňaření. Mě potěšil Karel, mezi čtyřma očima pronesl něco moc krásného. Už si to nepamatuju, ale ten motiv potom rozvedl v publikovaném příspěvku Splněný sen. Byla jedna hodina a všichni se už těšili na objev. Volalo se ke Svozilům. Ti tu byli za chvíli. Předseda si vzal řeč. Zhodnotil situaci a objev shledal jako závažný. Právo pojmenování vrátil do rukou Zuzky a dal ji na to jeden týden. Pak jsme se rozdělili do skupin a odcházeli jsme do objevu. Dohodnuto bylo jen rozhlédnutí z místa výlezu. Celé projití jsme si zakázali. Natáhli jsme do objevu prodlužovačku a donesli halogen. Nová jeskyně se rozzářila. Byla nádherná, za mnou šel David, Luboš, Zuzka a Bára. Při cestě zpět jsem potkal šíleného reportéra Vlastu a začala objevitelská dokumentace. V neděli jsem se jako první vrátil na chatu. Jirka Svozil se mě hnedle zeptal. A kam to vlastně vede. Šel jsem k mapě a myslím, že jako prvnímu mně došlo, že Kaplanovo líčení mělo jednu faktografickou chybu. Protože kluci byli kromě Karla na pracovišti poprvé a ten konec Chodbičky je hodně točitý, vložili novou jeskyni do mapy asi o 90° chybně. Směřovala skutečně ne v ose Z-V, ale S-J. A to je přece na pól, na dóm Ticha. A pokud jsme si představili ty desítky metrů dopředu. Museli jsme ho již délkově v podstatě dosáhnout. Nicméně Předseda pronesl: „Myslel jsem si to, nějak mě to neštymulovalo, takhle to dává smysl“. Tak alespoň na mne něco zbylo. Nakonec jsem byl ještě dvakrát pracovat v Chodbičce, aniž bych se do objevu podíval. Taky proč. Tajemství je nejrajcovnější, když se uchová. Prošel jsem jej se Zuzkou, Bárou a Předsedou za 14 dní. Bylo to krásné. Nejkrásnější. S potěšením jsem konstatoval, že objevitelský tým se až tak v rozměrech nespletl. 130-150 m je klidně reálné číslo.  

Epilog: Vymýšleli jsme se Zuzkou jméno. Spontánní návrhy o víkendu padaly na Výroční, Plesovou nebo Valentýnskou. My jsme měli ale na jazyku jiný název. Líbilo by se nám jméno méně neutrální. Mysleli jsme na našeho Předsedu. Svozilova jeskyně. Jméno Svozilka nakonec vyřkla Zuzka. Připadá mě to výstižné, je to po něm, ale je to feminimum. Vony ty ženský k němu nějak patří. Zavolal jsem to jenom Smejkymu a ten souhlasil. V pátek jsme jeli na Býčinu jméno vyhlásit a předat. Ujištění, že by to mělo být pojmenováno méně triviálně mě začalo docházet od pondělí. Z hlediska funkce jde přeci o neznámý vývěr a teď ověřený. Původně to byl ale ponor. Ve vývěrové oblasti. Hmm. Jsme toho názoru, že jde o objev důležitý a tak bylo naloženo i s výběrem jména. Bylo by dobré si uvědomit, kdo nám fakticky umožnil díky hydrotěžbě procházet se v objevech příštích desetiletí. Jiří Svozil a zde je poděkování. Jmenuje se Svozilka. Narodila se 14.2. v 18.45 hod. a jde o společný objev celé skupiny. A ne zdaleka poslední: Kdo ji viděl už ví, ale o tom bude až další příběh.