Největší přínos této rozsáhlé diplomové práce tkví v počátečním rozhodnutí, věnovat se archeologickým dokladům dlouhého časového úseku od počátečního rozšíření zemědělství do oblasti střední Evropy (kultura s lineární keramikou, cca 6000 ti. př. n. l.) po dobu stěhování národů (do roku 568 n. l.). Přistupuje nezaujatě k celé krajině, jako zdroji informací, nezaměřuje se pouze na jeskyně, které jsou doposud největším zdrojem poznání archeologie.

Výchozími premisami její práce jsou: Zaměření dosavadního poznání pouze na jeskyně, okolní krajina zůstává nevyhodnocena. Chybí zahrnutí této krajiny do zemědělských, hustě osídlených oblastí. Jeskynní poznání archeologie se téměř výhradně zaměřuje na paleolit (období před příchodem zemědělců). Směry výzkumu teoretické archeologie dnes ale naopak naznačují, že podobné typy "podivné" krajiny jsou velmi významné, dovolují nám poznat chybějící části sídelní krajiny kultur minulosti. Přehlížení nálezů mladších kultur v krasové krajině pro poznání minulosti bylo pro českou archeologii typické. A tak zůstává Moravský kras pro širokou veřejnost především „domovem paleolitických lovců" a nálezu „pohřbu v Býčí skále".

Od devadesátých let se u některých archeologů začaly objevovat práce poukazující po vzoru anglo-amerického směru bádání na významnost "podivných" krajinných celků. Na území Moravy se tak stalo od devadesátých let bádání M. Olivy v oblasti Krumlovského lesa, kde se mu podařilo prokázat největší doly na rohovec v Evropě, které byly paradoxně využívány po dlouhá tisíciletí, a to i v obdobích, kdy namáhavá těžba a výroba nebyla ve vztahu k ekonomickému využití. Vysvětlení podobného "nesmyslného" chování lidí pravěku je nutno hledat v iracionálním světě. Předznamenáme závěry práce S. Ondrouškové právě v tomto směru, která přisoudila podobný význam i krajině Moravského krasu s jeho jeskynními nálezy.

Moravský kras je situován mezi dvěma v pravěku intenzivně osídlenými oblastmi - na jihu Brněnská kotlina, na severu pak Lysická sníženina a Boskovická brázda. Nicméně v samotném Moravském krasu nenacházíme žádné přesvědčivé doklady osídlení oblasti v otevřeném terénu. Jedinou výjimku tvoří kultura s moravskou malovanou keramikou, která osidluje jižní okrajové části. Hlavním pramenem poznání využívání krajiny krasu jsou tedy jeskynní lokality, kterým byla v práci věnována nejvyšší pozornost. Na krajinu Moravského krasu je možné nahlížet ze dvou různých úhlů pohledů - přírodovědný a vizuální. Přírodovědný zahrnuje např. pedologii, hydrologii a je důležitý při zvažování osídlení oblasti. Hranice odpovídá přibližně současné chráněné krajinné oblasti. Naproti tomu vizuální náhled, který S. Ondroušková využívá je nadřazený přírodovědnému, zahrnuje pouze oblast viditelných krasových prvků. Na základě toho je krajina dělena na tři samostatné části - severní (Pustý a Suchý žleb), střední (Josefovské a Křtinské údolí) a jižní systém (údolí Říčky).

Hlavním úkolem práce bylo prostřednictvím artefaktuálních projevů zachytit míru využívání jeskyní Moravského krasu. Jeho intenzita značně kolísá. Vrcholy nastávají v kulturách s lineární keramikou, moravskou malovanou keramikou, únětickou kulturou, vyšší zájem pozorujeme v pozdní době bronzové, který vrcholí ve starší době železné - době halštatské.

Revize nálezů mnoha kultur poukázala na odlišné typy chování lidí v různých obdobích. Zde můžeme očekávat i jiné využívání krajiny. Obecně můžeme říci, že v období neolitu (mladší doba kamenná, cca 6000-4400 př. n. l.) a eneolitu (pozdní doba kamenná 4400-2000 př. n. l.) docházelo k většímu pohybu po krajině. Izolované artefakty nejsou vázány na strmé žleby a širší údolí. Proti tomu v následné době bronzové (2000-800 př. n. l.) a době železné (800-0 př. n. l.) se pohyb omezuje nejspíše pouze na tyto přirozené cesty.

Jindy dochází k soustředění pozornosti jen na některá místa, jiná zůstávají nedotčena. Tak například k velmi intenzivnímu využívání dochází ve starší době bronzové - únětické kultuře (2000-1600 př. n. l.). Podobně jako dříve v neolitu v kultuře s moravskou malovanou keramikou se únětická kultura soustředí do jižního krasového systému, kde se centrem stává jeskyně Pekárna. Po mnohasetletém útlumu se zájem začíná probouzet až v pozdní době bronzové (1000-800 př. n. l.). Zatímco v mladší době bronzové (1300-1000 př. n. l.) se v severním systému objevuje lužická kultura, jež je známá na střední Moravě a v jižním pak velatická, osídluje jižní Moravu. Zdá se, že se významněji nestýkají, v pozdní době bronzové již nacházíme lokality se smíšeným artefakty podolské a slezské kultury, které územně navazují na lužickou a velatickou kulturu. Velmi nápadné jsou podobnosti v artefaktuálních projevech nálezů z jeskyní s blízkými opevněná hradisky Chochola a Brno-Obřany, jež jsou situovány na jižním okraji krasového území. Obecně ale žádné hradiska, která by poukazovala na zdejší mocenská centra, neznáme.

Vrchol využívání jeskyní nastává ve starší době železné - době halštatské, kde jsou opět využívány rovnoměrně jeskyně ve všech třech částech krasu. Lokality na severu jsou nejspíše časově mladší, což by mohlo souviset s postupným pronikáním horákovské kultury (územně navazuje na podolskou kulturu) do platěnického prostředí (územně navazuje na slezskou kulturu). Centrum celé krajiny se stala jeskyně Býčí skála, o které se S. Ondroušková domnívá, že byla využívána v delším časovém úseku pozdní doby bronzové (Barová jeskyně - nedaleko vchodu do Býčí skály) až do doby halštatské (známý bohatý a početný nález halštatského obětiště). Rovnoměrné pokrytí nálezů z mnoha lokalit v době halštatské a existence centrální lokality v Býčí skále je novým typem využívání krasové krajiny pravděpodobně související s počátky jejího využívání pro těžbu železné rudy a tavení železa.

V součinnosti s revizí v depozitářích došlo k vyslovení nových, dosud neznámých poznatků, které významně mění poznání krasové krajiny pravěku. S. Ondroušková se zmiňuje přednostně o třech lokalitách.
Vědecky velmi málo známá jeskyně Výpustek byla nejintenzivněji využívána v neolitu - v období kultury s lineární keramikou. Bylo zde deponováno přes 140 keramických nádob, a zcela nečekaně byl potvrzen jeden pohřeb, velmi pravděpodobně jich bylo na této lokalitě více. Vzhledem k artefaktuálním projevům a nálezové situaci popisované J. Szombathym a J. Wanklem, dospěla S. Ondroušková k vyhodnocení lokality jako svatyně s pohřebištěm. Zachyceno bylo také několik dalších kultur, přičemž nejdůležitější je rozpoznání pozdního stupně doby halštatské (HaD2, 600-550 př. n. l). Jde o jedinou jeskynní lokalitu Moravského krasu této kultury časově shodnou s obětištěm v Býčí skále. Ostatní halštatské nálezy z mnoha jeskyní jsou časově starší (HaC2-HaD1, 700-600 př. n. l.).

V Býčí skále se revizí keramiky podařilo zachytit kromě doby halštatské osm dalších kultur (M. Golec dříve až 11 kultur). Zdůraznit lze jeden keramický fragment, který zachycuje "křížení kultur s lineární keramikou a vypíchanou keramikou", pro nějž se nepodařilo dohledat vůbec žádnou analogii! Významnou okolností je také vyčlenění dvou kompletních nádob bolerázského horizontu (starý/střední eneolit), které byly původně zařazeny do halštatského inventáře a mohou mít souvislost s eneolitickou malbou v Jižní odbočce - jedinou známou pravěkou malbou s jeskyní Moravského krasu. Na stejném místě jeskyně byly nacházeny v polovině 19. století pohřby, které obdobně jako ve Výpustku a Jáchymce mohly náležet období neolitu - kultuře s lineární keramikou. Což by zcela měnilo naše poznání Křtinského a Josefovského údolí v tomto období.

Poslední lokalitou je jeskyně Pekárna, kde se podařilo zachytit kontinuální využívání téměř po několik tisíciletí, od neolitu po středověk. Pekárna je také jedinou jeskynní lokalitou v Moravském krasu, kde se podařilo rozpoznat úpravy terénu, a to hned ve třech obdobích - v neolitu v podobě uměle navršené destrukce, objektu v mladším/středním eneolitu a dvou podélných rýh v době halštatské, do níž zasazené kůly z jeskyně vytvořily uzavřený či opevněný prostor. Přítomnost zbytků stěn - mazanice svědčí o nadzemní stavě před vchodem do jeskyně či větší peci.

V různých obdobích pravěku existovaly na území Moravského krasu centrální jeskyně. Slučují hned několik jevů. Jsou to unikátní lokality svojí podobou či polohou nebo jinými parametry. Nacházíme v nich povětšinou výjimečné nálezy a to obsahem nebo četností artefaktů. Naše komplexní znalosti o krajině a podzemních prostorách jim nemohou upřít kultovní význam. V okolí těchto center (primární důvod návštěvy krasové krajiny) se zpravidla vytváří skupina menších lokalit s chudším inventářem („festivalový efekt" - souvisí to s funkcemi jednotlivých míst, odpadky se při pořádání festivalu kupí nejintenzivněji jen na určitých místech, pod podiem, ve stanovém městečku, na nádraží apod., jinde jsou jen náhodně nebo vůbec). S. Ondroušková se domnívá, že tyto lokality vznikají sekundárně v souvislosti s aktivitami centrálních jeskyní. Obdobně mohou být jeskyně využívány sekundárně při jiné primární aktivitě - např. těžbě surovin, či existenci opevněného útočiště ad.)

Obecně S. Ondroušková odmítla v práci sídlištní funkci jeskyně, neboť nám schází základní projevy sídlišť, které můžeme pozorovat např. v otevřeném terénu. Zároveň ale nevylučuje, že některé dutiny mohly představovat refugium či některý typ úkrytu, touto činností však nelze vysvětlit celkové množství odpadu zde nalezeného a nálezové situace v ústředních jeskyních.

Po srovnání krasového území Moravského krasu s jinými krasovými oblastmi, zjistíme, že kultura s lineární keramikou je intenzivní ve všech krasových oblastech střední Evropy, v následných obdobích se již intenzita různí. Srovnáme-li však Moravský kras s krajinou Krumlovského lesa, zjistíme, že hlavní výskyty a absence kultur zde jsou ve své podstatě totožné. Využívání jeskyní v období kultury s lineární keramikou snad tedy souvisí s hlubšími - snad globálními příčinami (největší oteplení - teploty na úrovni dnešního Chorvatska), později bychom příčiny využívání jeskyní měly hledat spíše uvnitř společnosti dané kultury (struktura společnosti, organizace výroby, využívání surovin, tradice, náboženství, vztahy k sousedům apod.). Podobně jako u Krumlovského lesa jsme i v Moravském krasu tedy svědky několika tisícileté tradice vázání určité zdánlivě nepraktické činnosti na konkrétní místa v krajině. Jeskyni tedy můžeme označit za určitý druh "archetypu", který plnil především funkci sociální a shromažďovací. Vzhledem k tomu, že v bezprostředním okolí jeskynních lokalit nenacházíme žádné stopy po osídlení, můžeme uvažovat o postupné sakralizaci celé krajiny.

A na závěr zpět do Býčí skály. Co nové poznatky této práce přináší k poznání o halštatské svatyni. Osídlení horákovské kultury zde navazuje na velmi intenzivní předchozí osídlení mladší a pozdní doby bronzové. Krajina je dlouhodobě intenzivně využívána - je známá. Ani s novým poznáním výroby železa se nemění základní struktura krajiny. Neobjevují se nové sídlištní struktury. Býčí skála sice indikuje centrální lokalitu, ale není vůbec jasné, zdali komunita byla místní či využívala vzdálenou jeskyni z centra mimo kras. Na druhé straně bez znalosti býčiskalského obětiště by nejintenzívnějším obdobím využívání jeskyní byla kromě počátku neolitu - kultura s lineární keramikou, starší doba bronzová - únětická kultura či mladší/pozdní doba bronzová - velatická/podolská kultura. Býčí skála je součástí dlouhodobého kontinuálního procesu sakralizace krajiny, která byla návazně vytvářena a udržována po tisíciletí. Fenomén jeskyně, jako stabilní a magnetické místo v krajině podporoval tuto kontinuitu - sakralizace krajiny předků. S. Ondroušková se domnívá, že jde o krajinu dlouhodobě neobydlenou, která osídlení dokonce zakazovala, právě pro svoji sakrální povahu. Tento typ krajiny byl neoddělitelnou součástí života pravěkých kultur, kde se odehrávaly jen určité činnosti nesouvisející primárně s osídlením. Podobná krajina mohla být dokonce i zakázána a absence nálezů nemusejí vždy naznačovat nevýznamnost, ale naopak velký význam pro naše předky.