motto: "Krajina Moravského krasu má velkou moc zachovat stopy minulosti pro budoucnost"

Obr. 1: Cíl první - Vranov: pěší turista, který na počátku 19. století vyšel brzo ráno z Brna, dosáhl během dopoledne poutní místo Vranov (dnes Vranov u Brna) s lichtensteinskou hrobkou. Hrobka s antikizujícím vstupem byla dobudována roku 1821 a na obraze F. Richtera je pěkně zachycena. Turista střetával ve Vranově skupiny poutníků. Kolem kostela se nacházely trhy s jídlem a suvenýry.

Obr. 2: Cíl první - Vranov, lichtensteinská hrobka: podle dobových zpráv turistů, bylo automatické navštívení rodové hrobky lichtensteinů ve Vranově. Ta byla přestavěna v letech 1819-1821. Společně s poutním kostelem byla vstupní bránou do Moravského Švýcarska.

Významnou historickou a krajinnou památkou na bývalém lichtensteinském pozořickém panství je početný okruh romantizujících terénních úprav, doplněný novými stavbami a přestavbami starších objektů. Vznikaly nejpozději od 90. let 18. století a postupně dozněly až ve 20. letech 19. století, za panování bratrů Aloise Josefa (1759-1805) a Jana Josefa (1760-1836) Lichtensteinů, v rozlehlé oblasti mezi dnešním Vranovem u Brna (tehdy Vranovem) a Křtinami. Jak velela tradice tohoto rodu, nejstarší syn měl cílit na vojenskou kariéru a mladší pak měl spravovat a rozhojňovat rozsáhlé rodové statky. Díky Aloisově špatné tělesné konstelaci byly osudy obou chlapců vyměněny. O rok starší Alois se stal zaníceným podporovatelem průmyslu, umění, architektury či vědy a mladší bratr Jan se stal vojákem. Nicméně po nedobrovolném pádu z postu nejvyššího velitele rakouských vojsk po prohrané bitvě u Slavkova v prosinci roku 1805 i on převzal správu rodinného hospodářství po svém předčasně zesnulém bratrovi Aloisovi (březen 1805). Můžeme dokonce říci, že jeho stavební aktivity na pozořickém panství v prostoru dnešního Adamova, byly jedněmi z jeho prvních počinů v nové funkci. Sluší se poznamenat, tyto stavební investice proběhly v době, kdy se po vojenské prohře monarchie nacházela v těžké hospodářské krizi, kupříkladu jižní Morava byla hospodářsky velmi zdecimována. A tak padlo rozhodnutí o zrušení adamovských železáren k 1. září 1806, což bylo v poslední chvíli změněno a výroba pokračovala dále (podrobně Krebs 1976, 129-130). Místní těžký průmysl měl zásadní dopad na celkovou podobu krajiny, čímž se oblast výrazně liší od jiných krajinných projektů.

Obr. 3: Cíl druhý - Kolonáda: pěší turista pokračoval vyprojektovanými lesními cestami k Adamovu. Zde se kochal z vyhlídky Kolonády na údolí Svitavy se zámeckým parkem v Adamově, ten byl dokončený roku 1809.

Obr. 4: Cíl druhý - Kolonáda: byla postavena společně se zámkem v Adamově (dokončen roku 1809). Tvořila s ním pohledovou symbiózu. Dnes již stavba nestojí.

Obr. 5: Cíl druhý - Kolonáda: samotná vyhlídka Kolonáda tvořila z další umělé vyhlídky nad adamovským zámkem  pohledovou symbiózu s romantickou zříceninou na Novém hradě, přebudovanou na rozhlednu. V roce 1828 obě stavby zachytil F. Richter.

Obecně je v České republice znám tzv. Lednicko-valtický areál, který se stal pro svůj půvab ozdobou mezi výletními rezorty Moravy – dnes je dokonce zapsán na listinu památek světového dědictví UNESCO. Již méně se ale ví o dvou dalších podobných krajinných projektech Liechtensteinů – a to v oblasti Vranova u Brna – Křtin a dále u Nových Zámků u Litovle. Vyrůstaly ve stejném období, zejména na počátku 19. století a podílely se na nich identické tvůrčí osoby, jako v oblasti Lednic a Valtic, v Dolním Rakousku v Loosdorfu, nebo dalších lichtensteinských panstvích jižně od Vídně. Pro naše téma je nejvýznamnější osobností této doby – architekt J. Hardtmuth. Rozsáhlé parkové úpravy mezi Vranovem u Brna a Křtinami jsou v četné literatuře jako celek v podstatě neznámé. Doposud lépe známe pouze dílčí části tohoto celku – např. zahradní a parkové úpravy kolem zámku v Adamově. Pro čtenáře tak mohou být následující odstavce nové. Na základě posunů ve výzkumu tak uvádím téma pod novým (navrhovaným) názvem „Vranovsko-křtinský areál“, který lépe vystihuje podstatu mnohem rozsáhlejšího krajinného celku, než doposud odborná veřejnost posuzuje.

Obr. 6: Cíl třetí - adamovský zámek: od Kolonády sestoupil turista do zámeckého parku, prohlédl si zahradu u zámku  a pokračoval k prohlídce adamovských železáren.

Obr. 7: Cíl třetí - adamovský zámek: Dnes je tato stavba jako bývalá "administrativní budova Adastu" zbavena veškerého půvabu. Fotografie jej zachytila v roce 1928 ještě v původním stavu.

Obr. 8: Cíl čtvrtý - adamovské železárny: ze zámecké zahrady a parku přešel turista k prohlídce adamovských železáren, které budily jako něco nezvyklého na počátku 19. století zájem. Raný průmysl se stával oblíbeným předmětem zkoumání měšťanů (obraz je sice datován do roku 1815, budova zámku ale ještě zachycena nebyla, obraz tak může být starší).

Lichtensteinské krajinné aktivity v této oblasti se obecně redukují na výstavbu zámku v Adamově s přilehlou zahradou a parkem. Nejbližší okolí bylo doplněno o vyhlídkovou stavbu – Kolonádu a opět o vyhlídkovou úpravu středověkého Nového hradu. Přístup k němu od adamovského zámku zaujímala obora. Podrobně se těmto stavebním počinům věnovali hned dva autoři, a to dokonce nezávisle na sobě. Nové nezpracované lichtensteinské archiválie publikoval Michal Konečný ve své diplomové práci (Konečný 2007). Za poznáním adamovského zámeckého projektu se vydal také znalec moravských historických zahrad a parků Dušan (Riedl 2009).  Závěry obou autorů jsou velmi podrobné a přehledně seznamují s tématem „adamovské části areálu“. Nicméně ani u jednoho z nich nebyly rozpoznány další územní počiny, které s adamovskými parkovými úpravami tvořily jednotný krajinný celek, a dokonce je časově předcházely – jde o rozsáhlé úpravy v Josefovském a Křtinském údolí (Golec 2013).

Obr. 9: Cíl pátý - Nový hrad: než se pěší turista vydal z Adamova do jeskyní ve Křtinského údolí, mohl projít kolem obory na Nový hrad (dnes Nový hrad u Adamova), který byl přebudován snad už před výstavbou adamovského zámku na rozhlednu. Nedávno se ukázalo, že přestavba na Novém hradě je starší než stavba adamovského zámku (1806-1809). Pokud by byla starší než je rok 1804, kdy byl dostavěn Minaret v Lednici (považuje se za nejstarší rozhlednu v ČR), jde na Novém hradě o překvapující prvenství "v kategorii rozhleden" v ČR.

Obr. 10: Cíl pátý - Nový hrad: tato původně středověká stavba doznala pod návrhem J. Hardtmutha velkých změn. Význam hradu byl zejména v jeho vyhlídkové funkci (zdvojená věž). Jde po Minaretu u Lednice o druhou nejstarší rozhlednu na Moravě.

Lichtensteinské parkové úpravy sehrály v dějinách Moravského krasu významnou roli při formování počátků turismu (významný fenomén tohoto regionu) na konci 18. století. Téma si zaslouží další zájem, doposud nebylo plně podchyceno. Nejstarší fází místních romantizujících úprav není výstavba adamovského zámku s přilehlou zahradou a parkem, ale podobné úpravy u Josefova. Tam byly cíleně esteticky upraveny jeskyně Jáchymka, Býčí skála a Kostelík – (tzv. „Verschönerungen“ – tj. okrášlení), a to jejich vnitřní i vnější partie.  Práce architekta J. Hardtmutha je zde doložena již v roce 1796 (nový vchod do Býčí skály). Projekt komponované krajiny využil místní přirozené jeskyně, jejichž estetická hodnota byla pro budoucího návštěvníka navýšena cílenými zásahy: objevily se přístupové cesty (i s mosty), průkopy v hliněných výplních či prostřílení černým prachem zpřístupnily nové podzemní partie, objevily se kamenné schody, kamenné lavičky a stoly sloužily pro oddech a občerstvení, budovaly se vyhlídky do krajiny, estetické povýšení krajiny dotvářely nové altány, evidujeme dokonce i podzemní taneční sál, nový estetický rozměr umožnilo umělé osvětlení jeskyně. Komplexnost úprav dokládá třeba i projektovaný příbytek pro poustevníka v jeskyni Jáchymce (v této době nesporně anachronické). Park byl propojen kilometry upravených cest dvou parametrů – pro kočáry a pro pěší (poloviční šíře). Cesty ve svazích byly podepřeny na sucho kladenými zídkami, najdeme je na mnoha místech (např. u Jáchymky, nad Krkavčí skálou). Vedle Krkavčí skály dodnes najdeme zbytky serpentinovité stezky pro pěší turisty - spojnice dvou úrovní vozových cest. Na Staré huti u Josefova vyrostla umělá zřícenina a úpravy prodělal pravděpodobně i Hrádek u Babic (pro estetickou pohledovou symbiózu s projektovanou vyhlídkou z jeskyně Kostelíku směrem na protější stráň a hřeben).

Obr. 11: Cíl šestý - Františtina huť: turisticky zajímavé byly průmyslové podniky v Adamově a na Františtině huti (dnešní Staré huti u Josefova). Běžný obyvatel města neměl na počátku 19. století možnost podobné hlučné, špinavé a zakouřené tovární haly spatřit, proto jej se zaujetím zkoumal. Velmi přitažlivé musely být zejména odpichy železářských pecí. Jisté zkrášlení tohoto místa představovala stavba umělé hradní ruiny na skalním hřebenu nad hutí. Fotografie pochází ze samého závěru výroby na této lokalitě kolem roku 1870. Ještě než turista dosáhl Františtiny huti, procházel v Josefovském údolí kolem prachových mlýnů - výroben střelného prachu.

Další rozsáhlé úpravy cest se nacházejí v Křtinském údolí, táhnou se až k jeskyni Výpustku. Poblíž jeskyně Jestřábky najdeme odbočku z hlavní vozové cesty, která vedla turistu k jeskynním portálům. Najdeme tam malý kamenný most přes Křtinský potok, stezka pro pěší vedla k umělé vyhlídce před jeskyní Jestřábkou, ta byla zpevněná na sucho kladeným zdivem stejně jako dlouhá přístupová stezka.

V jeskyni Výpustku opět došlo ke komplexním úpravám vchodů a interiéru jeskyně, o kterých máme informaci, že byly prováděny již za Aloise J. Lichtensteina, což je řadí k raným josefovským jeskynním úpravám "Vranovsko-křtinského areálu". J. Wankel však uvádí až počátek 19. století (Wankel 1988, 231), což naznačuje, že zdejší úpravy jsou o něco mladší než v oblasti Josefova. J. Horky v roce 1815 napsal, že úpravy ve Výpustku dělal B. Petri (vstoupil do lichtensteinských služeb v roce 1804), a to za Aloise (zemřel 1805) a Jana Lichtensteina (Horky 1815; Musil 2010, 54). Práce v Křtinském údolí pravděpodobně začínaly u Josefova a pokračovaly postupně k Výpustku po několik roků. Byla zde vybudována cesta s mosty uzpůsobená pro kočáry, v Lolově mapě z roku 1807 nazvaná jako "Lustweg" čili výletní cesta. Oba tehdejší vchody do Výpustku byly zvětšeny prokopáním, obdobně i četné nízké partie v jeskyni. Proto musela být rozbíjena sintrová deska, která pokrývala četné chodby v jeskyni. Celá jeskyně byla upravena plánovitě jako sídlo podzemního boha Háda/Pluta, na což ukazuje řada detailů z Lolovy mapy (spodní vchod byl zamřížován a hlavním vchodem byl vstup horní (dnes č. 2) se schodištěm do "Hádova/Plutova podzemního paláce". Na pochopení komplexnosti prací nejvíce ukazuje desetimetrové "prostřílené lichtensteinské místo", díky němuž vzniklo rozsáhlé zadní jeskyní korzo, nicméně na Lolově mapě z roku 1807 je pouze navrženo a tak Jan Lichtenstein tímto místem ještě v roce 1807 projít nemohl (končil svoji prohlídku u pozdější Knížecí chodby, pojmenované po něm. Pod horním vstupem se objevily kamenné schody, po kterých se turista dostal na spodní úroveň (jiné kamenné schody najdeme dodnes v Jáchymce v Síni světla). Došlo dokonce k zabezpečení propasti proti pádu (snad tzv. pozdější Salmův Výpustek - na popud nikoliv majitele jeskyně Aloise J. Lichtensteina, ale všestranného vědce a průkopnického speleologa, majitele sousedního panství Huga Salma-Reifferscheidta - bádal též v Býčí skále, Rudickém propadání nebo Macoše). Za pozornost stojí i nemalá finanční částka 6558 zlatých na přebudování Výpustku (Musil 2010, 54), obdobné náklady musely být vynaloženy na další části celého Vranovsko-křtinského areálu. Jeskyně Výpustek byla nejrozsáhlejší a dosud nejznámější jeskyně (hojně navštěvována již v 17. století) celého nově pojmenovaného Moravského Švýcarska (teprve v tomto období došlo k výrazné popularizaci Býčí skály; Sloupské jeskyně budily pozornost od poloviny 18. století). Na svoji dobu opravdu vynikající mapa jeskyně Výpustku od Františka Loly měla být vytvořena na popud Aloise J. Lichtensteina (Wankel 1808, 231), nicméně se k ní váže datum 1807, což odpovídá již panování Jana J. Lichtensteina (bratr Alois zemřel na jaře roku 1805). Od J. Horkého z roku 1815 se dozvídáme, že úpravy byly ve Výpustku opravdu velkorysé - "tam, kde se muselo dříve plazit, je možné projet se čtyřmi koňmi".

V nedávné době se tématem zpřístupnění Výpustku na počátku 19. století zabýval R. Musil, který hledal u zmíněných úprav finanční zisk (Musil 2010, 54), což je pochopitelné, kdykoliv později tomu opravdu tak v Moravském krasu bylo, ale! S tímto názorem je nutné polemizovat. Tyto investice (organizované ještě většinou z robotních povinností obyvatel pozořického panství) měly účel jiný. Komplexní úpravy jeskyní ve Křtinském údolí byly součástí veřejnosti otevřeného parku, u něhož o přímý zisk nešlo. Jeskyně neměly uzávěry, v turistických průvodcích není ani náznaku o placeném režimu vstupu - tj. primární lichtensteinské infrastruktuře. Na zcela otevřený režim poukazuje i sekundárně rozvinutá infrastruktura - příležitostný přivýdělek místních obyvatel (zejména žen zaměstnanců železáren na Františtině huti u Josefova a v Josefově) spojený s prodejem předem připravených pochodní (na Býčí skále). Veřejnosti otevřený park s jeskyněmi sloužil raným turistům k "obdivu, oddechu a studiu". Totéž známe i z Lednicko-valtického areálu, ten byl pro veřejnost otevřen roku 1801. Vranovsko-křtinský lichtensteinský areál je tak svojí "jeskynní fází" ještě starším otevřeným parkem. 

Na dvou místech nedaleko Výpustku poblíž výletní cesty se nacházely dva latinské nápisy římských autorů, jejichž dataci neznáme. Lze je námětově přiřadit k odkazu "antikizace Výpustku" sem vnesené na přelomu 18. a 19. století. Jde o Ovidiovy Verše z vyhnanství na skalní ostrožně Salve-Vale (na kamenné desce obnoveny v roce 2013) a zničený památný kámen s Horatiovým úryvkem u ponoru Křtinského potoka (překlad: Onen koutek světa se na mě usmívá mnohem více než všechny ostatní; Musil 2010, 16).

Návštěvník, který dosáhl Výpustku, nepochybně směřoval do tradičního místního centra - do poutních Křtin. Jejich jméno je tak vhodné pro navrhovaný název lichtensteinského krajinného areálu, i když se samotné Křtiny staly lichtensteinským majetkem až v roce 1894. Vnímání krajiny návštěvníky bylo ale odlišné od majetkových poměrů.

Obr. 12: Cíl sedmý - Evina jeskyně: za Františtinou hutí (dnes Starou hutí u Josefova) skýtala příjemný podzemní prostor s několika vyhlídkami z jeskyně do údolí s parkovými úpravami kolem Josefova (Huťský rybník s ostrůvkem). Turista zde našel pravý opak hlučné a špinavé Františtiny huti.

Parkové úpravy v Křtinském údolí od nynějška začínáme chápat pod novým názvem - "Moravské Švýcarsko". Hlavní místa vědeckého zájmu - jeskyně - popsal v turisticky laděném popisu K. Ch. André v roce 1804 (výrazná moravská vědecká osobnost přelomu 18. a 19. století), právě on je autorem názvu „Moravské Švýcarsko“ (vedle podpisu J. Hardtmutha z roku 1796 je právě jeho podpis z roku 1798 v jeskyni Býčí skále veden jako jeden z nejstarších). Právě v tomto roku 1798 se do Brna přistěhoval z Duryňska a jeho zájem o tuto oblast byl bezprostřední. Domnívám se, že hlavně ve Křtinském údolí, kde při jeho příjezdu byly masivní úpravy krajiny v plném proudu, se formovaly úvahy nad vznikem samotného názvu – „Moravské Švýcarsko“ (projektovaná módní romantická „Švýcarska“ známe z různých míst Evropy; André znal např. Saské Švýcarsko, termín byl zaveden již po polovině 18. století). Moravské Švýcarsko tak není jen nový název krajiny, ale název realizovaného konceptu krajinných úprav Lichtensteinů. Jeho součástí byly i krasové pozemky Salmů. Na lichtensteinském území operující K. Ch. André měl úzké vazby na svého pozdějšího zaměstnavatele H. F. Salma-Reifferscheidta (od roku 1810), též velmi vědecky činného. Po jejich seznámení (1799, výzkum na Býčím jezeře v Býčí skále) pak oba pracovali na celém krasovém území. Nicméně H. F. Salm po vzoru A. J. Lichtensteina svůj vlastní anglický park komponovaný s přirozenými jeskyněmi nebudoval. Salmové se svého velkého krajinného projektu dočkali až ve zcela jiné době, po sto letech, a to mezi Pustým a Suchým žlebem (krajinné propojení starších a nově nalezených jeskyní do jednotného celku: Macocha, Punkevní jeskyně, Kateřinská jeskyně, spojující komunikace mezi nimi - Salmova stezka, chata "Salmovka" ad.).

Obr. 13: Cíl sedmý - Evina jeskyně: mezi Evinou jeskyní (Jáchymkou) a Býčí skálou se nacházel Huťský rybník, který byl přebudován na romantické místo parku. Kolem celé hráze se nacházelo korzo s kamennými lavečkami, od Eviny jeskyně k němu vedl dřevěný most, uprostřed něj se nacházel ostrůvek se stromy. Lákal návštěvníky parku k projížďce.

Jak vypadalo území nově "vznikajícího Moravského Švýcarska" na počátku 19. století si můžeme představit při prestižní návštěvě oblasti samotným císařským párem. Zatímco Alois J. Lichtenstein pozval císaře Františka II. s chotí Marií Teresií do již přebudovaného Křtinského údolí se zcela novým módním parkem, F. H. Salm nemohl ničím podobným kontrovat. Okázalé parkové úpravy doplnil program připravený speciálně pro císařský pár (valtický orchestr byl umístěn na umělou zříceninu na Františtině huti, dělové salvy zaznívaly z věže tamtéž, nákladně přebudovaná Býčí skála čekala vystlaná chvojím s rozžehnutými „600“ lampami, bylo přichystáno nové rozsáhlé korzo zvětšeným Výpustkem). Zatím nelze ověřit legendu, která praví, že císařský pár přenocoval u Šenkova sifonu v Býčí skále v šeru magické jeskyně. V blízkém Kostelíku Marie Terezie strávila krásný letní večer, k rozjímání ji hráli hudebníci umístění ve výklenku a jeskyně byla nádherně osvětlena. H. F. Salm takový rozsáhlý park nabídnout nemohl. Uvedl vzácnou návštěvu do krásné, uměle osvětlené a speciálně pro tuto chvíli upravené vodní jeskyně ENIODIS (po císařské návštěvě zlidověl nový název Císařská jeskyně), která byla již z 90. let 18. století upravena pro návštěvy i se svojí podzemní plavbou (Absolon 1970, 174-175; Kučera - Slezák -Hromas 2009, 123). Také do propasti Sloupské jeskyně vedly dřevěné schody už z dřívějších dob (nechal je postavit v roce 1786 Hugův otec K. J. Salm), císařský pár po nich ale dolů nesešel (Kučera - Slezák -Hromas 2009, 123). Romantickou antikizující vyhlídku (dnes Horní můstek) významného turistického centra v salmovské oblasti - na Macoše - zbudoval na svém lokálním pozemku znovu Alois J. Lichtenstein. F. H. Salm ale mohl nabídnout císařskému páru pohodlí na zámku v Blansku nebo na svém okázalém sídle v Rájci. Podobnými objekty v této oblasti Alois J. Lichtenstein nedisponoval. Výstavba adamovské rezidence proběhla až v letech 1806-1809 po jeho smrti, již jako projekt bratra Jana J. Lichtensteina.

Prolínání aktivit Lichtensteinů a Salmů na panstvích souseda bylo zcela přirozené. Průzkumník H. F. Salm operoval na území Lichtensteinů (Býčí skála, Výpustek) a ti si ve Sloupských jeskyních lámali krápníky (Trámová chodba) pro svoji umělou jeskyni v Lednici.

Obr. 14: Cíl sedmý: Evina jeskyně (též Břečtanová jeskyně) byla výrazně uměle domodelována. Jde vlastně o jeskyni-saletu. Byla do ní pomocí prostřílení a vyvážení jeskynního sedimentu vytvořena nová přístupová cesta a vyprojektována vnitřní trasa i s kamennými schody v Síni světla, prostor doplnily lavičky a kamenný stůl. V další části jeskyně byl "vyprojektován" příbytek poustevníka Joachyma (pobýval zde nějaký?, každopádně nový název Joachymka = Jáchymovka = Jáchymka vznikl jako novotvar až na konci 19. století), který doplňoval romantické aranžmá. Není vyloučeno, že jde o neznámý obraz J. Fischera z roku 1804, kdy v tomto údolí pobýval císařský pár. Na obraze je zajímavé, že "ženskou Evinu jeskyni" zkoumají jen muži, což může být skrytý symbolizmus námětu.

Cílenou propagací v tisku se stal nově zbudovaný lichtensteinský turistický rezort velmi známý (zde vynikl zejména K. J. Jurende ve svém populárním časopise Mährischer Wanderer, tj. Moravský poutník. Zde v roce 1809 nazval Býčí skálu jako nejkrásnější a nejpřístupnější jeskyni Moravy). Josefovský park byl veřejnosti od svého počátku otevřen. Řadíme jej k počátku veřejných parků na Moravě (srovnej: nejstarší veřejný park v ČR z roku 1786 v Brně-Lužánkách). K prohlídce svého nového projektu Alois J. Lichtenstein roku 1804 pozval dokonce i samotný císařský pár. Nesporně i tato návštěva pomohla udělat z oblasti jedno z nejnavštěvovanějších míst severně od Brna (výhoda byla jeho pěší dostupnost). Stará poutní trasa mezi Vranovem a Křtinami (Valis Baptismi = Údolí křtu, nyní Moravské Švýcarsko) se na přelomu 18.-19. století po cíleném krajinném zásahu stala vyhledávaným turistickým cílem. Výzkum epigrafických památek v jeskyni Býčí skále (Čermáková - Golec 2015) dokládá tuto turistickou „náporovou vlnu“ (řádově stovky podpisů). A výzkum tématu není zdaleka u konce: podpis generála barona E. G. Laudona v Býčí skále (zemřel již 1790), první stavební úpravy Býčí skály z roku 1792 a následná návštěva Aloise J. Lichtensteina Býčí skály (došel až k Šenkovu sifonu), naznačují ještě starší zájem dobových elit o toto území. Z pohledu procesu zpřístupňování jeskyní v ČR – významného fenoménu Moravského krasu – jde o doposud nerozpoznanou nejstarší fázi (Golec 2013).

Obr. 15: Cíl osmý - Býčí skála: největší podzemní atrakcí byla legendami opředená jeskyně Býčí skála (starší název Adamova jeskyně). Její vnitřní úpravy byly rozsáhlé. Turista mohl pohodlně a bezpečně po upravené trase dosáhnout Býčího jezera (dnešního Šenkova sifonu), místa od vchodu vzdáleného asi 350 m. Místní ženy hutních zaměstanců nabízely za finanční obnos nejen louče, ale i komentovaný doprovod. Pro odpočinek byl vybudován vyhlídkový altán nad skalní stěnou Býčí skály. V okolí se nacházela síť stezek vedoucích ke skalám, vývěrům vod a vyhlídkám. (Kunike na kresbě pozměnil realitu - "vymazal původní spodní vchod do jeskyně").

Obr. 16: Cíl osmý - Býčí skála: v Předsíni Býčí skály bylo provedeno roku 1796 hned několik romantických úprav. Kromě nového "lichtensteinského" vchodu (otvor uprostřed), byl zvýšen strop původního dolního vchodu (otvor vlevo). Dno Předsíně bylo srovnáno na "taneční sál", za Předsíní byl dřevěný most přes (nepravidelné) vodní jezírko na cestě k Pohanskému komínu. Napadané kameny z komínů byly navršeny do podoby "mohyly", která byla zachycena ještě B. Havránkem v roce 1871. V příštím roce 1872 zde provedl legendární archeologický výzkum J. Wankel, který "mohylu" považoval za "uzavření bohatého hrobu náčelníka". Měl pravdu v tom, že šlo o umělý zásah, ale jen 76 roků starý! Také kamenné plotny tzv. "dláždění" byly spíše romantickým kamenným stolem nebo lavičkou z konce 18. století, než součástí nálezu ze starší doby železné - halštatské. Podobné umělé shromáždění velikých kamenů jsou tzv. Pohanské kameny za Severní odbočkou dále v jeskyni, i ty spletly J. Wankela, kopal kolem nich v domění, že pod nimi najde "další pohřeb náčelníka". Nenašel.

Obr. 17: Cíl osmý - Býčí skála: nejzazší místo, které šlo v jeskyni dosáhnout - Býčí jezero (dnešní Šenkův sifon) skrývá v šeru temnoty pamětní desku donátora nejstarších parkových úprav - Aloise J. Lichtensteina, pod ní jsou uvedeni i tvůrci projektu - jde o lichtensteinské zaměstnance nejrůznějších specializací. Jen několik metrů odtud se nachází pamětní deska nejcennější návštěvy - císařského páru v roku 1804.

Obr. 18: Cíl osmý - Býčí skála: nejvýznamnější návštěvou nového parku byl samotný císařský pár v září roku 1804. Dodnes se dochovala pamětní deska u Šenkova sifonu v Býčí skále. Po císařovně byla (neúspěšně) pojmenována také jeskyně Kostelík - "Theresienhöhle", tj. Terezina jeskyně. Pozůstatkem této návštěvy je i zlidovělý název Císařská jeskyně u Ostrova u Macochy.

Obr. 19: Cíl osmý - Býčí skála: mezi stovkami turistických podpisů je u Pohanských kamenů vlastnoručně podepsán v roku 1796 i tvůrce rozsáhlých parkových úprav a návrhů místních staveb - Josef Hardtmuth.

Zbudování adamovského zámku řadíme do druhé fáze parkových úprav Vranovsko-křtinského areálu. Spadají do let 1806 - 1809. Opět je u stavebních návrhů J. Hardtmuth, který je autorem desítek jiných staveb na lichtensteinských panstvích. Tuto oblast dobře znal, své parkové prvotiny si odbýval u Josefova již před deseti lety. Kromě budovy zámku se v blízkosti objevily další dobově oblíbené altánové stavby, o kterých ale mnoho nevíme. Parkové návrhy provedl B. Petri (jeho jméno figurovalo už v jeskyni Výpustku). Svoji pozornost si zaslouží zásahy v objektu Nového hradu, kde J. Hardtmuth provedl přestavby či nástavby věží, které můžeme chápat jako cílené budování rozhledny. Za nejstarší stavbu tohoto typu je na Moravě považován Hardtmuthův Minaret u Lednice, budovaný v letech 1797-1804. Nicméně, pokud jsou přestavby na Novém hradu starší než je rok 1804, je Nový hrad nejstarší zpřístupněnou rozhlednou v ČR. Obecně se staly různé typy vyhlídek velmi oblíbenými a po celé 19. století tak můžeme kupříkladu sledovat vzrůstající oblibu budování rozhleden. Zde stojí za zmínku i další známá krasová vyhlídka – snad turisticky nejnavštěvovanější místo Moravského krasu – dnešní Horní můstek na Macoše. Právě zde vyprojektoval J. Hardtmuth na lichtensteinském pozemku antikizující vyhlídkovou stavbu (ale uvádí se také datum 1820, J. Hardtmuth zemřel již v roku 1816), která stála na tomto místě až do zimy roku 1880, kdy ji smetla vichřice do propasti (zachycena na četných kresbách Macochy z dnešního Dolního můstku - Absolon 1970, 340-346). Další vyhlídková stavba neznámé podoby (na místě zůstaly jen kamenné schody), stála nad skalní stěnou Býčí skály. Vyhlídková stavba Kolonáda (dnes zkomoleno na Kolohnát), opět náleží do seznamu staveb J. Hardtmutha, vznikla při budování adamovského zámku a vytváří s ním pohledovou symbiózu. Jako poslední fázi úprav v celém Vranovsko-křtinském areálu je nutné jmenovat přestavbu „duchovní osy“ vstupní oblasti – hrobky rodu Lichtensteinů ve Vranově. Došlo k ní v letech 1817-1821 podle návrhů K. Engela.

Obr. 20: Cíl devátý - Kostelík: další turisticky vítaným přírodním, opět uměle domodelovaným objektem (jeskyni-saletu), byla jeskyně mnoha nových jmen: Tempel, Eremitage, Kaple, Rytířský či Kamenný sál, též Terezina jeskyně (dnes Kostelík, obdobně jako německé Tempel). Tato jména zapadají do doby romantické projekce parku do krajiny. Ke Kostelíku vedla široká vozová cesta, dalo se do něj přijet i v kočáře a odtud pokračovat k altánu nad Býčí skálu, dále nad Krkavčí skálu, k Josefovu, "Kočárovou" cestou do Habrůvky či Rudici až do Blanska. Pěšky se z Kostelíku dalo sejít k vývěru Křtinského potoka a navštívit ruinu na protějším kopci (dnešní Hrádek u Babic). Turista pokračoval pěšky nebo kočárem Křtinským údolím až k rozlehlé jeskyni Výpustku po nově zbudované cestě (na Lolově mapě z roku 1807 označena jako "Lustweg" = výletní cesta). V Kostelíku opět čekaly turistu kamenné lavičky a nádherná vyhlídka na hradní ruinu/hrad (dnes Hrádek u Babic). Dodnes jsou poblíž vchodů do Kostelíku opěrné masivní zdi z nasucho kladených kamenů. Není vyloučeno, že tato malba je neznámá práce J. Fischera z roku 1804 a na obraze je zachycena samotná císařovna Marie Terezie, která zde opravdu strávila večer za hudebního doprovodu (po ní též Terezina jeskyně).

Právě Vranov a Adamov byly přirozenou bránou pro vstup do Moravského Švýcarska (oblíbená byla pěší trasa: Brno – Královo pole – Mokrá hora - Jehnice – Vranov), turisté pak pokračovali po linii (Adamov – Býčí skála – Výpustek – Křtiny). Od Býčí skály se vraceli zpět do Brna, nebo ještě pokračovali dále na Výpustek (obě lokality šly dosáhnout jednodenním výletem). Pokud cestovali kočárem, mohli využít vylepšenou širokou přístupovou cestu Josefovským údolím, dále od Býčí skály ke Kostelíku, kolem altánu nad Býčí skálou, projíždělo se nad Josefovem a pokračovalo se po dnešní „Kočárové“ cestě až do Blanska (též se mohlo cestovat do Křtin a dále do Blanska). Tam turisté přenocovali a druhý den navštívili oblíbenou Macochu a nejčastěji Sloup. Povšimněme si, jak se od prvotního cílení na jeskyně Josefovského a Křtinského údolí vylepšovala turistická infrastruktura celého areálu následnými dostavbami. 

Turistické migrační návyky zásadně změnilo otevření železnice z Brna do Adamova a Blanska v roce 1849, která vedla údolím řeky Svitavy a přetnula areál napříč. Turistů neubylo, ba naopak, ale původní projektovaná trasa z Vranova do Křtinského údolí začala být využívána jiným způsobem, výchozím bodem se stal Adamov.

 Obr. 21: Cíl desátý - Výpustek, J. Fischer 1804: putování Křtinským údolím od Kostelíku bylo odměněno možností navštívit velmi rozsáhlou a známou jeskyni Výpustek. Ta má díky blízkosti poutního místa ve Křtinách a četným nálezům kostí pleistocénních zvířat bohaté návštěvnické dějiny. Již v průběhu 17. a 18. století byla hojně navštěvována. Po vzniku parku od konce 18. století jej v oblibě dostihla do té doby méně atraktivní Býčí skála. Ta byla lépě dosažitelná pěšky z Brna trasou přes Vranov. Úpravy ve Výpustku byly  naplánovány opět jako komplexní a celá jeskyně byla veřejnosti připravena k pohodlnému a bezpečnému shlédnutí. Nejvýznamnější návštěvou byl obdobně jako v Býčí skále císařský pár v září roku 1804 (místo na obrazu nelze přesně identifikovat - konzultace Z. Cihlář). Indicií může být jméno Císařský sál, který vznikl někdy po císařské návštěvě (známe jej z mapy J. Szombathyho z roku 1880). Na obraze by mohlo jít o pohled z dnešního místa před Babickou chodbou do Medvědího sálu. Císař by se tak nacházel, asi s knížetem Aloisem, (dle Lolovy mapy) právě v Hádově/Plutově trůnním sálu, kde Hádés/Pluto "vynášel ortely nad zemřelými". Na Lolově mapě je zachyceno místo, kam o tři roky později v roce 1807 došla a podepsala se kněžna Josephina (manželka Jana Lichtensteina; směřovala do podzemního příbytku ubohé unesené bohyně Proserpiny/Persefony, zatímco kníže Jan směřoval prozkoumat příbytek boha Háda/Pluta) do zadní části jeskyně (paradoxně k dnešnímu vchodu). Býčí skála i Výpustek se staly také epicentry četných turistických podpisů. Bohužel ve Výpustku vzaly téměř za své za druhé světové války a pro studium jsou ztraceny.

Obr. 22: Cíl desátý - Výpustek: jeden z nejkrásnějších dobových zdrojů k lichtensteinckým jeskynním aktivitám v Křtinském údolí je nesporně velmi krásná a podrobná mapa A. Loly z roku 1807. Tento plán znal a použil v 80. letech 19. století vídeňský archeolog J. Szombathy. Překreslil jej a původní romantické názvy vycházející z řecké mytologie přejmenoval. Poté se mapa stala na dlouho nedostupnou. Nedávno ji pro české krasové bádání znovuobjevil P. Zajíček a s jeho svolením ji zde představuji. (zdroj: Sammlungen des Fürsten von und zu Liechtenstein, Hausarchiv, Inv.-Nr.: PK338; Reprofoto: Peter Kubelka). Lolova mapa je cenným dokladem dobového romantického zaujetí řecko/římskými mýty. Celá jeskyně je promyšleně rozvržena a popsána jako Hádův/Plutův podzemní palác. Cesta k jeskyni je nazvaná jako "Lustweg", což je kočárová nově zbudovaná vyjížďková trasa pro hosty a návštěvníky od Vranova a nově budovaného adamovského zámku.

Komplexní studium celého areálu nás vede k zamýšlení o původní estetické hodnotě oblasti a hlavně o funkci jako významného výletního rezortu. Toto vyžití se zde udrželo po celé 19. a 20. století. Bohužel díky předimenzované industrializaci zejména ve válečném a poválečném období, která skončila nedávným kolapsem, se celé oblasti ubral pořádný krajíc z její původní krásy a celistvosti. Krajinotvorný význam projektu, který je tolik vyzdvihován v unikátním Lednicko-valtickém areálu, se zde poměrně dost vytratil. Přitom před více jak 200 lety byla tato krajina ozdobou, nad kterou se rozplývali básníci, malíři a vědci z celé monarchie i dalších zemí. Industriální vyhlazení střední části areálu v intravilánu Adamova je hlavním důvodem, proč se na původní harmonický celek začalo zapomínat, dnes jej chápeme fragmentárně a na mnoho jeho dílů se dokonce zapomnělo. Ale není to jediný důvod, jež odsoudil původní projekt k zapomnění. Již kritický postoj vědních oborů v 2. polovině 19. století (paleontologie, archeologie) považoval okrašlovací práce v jeskyních za bohapusté ničení vzácných nálezů ukrytých v jeskynních sedimentech. Odsoudily tím nespravedlivě estetickou hodnotu celého areálu. Odprodejem adamovských strojíren i se zámkem roku 1905 jinému majiteli, který je měl v pronájmu od roku 1880, došlo k dalšímu postupnému rozpadu původního areálu jako celku. Nyní se pokoušíme systematickým bádáním vyhodnotit celý rozsah projektu v původním rozsahu a ocenit jeho estetický a historický význam.

Obr. 23: Cíl jedenáctý - Křtiny: přirozený krajinný cíl byly poutní Křtiny. Na počátku 19. století navštívilo toto centrum kolem padesáti tisíc poutníků ročně. Mezi nimi se nacházel vzrůstající počet turistů jejichž hlavním cílem již nebyla jen poutní místa, ale i uměle romanticky upravená krajina mezi Vranovem a Křtinami. Ze Křtin se mohl turista vracet do Brna, nebo pokračoval do dalších částí Moravského Švýcarska na panství Salmů.

Zraněná krajina současného Adamova by měla navázat na tento úspěšný krajinný projekt. Vždyť zatímco Lednicko-valtický areál je výkladní skříní České republiky, "Vranovsko-křtinský lichtensteinský areál" zmizel z povědomí dějin. Adamov byl v minulosti oblíbenou bránou do Moravského Švýcarska, ale v současnosti již neplní tuto úlohu k Moravskému krasu. Případná náprava tohoto stavu bude obtížná a zdlouhavá. Naproti tomu duchovní a turistická centra ve Vranově u Brna a Křtinách si svoji atraktivitu uchovala mnohem lépe a zažívají svůj viditelný rozvoj.

..........

"Krajinný projekt Vranovsko-křtinského lichtensteinského areálu proměnil starobylé Údolí křtu na Moravské Švýcarsko"

..........

Literatura: 

Absolon, K. 1970: Moravský kras 1, Praha.

Andre, Ch. K. 1804: Gebirgsformationen und besonders der Uebergangsformation in Mähren, 1-31, Brünn.

Čermáková, E. - Golec, M. 2015: Turistická kolonizace Moravského krasu ve světle epigrafických památek Býčí skály, Český lid,

v tisku.

Friedl, D. - Lyčka, D. 2013: Unbekante Bauwerke im Eisgrub - Feldsberg - Areal, Bernhardstahl - Feldsberg.

Golec, M. 2013: První turisticky zpřístupněnou jeskyni v ČR nehledejme v Chýnově, www.byciskala.cz, články 5. 11. 2013.

Golec, M. 2014: Rudolf Gustav Puff, 1835, cesta do Adamovy jeskyně = Býčí skály, www.byciskala.cz, články 4. 1. 2014.

Horky, J. 1815: Der Waffenbrüder, Erretter Wiens, Andenken in Raitz vereiniget, Archiv für Geographie, Historie, Statts- und

Kriegstkunst 6, 126-128, 519-530, Wien.

Hosák, L. 1963: Co viděl vídeňský turista r. 1832 v Adamově a v Mor. krasu, Vlast. zprávy z Adamova a okolí VII-2, 1-4.

Janků, V. 2005: Přírodní park Nové zámky u Litovle, Seminář dějin umění FF MU Brno.

Jurende, K. J. 1809: Natur, Kunst und Alterthums, Merkwürdigkeiten Mährens, Mährischer Wanderer 1809, 1-11.

Konečný, M. 2007: „Vitruvius Moravicus “Palladiánské inspirace ve službách moravské světské aristokracie (1800 – 1850),

Magisterská diplomová práce, Seminář dějin umění FF MU Brno.

Krebs, M. 1976: Dějiny adamovských železáren a strojíren do roku 1905, Brno.

Kubeša, P. - Kulišťáková, L. 2008: Historický vývoj Novozámeckého areálu a návrh jeho obnovy, využití a následné péče,

Průvodní zpráva projektu (poskytl. V. Cílek).

Kučera, B. - Slezák, L. - Hromas, J. 2009: Poznávání, využívání, a ochrana jeskyní, in: Hromas a kol. Jeskyně.

Chráněná území ČR XIV, 117-128, Praha

Musil, R. 2010: Výpustek. Bájná jeskyně u Křtin. Její 400letá historie a význam, Acta speleologica 1/2010.

Riedl, D. 2009: Zahrada a park Lichtensteinů v Adamově, Vlastivědný věstník moravský 61, č. 1, 15-28.

Wankel, J. 1988: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulisti, Brno-Blansko.

Zatloukal, P. 2002: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750-1918, Olomouc.

V Tišnově dne 27. března 2014 Martin Golec