Válečná léta na Býčí skále – doba mladých dobrodruhů

Martin Golec

V archivu Přemysla Ryšavého se zachoval rukopis Miroslava Fabíka s názvem „Východní chodba (Býčí skála)“. Pravděpodobně až P. Ryšavý na něj připsal slova Brunina dle Fabíka. Nevíme, kdy rukopis vznikl, jestli již za války nebo až po ní, ale jsou v něm zachyceny události z rozmezí jara až léta válečného roku 1943. Hned v prvním odstavci se M. Fabík zmiňuje, že text je psán pro „náš časopis“. Od roku 1948 začal vycházet časopis Československý kras, ve kterém hojně publikovali členové Speleologického klubu Brno, což byla po válce většina krasových speleologů. Snad jde tedy o několik roků staré Fabíkovy vzpomínky, které nebyly nikdy otištěny. 

Obr.1-3: M. Fabík s kamarády v letech kolem konce druhé světové války. Z archivu P. Ryšavého poskytl a osoby určil Franci Musil ml.

Text rukopisu zapadá do velmi málo známé válečné periody na Býčí skále. Obecně se soudí, že nepřístupné jeskyně byly protektorátním nařízením zcela uzavřeny. Stále nová fakta, ale ukazují, že Býčí skála byla oblíbeným cílem mnoha mladých jeskynních badatelů, trampů či horolezců. Mnozí z nich se na stěny jeskyně dokonce podepsali. Bádalo se i v okolních jeskyních a některé nové byly dokonce nalezeny, jako v textu zmíněná Jestřábí skála. Domnívám se, že takových dobrodruhů mohlo být ročně docela velké množství. Také se ukazuje, že nebyl používán jen „partyzánský“ vchod přes Bruninu jeskyni, ale i vchod hlavní, jak doložila nedávno objevená dosud nepublikovaná trampská kronika, kde fotograf zachytil i otevřené vchodové dveře do Předsíně zevnitř i s průvodci.

Nedávno zesnulý M. Fabík popsal návštěvu „Východní chodby“. Tento název neexistuje a mladý Fabík si jej vymyslel. Možná pro svoji vizi většího jeskynního systému od Kostelíku, Třech kotlů a Jestřábí skály, o kterých mluví v závěru. Většina textu popisuje Bruninu jeskyni (Brunagrotte), objevenou na počátku roku 1902 brněnským Němcem Hermannem Bockem a přáteli (česky po sto letech uveřejnili Bockův popis jeskyně V. Grolich a J. Urban ve Sborníku Muzea Blansko, 2005, 67-79), bohužel bez map (obr. 5-6). Zajímavé je to, že Fabík použil nový název Východní chodba, i když znal krasový průvodce od Antonína Bočka (vydaný v letech 1922 a 1928; obr. 4), který užívá název Brunina sluj. Možná sehrála svoji roli válka a obecný český odpor ke všemu německému.

Obr. 4: Býčí skála - A. Boček, Slovo národa 10. října 1946 (obdoba mapy z Průvodce Moravským krasem z roku 1922 a 1928).

Text má dnes historickou cenu zejména v tom, že dokládá na jednom konkrétním případu, jakou roli sehrála Býčí skála u „zástupu“ nové generace začínajících speleologů a horolezců, z kterých po válce vyrostla opravdu široká základna. Také zákaz vstupu do Býčí skály po jejím zabrání německou armádou nebyl nijak zvlášť dodržován, návštěvy mladíků (asi i děvčat) plynule pokračovaly až do konce války, což lze doložit už z několika pramenů. Spíše se zdá, že možnost návštěvy této jeskyně byla mezi brněnskou mládeží velmi známá. Návštěvníci se také nijak netajili se svými údaji svěřit psaným dokumentům už v průběhu války.

Tyto prameny doplňují informace z publikovaného deníku Norberta Havlíčka z Babic nad Svitavou, ze kterých nabýváme dojmu, že jeskyně Býčí skála byla v době válečných úprav veřejnosti zcela nepřístupná (A. Přichystal - M. Náplava 1995, Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná otazníků, Třebíč). Mladí badatelé jsou důkazem opaku. Nedávno vyšly knižně poválečné vzpomínky na podobná studentská býčiskalská dobrodružství od Ladislava Slezáka v jeho knížce Jeskynní perly Cháronovy (str. 8-19). V případě Fabíkova rukopisu (předpokládám), že jde o relativně autentickou vzpomínku „klukovských let“. V tom shledávám její cennost a při absenci jiných zdrojů vlastně i výjimečnost. Takových asi již mnoho nepřibude, budou-li někdy ještě nějaké?

Předpokládám, že obdobně jako mladí Češi navštěvovali ve válečných létech Býčí skálu stejně staří Němci (potkal je Olin Kupčík s přáteli v roku 1944 při ilegální návštěvě Býčí skály), ale o nich nevíme už vůbec nic. Kdo ví, třeba z nich také po válce někde v zahraničí vyrostla nová speleologická generace, jako zde v Moravském krasu z mladých Čechů.

Obr. 5: Brunina jeskyně, H. Bock 1905. Tudy prolézal M. Fabík v roce 1943.

Obr. 6: Brunina jeskyně, profil, H. Bock 1905. Tudy prolézal M. Fabík v roce 1943.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………......................................

 Východní chodba (Býčí skála)

Miroslav Fabík

            Chtěl bych něčím přispět do našeho časopisu, rozhodl jsem se, že v něm popíši svoji první práci v oboru jeskynním, bylo to totiž prolezení a mapování Východní chodby v Býčí skále. Do té chodby jsem poprvé vnikl s Jiřím Kuchtou a Oldřichem Nevodilem. Později práce v této chodbě (mapování a další pronikání až někam pod Kostelík) jsem prováděl s dobrými spolupracovníky Kuchtou a Šafránkem. Popisováno bude vše od chvíle, kdy jsem se poprvé pokusil dostati do Východní chodby.

            Dne 10. dubna 1943 jsem byl s P. Ryšavým na exkurzi v Býčí skále. Při této exkurzi jsme prolézali také Pohanským komínem. Zde mi P. Ryšavý ukázal dvě chodby, lépe řečeno okna, do kterých se nějak bylo možno dostati jen po slezení úplně hladké 4m dlouhé plochy, nebo po výstupu krápníkovým vodopádem.

            Dále tato věc upadla v zapomnění.

            Až ale za měsíc na to byl jsem v Býčí skále opět, ale tentokráte sám. Náhodou jsem se zde potkal s p. Kuchtou a p. Nevodilem. Zastihl jsem je vzadu u syfonu právě ve chvíli, kdy se pokoušeli na voru o plavbu na jezírku. Na zpáteční cestě, kterou jsme podnikli společně, jsme se opět dívali do Pohanského komína a já jsem je upozornil na dvě okna. P. Kuchta se ihned pokusil do jednoho z nich vniknout, ale nedařilo se to. V druhém okně měl však štěstí. Dostal se po krápníkovém vodopádě do klikaté a úzké chodbičky vedoucí k propasti. Ihned se vrátil a my jsme vylezli za ním. Když jsme došli k oné propasti, zjistili jsme, že se dále nedostanem. Avšak panu Kuchtovi se podařilo propast přetraverzovat. My jsme se o to pokusili také a podařilo se. Na opačné straně propasti jsme sestoupili na její dno, odkud vedly dvě chodby. Jedna šla k onomu neslezenému oknu v „Pohanském komíně“ druhá pokračovala směrem opačným. Touto chodbou jsme pokračovali chodbou dosti stoupající, místy až 8m vysokou avšak jen 1/2m širokou jsme se dostali do domu vysokého 8m o průměru asi 4m kde po slezení 4m vysoké, úplně hladké stěny jsme nalezli chodbu vedoucí k Velké propasti. Tato chodba byla dosti úzká a její dno bylo pokryto balvany. Při této exkurzi jsme se pro nedostatek nářadí, zvláště lan, dále nedostali a museli jsme se vrátit touž cestou zpět.

            Potom celá věc odpočívala asi dva měsíce.

            Za dva měsíce jsme se do této chodby vypravili znovu, a sice já, p. Kuchta a p. Šafránek. Při této výpravě bylo na programu proniknouti do Velké propasti. K propasti jsme se dostali již jako dříve oknem v Pohanském komínu. Pomocí lan jsme sestoupili asi 12m hluboko do propasti, kde na levé straně odbočovala chodba. Dno propasti bylo pod námi v hloubce asi 20m. Touto chodbou, vlastně jen jakýmsi oknem jsme se dostali nad propástku, která vedla k dalšímu pokračování. Za propastí byl bahnitý dóm, jehož pokračování bylo zataraseno balvany. Po sestupu do 5m hluboké propástky, která byla vlastně mezerou mezi balvany, jsme se dostali do chodby, která nás uvedla do rozlehlejšího dómu. Strop tohoto dómu, dlouhého asi 8m a širokého asi 4m je z celistvého masivu a má tvar dvou obrovských záclon. Tento dom přecházel pak v úzkou chodbičku, která po 9m ústila opět do domu. Tento druhý dom měl velikost podobnou předcházejícího avšak  užší, asi v 6m přecházel v komín vysoký ještě asi 3m. Celková výška komínu byla tedy 9m. Tato prostora byla, těsně u dna asi 1m širokým, v patře vysokým oknem, spojena s domem třetím, který byl vlastně jakýsi komín, vedl ve výši do onoho okna. Při stropu bylo v tomto třetím domu okno, ústící do dómu druhého. Poslední dom přecházel po 6m v chodbičku dosti malou a mírně stoupající, která asi po 1/2m ústila do chodby 2x2 m veliké. Tato prostora pokračovala komínem, kterou však pro hladkost všech jejích stěn se nám nepodařilo zlézt.

            Při zpáteční cestě jsme sestoupili na dno Velké propasti. Z tohoto dna odbočovala chodbička velmi úzká a klikatá, která nás zavedla, k našemu překvapení do Pohanského komína, a sice v jeho nejvyšším bodu, kde se nalézá menší plošina. Tato plošina se nachází asi o 5m výše, nežli obě okna, kterými jsme napřed lezli. Nyní jsme se museli vrátit pro lano, které jsme nechali ve Velké propasti. Objevení této chodbičky bylo pro nás velkou výhodou, poněvadž jsme se při dalších exkurzích nemuseli vracet přes Velkou propast a dosti obtížnou chodbou od propasti až k oknu v Pohanském komíně. Tím skončila naše druhá výprava do Východní chodby.

            Asi za dva týdny jsme se sem vypravili znovu, při této výpravě jsem ji celou mapoval. Celkový rád chodby jde asi od severo západu k jiho východu.

            Přesnější plánek Východní chodby možno nalézt v Bočkově průvodci Moravským Krasem.

            Tím byly skončeny veškeré moje práce ve Východní chodbě. Dalšímu proniknutí do konečného komínu bylo zabráněno zavřením Býčí skály pro vojenské účely (podle údajů v textu přibližně konec července roku 1943 – pozn. M. G.).

A nyní ještě z teorie Východní chodby

Vznik Východní chodby nedá se přesně určit, poněvadž se předpokládalo proniknutí za konečný komín, ale je možno si jej vysvětlit dvojím způsobem. Buď byla v pradávnu Východní chodba protékána vodami povrchovými, a nebo vodami nějaké podzemní říčky. O pravděpodobnosti prvé domněnky svědčí stálé stoupání chodby a dosti značná výška konečného komínu. Konečný komín je totiž asi o 20m výše nežli vchod do Býčí skály. Pak by však měl být na povrchu poblíž Kostelíku nebo ke Křtinám závrt jako propadání, který by vody do chodby odváděl. Vody tekly od konečného komínu chodbou k Velké propasti, která vlastně tehdy ještě neexistovala. Byl to tehdy asi 15m vysoký dom a při jeho stropu si našly vody odtok chodbou k oběma oknům do Pohanského komína. Stálým protékáním vod prohloubily se do domu, až vznikla propast, z které odtékaly vody při jejím dně do Pohanského komína a odtud do Býčí skály.

V pravděpodobnost druhé domněnky nasvědčuje to, že chodba jde směrem jihovýchodním, kterýžto směrem je od Býčí skály Kostelík, pak i tři závrty na svahu a potom jeskyně nedávno objevená p. Burkhardtem a Zedníčkem „Jestřábí skála“. Tato shoda vede nás k domněnce, že tyto jeskyně a závrty mají spolu něco společného, a to by mohl být směr vod nějaké podzemní říčky.

Jestli tomu tak je nebo ne, o tom nás mohou přesvědčit jedině další výzkumy v Josefském žlebu.

(konec textu)

.......................................................................................................................................................................................

Obr. 6: Brunina jeskyně, K. Absolon, nedatováno. Nepublikovaná mapa v níž si K. Absolon pojemnoval celý systém novým názvoslovím, aniž by respektoval právo objevitele a prvního mapéra H. Bocka (původně archiv J. Vodičky, dnes archiv Muzea Blansko, poskytl M. Koudelka, kterému patří poděkování).

M. Fabík tak nebyl jediný, kdo Bruninu jeskyni přejmenoval, K. Absolon to udělal "v jemu obvyklém velkém stylu".

....................................................................................................................................................................................... 

V Tišnově dne 5. února 2014 Martin Golec