WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Barokní sklárna v Josefově a Hroch v Býčí skále Historie

Abstrakt: Od léta roku 2013 se provádí revitalizace Josefovského (Huťského) dolního rybníka. Rozsáhlé stavební úpravy porušily archeologické nálezy po sklářské huti v Josefově. Další studium zdejší barokní sklářské výroby pak přineslo své první, nečekané ovoce i pro dějiny jeskyně Býčí skály - byl objeven Hroch! A to přímo hluboko v ní.

Klíčová slova: Sklárna - Olomučany, Josefov - 1. polovina 18. století - Býčí skála - Tobias Hroch - usedlost Zavadilka - Dolní rybník v Josefově - romantický park

Martin Golec  | 25.11.2013 18:59 | pridej.cz  | Diskuse...[1] | Zobrazeno 366x  

 

Na konci srpna 2013 se objevily na veřejnosti zprávy o chystané revitalizaci Josefovského (Huťského) dolního rybníka (http://blanensky.denik.cz/zpravy_region/z-rybnika-v-josefove-zmizi-bahno-20130825.html). Zanedlouho se objevily první stavební stroje. Protože je tato oblast bedlivě sledována milovníky místní krajiny, začaly se objevovat první fotografie z průběhu  rozsáhlých stavebních prací (http://bidab.rajce.idnes.cz/Josefov_rybnik/#DSC_0025.jpg). Ač akce neměla zajištěn archeologický dohled, postupně se zde dobrovolně zastavilo několik archeologů, v září lokalitu průběžně navštěvoval Martin Golec, ohledal ji také Petr Kos z ÚAPP Brno a snad i jiní. V tomto období nebylo nalezeno nic podstatného, až na ojedinělý skleněný střep „staré vizáže“. Objemné vyvážky rybničního bahna pokračovaly také během října a další vlaštovka se objevila po návštěvě Jiřího a Ondřeje Mertových z Technického muzea v Brně. Byl vyzvednut velký fragment sklářské pánve. Dne 23. října 2013 vyšla o nálezu zpráva pod názvem "Olomučanské sklárny" od Davida Merty z Archaii Brno o.p.s. (http://www.archaiabrno.org/home_cs/?acc=zapisnicek&blog_id=598&blog_date=2013-10-23), kde shrnul i některé literární zdroje k tzv. Olomučanské sklárně. Stavební práce pokračovaly i v listopadu a bagr se dostával stále níže. Zdá se, že zásadní objev byl učiněn dne 14. listopadu, kdy lokalitu opět navštívili Martin Golec a Věra Bělehradová. V čerstvě narušených vrstvách po bagrování byly nalezeny rozsáhlé zbytky po sklářské výrobě – zbytky rozbitých nádob, zmetky, různé nálitky a odstřižky, fragmenty sklářských pánví, kusy tabulového skla, nebo kobaltový skleněný korálek. Rozsáhlý soubor zeleného zoxidovaného skla vzbudil pozornost. Již 15. listopadu 2013 byli na lokalitu přivoláni pracovníci Archaii Brno o.p.s. David Merta a Petr Holub. Ukázalo se také, že v rybníku se nacházejí obnažené fragmenty asi původního napouštěcího systému k Josefovskému (Huťskému) dolnímu rybníku z roku 1711 (Krebs 1976, 54). Následovaly další bohaté odběry po sklářské výrobě (obr. 1).

 

4052. V. Bělehradová sbírá barokní sklo ve výkopu bagru

Obr. 1: Věra Bělehradová zachraňuje barokní sklo na staveništi Josefovského (Huťského) dolního rybníka dne 15. listopadu 2013 (foto: M. Golec).

 

Díky ohroženým nálezům v rybníce byla narychlo svolána odborná komise na 20. listopad 2013 za účasti: nálezce Martin Golec, předseda jeskyňářské skupiny ZO ČSS 6-01 Býčí skála Jiří Svozil st., dále odborní pracovníci: za Archaiu Brno o.p.s. David Merta a Petr Holub; za Ústav Anthropos MZM Brno Petr Neruda, Martina Roblíčková a Vlastislav Káňa; dále za ochranáře pracovníci Správy CHKO MK z Blanska Leoš Štefka a Antonín Tůma; za investora ŠLP Masarykův les Křtiny Jan Waidhofer. Na místě byla zhodnocena situace, předány informace a rozhodnuto o dalším postupu v záchraně archeologických reliktů jak po sklárně, tak i po napouštěcím systému bývalého Josefovského (Huťského) dolního rybníka. Iniciativu v záchraně nálezů v příštích dnech převzali pracovníci Archaii Brno o.p.s.

 

Co víme o barokní sklárně v Josefově z písemných pramenů?

 

Pozoruhodné souvislosti o historii moravského sklářství přinesl v posledních letech Václav Štěpán. V roce 2009 v rozsáhlém článku ve Vlastivědném věstníku moravském revidoval starší literární prameny o tzv. Olomučanské sklárně a přinesl řadu nových poznatků studiem lichtensteinského archivu (Štěpán 2009). Hned v úvodu je nutno říci, že o tzv. Olomučanskou sklárnu se v minulosti zajímalo již více regionálních badatelů, jako byli CH. d´Elvert, H. Sáňka, J. Knies, J. Pilnáček, M. Kreps ad. Mnozí jiní přebírali tyto údaje a ty se šířily dále. Postupně začalo kolovat mnoho rozdílných parametrů o období provozu sklářské hutě a zcela nejasná byla její poloha (za mnohé např. na stránkách obce Olomučany: http://www.olomucany.cz/o-obci/historie). Štěpánova cenná revize, doplněná rozsáhlými literárními prameny z archivů z Brna, Vídně a Vaduzu, přišla velmi vhod. Následný výtah pracuje s těmito upravenými fakty. Ty najdeme už také využity v nové publikaci o historii Olomučan (Machač 2010, 110-137).

Doposud se v odborné literatuře hovoří o tzv. Olomučanské sklárně. Jak doložil V. Štěpán, šlo vlastně o dvě následné sklárny. Nejdříve v Olomučanech a později v dnešním Josefově. Pro potřebu tohoto textu hovořím z hlediska polohy odděleně o sklárně Olomučanské a pak Josefovské. Jsem si nicméně vědom, že písemné prameny znají jen termín Olomučanská sklárna. Obecná znalost o této sklárně byla doposud velmi nízká, v seznamech a mapách historických skláren i přes svůj značný význam často chybí (http://cs.wikipedia.org/wiki/Skl%C3%A1rna).

Od V. Štěpána se dovídáme velké množství podrobností o provozu Olomučanské a Josefovské sklárny. Tato práce přináší mnoho nových informací, došlo k revizi některých dřívějších nesprávných údajů. Výsledek poukázal na dřívější nepřesnosti až omyly, jako např. datum vzniku Olomučanské sklárny již v roku 1660. Co se týká polohy sklárny, V. Štěpán jednoznačně dospěl k závěru, že existovaly sklárny dvě, a to jak v Olomučanech, tak následně i Josefově. Předložený koncept pracuje s tímto modelem, který vysvětluje dřívější rozpory v umístění tzv. Olomučanské sklárny do více míst.

Dovídáme se, že v letech 1676-1723 byla provozována sklárna v dnešních Olomučanech a mezi léty 1724-1747 byla vybudována nová sklárna na území dnešního Josefova. Zatímco Olomučanská sklárna nebyla zatím archeologicky lokalizována a měla se nacházet na pozdějších parcelách domů č. 20, 22 a 24, tak u Josefovské sklárny je tomu již dnes jinak. Místo již známo je, nachází se pod silnicí v místě trojúhelníkové křižovatky v Josefově v místě bývalé usedlosti Zavadilka (obr. 2, 8-11; zachycena také na fotografii K. Absolona: Vývěry Jedovnického potoka v minulosti, www.byciskala.cz, článek, 30.1.2010, obr. 5-6). Za nynějšího stavu poznání není jasné, zda Zavadilka stojí jen na parcele bývalé sklářské huti, nebo ona sama je bývalou sklářskou hutí. Nevíme, kdy byla zbořena, nejpozději však v 50. letech 20. století při přeložce silnice v prostoru Josefova přes bývalou Zavadilku (k úpravám silnice u Josefova více ve fotografiích: Okolí Býčí skály 1955, www.byciskala.cz, galerie, 27.2.2005). Sklářský odpad byl rozvlečen do okolí a byl nově nalezen v průběhu října a listopadu při stavebních pracích v Josefovském (Huťském) dolním rybníku.

Cenné jsou pozorování Aloise Ferulíka, který v roce 1954 navštívil staveniště u Josefova. Na základě svých znalostí se domníval, že Olomučanská sklárna stála jen v Josefově a nikoliv v Olomučanech, kde se mu nepozdával fakt, že byla situována uprostřed obce (Ferulík 1954). V době jeho ohledání staveniště ještě stály dočasné dřevěné budovy (obr. 2), využívané firmou Baraba v době ražeb tzv. tajných štol pro vojenskou výrobu u Josefova v roce 1950. Není zcela jisté, zda A. Ferulík našel opravdu sklářské sklo, protože popsal "nezhutněné sklo", mohlo jít o sklo železářské, jímž je celá tato oblast silně kontaminována. Nicméně Ferulíkova sběrotvorná činnost slavila úspěch. Nalezl doklady o zrušené sklárně poblíž vývěrů Jedovnického potoka v Josefínském katastru, dále zaznamenal zprávu otce Jana Šimka z Josefova o tom, že na křižovatce stávala sklářská huť. Dále sesbíral od místních pamětníků informace o poloze usedlosti Zavadilka a místním názvu Na popelisku, kam se měl vyvážet popel ze sklárny.

Zcela jinam kladl polohu Josefovské sklářské huti Miloš Kreps v rámci výzkumu dějin železářské výroby v oblasti Staré huti u Josefova. Časově ji datoval přibližně stejně jako V. Štěpán, mezi roky 1732-1749, ale lokalizoval ji nesprávně od Staré huti po proudu Křtinského potoka směrem do míst, kde později stál prachový mlýn - neboli prachárna (Kreps 1976, 59), která je dnes dobře známá. Shodou okolností pracovala právě od poloviny 18. století (Merta 2009).

Jelikož je výzkum Josefovské sklárny v počátcích, musí být dále sledována otázka, zdali budovy tzv. Josefovské hájenky, jež stojí dodnes, nepatřily původně k Josefovské sklárně (obr. 2).

 

4055. Josefovská hájenka a usedlost Zavadilka

Obr. 2: Pohled na Josefovskou hájenku (vlevo) a usedlost Zavadilka (vpravo). Nedatováno. V místě usedlosti Zavadilka se nacházela barokní sklárna či ona sama byla sklárnou. Dnes tudy vede napřímená silnice (poskytl J. Svozil st. z Josefova).

 

4056. Objekty firmy Baraba na místě usedlosti Zavadilka

Obr. 3: Pohled na budovy firmy Baraba v 50. letech 20. století na křižovatce v Josefově. Stojí zhruba v místě bývalé usedlosti Zavadilky. Detail z fotky (Stehlík - Kunský 1961, s. 321).

 

V. Štěpán dále uvádí, že dnešní Josefov se ještě v roce 1772 nazýval Hutě a sousední louky a les dostaly název Na popelisku. Dále víme, že v bývalé sklárně se ještě po roce 1747 provozovala tzv. draslárna, vyráběla se zde potaš – nutná surovina pro sklářskou výrobu. Ukončení výroby potaše skončilo někdy v průběhu 2. poloviny 18. století. Zatím není jasné, jaký vliv měla na ukončení výroby stavba rozsáhlého anglického parku kolem roku 1796. Vratislav Grolich ve svém přehledu místních názvů z Blanenska uvedl další fakta, a to, že název Hutě je původní název osady Josefova, zaznamenaný ještě roku 1772. Po zániku skláren se postupně užívalo v lidové mluvě názvu Žleb, a to ještě v 19. a na začátku 20. stol. Odtud odvozen i roku 1832 užitý místí název Žlebští.

V. Štěpán na základě komplexního výzkumu moravského sklářství Olomučanskou a Josefovskou sklárnu považuje za vůbec nejvýznamnější feudální sklářskou huť na Moravě a řadí ji bok nejznámějších skláren na Šumavě, v Krušných, Lužických a Jizerských horách a Posázaví. To, že ji známe tak málo souvisí s nedostatečnou znalostí dějin sklářství na Moravě.

Od svého založení se v Olomučanské a Josefovské sklárně vystřídalo několik generací sklářských specialistů, kteří do ní přicházeli ze vzdálených sklářských hutí. Vybudování sklárny byla pověřena záhadná a rozporuplná postava, alchymista Pietro del Bona, který do sklárny přinesl tajemství křišťálového skla, nicméně sklárna od začátku velmi prodělávala a již následující rok narychlo odešel. Následně sklárnu vedl Hans Streck, který předtím prošel řadou skláren v Čechách, zaměřil se na sortiment silnostěnného draselného skla německého typu. Sklárna vyráběla mj. sklo pro chemické účely, vozilo se do alchymistické laboratoře ve Valticích. To dokazuje již vysokou úroveň sklářství. V roce 1680 se objevil Francouz Claude Barot. V roce 1683 se kromě laboratorního skla vyráběl široký sortiment - okenní tabule rozměrů 236 x 77 cm, tabule nižší 77 cm vysoké, nebo vyšší 385 cm vysoké. K sortimentu patřily nádoby zvané fioly a retorty různých velikostí (1/4 – 10 mázů), kádinky, moždíře, misky na strouhání, poháry, kopové sklo dobré, špatné a mandelové, tupláky, žertovné sklenice, knoflíky, formované misky, mázové džbány, lampy, ledové sklenice, angstery (cibulové picí nádoby), vinné stopky, větší vinné sklenice, zdobené lázeňské sklenice, obyčejnější druhy vinných sklenic, šálky na pití, různé druhy okenních koleček, sklenice na vodu, cukřenky, láhve o obsahu ½ - 2 mázy, láhve na pálenku, zrcadla a „bratrské koláče“. Produkce se v průběhu doby měnila a celkově se dá říci, že sklárna byla velmi univerzální. Časem se vytvořila obchodní síť a centrální skladiště s hotovými výrobky. Sklářská huť se dostala také do pronájmu, jako za Františka Baldermanna (1719-1722), ale většinou byla provozována přímo Liechtensteiny. Zásadou bylo dodávat sklo pro potřeby lichtensteinských panství a prodávat zboží dále. V prvních letech byl personál hutě přiváděn z německy mluvících oblastí, ale postupně docházelo k zapojení místních pracovních zdrojů. V. Štěpán uvádí velké množství lidí spojených s Olomučanskou sklárnou a není možné je zde všechny uvést. Roku 1719 přišel do huti Švýcar Sebastian Mazor, jenž uměl vyrábět skleněné lustry, následně převzal řízení i výroby od roku 1722, došlo opět k lichtensteinskému provozování huti. Právě on byl původcem myšlenky vybudovat novou sklárnu.

 

4049. Fragmenty skla z Josefova

Obr. 4: Fragmenty skleněných nádob nalezených v Josefově dne 14.-15. listopadu 2013 při stavebních úpravách v Josefovském (Huťském) dolním rybníku (foto: V. Bělehradová).

 

4051. Skleněné nálitky z Josefova

Obr. 5: Fragmenty skleněných nálitků a zmetků nalezených v Josefově dne 14.-15. listopadu 2013 při stavebních úpravách v Josefovském (Huťském) dolním rybníku (foto: V. Bělehradová).

 

4050. Fragmenty pánví a skelné hmoty z Josefova

Obr. 6: Fragmenty sklářských pánví a skelné hmoty nalezených v Josefově dne 14.-15. listopadu 2013 při stavebních úpravách v Josefovském (Huťském) dolním rybníku (foto: V. Bělehradová).

 

K vyhasnutí staré huti došlo 31. října 1723 a to se již nová stavěla. K přesunu do Josefova (Josefovské údolí nese jméno po úřadujícím knížeti Josefu Janu Adamovi) došlo roku 1724 pod novým vedením, celý první půlrok se Josefovská huť ještě stavěla,  začalo se v ní pracovat 16. července. V dekretu Josefa Jana Adama z Lichtensteina ze 4. října 1724 měla sklárna vyrábět hlavně zelené sklo (obr. 4-5) obyčejné pro potřeby všech lichtensteinských panství včetně rakouských, dále sklo pro kostely, stavby atd. Hned od jejího začátku byla pronajata na šest roků Kryštofu Pressfreundovi. Osazenstvo huti tvořili hutní písař Ignác Mattern, skláři Bedřich Jäckel, Franz Vogel, Leopold Fridrich, Kristián Štěpánek, Hans Groschoff, Ondřej Němec, Jiří Blažík, učeň, dva topiči a pomocníci.

Přeložení sklárny do Josefova bylo součástí plánu kolonizovat odlehlé a neobydlené údolí. Problémy s výrobou byly veliké a přesídlení do neobydleného údolí nesli skláři špatně. Hutní písař Ignác Mattern jej naval ironicky „Jammerthal“, neboli údolí bídy. Špatná ekonomická situace sklárny byla řešena personální výměnou v letech 1729-1730. Produkce se zvýšila a sklárna prosperovala. Roku 1736 došlo k rozhodnutí vybudovat nedaleko tavírny železa, orientované na výrobu zbraní (M. Kreps ale uvádí pro jejich vybudování až polovinu 18. století). Sklárnám nicméně postupně vznikla potíž s dodávkami dřeva. Zápolilo se také s neplacením za odebrané zboží, huť trpěla při systému obchodování na dluh, navíc nějaké sklo bylo neprodejné a hodně výrobků leželo skladem. Zajímavá je zpráva, že někteří skláři zdobili sklo doma malováním a rozprodávali jej pro sebe do okolí. Přidal se také další problém, lichtensteinské sklo mělo dobré renomé a začalo se podvodně kopírovat i se znakem knížete Lichtensteina. V hospodách se pak mělo sklo kontrolovat a byl vydán příkaz zákazu dovozu skla na panství odjinud. Konečný úder pro Josefovskou sklárnu přišel 18. února 1746. Lichtensteinská ústřední kancelář ve Vídni nařídila, že dřevo z Pozořického panství, poškozené vichřicí a požárem, není již pro sklárnu dostupné. V té době zde již panoval značný nedostatek dřeva. To se mělo dovážet až z panství Šternberk. Hejtman tohoto panství ale obratem navrhl 25. února 1746 sklárnu zrušit pro nedostupnost dřeva. Lichtensteinská ústřední kancelář zorganizovala 20. června 1746 komisionelní prohlídku lesů v okolí Olomučan (asi Josefova pozn. autora) a po zhodnocení hospodaření sklárny došlo k verdiktu o zrušení provozu. K zavření huti mělo dojít po zužitkování zásob surovin, které vystačily ještě na jednu sezónu, a tak k ukončení provozu došlo až 31. srpna 1747. Není jistě bez zajímavosti, že od roku 1748 převzal správu všech panství Josef Václav Vavřinec Lichtenstein, který se podílel na vojenské reformě rakouské armády. Příklon k železářství pro vojenské účely byl pochopitelný.

13. září 1747 byl posledním hutním písařem Janem Antonínem Divišem sepsán předávací protokol skláren vrchnímu Jakubu Vořílkovi. Byl tak vytvořen jediný dokument podoby sklárny. Sestávala se z: dílny, sušící pece, šalandy, komory na sklo, komory na tabule, lázně, bytu hutního písaře, obydlí tovaryše a pacholka, koňské stáje, kůlny, řezárny skla, skladu dřeva a skladu vápna. Nedostatek dřeva, který později pociťovala i nedaleká železářská huť, rozhodla o osudu sklárny. Zdejší zbrojní výroba měla přednost. Pozůstatkem sklářské výroby jsou místní jména Štěpánek, Fridrich, Preissler a Kyzlink (obdobná jména byla také mezi železáři pozn. autora). Výrobní, umělecké a historické tradice Olomučanské a Josefovské sklárny pokračovaly v Nové Josefové na panství Branná, huť zanikla roku 1836. O výrobě potaše v místě bývalé Josefovské sklárny V. Štěpán bližší podrobnosti nepřinesl. Obecně se jen uvádí, že zanikla někdy v průběhu 2. pol. 18. století.

 

Jméno skláře Tobiase Hrocha uvedeno pod lichtensteinskou deskou v Býčí skále

 

Roku 1795 při dobudování sklárny u Strání (Květná) na lichtensteinském panství Uherský Ostroh byl povolán z Olomučan jistý Tobiáš Hroch k zbudování dvou tavících pecí. Mezi personálem nové sklárny se také objevili příslušníci sklářské rodiny Strejčků z Olomučan. Tato tavírna funguje dodnes. Podle V. Štěpána nese dědictví Olomučanské a Josefovské hutě, obdobně jako sklárny, kde se objevily jména spojené s touto výrobou – na Horácku, Boskovicku, severní a jižní Moravě.

Na závěr výtahu ze stati od V. Štěpána oceňuji, že tak vzdal krásný hold starým sklářům z Olomučan a Josefova.

Tím ale ještě povídání o olomoučanském a josefovském skle nekončí. Tobiáš Hroch byl identifikován v jeskyni Býčí skále (obr. 7). Došlo k tomu dne 23. listopadu 2013. Na spojitost tohoto jména se Stránskou (Květenskou) sklárnou upozornila archeoložka a krajinoložka Eva Čermáková. Historii této sklárny opět sepsal V. Štěpán (http://www.kubela.ic.cz/index.php?inc=sklarnakvetna.inc&title=V%FDvoj%20skl%E1rny%20v%20Kv%ECtn%E9%20u%20Uhersk%E9ho%20Brodu%20do%20poloviny%2019.%20stolet%ED).

 

4047. Tobias Hroch, lichtensteinská deska v Býčí skále

Obr. 7: Jméno Tobiáše Hrocha (Amtm: = úředník) a Antonína Černého (Verw: = správce) pod lichtensteinskou deskou z roku 1801  u Šenkova sifonu v Býčí skále (foto: Eva Čermáková).

 

Co přináší nalezené jméno Tobiáše Hrocha? Musíme jej spatřovat v historických souvislostech. V prvé řadě se ještě vice než jindy ukazuje, že je velmi prospěšné studovat všechny lichtensteinské aktivity, které se v průběhu času nashromáždily v Josefovském a Křtinském údolí (železářství, sklářství, uhlířství, hornictví, lesnictví, parkové úpravy). Propojeny dohromady s využitím metod archeologie, historie, speleologie ad. přinášejí nový pohled na využití krajiny. Je jen otázkou času a stavu poznání, kdy se témata začnou „propojovat a promlouvat“, v tomto prostoru opravdu vše souvisí se vším. Podpis Tobiáše Hrocha poprvé spojil problematiku Josefovské sklárny s jeskyní Býčí skálou. Je velmi pozoruhodné, že právě toto jméno se objevilo na desce vytesané roku 1801 v jeskyni (obr. 7), vždyť sklárna byla zavřena již roku 1747! Tobiáš Hroch z Olomučan pomáhal stavět pece ve Strání (Květné) ještě v roku 1795. Plány pro tuto sklárnu zpracovával místní architekt a ředitel železáren v Adamově a Staré huti u Josefova Karl Jan Rudzinsky. Na přelomu století významně reorganizoval mj. místní těžbu železné rudy a železářskou výrobu. Je podepsán opět pod lichtensteinskou deskou v Býčí skále (Karel Jan Rudzinsky. Lesní inženýr, architekt, mineralog v Býčí skále, www.byciskala.cz, článek, 25.9.2012). Celková pomoc místní železářské infrastruktury novým sklárnám ve Strání (Květné) dokresluje informace o zaslání 380 centů (přes 20 tun) speciální hlíny z Olomučan. Tobiáš Hroch je veden na desce jako úředník (obr. 7) a je otázkou, jestli právě on nepracoval kupříkladu v Josefovské draslárně při výrobě potaše či jinde v okolním průmyslu. A že se opravdu vyplácí studovat všechny lichtensteinské aktivity v regionu komplexně, se ukázalo na třetím rozluštěném jménu pod lichtensteinskou deskou. Pod Tobiášem Hrochem je uveden Ant. Zerny (Verw: = správce; obr. 7). Jde o pozdějšího nájemce Adamovských železáren Antonína Černého v letech 1806-1812. V roce 1801 byl správcem - "šedou eminencí" - železáren ve službách knížete (Kreps 1976, 114-115, 129-130, 132, 137, 159).

 

Sklárna, železárny, lesnictví, architektura, umění, věda, turismus, divadlo = zdroje výzkumu anglického parku u Josefova z roku 1797

 

Kolem roku 1796 oblast kolem Josefova doznala velkých změn a pod návrhy Josefa Hardtmutha (roku 1796 se podepsal v jeskyni: Josef Hardtmuth - vynálezce tužky, se podepsal v Býčí skále, www.byciskala.cz, článek, 10.7.2012) pro Aloise Josefa Lichtensteina vznikal rozsáhlý anglický park, v jehož sousedství byly místní průmyslové podniky, mlýn/pila, prachárna a jeho součástí nově místní jeskyně se skalními vyhlídkami (První turisticky zpřístupněnou jeskyni v ČR nehledejme v Chýnově, www.byciskala.cz, článek, 5.11.2013). Při nákladných krajinných úpravách se zde pohybovalo množství osob, o níchž již víme, že byly nasazovány z místních průmyslových podniků, taktéž i z dalších lichtensteinských panství, hlavně z prostoru dnešního Lednicko-valtického areálu. Předpokládám, že Karl Jan Rudzinsky, Tobiáš Hroch a Antonín Černý byli jen někteří z nich. Nyní se ukazuje, že podpisy pod lichtensteinským znakem patřily osobám, kteří se účastnili na stavbě parku a samotnou lichtensteinskou desku můžeme interpretovat jako podpis donátora celého projektu se svým týmem. V osobě Tobiáše Hrocha se propojuje problematika josefovské sklářské tradice a parkové úpravy u Josefova. Zároveň osoba T. Hrocha ukazuje na organizaci prací na parku. Tato osoba měla zdejší část panství v tomto období na starost, coby lichtensteinský úředník - správce. Známe jej jako zakladatele a správce pozemkové knihy v Olomučanech z roku 1795 (Machač 2010, 15). 

Komplexní výzkum se vyplácí. A tak čas ukáže, jakou úlohu na josefovském projektu hrály osoby, jež pracovaly pro Lichtensteiny a jsou v Býčí skále jmenovány. Architekt Josef Poppelack, sochař Josef Bayer (1796) - tyto dvě osoby jsou vlastnoručně podepsány u Pohanských kamenů (nalezl Martin Golec); dále hospodářský rada a správce divadel ve Valticích a Lednici Joseph Arnold von Loewenau (1801) a dvormistr Fridolin Bellot (1801) - jména jsou uvedena pod lichtensteinskou deskou u Šenkova sifonu (27. listopadu 2013 identifikovala Eva Čermáková). Tato jména ukazují na kulturní a uměleckou všestrannost parkového projektu.

 

Mýtus o kopání písku v jeskyni Býčí skále pro místní sklárnu

 

Někdy se setkáváme s názorem, že v jeskyni Býčí skále byl kopán písek pro místní sklárnu (zdroj se mi nepodařilo odhalit). Místa po odkopech písku nalezl v jeskyni J. Wankel v roce 1867 v Předsíni a v oblasti Malého dómu (Jižní a Severní odbočka). O dva roky později v roce 1869 objevili bratranci Felklovi v podobné jámě v Předsíni poblíž starého dolního vchodu legendárního bronzového býčka. Písek se v jeskyni prosíval, hrubší části i s archeologickými nálezy se házely stranou. Wankel sesbíral informace od místních dělníků, kteří zde pracovali. Informace hledal právě kvůli archeologickým nálezům a lidským kostrám, které zde byly výkopy poničeny. Mělo jít o období 40. let 19. století. O kopání písku pro sklárny nešlo! J. Wankel výslovně popsal, že písek byl použit pro blízké knížecí železárny (Wankel 1988, 238). Navíc se tento písek ani pro sklo nehodí. Materiál byl použit pro poslední velké opravy Staré huti u Adamova, snad i na výstavbu dvou nových vápenných pecí na kychtové plyny roku 1852, které stojí dodnes (http://www.starahut.com/clanky/stara_hut_u_adamova.pdf.). Jinde Wankel kopání písku v Býčí skále upřesnil, v roce 1869 napsal, že písek byl prohrabán lichtensteinskými formíři před 18 roky, aby byl použit v blízké formírně (dnes je v budově expozice technického muzea v Brně). Což je rok 1851. Podobně přesně J. Wankel datoval těžbu písku v jeskyni Jáchymce, a to k roku 1847, v roce 1877 napsal, že před 30 léty byl (v dnešním Zadním dómu pozn. autora) odkopáván písek a bylo porušeno několik koster uložených v sedě (Wankel 1877). Sklárna v Josefově v této době již sto roků nepracovala, byla zrušena dle V. Štěpána již roku 1747.     

 

Josefovská sklárna, popř. salajna / pozdější usedlost Zavadilka na mapách a obrazech z 1. pol. 19. století

 

4048. Usedlost Zavadilka, Indikační skica 1826

Obr. 8: Indikační skica, 1836, bývalá sklárna, popř. salajna / pozdější usedlost Zavadilka v červeném kroužku (převzato od D. Merty; najdete na: http://archivnimapy.cuzk.cz/cio/data/main/cio_main_03_cechy_morava.html?mapno_cm=m2132-1)

 

4059. Býčí skála od Jáchymky, F. Richter 1819

Obr. 9: Nejstarší pohled na Býčí skálu od Jáchymky. Vlevo dole Josefovský (Huťský) dolní rybník, za ním Josefovská hájenka a bývalá sklárna, popř. salajna / pozdější usedlost Zavadilka. F. Richter 1819 (Absolon 1970, 2, obr. 132, s. 189).

 

 4057. Detail Josefovské sklárny

Obr. 10: Detail obr. 9. Josefovská hájenka a bývalá sklárna, popř. salajna / pozdější usedlost Zavadilka je zde vyobrazena jako podlouhlá budova s vysokým komínem. F. Richter 1819.

 

4060. Parková úprava u Býčí skály, F. Richter 1828

Obr. 11: Parková úprava u Josefova vznikla do roku 1797. Střecha s komínem bývalé Josefovské sklárny, popř. salajny / pozdější usedlost Zavadilka vystupuje mezi stromy. F. Richter 1828 (Absolon 1970, 2, obr. 137, s. 197).

 

 Závěr

 

Článek shrnuje naše dosavadní znalosti o tzv. Olomučanské sklárně, která se v letech 1676-1723 nacházela podle V. Štěpána na území dnešních Olomučan a po svém přesunu v letech 1724-1747 pracovala v dnešním Josefově. Má jít o nejvýznamnější feudální sklárnu na Moravě.

Dne 14.-15. října 2013 byl nalezen bohatý soubor po sklářské výrobě na okraji Josefovského (Huťského) dolního rybníka, kde nyní probíhá revitalizace. Zbytky po výrobě bezpečně lokalizují huť na Josefovskou křižovatku, do prostoru bývalé usedlosti Zavadilka.

Dále bylo identifikováno jméno olomučanského skláře Tobiáše Hrocha pod tzv. lichtensteinskou deskou u Šenkova sifonu z roku 1801 v jeskyni Býčí skále společně s Karlem Janem Rudzinskym, architektem a ředitelem železáren v Adamově a Staré huti u Adamova. Oba pomáhali s výstavbou nové lichtensteinské sklářské huti ve Strání (Květné) u Uherského Ostrohu spuštěné roku 1795. V okolí Býčí skály byli tito lichtensteinští zaměstnanci mezi dalšími, kdož prováděli parkové úpravy dokončené k roku 1797. Jejich součástí bylo cílené zpřístupnění místních jeskyní vědě a turismu.

Historie Olomučanské sklárny poukázala na potřebu komplexního studia všech lichtensteinských aktivit na Pozořickém panství pro poznání celistvého obrazu minulosti, ty  byly doposud předmětem zájmu oddělených výzkumných proudů.

 

Literatura:

 

Absolon, K. 1970: Moravský kras 2, Praha.

Ferulík, A. 1954: Kde stávala Olomučanská skelná huť, Vlastivědný věstník moravský, str. 162.

Kreps, M. 1976: Dějiny Adamovských železáren a strojíren do roku 1905, Brno.

Machač, K. 2010: Olomučany - od historie do současnosti, Olomučany.

Merta, J. 2009: Prachové mlýny v Josefovském údolí, Archeologia technica 20, 142-148.

Stehlík, V. - Kunský, J. 1961: Macocha a Moravský kras, Praha.

Štěpán, V. 2009: Dějiny sklárny v Olomučanech na Blanensku, Vlastivědný věstník moravský 61, č. 2, s. 146-169. 

Wankel, H. 1869: Forschungen in den Mährischen Knochenhöhlen, Gaea V., 158-161.

Wankel, H. 1877: Gleichzeitigkeit des Menschen mit dem Höhlenbären in Mähren, Mittheilungen der

anthropologischen Gesellschaft in Wien, Band VII.,Nr. 1-2, 1-6.

Wankel, J. 1988: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, Brno - Blansko.

 

V Tišnově dne 25. listopadu 2013 Martin Golec



Diskuse "Barokní sklárna v Josefově a Hroch v Býčí skále"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
zbourání usedlosti Zavadilka NoBody [95.140.245.xx]  Před 6 měsíci
   Bez odpovědí.
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [540170], dnes 9 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
YTU0Njc