Narodil se 2., nebo 10., a nebo 13. února, a to buď roku 1716, nebo 1717. Prameny uvádějí vice dní a dva možné roky, v lotyšském Trootzenu, ale někdy se uvádí i jeho estonský jmenovec. Pravděpodobnější bude asi lotyšské rodiště poblíže Laudany (Laudahne), kde měla jeho rodina žít prý od roku 1400, obdobně se jmenuje i blízká říčka. Zemřel 14. července 1790 v Novém Jičíně na Moravě. Svojí hrobku má v Hadersdorfu u Vídně.

Mnohé v jeho životě je pro dějiny Moravy velmi zajímavé. Již jeho jméno, původ rodu a místo narození budí nesporně překvapení. Setkáme se s řadou titulů a formou jeho jména. Česky by to bylo Arnošt Gideon svobodný pán z Laudonu, německy pak Ernst Gideon Freiherr von Laudon (baron = francouzská varianta německého Freiherr). Někdy se setkáme i s formou Loudon, Laudone, Lawdohn nebo Lauwdohn.

Co o něm říci pár slovy: byl to slavný rakouský vojevůdce, jeden z největších celého 18. století v Evropě. Miloval prý samotu a nebyl velikým přítelem šprýmů. Vídali jej smát se o samotě. Hovořil málo, ale uvážlivě. Byl velmi zbožný. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán a následně proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Jeho jméno neslo i české pivo vyráběné od roku 1700 v Lanškrouně. Po neuvěřitelné době se nám po něm dodnes dochovalo všem známé a srozumitelné zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení, ale jinak vždy odvážní Prusové. Zlidověly písničky:

...... Jenerál Laudon jede skrz vesnici, jenerál Laudon jede skrz ves,.......

.......jede skrz vesnici, má bílou čepici, jenerál Laudon jede skrz ves........

Rané mládí Gideona Ernsta von Laudon je poznamenáno chudobou jeho rodného Livonska (dnes Lotyšsko), které Rusko odebralo Švédsku. Prošel carskou armádou. Neuměl dobře ani francouzsky, ani německy. Bojoval v Porýní, dostal se i do Čech, účastnil se tažení proti Tatarům. Ucházel se o místo ve švédské a pruské armádě, ale byl odmítnut. Stíhán chudobou hledal zaměstnavatele, uspěl ve Vídni v roce 1743.

Začal obrat v kariéře. Vstoupil do bojů o Slezsko, které se pokouší dobývat pro Marii Terezii. Operoval v Chorvatsku. Později se přesunul do severozápadních Čech. Tady si získal válečný respekt pruského nepřítele. Poslouchali jeji i důstojníci s vyšší hodností. Pověstné se staly jeho nečekané, často noční, výpady s malými skupinami vojáků proti nepříteli, které slavily veliký úspěch. Osvobodil Olomouc od prušáků, první velké vítězství. Za postupy v Lužici se dostavily nejvyšší pocty od Marie Terezie a panský titul, dostal panství. V roce 1759 velel české armádě o síle 337 000 vojáků. Zvítězil v nejkrvavější bitvě sedmileté války u Kunowic (Kunersdorfu). Pocty se hrnuly od rakouské i ruské císařovny. Hodnosti, vyznamenání, zlato, brilianty, vlastní pluk, gáže. Laudon dostal pod své přímé velení 40 000 mužů, nemusel se dělit o velení a velmi se mu dařilo, později to bylo až 70 000 mužů. Laudon připsal svoji první a jak se později ukázalo i poslední velkou osobní prohru na bojišti, přestože za ni moc nemohl, a to v bitvě u Lehnice. Neztratil přízeň císařovny, ani oblibu prostého lidu. Ale již za další úspěchy jej císařovna titulovala „Prvním rytířem Marie Terezie". K porážce Pruska nedošlo díky smrti ruské císařovny a její následovník Petr uzavřel mír s Pruskem. Protipruská koalice se rozpadla. Za těchto okolností nebylo možné vyhrát a Laudon stáhl do ústraní. Rakousko prohrálo sedmiletou válku a definitivně ztratilo Slezsko. V době míru se stal Laudon postupně oblíbencem císaře Josefa II., získal úřad dvorního válečného rady a císařsko-královského válečného rady. Stíhaly ho vleklé zdravotní potíže.

Větší část posledních 10 let svého života strávil Laudon poklidně ve svém domě s manželkou po boku a po dlouhé době si plnými doušky užíval rodinné pohody v jeho sídle u Vídně v Hadersdorfu. 27. července 1785 unikl jen o vlásek smrti, když si zdříml v poustevně, kterou nechal pro podobné účely u zámku zbudovat. Začalo prudce pršet, čímž se rozvodnila řeka, a kdyby jej neprobudil štěkot jeho psa, odnesla by Laudona voda i s poustevnou, zatímco takhle odnesla velká voda „pouze" poustevnu.

Poslední válkou, jíž se Laudon zúčastnil, byla válka s Osmanskou říší, do které se Rakousko zapojilo v rove 1788. Vojenské akce probíhaly v dnešním Chorvatsku. Dobyl Bělehrad. Po vyhrané válce a na konci svého života se mu dostalo jednoho z největších ocenění vůbec - dostal od Josefa II. Velkokříž řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou, který byl v takovéto úpravě jediný na světě. Návrat domů byl impozantní, po celých Uhrách Laudona vítali lidé z měst, jimiž projížděl, přestože se původně nechtěl zastavovat ve Vídni a hodlal jet přímo domů do Hadersdorfu, místní lidé jej nenechali, a musel tak zůstat ve Vídni, do níž přijel na Štědrý den. Na Boží hod jel Laudon přivítat císaře, který jej oslovil: „Vítej, bělehradský vítězi".Uchránil Čechy a Moravu několikrát před pruským rabováním, nyní osvobodil podstatné části Balkánu od Turků. V tu chvíli oběma zbýval poslední rok života,

Poslední půlrok si Laudon prožil ve velké popularitě ve všech společenských vrstvách. V únoru roku 1790 umřel císař Josef II. a jeho nástupce a císařův bratr Leopold II. jmenoval Laudona generalissimem. Stal se teprve třetím generalissimem vůbec - před ním to byli jen Albrecht z Valdštejna a princ Evžen Savojský (Bělina, P. 1993: Generál Laudon, Život ve službách Marie Terezie a Josefa II., Praha).

Kdy se mohl Laudon v jeskyni na Býčí skále podepsat? Buď to bylo někdy v době míru po sedmileté válce od roku 1759 do vypuknutí války s Osmany roku 1788, ale pro to nemáme žádnou indicii. Bezpečně datované nápisy známe až od 90. let 18. století. Laudon je vlastně díky své smrti vůbec nejstarším prokázaným podpisem v jeskyni. Musel zde být nejpozději do léta roku 1790. Na jaře čerstvý generalissimus táhl na sever Moravy do nového střetu s Prusy. Domnívám se, že právě tehdy mohl navštívit Adamov, kde se vyráběly kanóny pro císařskou armádu, Laudon zastával dříve i funkci generála dělostřelectva a snad právě nyní navštívil, mimo státní zájem, jako osvícenec své doby jeskynní poustevnu na Býčí skále, kde setrval, jak to měl ve zvyku ve chvíli osamění a rozjímání. Jeho návštěva a podpis u Pohanských kamenů pak bezprostředně vyvolaly reakci dalších návštěvníků, kteří se podepisovali vedle něj. Možná, že to byl on, kdo vzbudil v mladém Aloisu Josefu Lechtensteinovi enormní zájem o Býčí skálu.

V roce 1790 se Baron Laudon podepsal v matriční knize v Novém Jičíně. Tento vlastnoruční podpis mi posloužil pro komparační srovnání, z kterého vyplývá, že jde o autentický autogram. V Býčí skále chybí kaligrafie (zakončení písmene d), která v jeskynní tmě a s loučí v ruce asi nejde dosáhnout jako s husím brkem a inkoustem. Nicméně podobnost je evidentní. V jeskyni se před jménem najdeme zkratku jeho panského titulu baron v podobě písmene B a za ním vlnovka naznačuje zkrácení, které je pro konec 18. století typické. Naprosto shodné je napojování písmen. Pokud by býčiskalský podpis pocházel až z roku 1790, k čemuž se přikláním, vznikly oba podpisy v rozmezí max. měsíců. Indícií pro tuto hypotézu spatřuji ve faktu, že pod Laudonovým podpisem se objevují hned další jména návštěvníků z daty 1792 a 1796, což považuji za přímou reakci na tuto neobvyklou návštěvu.

Návštěva Ernsta Gideona Laudona patří mezi tři historicky nejcennější podpisy v jeskyni, vedle pamětních desek císaře Františka II. a majitele panství Aloise Josefa Lichtensteina u Býčího jezera (Šenkova sifonu). Rozhodně tento vojenský velikán oba přesahoval svými úspěchy a činy, vedle Aloise vynikal v dosažených dobových poctách, hodnostech a řádech a budoucího císaře rozhodně vysoko převyšoval v nesmírné lidové oblibě. Musel to být každopádně pro místní sedláky zážitek vidět sbor pestrobarevně oděných důstojníků vcházet původním dolním vchodem do jeskyně a zpět.

A proč Skot? Laudon ale nebyl ani Estonec, ani Lotyš, taky se k těmto národům nehlásil. Formálně se prohlašoval za Skota. Kdy měli ze Skotska jeho předkové doputovat? "Před nepředstavitelnými lety", říká se ve dvorském dekretu, kterým povýšila našeho Laudona, jeho bratra a ještě dva synovce do panského stavu císařovna Marie Terezie. Žádné doklady, které by to potvrzovaly, však neexistují. Teda - jeden by byl, jenomže on to je podvrh. Zkrátka - vypadalo to nějak víc nóbl, když Laudonové pocházeli od nějakého starobylého hradu poblíž pravého skotského vřesoviště, a ne odněkud "z horní dolní".

Studiem britských pramenů ale zjišťujeme, že jméno Loudon náleží baronům z Ayrshiru, do klanu Camballů, je derivátem dvou slov z Law-dun, oboje znamená totéž "kopec, opevněné místo", první je skotsko-saské a druhé skotsko-irské. Podle seznamu královského erbovního archivu v Edinbughu je příbuzenství doložitelné. Odchod člena rodu do Livoňska se datuje na konec 30-leté války. Loudon bylo jméno hradu, zničeného v 15. století, bylo to sídlo Loudonů z Loudonu, jedné z nejstarších rodin ve Skotsku s dlouhou a slavnou historií spřízněného např. s legendárním Williamem Wallacem. Není divu, proč tolik úsilí za dobrý původ. Zajímavý je další historický klípek (zpodobněný ve filmu Poslední Mohykán), který se váže k jeho jmenovci Laudonovi, který bojoval jako důstojník v britských službách v pevnosti Fort William Henry po boku plukovníka Webba a trpěl velkou neoblibou okolí. Naproti tomu náš Laudon byl miláčkem lidu.

Ale tady jste doma, stále vás tu znají, pane Laudone a mají vás tu rádi. I když jsme vás, jako velitele neoblíbených Habsburků, vymazali z učebnice. Jó, a děkujeme: I leckterý intelektuál, do kterého by to nikdo neřekl, si ve chvíli, když mu vše padá z ruky, uleví: "Himl Laudón!" V 18. století by zaznělo jen "Teufel hinain" (sper to ďas), to ale historie poznala Laudona.