Celá tahle patálie začala na Mikuláše s Hulisem v jednom Brněnském nonstopu po vášnivé diskusi, co vlastně polezeme, když je všechno dolezený. Hrdost dobyvatele a alkohol nás dohnala do absurdních představ dolezení nikdy nedolezeného komínu v jeskyním systému Býčí skála, který i sám Absolón nazval nejdivočejší scenérií v Moravském krase. Po proplánované noci, jsme navštívili lezecký obchod s úmyslem zakoupit 2 nýty. A, že prý to bude stačit.

Odjeli jsme na základnu ZO 6-01 sesbírat potřebné informace a prohlédnout si místo činu. Po značných rozpacích a v úvahách jsme vyrazili do Blanska vykoupit železářství. Desítka imbusový šroub, S-Ka páska na utěsnění šroubu v díře a několik metrů L profilů k výrobě plaket nám dávalo jistotu, že to snad i dáme. Ze získaných záznamů vyplývalo, že se ve třicátých letech pokoušeli o dolezení němečtí horolezci a jeskyňáři, kteří komínem stavěli dřevěné lešení. Pak záznamy končí.
Záznamy od němců udávaly předpokládanou výšku komínu 90m. Ovšem v přiloženém náčrtu byla udána maximální výška kolem 30m a o zmíněném pokračování komínu nebyla ani zmínka. Poslední náznak pokusu o vylezení jsme nakonec zaznamenali v podobě kotvícího háku pro lešení 10m od země.

Po odstěhování materiálu pod nástup jsme připomínali spíše himalájskou expedici než jeskyňářské tažení. Napojili jsme prodlužovačky a rozsvítili halogeny, které nám měli cestu ulehčit. Po losu padla volba první délky na Hulise. Vybral si nejrychlejší a nejlogičtější linii, kterou v půlce křížil vodopádek. Pozoroval jsem, jak zkušenými kroky odhazuje vše, co je ve stěně nepotřebné. Tancoval jsem pod nástupem jak zkušený tanečník samby. Po několika metrech ve vodopádu byl Hulis jak houbička na nádobí. Zmáčený slanil z posledního nýtu. Suchý a po několika protancovaných hodinách mám střídat. Né, že by se mi nechtělo, ale že já blbec jsem odspodu vykřikoval, že takovýto kvaky lezu se zavřenýma očima. Po duchapřítomném opěvování Hulisova umění a hraném soucitu, že mu musí být zima a že půjdeme na chatu na čaj jinak nastydne, mě sdělil: "Neser a lez". " Nepostavíme to lešení, vždyť Němci věděli co dělají a kdyby se to dál dalo volně vylézt tak by to určitě vylezli", " Neser a lez". Tak jsem lez. Háček byl v tom, že ve vodopádku se dost blbě vrtá elektrickou vrtačkou, ale strach z ponížení a prohry mě vynesl na první štand. " Pošli vrtačku!". Poslal, ale zasekla se ve spleti prodlužovacích šňůr a lan? Tak jsem zatloukl nějakou tu skobku a hurá dolů. A už jak dvě houbičky pochodujeme hlavní chodbou ven. Domluva na příští víkend je jasná.

Sešli jsme se v pátek o týden později. Na setkání slivovička a hurá do druhé délky. Pod nástupem jsem Hulisovi nabalil do baťůžku zánovní cepín místo obyčejného kladiva s výmluvou, že jsem nemohl doma najít nic jiného a že ho beztak minulý týden někam zašantročil. Po dolezu na štand pochopil. Vyzbrojen cepínem vrhl se do zabláceného žlábku připomínajícího závěrečné pasáže Palaviciniho kuloáru na Grossglockner. Realita se změnila v blátivý lavinový terén. Evidentně mu došlo až teď, že kladivo viděl ležet na stole na základně. "Ty vole, to je jak v zimních Tatrách, to je nářez". Další štand byl pod skalním bříškem v prostoře hruškovitého tvaru, kde se v naší úrovni objevil nádherný 6 m vysoký stalagnát. Nad námi se otevřela další část komínu, u kterého nebyl vidět strop. Věc zachránila pohotovostní rozdvojka a halogen. Doteď jsme se potýkali s klasifikací do 5+ (pozn. taky M1). Nastal ovšem čas háčků, žebříčků a klasifikace se rozrostla o A2. Nastoupil jsem do převisu. Balancování na žebříčkách při mizerném světle a pak až další štand. Aby byl zákon schválnosti dovršen, někde od nástupu, v již více jak 70m dlouhých prodlužovačkách, nastala porucha. Nezbývalo než se vrátit zpět na zem. Za skomírajících čelovek a za pomoci hmatu, jsme se konečně dostali ven z jeskyně. Bylo kolem půl čtvrté ráno.

Po spánku, dokončené opravě prodlužovaček a čajem o páté jsme nastoupili znovu do další délky. Čekalo mě další nelítostně nekončící sezení na štandu. Po několika hodinovém vrtání zaslechnu větu: "Seru, takhle to nedolezem, začínám jen tlouct!". Neuběhly ani tři skoby a shora slyším zcela zřetelně: "Přecházím do spáry, budou jen frendy , ty skoby mě nebaví." Po více jak hodině konečně vysvobození: "Strop, dávám štand". "Co vidíš?", "Pohoda, …počkej moment", jen těžké oddechování a nadávání "nade mnou je zával jako kráva". Dám štand a jedu do háje". No jo, ale vystrojovací věci jsou v druhý délce. Za zvuku vrtačky zapínám kamaráda Grigriho do štandu a už si to svištím dolů do tmy. Zaslechnu od Huldy něco o volných šutrech a nějak mi dochází, že má asi strach, což je dost divný. Kdo ho viděl na laně, dá mi za pravdu. Když jsem slanil k věcem, ozval se zvuk připomínající přehlídku dělostřelectva, pak už jen rána a nějaký rolničky. "Odpoj elektriku!", "A proč?" volám. "Odpoj elektriku!". Tak jo, když si pán přeje. Beru věci, zapnu jumary a pumpuju co mi síly stačí. Vypnu elektriku. Třetí štand je otočený naruby. A sakra. "Co je?", "Ty vole vyzipoval jsem to." "A žiješ?" "Možná." Dál jen klid a čekání. Po tahacím laně, které si stihl těsně před pádem připnout do prvního nýtku štandu, dolezl zpět na místo. Provázal pár skob a sjel za mnou. U cigára na štandu jsem se dozvěděl, že měl nad hlavou zaklíněny bloky jak auto, což se ještě dalo, ale to že při pádu přetrhl prodlužovačku, to bylo horší. Visící Hulis ve vodopádu a s obnaženými dráty kymácejícími se 10cm nad jeho hlavou, který mu chvílemi brnkaly o přilbu? "Nu což, tady končíme, štand je osazenej a hurá dolů". Na chatě se objevujeme kolem sedmé ráno. Začal večírek.

Celkovou výšku komínu jsme předběžně odhadli na 90m od hlavní chodby. Dál pokračuje jen zával, který má až na povrch pravděpodobnou výšku 10 m. Nejen k našemu zklamání jsme neobjevili v horních partiích žádnou předpokládanou boční chodbu, která by umožnila nahlédnout dál do tajemství věčné tmy. Po zmapování a odstrojení této části komínu, je možností k dalšímu postupu chodba v levé hruškovité části. Zatím jsme se ji pokusili jen nasvítit halogenem. Podle uložení sedimentu, charakteru chodby a vzhledem k přítoku, pravděpodobně povrchových vod z pravé části komínu přes pukliny, je docela pravděpodobné, že by se mohlo v levé části skutečně jednat o další pokračování.

Máme za sebou už pár vylezených komínů, ale tento zážitek jsme se rozhodli publikovat pro jeho nevšednost. Nesnažili jsme se udělat tuto cestu co nejtěžší nebo co nejnebezpečnější, ale bezpečnou a schůdnou tak, abychom vymazali staré otazníky o možných existujících chodbách a skutečné výšce komínu. Speleo-alpinismus není jen uspokojení z pohybu po vertikále, ale také dobrodružství objevitelské a badatelské. Speleologie se v poslední době od lezení vzdálila převážně tím , že jsi zachovala touhu po objevování, což se z dnešního pojetí lezení pomalu vytrácí.

Poznámka Igora. Když Hulda vrtá štand počítejte s tím, že budete muset přidat aspoň dva nýty. Tímto děkujeme Michalu Chudému, za pomoc při opravách štandů. Při výstupu jsme poškodili 3 elektrické vrtačky. Chtěli by jsme poděkovat Jiřímu Svozilovi, předsedovi ZO 6- 01 Býčí skála za poskytnutí materiálů a více než odbornou konzultaci. Dále pak Všem aktivním členům ZO 6-01.

Hore-dole zdar a ať vám drží skoby!

Text:

Pavel Hulis Hulák

Igor Jadvidžák ZO 6-07 Tišnovský kras

Foto:

Vlasta Káňa ZO 6-01 Býčí skála

Igor Jadvidžák ZO 6-07 Tišnovský kras

Merthe Dressler

Pavel Hulák