Napsal: Jiří Spousta
V Brně 16.08.2005

Účastníci : J. Svozil st., J. Svozil ml., Žaneta, J. Spousta

V neděli podvečer 14.08.2005 se podařilo klukům projít z Hlinitých síní, z nově objevené propasti „7 propast“ do Májové jeskyně. Ze zadní studny propasti jsme při plavení prošplíchli malé okénko , kterým jsme dychtivě nakukovali do Májových jeskyní. Jeho rozměry jsou však příliš malé pro průměrně velkou postavu. V sobotu 13.08.2005 se podařilo Radimu Kratochvílovi prolézt do Májové jeskyně. Z malého okna visel z půli těla ve volném prostoru cca 4m nad řečištěm Jedovnického potoka (musím dodat, že Radim je malé drobné postavy). V neděli pak spolu s Radimem oknem prolezl i Igor, který je trochu větší a tak si musel sundat takřka veškeré oblečení aby prolezl. Poté co se spustili po laně začali hledat ve stěně pod oknem další možnou cestu zespodu do studny. Nakonec ji našli těsně před 2 odtokovým sifonem. Pomocí proudnice ji z Májové prošplíchli a cesta byla volná.

Zpráva o úspěšném prostupu do Májové jeskyně se začala po mobilech šířit jako blesk a zasáhla snad každého. I já jsem byl touto skvělou zprávou zasažen a nemohl jsem se dočkat až se podívám do nových prostor, které byly cílem našeho 6 týdenního snažení v Hlinitých. Psychicky Jsem to nevydržel a po práci jsem ihned odjel na Býčí skálu.

Je pondělí 15.08.2005 a já přijíždím k B.S. Ještě se stavuji za Jirkou Svozilem a domlouváme se na společném odchodu do jeskyně. Na základně se v rychlosti převlékám a chystám potřebné věci. S nedočkavostí malého dítěte čekám na ostatní členy výpravy. V 18:00 všichni vyrážíme směr Hlinité síně. Brzy dorážíme k „7 propasti“ a postupně slézáme po krkolomném lanovém žebříku do první studny. Odtud vede cesta přes asi 1,60m vysoký předěl do druhé propasti. Za předělem je přivázán k plaketě první žebřík.

Opatrně sestupuji do studny. Na konci žebříku je za lano přivázán další , užší řebřík, bohužel asi o 80cm níže, takže jsem se musel na spodní žebřík opatrně spustit. V momentě kdy jsem přenesl váhu z horního na spodní žebřík oba dva jakoby najednou obživly a já si připadal jako artista v cirkuse. Ze spodního žebříku jsem musel na zem doskočit. Jeho poslední šprušle je asi 1,8m nad pevnou zemí (no spíš velice mazlavým blátem). Ze dna studny vede cesta malým okénkem šikmo dolů. Do okénka se musí lézt nohama napřed. V momentě, kdy jsem byl v oknu celým tělem spustil jsem se na dno asi o 0,5m níž. Pak jsem se zalomil takřka do pravého úhlu a pozpátku couval po čtyřech ven z chodbičky do Májové jeskyně. Po delší chvíli jsme všichni stáli před druhým odtokovým sifonem v Májové jeskyni.

Nejprve Jirka Svozil st. rozdal světla, vytáhl kameru a začal si hledat místo na první záběry. Celé filmování probíhalo tak, že jsme šli jako první, výkonným xenonem jsme nasvětlovali celou prostoru před sebou a Jirka šel s kamerou za námi a natáčel. Prostora u 2 odtokového sifonu je relativně malá, strop se snižuje k vodní hladině, na druhé straně se otevírá obrovská prostora před nástupem do Ďáblova dómu. Chodba je vysoká místy přes 10-12m. Řečiště potoka se klikatí dnem prostorné chodby. Před nástupem do suťového svahu Ďáblova dómu je na stropě krásná výzdoba záclonek.

Samotná chodba má po cestě k 1 odtokovému sifonu také krásnou výzdobu, je jí sice poskromnu, jako však v celé Býčí skále, ale zato stojí zato, sintrové náteky na stěnách, velký asi 8 metrový sintrový vodopád, který po celé své délce mění zbarvení a končí ve vodní hladině. Nejen krápníková výzdoba , ale samotný tvar chodeb je úchvatný. Člověk má dojem, že to musel vytvořit nadaný malíř. Meandry, skalní hodiny, výběžky, břity, ostré i tupé hrany zatáček, propojky mezi zatáčkami. To vše je zde rozmístěno s naprosto dokonalým smyslem pro harmonii.

Po asi 100-150m se strop i stěny začínají snižovat a uzavírají tak druhý konec Májové jeskyně v odtokovém sifonu.

Teď přišel na řadu Ďáblův dóm. Nástup do suťového svahu je docela strmý. Spolu se svahem stoupá i strop. Stěny se začínají brzy rozšiřovat a vytváří hlavní prostoru Ďáblova dómu. Zde strop ustupuje takřka kolmo nahoru do velkého komínu, z kterého je vysypaný celý suťový svah. Ve 2/3 svahu jde odbočka směrem nazpět k potoku , celá odbočka je nádherně zasintrovaná s krápníkovou galerií.

Odtud vede cesta při stěně na vrchol suťového svahu. Celá horní třetina svahu se zřejmě kdysi utrhla a tak vytváří kolmou stěnu na vrcholek ke kterému vede úzká římsa podél stěny. Samotný hřeben svahu má na délku jen asi 6m a na své druhé straně jde velice prudce dolů. Tento svah se však bez pomoci lana nedá slézt. Ve stejné výškové úrovní hřebenu se na protější stěně komínu, která sestupuje dolů a pak se pod pravým úhlem zatáčí a vytváří strop zadní části Ďáblova dómu, krásně vyjímá rozsáhlá krápníková galerie. Po nasvícení prostory dvěma xenony se nám naskytl nádherný pohled na všechny strany. Nad našimi hlavami obrovský komín a na obě strany hřebene hluboké strmé, skoro propasti jdoucí kamsi do vzdálené tmy. Pohled z hřebene na svah směrem k potoku silně připomíná pohled z Obřího komína do hlavní chodby.

Když jsme vše dostatečně prohlédli vytáhla Jirka lano. Já si ho uvázal kolem pasu a zalezl za hřeben na římsu. Jirka Svozil ml. se pomalu spustil na druhou stranu propasti. Za ním šel Jirka S. st.. Dole v propasti vše důkladně prozkoumali a asi po 10 minutách oba vylezli nahoru. Ještě jednou jsme se pokochali nádhernými pohledy dolů z hřebene a pak se vydali za stálého filmování na cestu zpět k potoku.

Vydáváme se na cestu zpět. Do malé chodbičky vedoucí do studně nastupuji jako první. V místě kde se musím zalomit nahoru a postavit se z kleku zjišťuji, že vyvíječ karbidky mi velice zavazí. Vracím se zpátky a sundávám z opasku vše co by mohlo zavazet. Mezitím, se na cestu vydal Jirka S. ml. Všichni sledujeme jeho cestu , v momentě kdy se mu podařilo postavit přichází nejtěžší cesta malým šikmým okénkem nahoru. Zespodu sledujeme usilovné zmítání nohou, které hledají aspoň nepatrný bod na stěně, kde by se mohly podepřít, ale marně. Celá tato cesta se musí zvládnout jen rozporem hrudníku, ramen a zadkem. Nedá se zde čeho chytit. Nakonec nám i jeho konce noh mizí z dohledu. Druhá nastupuje Žaneta. Jde jí to trochu hůř , ale se vzájemnou pomocí Jirky S. ml. ze shora a mou pomocí coby opěrné stoličky ze spod se nakonec všechno daří. Teď přichází řada na mne. v jedné ruce vyvíječ i s hořákem, druhou ruku nepřirozeně přetočenou a nataženou dopředu se snažím vylézt k oknu. Pomalu se daří, ale jde to velmi ztuha, člověk musí jít na pravém boku a dávat si při tom pozor na úzká místa ve stěně, která by mu přenesla nepříjemné výdechy. Když jsem se dostal asi o 0,5m výš podařilo se mi přehodit ruku přes hranu okénka a druhou rukou dosáhnout na smyčku udělanou z lana. Teď už jsem byl z nejhoršího venku. Jako poslední jde Jirka S. st. Teď jme všichni na dně studny. Z Májové jeskyně jsme venku a čeká nás už jen cesta nahoru ze studny a z propasti do hlinitých a pak na základnu.

Májová jeskyně, to jsou nádherné prostory s velice obtížnou a vysilující přístupovou cestou, hlavně při cestě nazpět.