Napsal: Petr Kaplan

Je tu opět pátek 28.2.2003 a já s divným tušením vyrážím na Býčí skálu. Vím, že se bude dělat v Hlinitých síních, docela se těším, akorát se nemůžu zbavit toho nepříjemného pocitu. Noční dálnice z Olomouce na Vyškov mě uklidňuje. Snad se něco nestane a ten sifon snad taky vydrží. Do krasu přijíždím kolem osmé hodiny večerní, ještě rychlé kafe u Fárlíka a honem na boudu topit. Dorážím na boudu a s úžasem pozoruji teploměr, ukazuje +1°C. Za chvíli reaktor polyká kvanta dřeva a spokojeně si hučí. Po pár hodinách mě volá Staňa Vašíček ze Křtin, ať pro něho dojedu. Neváhám a vyrážím. Za dvacet minut již sedíme u kafe na boudě, kde se teplota změnila na 15°C a čekáme, že dojdou Svozilovi. Je již 24:00 a oba se modlíme, aby nedošli v overalech a již z dálky nekřičeli „dem plavit né kurva“. Jsme totiž oba docela unaveni a do jeskyně se nám moc nechce. Najednou se rozráží dveře. Už jsou tady. Okamžitě sledujeme jejich oblečení, nejde však poznat jestli mají domácí oblečení anebo overaly. Přišel s nimi i Jirkův bratranec. Donesli trochu vína, takže asi chvilku posedíme a oslavíme včerejší narozeniny mladýho Jirky. Diskutovali jsme o práci v Hlinitých a o možném riziku, které by mohlo nastat při ucpání odtokového sifonu. Je jasné, že by se hladina rapidně zvedla a mi byli odříznuti od světa. Než by voda začala vytékat z jeskyně na louku, bylo by už vzadu v Hlinitých asi 2 metry vody a kaňony zaplaveny po stropy. Během noci jsme zvažovali různé varianty záchrany života a popíjeli víno. Najednou se mladej Jirka zamyslel a řekl: „no, kdybysme tam zůstali, tak potápěčům bude trvat aspoň 3 až 4 dny nato, aby se k nám vůbec dostali a donesli nám nějaký žrádlo a cigára. No a do té doby zežerem tebe, seš mladej a je tě dost, Staňa je už starej“. A přitom se na mě tak nějak divně díval. Hned se k této variantě přidal i Jirka sen. a Staňa se jenom řechtal, ale vsadím se, že by si taky kousl. S ubývajícím vínem začli přemýšlet, že porážku provedou již dnes a do zítřejší akce mě naloží. Pak nevěděli jak mě tam dostat a co dělat proto, abych se nekazil. Posléze je napadla varianta „živá konzerva“, která sama dojde na místo určení a až tam splní svůj účel. Pochopitelně jsem nesouhlasil a v duchu se modlil, aby se ten zasranej sifon neucpal. A když přikládám do kamen, tak se nemůžu zbavit pocitu, že mě mladej Jirka pozoruje. Najednou z něho vypadlo „to só kotlety a to plecko“. Jirka sen. zahlásil, že si zítra zamlouvá kýtu a že by bylo dobré nesežrat mě najednou, aby se prý zbytek nekazil a aby bylo s kým kecat. A Staňa se opět křečovitě řechtá. Na upozornění, že mi jde o život řekl: „No co by nám zbévalo, hlad je sviňa“. Jsem zhnusen a rozmýšlím se, jestli zítra pudu dělat do Hlinitých. Víno dochází a všem se chce už dost spát. Nepatrně uklízíme skládku na stole a vtom cítím nějaký tlak na rameni. Mladej Jirka mě kousnul a říkal: „to by šlo“.

Kolem 04:00 ráno se rozcházíme a já se Staňou jdeme spát. Ještě otevřít okenice a rychle do spacáku. V hlavě se mi honí myšlenka na možnost ucpání sifonu a stále se v duchu snažím najít nějakou jinou únikovou cestu. Žádná mě nenapadá a tak usínám a cítím, jak mám čelo orosené studeným potem. Ráno se probouzím, né proto, že bych byl vyspanej, ale kvůli sušáku a chcaní. S děsem hledím jak se to otravný slunko žene nad údolí a já si uvědomuji, že čas do dnešní akce se nenávratně zkracuje. Se Staňou ještě chystáme trochu dřeva do chaty, pomáhá mě to zapomenout na dnešní plavení v Hlinitých. Je 15:00 a Svozili došli na boudu. Jirkův bratranec to po včerejších katastrofických předpovědích vzdal a raději zůstal doma. Pomalu se převlékáme a mladej Jirka furt upozorňuje Staňu, aby nezapomněl to koření, že prý nemá rád žrádlo bez chuti. A když vidím, jak má mladej Jirka v kapse overalu vidličku, tak se pomalu loučím s touto chatou, údolím, lesem, modrou oblohou ……

Nicméně v 16:00 vyrážíme do Hlinitých síní s cílem plavit a ucpávat sifon až do té míry, že mě tam všichni zežerou. Docela jsem se s tím smířil.

Začínáme plavit pokusně na 30 minut, pak jdeme zkontrolovat vodu. Teče, je to dobrý a tak plavíme jen s malýma přestávkama až do konce akce. Při plavení jsem trochu nervózní a nejraději bych šel tomu sifonu pomoct protlačovat ty kubíky bahna ven. Poslouchám jak sifon vydává hrůzné zvuky a dělá se mě nevolno. Jirka sen. mě uklidňuje, že se prý ten sifon možná nemůže ucpat a že se možná vrátíme a tak. Za pár hodin přišel konec akce a my se vydáváme na cestu ven. Slézáme po žebříku a zjišťujeme, že vody přibylo jen asi o 40 centimetrů. Jak se tak brodíme přes hluboké tůně, moje naděje na návrat na boudu se stále zvětšuje. Jak slézám z traverzu na začátku Kaňonů, tak si uvědomuju, že jsem to přežil a že mě tam nesežrali. V duchu děkuju tomu sifonu, že se neucpal a nenechal mě sežrat. Po chvíli jsme již na boudě v teple a já můžu začít slavit svoje druhé narozeniny.

Přeji příjemnou četbu a doufám, že se taková situace nikdy nestane.

Petr Kaplan