Když k nám do Anthroposu někdy před 40 lety Karel Novák nastoupil jako konzervátor, vystřídal známého amatérského archeologa, vlastivědného spisovatele Františka Adámka. Tehdy si každý kladl otázku, jak se jakožto průmyslovák - slaboproudař zhostí své nové práce v muzeu. Ukázalo se však, že Karel má k oboru silný vztah. Od roku 1967 byl zaměstnán v Ústavu geologického inženýrství v Brně, a to ve skupině, jež se zabývala výzkumem minerálních pramenů. Při tom se mu již pootevřela dvířka k jeho celoživotnímu koníčku - speleologii. Již v roce 1964 se přiženil do Adamova a záhy začal docházet do jeskyňářské skupiny z Býčí skály, v níž pak působil po tři desítky let. Stal se tu jedním ze strůjců a svědků posledních velkých objevů v Moravském krasu, totiž propojení této vodní jeskyně s Rudickým propadáním (11. 10. 2008 mu byla udělena Českou speleologickou společností "Medaile za zásluhy ve speleologii"). Kromě jeskyňářské zarputilosti mu v muzeu nakonec byla ku prospěchu i jeho technická průprava, které využil k vytvoření velmi precizního systému uložení sbírek kvartérní paleontologie, tehdy nejbohatší ve střední Evropě. Neustálým prohlubováním evidence se z něj stal jakýsi muzejní mistr Hanuš - na rozdíl od něj si své algoritmy sice nenechával pro sebe, ale i tak jim málo kdo porozuměl.

Svou fyzickou i duševní konstitucí nebyl Karel předurčen k náročným exploracím a výbojům, ale spíše k dlouhodobému plnění nějakého stěžejního úkolu, jímž se v prostředí Moravského muzea stalo budovní rozsáhlých depozitářů v Budišovském zámku.

Mě osobně k němu pojila několikaletá spolupráce na výzkumu, přebýval v maličké, později ukradené marigontce a v osamění ze země dobýval obří lebky a hnáty. Něco takového by dnes patrně nikdo nedělal a jemu to navíc příliš nevadilo - bylo to jeho řemeslo a basta.

Tehdy jsme neměli tušení, že Karel, který při chůzi do kopce posílal všechny dopředu, byl dlouhodobým dárcem krve a dokonce nositelem Jánského plakety. Snad jej k tomu vedlo časné úmrtí milovaného bratra Miroslava, k čemuž se roku 2004 připojil odchod manželky Slávky, o níž se po dlouhou dobu její invalidity vzorně staral. V červenci 2008 sám vážně onemocněl a s vleklou zhoubnou nemocí celý rok statečně bojoval. Po boku mu stál jeho adoptivní syn Libor, význačný lékař, který byl jednou z mála světlých stránek jeho osobního života.

Příteli Karle, budiž Ti ta země, které ses v Milovicích a v Býčí skále tolik napřehazoval, lehkou.

Martin Oliva