__________________________________________________________________________________________________

[Signatura originálu v Moravské zemské knihovně v Brně:  DEP 2 – 23.982 ]

Přehled

horských útvarů

a zejména

přechodného útvaru

na

Moravě

Současně jako návod pro uvažující a zkoumavé návštěvníky

moravských vápencových jeskyní.

Christian Karl  A n d r é

vydavatel

Patriotisches Tageblatt

(Zvláštní  otisk z tohoto)

B r n o   1 8 0 4

__________________________________________________________________________________________________

[Překlad z německého textu popisujícího jeskyně střední části Moravského krasu, v originále strana 10, 26. řádek shora]


V naší vápencové oblasti je známo mnoho velkých jeskyní.

Bývalý fyzikus (úřední lékař) města Brna a člen císařské společnosti přírodovědců pod jménem Orpheus, Johann Ferdinand Hertod von Todtenfeld, popisuje některé z těchto jeskyní ve svém v osmerce v roce 1669 ve Vídni vytištěném Tartaro-Mastix-Moraviae.

První a největší, tak zvaný Wepustek (české slovo, které naznačuje průchod, poněvadž se myslí, že si tam voda razila cestu.; pozn. překl.)  je jeskyně u Křtin, tři míle (= 22,75 km; pozn. překl.) od Brna. Zcela stručně ji popisuje Martin Alexander Vigsius, kanovník řádu premonstrátů v klášteře Zábrdovice u Brna zrušeném v r. 1784, ve svém díle: Vallis baptismi alias Kyriteinensis, Olomouc, 1663, kvartový (formát), strana 23 a další.

Vchod do této nejpodivuhodnější z jeskyní, které se tam nalézají, je 3 stopy (= asi 95 cm; pozn. překl.) vysoký, jimiž se v jarním období valí vody dovnitř, tudíž také je průzkum těchto jeskyní nejvhodnější jen v horkém létě nebo za kruté zimy. Téměř třicet kroků je nutno lézt sehnutý dopředu, než se konečně přijde do velice prostorného místa; náhle se poutníkovi ukáže ve výši 20 stop (= asi 6,3 m; pozn. překl.) klenba a dovoluje mu volně dýchat. Z této prostorné jeskyně vedou opět 3 různé, ale všechny velice nízké, cesty, do druhé, která tu první co do velikosti daleko převyšuje. Vytváří prý pravidelný čtyřúhelník o 32 stopách (= asi 10,1 m; pozn. překl.) a je asi o polovinu vyšší než ta první. Nad hlavou poutníka visí obrovské skalní hmoty, hrozí svým zřícením, a přece od té doby po tisíciletí snad již vzdorují svému pádu. Z této jeskyně vedou opět různé vchody do jiných podzemních dutin, které opět zčásti vedou k menším klenutým místnostem, zčásti se ztrácejí do propastí a vod. Zde věčně panuje černá noc, a jenom nejsilnějšími pochodněmi lze hustou temnotu poněkud prosvětlit.

Při zpáteční cestě se musí dávat velmi dobrý pozor, abychom neminuli skutečný vchod, neboť mnohé dutiny mohou lehce svést k bloudění, takže nenajdeme správnou cestu, a potom bychom bloudili stále dokola z jedné dutiny druhé. Proto lze každému, kdo chce tyto chodby navštívit, poradit, aby si s sebou vzal zkušené průvodce, nebo, kam se tito ještě nedostali, ať si cestu označí plevami nebo zelenými halouzkami. Zejména této jeskyni jsou před jinými jeskyněmi vlastní: 1) mnoho velmi nízkých chodeb;  2) propasti, které jsou nahoře překryty jen velmi tenkým škraloupem krápníků, proto jej lze snadno prolomit a zřítit se dolů;  3) má ještě ze všech nejkrásnější stalaktity.

Tu druhou lze projít nejpohodlněji; nalézá se v blízkosti Adamova, knížecích lichtenštejnských železáren, 3 hodiny od Brna, mezi Vranovem, který zůstává ležet poněkud západně a Křtinami, které leží poněkud východně. Táhne se sem dvě hodiny dlouhé, úzké boční údolí, severovýchodně od Křtin. Proplétá se jím na vodu bohatý potok, a u Adamova se vlévá do Svitavy. Toto úzké romantické údolí oživují jednotlivě roztroušeně ležící prachárny, mlýn, vysoká pec, několik jiných chat a několik uhlířů. - Těch několik málo domů vytváří několik skupin, které mají svá vlastní jména. Vysoké skalní stěny tohoto údolí jsou pokryty nejkrásnějšími hvozdy. - U vchodu od Adamova je jeho horninou syenit, na nějž se dále uprostřed údolí směrem ke Křtinám, ukládá po obou stranách šedomodrý přechodný vápenec, pravý smrdutý živičný vápenec se zkamenělinami zoofytů.

Mezi mnoha jeskyněmi, které se v těchto vápencových horách nacházejí, je ta již svrchu jmenovaná nejkrásnější a nejlépe přístupná, tak zvaná Bežiskala v blízkosti Josefova, již dříve zmíněné skupiny domků. Vchod do ní je na rovné zemi z údolí, které se zde trošku ohýbá a zapadajícímu slunci předkládá kolmou vápencovou skalní stěnu, v níž vchod představuje nízkou valenou klenbu. Ale tento (vchod) neuvidíme dříve, dokud nestojíme před ním. Před předčasným spatřením jej zakrývá malý pahorek, a považujeme za něj malou boční rozsedlinu v určité vzdálenosti napravo. Výška klenby je zpočátku sotva výšky muže. Zde si musíme opatřit, dříve než půjdeme dále, nějaké hořící svíce, pochodně nebo jedlové louče na cestu. Uhlíři, které najdeme u milířů v údolí, rádi tyto věci za malou odměnu přenechají. Nejlepší jsou ale voskové svíce nebo pochodně, protože tyto nevyžadují tak dlouhé zdržování se s čištěním, naproti tomu louče nechtějí vždy dobře hořet. - Když postoupíme nízkým klenutím několik sáhů dovnitř, pak se rozšíří o mnoho sáhů do výšky a do šířky. Nahoře vlevo vidíme rozsedlinu, jíž se sem dostává zvenčí něco světla. Podlaha, která byla zpočátku vodorovná, se pozvolna o několik sáhů zvedá. Na pravé straně nacházíme opět rozsedlinu, jejíž stěna je ověšena krápníky, které jsou ale z větší části zuráženy. Dopředu se klenutí opět o něco zužuje a táhne se v malých zákrutech asi 130 sáhů (= asi 247 m; pozn. překl.) k východu směrem dovnitř hory. Půda v ní se vlnovitě zvyšuje a snižuje. Tu a tam z ní vyčnívají kusy skály. Stěny jsou na některých místech proudícími vodami vymlety v ozdobné výklenky a na stropě hrozí mohutným kusům skály zřícení. Světla se kmitají v perlách vody, prosakující občas skromně po stěnách dolů, která se hromadí v malých nádržkách v jeskyni.

Mimo letní období je na stropě vidět, jak se vznášejí netopýři v zimním spánku, zavěšení za nohy. Podlahu jeskyně pokrývají četné valouny droby, křemene a pazourku. Občas leží velmi řídce a vedle nich vyčnívají ze dna vápencové balvany; občas velmi hustě, a na konci vytvářejí stranou vpravo pevnou lavici výšky několika stop. - Dalšímu postupu vpřed zde brání nádržka s nejčistší vodou, skály zde klesají až na několik málo stop nad vodní hladinu, a tak je možno se tedy dostat ještě o malou vzdálenost dopředu jedině se člunem, v němž je nutno sedět sehnutě. To se stalo poprvé před 5 léty, na podnět a na slavnosti pana hraběte Františka Huga Salma, ve společnosti jeho a nynějšího zahradníka univerzitní botanické zahrady ve Vídni, pana Schotta, jsem se já plavil po tomto malém podzemním jezírku. Má sice jen několik sáhů v průměru a do hloubky, ale nedá se projet bez nebezpečí malému kymácejícímu se plavidlu, které se jen samotné musí prodírat nízkou rozsedlinou skály, která jej přikrývá jako záclona, poněvadž při převrácení by měla záchrana vlastní obtíže, kvůli místu. Je kolem dokola překryto uzavřenou vápencovou klenbou. Za svitu pochodně se lodník vyjímá slavnostně jako Cháron, když jej vidíme zvenčí sehnutého plavit se rozsedlinou.

Rána, zde vystřelená z pušky, burácí dlouho jako hrom nad vodou v jeskyni. - Malá, dřevěná lavička zve k odpočinku a nápis na stěně zvěčňuje návštěvu pána zdejšího kraje, nynějšího knížete Aloise z Lichtenštejna, v této jeskyni. Při této příležitosti byla uspořádáním knížecího architekta pana von Rudzinského, osvětlena 600 lampami, cesta v ní pokud možno očištěna od kamenů a přes vodní nádržky byly zhotoveny malé můstky. - Tyto úpravy cesty přijdou ještě každému, kdo tuto jeskyni navštíví, vhod. Také místa, kde byly upevněny lampy, najdeme ještě dnes označena čísly, takže je tedy opětovné osvětlení velice ulehčeno. –

(Rudické propadání - v textu název neuveden; pozn. M.G.). Třetí objevil u Jedovnic pan hrabě Salm. Vápencová stěna, v níž ji lze najít, zde uzavírá údolí, jímž se k ní lze dostat. Na jejím úpatí vtéká potok dovnitř a ztrácí se. Vyšplháme se nahoru na skálu, kde se nahoře za zarostlým křovím otevírá otvor do hlubiny. Jdeme a slézáme do hloubky asi 4 sáhů (= 7,6 m; pozn. překl.) opatřeni svítícími loučemi, přes kamennou suť a skalní splavy dolů jako v nějakém sklepním otvoru. Potom se klenba poněkud rozšiřuje, ale jenom proto, aby poutníkovi ukázala, že jeho životní pouť se zde přibrzdí. Neboť náhle se nacházíme na okraji studňovitého jícnu, který je prý 12 sáhů (= 22,8 m) hluboký,  dole  má 30 sáhů (= 57 m) dlouhou chodbu, která vede do druhého, 13 – 15 sáhů  (= 24,7 – 28,5 m)  hlubokého jícnu a do nějž padá voda, která vtéká dovnitř venku nahoře na úpatí ; takže stojíce níže, můžeme tento vodopád zahlédnout nad sebou.

[Text dále pokračuje na straně 13 originálu popisem jeskyní v severní části Moravského krasu, Sloupské jeskyně, Macochy, atd.]

Christian Karl ANDRÉ,  narozen 20. března 1763 v Hildburghausenu a zemřel 19. července 1831 ve Stuttgartu

Poznámky překladatele:
Pro přepočet starých měr byly použity následující hodnoty:
1 rakouská míle = 7.585,9 m
1 vídeňská stopa = 0,316 m
1 vídeňský sáh = 1,9 m