S Rangers-Plavci, svého času velice populární skupinou na české hudební scéně, se znám od r. 1969.  Byla taková pošmourná sobota na konci října a z macošských děr začala vytékat na dno propasti tma.  S Pšondou, Šejnou a Myšákem jsme končili těžkou badatelskou šichtu v Přítokové (SV) stěně propasti. Na vyhlídkové plató na dně přišla jedna z posledních skupin návštěvníků toho dne. Upoutali jsme jejich pozornost – pár skalosapačů visících v mohutné, vegetací pokryté stěně je něco co se každý den nevidí.  Několik výtečníků, navzdor hlasitým protestům průvodkyně Marušky, přelezlo zábradlí a proniklo na břeh macošské Punkvy. Rychle jsme slanili a spěchali Marušce na pomoc s tím, že ty drzouny vyneseme v zubech.  Nu, z těch drzounů se vyklubali Rangers.  Měli živý zájem o Macochu a naši činnost, takže místo vynášení jsme se dali do řeči – a kouřili jejich cigarety. Pozvali nás na jejich večerní koncert v Blansku, samozřejmě s “volňásky”.  My jsme však už měli na ten večer jiný plán a tak jsme pozvání nemohli přijmout.

Za pár týdnů potom jsem poslouchal v rádiu pořad Mikrofórum. Hosty byli Rangers.  Na konci prezentace se jich “moderátor” otázal, jestli nechtějí touto cestou někomu něco vzkázat.  Chtěli – pozdrav jeskyňářům, se kterými strávili příjemné chvíle na dně Macochy.

Čas plynul, Rangers excelovali na hudební scéně a já s Packou bádal v Býčí skále.  Jednu, myslím že srpnovou sobotu r. 1974 se na Býčině stavili neptunští potápěči Jarda Fadrna a Olin Matoušek, naši podvodní specialisté. A Jarda hned spustil, víš to, Celdo, že dnes večer v Ostrově vystupují Rangers? Tak jsme s Packou přisedli do jejich auta a odjeli do Ostrova. Ostrovský kulturňák jen šuměl a venku stála fronta vyparáděných lidí ve snaze dostat vstupenky na poslední volná místa. Ty jsem předběhl jen v károvaný košili, zaplátovanejch golfkách, shrnutejch štulpnách a pohorkách. Byl jsem v Ostrově znám, znali mě i pořadatelé, ale přesto (nebo právě proto) mě odmítli vpustit.  Podařilo se mi ukecat jednoho z dveřníků, aby zašel za Rangers a řekl jim, že venku stojí Celofán a rád by s nimi mluvil. Za chvilku se vrátil a uvedl mě do místnosti přiléhající k sálu.  V tlumeném osvětlení blikala světýlka zesilovačů a Rangers ladili nástroje. Pozdravil jsem klasickým, “Je to dřina, pane Hájek” – no a jako bychom se viděli ne před pěti lety, ale včera. Opakovala se situace z Macochy: kvůli jiným závazkům jsem musel odmítnout pozvání na koncert.  Kluci se po koncertě vraceli do hotelu v Brně.  Na moji otázku, co mají v plánu na zítřek odpověděli, že odpočinek.  Tak jsem je pozval na Býčí skálu s tím, že soukromí bude zaručeno.

V neděli před 10. hod. přijela na Býčinu dvě nebo tři auta. Z nich vystoupila celá rangersácká sestava – Milan Dufek, Toník Hájek, Mirek Říhošek, Honza Vančura a Jirka Veisser s jedním nebo dvěma techniky, už se přesně nepamatuji.  Narazili jsme sud piva a Packa uvařila ukrutný hrnec guláše. Kluky jsme navlékli do zablácených overalů a gumáků a vzali do jeskyně.  Přes Šenkův sifon až do štoly v Přítokovém sifonu. Byla to zábavná cesta, se zpěvy a tanci. Hugoš Havel vzal sebou kytaru a jeskyní zněly písně jako “Lomský už jde a koule se mu pohupujou, Bohouš už jde a břicho se mu třese...”  Na zpáteční cestě jsme se všichni zanořili do Kaňonů a pronikli až k odtokovému sifonu u Hlinitých síní.

Po výlezu z jeskyně následoval striptýz a sušení těl, overalů a gumáků na sluníčku, a pivečko a gulášek pod Hříbkem. Do této pohody zasáhla jako blesk z čistého nebe pohroma ve formě houfu pinořitek vedeného soudružkou učitelkou.  Vošoušely se kolem vchodů do jeskyně a když jim došlo, že je nikdo nevezme dovnitř, zklamaně se šouraly k chatě. Náhle jedna zaječela: to sou Rangers! A bylo po soukromí. Ten signál odstartoval hromadný jekot a útok.  Vrhly se na nás s deníčky a narpasánky a dožadovaly se autogramů – dokonce i Hugošova, Bajajova, Paciččina a mého. Odmítali jsme, ale nakonec jsme dali na Toníka Hájka a podepisovali se jako manažér, zvukař, tisková mluvčí etc. Je docela možné, že ještě dnes má nějaká lady kolem padesátky v zažloutlém deníčku podpis “Celofán, manažér Rangers”.

Přešla léta či spíše desítiletí a mnohé padlo za oběť času. Rangers se rozpadli, Toník Hájek a Milan Dufek už nejsou mezi námi a Packa a já žijeme 32 let v Kanadě. Přesto jsme zůstali s Rangers v kontaktu – jmenovitě s Jirkou Veisserem a jeho paní Blankou.  Moji poslední návštěvu Česka (2008) jsem začal právě s nimi. Vyzvedli mě na letišti v Ruzyni, provezli Prahou a okolím a připravili mně tři krásné dny na jihu Čech. 

Tak to je malý příspěvek k barevné historii Býčí skály...

Vojtěch Gregor-Celofán

Vložil: Martin Golec