Oblíbenou destinací badatelů a snílků, kteří chtějí zlepšit "západní svět", se staly oblasti obývané skupinami lidí, žijících tzv. lovecko-sběračským způsobem života. Tj. lidí, jejichž přežití závisí snad nejtěsněji na empatickém vztahu k prostředí, které obývají. V ústním podání tyto vtahy bývají zprostředkovány formou takových pouček, pravidel a příběhů, které "západnímu" posluchači zní mnohdy "pohádkově" či "myticky". Lidé žijí ve společnosti se svými příbuznými a sousedy z říše zvířat, les je nazýván rodičem, lov je umožněn díky vzájemné kooperaci lovců a kořisti. Není tak s podivem, že celý soubor těchto vyprávění a zvyků získal nálepku náboženství a v učebnicích se skrývá pod slovy animismus, případně i totemismus. Přitom ale hrozí zastření faktu, že se nejedná o "symbolické" či "mystické" hrátky vedené z dlouhé chvíle, ale o docela přesné vyjádření fungujícího hospodářského a společenského systému. "Západnímu" posluchači postrádajícímu empatii ke světu svých informátorů toto ale bohužel často uniká. Stejně tak bychom zřejmě těžko mohli očekávat empatii "lovce a sběrače" tváří tvář našemu obskurnímu světu práva či kapitálových trhů, které bychom měli podle stejných kritérií také pokládat za projevy náboženství.

Jakkoliv součástí každé kultury je náboženství, není nutné pokládat celý život za jeden náboženský obřad. Mizí tím možnost pochopení jednoho i druhého. Jestliže "lovecko-sběračské" komunity obývají "kouzelnou divočinu", je to díky tomu, že v "divočině" se dá buďto právě lovit a sbírat (jako Indiáni z kanadských lesů či četné kultury sibiřské tajgy) či že tam prostě byly odsunuti expandujícími sousedy jako Inuité (dříve Eskymáci), kteří si "dobrovolně" nevybrali "kouzelné" ledové pláně severu, stejně tak Sanové (Křováci) nijak nespěchali do "magických" pustin Kalahari. "Divočina" je však jejich domovem, jejich denní realitou. Jejich chování je pak často účelové, až to mrazí něžné dušičky ze "Západu", které nemohou pochopit, proč se kanadští Inuité tak domáhají práva zabíjet roztomilé tuleně. Oni se s nimi nechtějí mazlit, oni je chtějí stáhnout z kůže a sníst.

Ve výsledku je ale důležité to, že Eskymák zpravidla nepřijde s nápadem vybít všechny tuleně, za získané peníze zřídit pilu a zpracovat všechny lesy v širokém okolí na železniční pražce. Má pud sebezáchovy. Je možná paradoxní, že k podobnému procitnutí pudu sebezáchovy na "Západě" v podobě ekologického hnutí došlo relativně pozdě poté, co byla Evropa prakticky vymýcena a veškerá zvěř zde byla vybita, nebo oplocena v oborách. Od 19. století se naopak lesy a zvěř do našich končin vrací. Masivní industrializace, rozvoj měst a infrastruktury a likvidace důležitých enkláv "divočiny" (na pražce) však znamenal masivní ránu ekosystému. To ale bylo možné jen díky naprosté erozi jakékoliv empatie s životním prostředím. Přitom nejde o to, že by se lidé přestali o krajinu zajímat, ba naopak, právě v této době se začala krajina zcela cílené zmiňovat (například v umění) a "kochat" se krajinou se stalo téměř občanskou povinností. Rozvoj krajinomalby a turistiky v 19. století je však jasným indikátorem toho, že je něco špatně, lovci a sběrači ani jedno z toho nepotřebují a možná by to ani nechápali.

Otázka člověka a krajiny tak v průmyslové éře "Západu" nechyběla, byla naopak notně přetřásána a podpořená silnou ideou romantismu. Dvojbřitého romantismu, obsahujícího stesk po ztracené harmonii ale zároveň ponoukajícího člověka k dalšímu dobrodružství. K onomu "břemenu bílého muže". "Divočinu" bylo třeba "objevit", "ocenit", "využít" a nakonec "chránit". Na domorodé obyvatele bylo koukáno skrze prsty, oni krajiny "objevit" nedokázali (protože tam už dávno žili), "neocenili" (byl to jejich denní chleba), "nevyužili" (tj. nechali stát lesy a žít zvěř) a "nechránili" (protože dosud nemuseli).

"Západní" investice do ocenění krajiny byly značné, nelze je v žádném případě znehodnocovat, jejich účinek byl ale dvojaký. Karel Absolon zcela jistě oprávněně cítil nutnost ukázat "měšťákům" kouzla přírody a vzbudit v nich tak jiskřičku zájmu. Oněm turistům, kteří ale byli svými průvodci zcela necháni napospas nepochopení toho, co zažívají. V každém průvodci po krase je zmíněno, jak se tam pohodlně dostat, kde se dobře najíst a jak se dá zase odtud zmizet, aby se člověk příliš nezmohl. Karel Absolon ukázal "divy" krasu "tisícům tisíců" díky tomu, že zjizvil jejich tvář dynamitem, zmocnil se jich v boji muže proti muži. Sám se pak s jinými postavil do role kustóda těchto krás za zavřenými kovovými vraty. Lidé jako zmatené mouchy tak měli šanci vidět prorokované "divy" a "hrůzy" a odvézt si domů "silný zážitek". Celek pak byl reálný asi stejně jako lunapark, spousta atrakcí, ale kdo by to bral vážně.

V oblasti umění se určitá "osvícená" skupinka lidí snaží o zboření představy umění jako "budovy opery". Umění je součástí našeho estetického vnímání. Člověk neumře, pakliže neuvidí dobrou divadelní hru či že si nepřečte kvalitní román. Člověk nechaný napospas estetické poušti je však dobrý akorát tak na to, aby se se zbytkem "stáda" nechal vodit na šňůrce reklamními agenty či politiky. Jen zevšednění určité estetické úrovně v něm může vypěstovat protilátky, jak se lacinému kýči našeho světa bránit. O co především jde, je celková kvalita života a ta se zakomponováním kvalitních prvků může pouze zvednout. Stejně tak ve vztahu ke krajině je třeba docílit toho, aby se lidé opět ocitli v "divočině", tj. "nežasli" ale žili v empatii se svým okolím. "Kouzla přírody" jsou vhodným prostředkem toho, jak lidi přivábit, nesmí ale zůstat stranou ve své "vznešené izolaci". Teprve až se stanou součástí reality, až tam člověk bude chodit jako domů, lze tvrdit, že mají efekt. Snad to bude znamenat odliv turismu, jak ho známe nyní. Lidé možná už nebudou potřebovat doma fotky alpských vrcholků či novozélandských jezer. Také si možná opět jednou půjdou zastřelit k jídlu ladnou srnku s vlahým pohledem. Ona s tím ale bude počítat a ostatně, bude jich dost....