Několik posledních roků jsem věnoval tomuto „slavnému" místu svoji pozornost. Můj osobní přístup k tomuto prostoru postupně doznal zásadních změn. Nazval bych je jako nalezení osobní schopnosti přístupu ke studiu minulosti jako k dynamiskému procesu. Akademické prostředí formuje mysl nového vědce určitým zaběhlým způsobem a pokud není adept vědy dostatečně obezřetný, může se mu lehce stát, že buď nikdy nezíská nebo postupně ztratí schopnost rozeznat ty komponenty k poznání, které jsou důležité pro samo poznání. Zamyšlení nad tím, co je v procesu poznání důležité a co ne, je velmi důležité. Přiznám se, že sám „nevím", proto se snažím být obezřetný a nic nevylučuji, neopomíjím, nepřehlížím a snažím se celkový výběr uchovávat jako neustále otevřený. Jednoduše řečeno, adept vědy začne mluvit o problému, aniž by si položil nejdříve otázku, jakým způsobem a z čeho složí celek toho co povede k pochopení, co bylo důležité (v případě pochopení minulosti). Osobní vyproštění z úzce vysekaného chodníčku jednostranného zaměření a upnutí se k jedné, obecně zaběhlé cestě vědou archeologie není lehké. Zvolil jsem cestu ústupu, návatu zpět na start a uvolnění mysli. Přiznání si vlastní vědecké omezenosti, vlastních mezí na cestě svého osobního úzkého průklestu vědou je sice trochu bolestivé, ale nutné. Nastává pak úleva. Nový zájem je obrácen na samotný způsob poznání. Býčí skála mi slouží jako průvodce v onom procesu „nového poznání - vědeckého restartu". Na přístupu k poznání minulosti mých předchůdců a mne samotného se snažím pochopit způsob samotného poznání. Jedna z mých hlavních myšlenek  tak těká k poznání a pochopení dosud opomíjených komponent ve výzkumu minulosti. Je docela možné, že zaujetím životem v přítomnosti promítáme do minulosti nepodstatné otázky a některé naopak velmi důležité vůbec nevznášíme. Po několik let se snažím sbírat informace o „světoznámé" lokalitě. Názory třídím, ukládám, zaujímám k nim osobní postoj a nic nevylučuji jako zbytečné, nebo snad „nepravdivé!". Původ informací a názorů nerozhoduje. Tímto způsobem se snažím naslouchat a být připraven na změnu pohledu na minulost, která přichází a nebránit se jí. Hájit dosažená stanoviska má smysl, ale jen do určitách mezí. Vědec také nesmí mít pocit privilegovaného práva na poznání a jeho šíření.

Postupné hlubší poznání konkétního místa v krajině vede k jeho chápání ve vztahu k času, jeho proměně a dynamice změn. Začíná chápání míry obvyklého pro toto místo a výjimky, které se zde odehrávají. Krajina přestává být statická a její poznání nabývá dynamického principu. Taktéž vědecké poznání započne nabývat na potřebě přisoudit těmto dosud neviděným dynamickým procesům důležitost. Přikláním se k myšlence, že poznání těchto „pohyblivých principů" je důležitou komponentou samotného poznání. Obohacuje onen balík poznání o něco důležitého, a to právě proto, že i minulý člověk to mohl považovat za důležité. Člověka minulosti máme především za člověka se svými biologickými a společenskými potřebami. Máme jej za člověka vnímavého vůči časovým proměnám (měnící se krajina). Není snad člověka, který nevnímá čas v místě, kde pobývá. Vnímá proměny a dokonce jim napomáhá. Sžívá se z oním místem. Někdy krajinou jen rychle prochází, ale jiná místa jsou mu opět ta, kde zažívá časovou změna (zná ji).

Některá „silná" místa v krajině opětovně přitahují. Tvoří cíle a křižovatky (relativně) konstantní mapy krajiny. Býčí skálu za takové místo považuji. Domnívám se, že pro pochopení minulosti tohoto místa (komplikované halštatské situace) je nutné místo zažít, opětovně je poznávat a nechat je půsovit svými změnami. Ty považuji za dynamické. Jde o lokalitu s velkou mírou odchylek od krajiny ve velmi širokém okolí. Samy odchylky nejsou pro lokalitu odchylkami, jsou zde „domácí". Jejich poznání je ale závislé na čase. Taktéž jejich důležitost vyvstává až se změnami chápanými v čase. Někdy dokonce velmi dlouhým. Tyto dynamické procesy jsou přírodními jevy, které jsou z hlediska dlouhého času konstantní (jsou tu, ví se o nich). Z hlediska krátkého času je vnímáme jako „řeč místa". Toto místo promlouvá k lidem, kteří tu jsou (jedno v kterém čase; vždy a opětovně). Lidé nenechají takové místo nepovšimnuté, opětují řeč a naváží dialog. Jsou neustále a opětovně zde, něco zde činí, mluví svými činy s místem. Jakýkoliv pozůstatek historie na Býčí skále (pochopitelně i kdekoliv jinde) je dialog člověka s místem. Pokud místo „mluví", „mluví" i člověk. Býčí skála mluví hodně. Navráceno zpět k vědě. Místo v krajině svým „jsem" sice osloví, ale řeč místa je vázaná na čas. Domnívám se, že poznání dynamiky místa, slyšení řeči (nikoliv ještě rozumění) místa bylo a je důležité. Jakékoliv poznání dialogu místa a lidí na tomto místě je vázáno na jeho poznání (platí to pochopitelně i o tom halštatském nálezu). Jen občas jsme se mohli u archeologů dočíst o některých dynamických jevech místa samotného. Řeč místa nebyla vůbec důležitá. Pokud se o nich mluvilo, nebyly vpuštěny do procesu poznání. Nebylo jim dovoleno stát se důležitámi. Dialog (nebo monolog) byl veden mimo místo samotné (i když to mělo budit někdy dojem dialogu s místem). Domnívám se však, že dialog místa samotného s člověkem rozhodl o uskutečnění „rozhovoru" (výběru místa pro určité akce). Neobvyklosti, estetický výraz milý člověku, zaujetí monumentalitou, podzemní „to jiné", gigantické záplavy, vytékání pramene ze skály, ozvěna, nezvyklé zvuky, teplotní parametry jsou řečí krajiny, jež k němu promlouvá. Pokud je míra a kombinace jevů takto silná, dochází k opětovnému navazování dialogu, k souznění (cesta k porozumění řeči). Člověk „to jiné má rád". Rád zde mění svá sociální schémata. Halštatský nález v Předsíni je pro mne v duchu napsaného především pozůstatkem onoho dialogu konkrétních lidí v minulosti, obdobně jako to jsou návštěvníci při dnech otevřených dveří v současnosti. V intencích napsaného považuji za důležité poznat ono místo a jeho řeč. Slyšet ji, její porozumění je princip ještě vzdálenější. Rád bych nakonec shrnul, že archeologie je vědou, která se většinou upíná k místům v krajině bez navázání dialogu, oslovuje je, ale nehovoří s nimi, pouze o nich bez nich. Není pak vyloučeno, že mluví sama o sobě a nikoliv o nich. Stojí pak na místě a nehýbe se. A nebo ne?

(Chystá se: Pravěké kresby na Býčí skále a akademický malíř Jan Wolf)