|
 |  |
Hugo kytara, Klobouk mandolína
Celofán [207.81.65.xx] Před 9 roky | | | | Hugoš kytara, Klobouk mandolína, Čára banjo, Táta kytara, Kaltyš se svojí gibsonou už je tam dávno, pěkně se nám ta podzemní kapela rozrůstá... Vypadá to, že jim tam už chybím jen já, hráč na pivní flašku a lead singer...
Dnes, stále 25. března 2014 našeho času, jsem dostal už šestou e-mail se zprávou o nenadálém včerejším úmrtí Hugo Havla, Hugoše, Samsona, Šavla, pokrevního bratra Miloše Prince Bajaji von Hallstadt. Další blesk z čistého modrého nebe, tak jako ten Kloboukův... Pouze před devíti dny jsem mu poslal poslední e-mail...
Nu což, začínám si zvykat. Neúprosný čas nás zradil, polapil do pasti ze které není úniku. Už nejde o to, že zemřela ta či ona osoba, jde o daleko širší rámec -- vymírají naši současníci, lidé, kteří bez ohledu na věk a vnitřní vztahy tvořili náš životní okruh, naše životní jsoucno... Kříže rostou (až k Pacifiku) a pro stíny už není kam šlápnout...
Nedokáži se zmotat na nějaký souvislý a smysluplný nekrolog -- alespon ne nyní, snad později. Snad jen to, že s Hugošem jsme se znali a byli kamarádi rovných 50 let, od r. 1965. Prožili jsme spolu mnoho, byl můj horolezecký učen. Byl zakládajícím členem Karabiny, trampsko-jeskynářské hudební skupiny. Spoluotcem myšlenky a spolustavitelem kříže na sloupském Hřebenáči v r. 1968. Také vedoucím amatérské speleologické skupiny, která vznikla u Krasového oddělení Moravského musea během mého šéfování po smrti Rudy Burkhardta. Uvedl jsem ho do Rudického propadání a na Býčí skálu, za mého předsednictví byl jednatelem býčiskalské skupiny.
Hugoš, nevědomky, si napsal svůj vlastní nekrolog -- kus životní historie -- v serii (6 pokračování) nazvané Moravský kras -- můj osud a otištěné v časopise Speleo v letech 2012-2014 (nebo tak nějak, střílím od pasu). Stojí to za přečtení.
Čau, Hugoši, vzpomínám.
Celda
|
|
