Zapomenutá princezna se představuje po létech veřejnosti

   Nesmrtelný Heinrich (Jindřich) Wankel zanechal svým následovníkům řadu záhadných vzkazů. Jeden z nich doposud unikal pozornosti. Jeho tajemství se začalo rozkrývat při Dnech otevřených dveří na Býčí skále v roce 2010. Pro návštěvníky jsme připravili neobvyklé překvapení, z depozitáře Moravského zemského muzea byl přivezen originál lebky tzv. Wankelovy princezny. Ta se tak na místo svého původního pohřbu vrátila po cirka 2550 letech, stalo se tak 138 roků od jejího vyzvednutí z jeskynní půdy lichtenštejnskými dělníky, kteří na podzim roku 1872 pracovali pod vedením archeologa H. Wankela. Připravená kulturní akce vzbudila značnou pozornost u milovníků historie a všimla si jí také četná média (obr. 1 – 2).

Obr. 1: Originál lebky Wankelovy princezny při Dnech otevřených dveří v roce 2010 v Předsíni Býčí skály budila velikou pozornost návštěvníků (foto: V. Šebelová).

Obr. 2: Vladimír Šebeček pro Wankelovu princeznu připravil speciální trezor, který ji poskytoval bezpečí po čas celé několikahodinové akce (foto: V. Šebelová).

 Rekonstrukce obličeje

    Další osudy této pozoruhodné lebky se začaly odvíjet v Moravském zemském muzeu. Antropoložka Eva Vaníčková, která se při svém studiu obeznámila s technikou rekonstrukce lidského obličeje z lidské lebky (obr. 4), se rozhodla, že právě na ní, díky jejímu zajímavému novodobému příběhu, provede právě svoji první rekonstrukci. Obdobné vědecké počiny nejsou nijak časté, třeba na našem území bychom jich mnoho nenašli.

Obr. 3: Eva Vaníčková s lebkou Waneklovy princezny v Pavilonu Anthropos v prosinci roku 2013 již byla rozhodnuta o projektu rekonstrukce obličeje (foto: M. Golec).

  Léta ubíhala a projekt nabyl konkrétní podoby (obr. 3). E. Vaníčková své znalosti spojila se sochařem Ondřejem Bílkem a společně v průběhu roku 2015 projekt dotáhli do konečné podoby (obr. 5). Rekonstruovaný obličej byl před několika dny představen v Moravském zemském muzeu jako žhavá vědecká novinka a v médiích vzbudila opět, ale tentokráte ještě silnější pozornost médií. Je překvapující a potěšující zároveň, že se probojovala až do hlavních zpravodajství (viz internetové odkazy pod článkem).

Obr. 4: Vlevo je zachycen originál lebky Wankelovy princezny, vpravo je již její kopie s nanesenou plastickou hmotou, pomocí níž se rekonstrukce uskutečňuje (foto: Tereza Kadrnožková).

Obr. 5: Eva Vaníčková a Ondřej Bílek prezentují novinářům postup rekonstrukce Wankelovy princezny (foto: Tereza Kadrnožková).

   Součástí celkové rekonstrukce hlavy byl nejen obličej, ale i účes a také ztvárnění jejího nejluxusnějšího šperku, o kterém si vědci, kteří se halštatským nálezem z Předsíně Býčí skály opakovaně zabývali, domnívali, že jde o zlatý diadém či češtěji čelenka. Dvojice rekonstruktérů po konzultaci s Martinem Golcem (obr. 1) přistoupila k podobě účesu s tímto vědomím. Mosaznou napodobeninu zlatého diadému zapůjčil její výrobce Vladimír Šebeček (obr. 2), který se již řadu roků věnuje propagaci halštatských nálezů z Předsíně Býčí skály a při Dnech otevřených dveří na Býčí skále je s velkým úspěchem prezentuje zvídavé veřejnosti.

Obr. 6. Vlevo první verze Wankelovy princezny z ledna roku 2016, která počítala se ztvárněním šperku podoby diadému (foto: M. Golec, zdroj: E. Vaníčková a O. Bílek); obr. 7: Rekonstrukce Wankelovy princezny od Zdeňka Buriana z roku 1956, která se stala výchozím ideovým námětem pro novou rekonstrukci (POULÍK 1956, 134).

   Obrat v posouzení typu zlatého šperku nastal náhle v lednu roku 2016 při návštěvě Přírodně-historického muzea ve Vídni. V této době dokončoval Martin Golec podrobnou revizi býčiskalské Wankelovy kolekce pro novou knihu Fenomén Býčí skála, jejíž součástí je právě i rekonstrukce životního příběhu Wankelovy princezny. Klíčovým se stal rozhovor se specialitkou na pravěký textil a rekonstrukci pravěkých krojů Karinou Grömer. Upozornila, že pojetí zlatého šperku jako diadému je zcela mylné a že jde o jiný předmět, konkrétně zlaté záušnice či náušnice – ozdobu ucha. Muselo jít o šperk párový a nikoliv individuální. Toto nečekané zjištění mělo následně dopad na práci brněnského týmu. Po předání informace došlo k téměř okamžitému rozhodnutí již hotový účes přemodelovat. Jelikož se ve Vídni chystala fotografická rekonstrukce princeznina kroje (obr. 10), dohodlo se, že výsledky práce obou týmů se sladí. Návrh vlasové úpravy Kariny Grömer převezme také brněnský sochařský výstup (obr. 8 – 9).  

   Obr. 8 – 9: Na čelním a bočním pohledu konečné podoby Wankelovy princezny se objevil účes, který dovolí vyniknout novému šperku – záušnicím/náušnicím (foto: J. Vermouzek, zdroj: E. Vaníčková a O. Bílek).

 Kdy vlastně vznikl název Wankelova princezna?

 Termín Wankelova princezna (či jen zkráceně princezna) od samotného Wankela nepochází. Nikdy jej nepoužil. Najdeme jej mnohem později až v 90. letech 20. století v textu Antonína Přichystala (PŘICHYSTAL – NÁPLAVA 1995, 59) a později také Vladimíra PODBORSKÉHO (2006, 315). Jde evidentně o nový slovní konstrukt. Antonín Přichystal na dotaz, odkud název pochází, odpověděl, že jej slyšel u jiné osoby (možná Valerie Absolonové). Zdroj již však identifikovat nedokáže. Co však zavdalo popud k jeho vzniku? Sám Wankel již v roce 1883 zaslal větší část své sbírky za finanční protihodnotu do Vídně. S druhou částí učinili totéž jeho dědicové. Sbírka obsahovala tisíce po léta shromažďovaných položek. Nicméně tři předměty nebyly nikdy prodány a později se ocitly v majetku Wankelova vnuka Karla Absolona. U dvou z nich víme či tušíme důvod tohoto ponechání. Šlo v té době o vědecky uznané unikáty. Jak „litý“ (jde o kovářskou práci) železný prsten, tak horní část lebky jeskynního medvěda se zhojeným „člověkem způsobeným“ (je zpochybněno) zraněním byly Wankelem vědecky prezentovány a staly se předměty zájmu dalších badatelů. Třetí předmět byla lebka ženy, naší nynější princezny.

   Nikdo dnes nedokáže říci, proč si ji Wankel ponechal. Je zcela jasné, že nám zanechal velmi záhadný odkaz, o jehož duchovním pozadí můžeme jen spekulovat. Náš osobní názor je ten, že Wankel v prvé řadě vycítil vědecký význam této ženy díky přítomnosti zlatých „vlasových ozdob“ nalezených přímo pod lebkou. Tento fakt ale nebude jediným důvodem k rozhodnutí si lebku ponechat. Wankel si neuschoval po roce 1883 ony zlaté šperky, které k lebce patřily. Šlo mu více o lebku samotnou? Zlato měl Wankel dle dohody odevzdat majiteli pozemku knížeti Janu II. Lichtenštejnovi. To však není zcela přesné, dvě „vlasové ozdoby“ si přesto pro vědecké účely ponechal. Mohlo jít právě o princezniny exempláře. Každopádně si je na rozdíl od této lebky při prodeji již neponechal. Ač se to bude zdát čtenáři málo pravděpodobné nebo dokonce až úsměvné, z pro nás již nečitelného rukopisu přepsaný, následně přeložený a doposud nevydaný Wankelův Deník z mého života (Ephemeriden), poukazuje na jeho opravdu velkou citovou náklonnost ke krásným ženám. Není tak vyloučeno, že se do své lebky prostě romanticky zamiloval a ponechal si ji na stáří jako citovou vzpomínku.

 Diadém nebo „oringle“?

  Vídeňská rekonstrukce princeznina kroje a jejich doplňků vychází z autentických nálezů, které byly z jeskynní půdy vyzvednuty v roce 1872 v Předsíni Býčí skály. Výsledek vyplynul z prolnutí názorů mezi Karinou Grömer a Martinem Golcem. Podle rakouské badatelky došlo k představení princeznina zlatého šperku v podobě „oringlí“ (z němčiny Ohrringe čili záušnice/náušnice, slangově „oringle“) (obr. 10, 15).

Obr. 10: Rekonstrukce Wankelovy princezny se záušnicemi od Kariny Grömer z prehistorického oddělení Přírodně-historického muzea ve Vídni (foto: NHM Wien, rekonstrukce a zdroj: K. Grömer, modelka: H. Seidl da Fonseca).

   Takový posun na české straně doposud neproběhl. Ve všech monografiích i dílčích článcích se na tom v posledních desetiletích nic nezměnilo (PŘICHYSTAL – NÁPLAVA 1995; PARZINGER – NEKVASIL – BARTH Hrsg. 1995; STLOUKAL – NEKVASIL 2015), poprvé se změna odrazí až v nové knize, která vychází v těchto dnech (OLIVA – GOLEC – KRATOCHVÍL – KOSTRHUN 2015). Odůvodnění reinterpretace je založeno na podrobném zkoumání ženského kroje doby halštatské v oblasti jižního, východního a severního Přialpí. V oblastech severní Itálie, Slovinska, Rakouska, Švýcarska a Německa se rozšířila nová móda, tj. nošení rozměrných kruhových ozdob v oblasti uší. Potvrzení takového názoru jsou dokonce dobová vyobrazení žen na tzv. situlovém umění (obr. 12), kde zpoza závoje tento šperk pravidelně vystupuje (obr. 11). Dalším důkazem pro takové tvrzení je fakt, že samotné exempláře z Býčí skály jsou dlouhé jen cca kolem 30 cm a tedy nedosahují délky nutné pro ozdobu podoby diadému dospělé ženy. Nápadné je také, že se tento typ šperku vyskytl v párech.

Obr. 11: Vyobrazení bohatých žen na tzv. situlovém umění ze 6. – 5. stol. př. n. l. dokládá novou módu nošení masivního párového šperku v oblasti ucha – záušnic/náušnic (LUCKE – FREY 1962).

Obr. 12: Situla (bronzové vědro) z Vače ve Slovinsku. Zobrazuje řadu lidí v mnoha činnostech ve svých dobových krojích. Např. stojící žena servíruje nápoj sedícímu muži (KERN 2001).

Obr. 13: Karina Grömer (zcela vpravo) se svými modelkami, které představují ženy z různých epoch doby bronzové a železné. Halštatskou vrstevnici Wankelovy princezny je žena stojící zcela uprostřed (zdroj: Karina Grömer).

 Kolik zlata z Býčí skály pochází?

  Poměrně málo známou skutečností je Wankelův kompletní popis zlatých předmětů z Předsíně Býčí skály. Není součástí jeho Obrazů z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, které jsou z jeho publikací nejznámější a vzbuzují dojem, že obsahují všechny důležité informace o nálezech, které našel v Předsíni (WANKEL 1882; 1988). Ty je nutné nesporně doplňovat s jeho dalšími méně známými články. Významným pramenem je Wankelův seznam nalezených předmětů z roku 1872, který zůstal sto roků nepublikovaný. V něm stojí, že z Býčí skály pochází 8 ks zlatých vlasových ozdob (dnes již řazených jako záušnic/náušnic), dva náramky a 8 ks prstenů (z kurentu jej nejdříve přepsal Josef Skutil a později jej publikoval jeho syn Jan SKUTIL 1972, 103–104). Osud těchto nálezů je odlišných od ostatních, které byly v roce 1883 a po Wanklově smrti prodány do Vídně. Slib odevzdání zlata majiteli panství a sponzorovi výzkumu Janu II. Lichtenštejnovi byl nejspíše naplněn. Díky němu pravděpodobně většina zlatých předmětů ve Vídni chybí. Předány ale nebyly evidentně všechny, dva kusy (princezniných?) záušnic/náušnic si Wankel ponechal (obr. 14), společně s jedním náramkem.

Obr. 14: Originály dvou rozlámaných zlatých záušnic/náušnic z Předsíně Býčí skály jsou dnes ozdobou nově otevřené zlaté pokladnice prehistorického oddělení Přírodně-historického muzea ve Vídni. Jsou uchovávány v oddělených kusech. Jednotlivé lomy jsou křivé, bezpečně nebyly záměrně rozsekány (zdroj: NHM Wien, foto: M. Golec).

Obr. 15: Funkční rekonstrukce zlatých náušnic/záušnic z Předsíně Býčí skály z Wankelovy sbírky prodané do Vídně (zdroj: NHM Wien, foto: M. Golec).

   Na pozoruhodnou informaci o býčiskalském zlatě přišel renomovaný badatel Stanislav Stuchlík. V rámci své habilitace revidoval tehdejší známé moravské zlato doby bronzové a halštatské. Díky tomu prozkoumal i dva býčiskalské exempláře (STUCHLÍK 1996 a ústní sdělení). Ve Vídni nicméně zjistil doposud v České republice neznámou informaci. Přírodně-historické muzeum vedle nich přechovává další tři exempláře, u kterých ale není známa lokalita. Ještě v 19. století byly datovány Přírodně-uměleckému muzeu, které je následně přenechalo sousední vědecké instituci. Dle posudku S. Stuchlíka je na těchto kusech nápadné, že jsou s těmi býčiskalskými ne podobné, ale přímo identické. Dokonce jsou také rozlámané. Tento fakt je pozoruhodný, protože u dalších evropských exemplářů v době halštatské jsou vždy jen přibližně podobné a detaily bývají značně rozdílné. Zdali jde o kusy z majetku Jana II. Lichtenštejna již nezjistíme, ale je to velmi pravděpodobné. Na tomto místě je vhodné říci, že z Předsíně pochází kromě zlatých exemplářů ještě jeden bronzový, je rozlámaný a nese opět rukopis stejného zhotovitele (obr. 16).

Obr. 16: Bronzové záušnice/náušnice byly v Býčí skále opět záměrně překládány, obdobně jako zlaté (zdroj: NHM Wien, foto: M. Golec).

   Z Wankelova popisu nicméně vyplývá, že jeho princezna nebyla jediná majitelka tohoto nejhonosnějšího šperku v Předsíni. V dalším článku dokonce popsal i druhou kostru s identickými zlatými předměty, která se nacházela poblíž princezny u okraje tzv. velkého žároviště (WANKEL 1875). Co je podstatné, známe je na Moravě jen z Býčí skály a na pohřebištích v rovinách mimo Drahanskou vrchovinu se zatím nevyskytly. V České republice známe dále již jen jeden kus, a to z Čech z lokality Opařany okr. Tábor (VENCLOVÁ ed. 2008, 134).

Pojďme tedy zvolat „zlaté diadémy jsou mrtvy, ať žijí záušnice/náušnice.“

Byly šperky opravdu rituálně rozlámány?

  S tímto druhem šperku se zdá být vše úplně jinak. Obecně se soudí, že býčiskalské exempláře byly násilně rozlámány a mnozí autoři se nebránili uvádět přímo rituální důvody násilného usmrcování předmětů. V jeskynní svatyni, proč ne. Zdá se však, že vědci něco podstatného přehlédli. Na věc upozornil až Vladimír Šebeček, jenž po léta pečlivě vyráběl jednu napodobeninu za druhou (obr. 17), aby známý poklad z Předsíně uzřeli na místě původního uložení také čeští turisté. Tenký zlatý pásek kvůli značné ohebnosti zlomit vlastně nelze a při rituálním aktu by musel být rozsekán, což však dochované vídeňské kusy vylučují. Lomy ostré nejsou (obr. 14 a 16). Situace kolem „oringlí“ nás vede ke konstatování, že byl šperk původně spíše několikrát přeložen. Takové zacházení se zlatem, ale není neznámé. Kupříkladu přesně takto se ke zlatu přistupovalo již po staletí, roztepaný kov v podobě tenkých plechů v době bronzové na Moravě archeologové nachází právě takto. Dalším postřehem je fakt, že tepáním zpracované zlato časem výrazně křehne a není tedy vyloučeno, že rozlomení rituálně přeložených záušnic/záušnic měl na svědomí až šťastný nálezce H. Wankel, jenž šperk s největší pravděpodobností na svém pracovním stole navracel do původní podoby.

 Revize původního Wanklova textu

   V archeologii není revizí nikdy dost. Po nových zjištěních bylo nezbytné znovu pročíst Wankelovy Obrazy, a to jak v německém a tak i českém jazyce (WANKEL 1882; 1988). V průběhu powankelovské éry zdomácnělý název diadém či slovní ekvivalent čelenka sám nálezce nikdy nepoužil. Jde nesporně o termín pozdější. Nacházíme jej v romantické pasáži tryzny v Býčí skále ve formě: „...bohatý vlas byl vtěsnán do zlatých spon...“, v německém originále: „...das reiche Haar war eingezwängt in goldene Bänder...“. To spojení se dá přeložit nejběžněji asi trochu jinak, jako zlatá páska. O čele se ale nemluví, jen o vlasech. Na str. 247 je psáno opět v překladu „...zmačkané zlaté spony do vlasů...“,  v originále opět: „...zerknitterte, goldene Haarbänder...“,  na str. 254 u vyobrazení, v překladu: „...zlaté vlasové spony...“, v originále: „...goldene Haarspangen...“. Tedy opravdu doslova vlasové spony. Co nás zaujme je použití slovesa zmáčknuté, nikoliv rozlámané.

Obr. 17: Obě podoby zlatého šperku Waneklovy princezny demonstrativně pohromadě. Rekonstrukce Vladimíra Šebečka. Zatímco zlatý diadém je nesprávnou archeologickou interpretací, párové záušnice/náušnice zaujaly jeho vědecké místo (foto: V. Šebeček, modelka: Jitka Janů).

 Shrnutí a diskuze

    Problematika Wankelovy princezny vyvstala ve dvou rovinách. V prvé řadě se o tuto velmi pozoruhodnou ženskou lebku s původním nálezem zlatého šperku pod ní, ujali antropoložka Eva Vaníčková a sochař Ondřej Bílek, kteří realizovali její rekonstrukci. Za druhé vyvstala potřeba reinterpretace typu zlatého šperku, o kterém se dlouhodobě soudilo, že šlo i diadém nebo čelenku. Je však evidentní, že šlo o omyl a máme co do činění s párovým šperkem záušnic/náušnic, jak dokládají podobné kusy, známé z bohatých celků v halštatské Evropě, tak i vyobrazení na tzv. situlovém umění. Jde o nejluxusnější šperk horákovské kultury. Právě toto je pro samotnou Býčí skálu pozoruhodné, poprvé se podařilo prokázat, že tento námětový ikonografický zdroj zobrazuje také lidi z jižní Moravy, kteří sdíleli shodné kulturní vzorce se svými sousedy z jižněji položených oblastí Rakouska, Slovinka a severní Itálie, jež nové trendy do střední Evropy z antického Středomoří v 6. století př. n. l. zprostředkovávali.

Wankelova princezna nás jedinečným způsobem vtahuje do pradávných dějů, jež se odehrávaly v podzemí jeskynní svatyně.

Díky jí za to!

Martin Golec a Vladimír Šebeček

 LITERATURA

 GROLICH, V. – URBAN, J. 1990: Jindřich Wankel. Jeskyně u Býčí skály. Sborník Okresního muzea Blansko ’90, 68–73.

 KERN, A. 2001: Trink- und Speisesets. Hallstattzeitliche Besttatungssitten am Beispiel eines Grabes aus dem Hallstatätter

 Gräberfeld. In: DAIM, F. – KÜHTREIBER, T (Hrsg.) Sein & Sinn/Burg & Mensch. Katalog des Niederösterreichischen

 Landesmuseums, St. Pölten. 105–118.

 LUCKE, W – FREY, O.-H. 1962: Die Situla in Providence (Rhode Island). Römisch–Germanische Kommission, Forschungen 26.

 Walter de Gruyter, Berlin.

 OLIVA, M. – GOLEC, M. – KRATOCHVÍL, R. – KOSTRHUN, P. 2015: Jeskyně Býčí skála ve svých dějích a pradějích. Studies

 in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology and Quaternary Geology, Vol. 39, N.S. 31, 2015. Moravské zemské muzeum,

 Brno.

 PŘICHYSTAL, A. – NÁPLAVA, M. 1995: Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná otazníků. Amaprint, Třebíč.

 PODBORSKÝ, V. 2006: Náboženství pravěkých Evropanů. ÚAM FF MU, Brno.

 POULÍK, J. 1956: Z hlubin věků. Mladá fronta, Praha.

 SKUTIL, Jan 1972: Wanklova Býčiskalská nálezová zpráva z roku 1872 v přepise Josefa Skutila z roku 1938. Vlastivědná

 ročenka Okresního archivu Blansko 1972, 98–104.

 STUCHLÍK, S. 1996: Zlato v pravěku Moravy. Habilitační práce ÚAM FF MU Brno.

 VENCLOVÁ, N. (ed.) 2008: Archeologie pravěkých Čech. Doba halštatská/6. Archeologický ústav AV ČR, Praha.

 WANKEL, H. 1882: Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit. A. Holzhausen, Wien.

 WANKEL, H. 1875: Die Höhle bei Býčí skála. Tageblatt der 48. Versammlung deutscher Naturforscher und Aertze in Graz 5,

 169–175. (český překlad GROLICH – URBAN 1990).

 WANKEL, J. 1988: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno – Okresní

 muzeum, Blansko.

INTERNETOVÉ ZDROJE K REKONSTRUKCI OBLIČEJE PRINCEZNY

http://www.ceskatelevize.cz/ ivysilani/1097181328-udalosti/ 216411000100510/

http://www.ceskatelevize.cz/ ct24/domaci/1781105-princezna- z-byci-skaly-ma-po-vice-nez- dvou-tisicich-letech-opet-tvar

http://www.rozhlas.cz/brno/ zpravodajstvi/_zprava/jak- vypadala-princezna-obetovana- v-byci-skale-vedci-to- zjistili-podivejte-se--1611927

http://www.denik.cz/z_domova/ lide-se-od-soboty-podivaji-do- oci-princezne-z-byci-skaly- 20160510.html

http://www.novinky.cz/vase- zpravy/jihomoravsky-kraj/brno- mesto/4862-37646-princezna-z- byci-skaly-dostala-svou-tvar. html

http://brnensky.denik.cz/ zpravy_region/antropologove- zrekonstruovali-podobu- princezny-z-byci-skaly- 20160510.html

http://zrcadlo.net/clanky/ Brnensti-antropologove-dali- podobu-princezne-z-Byci-skaly- 2846/

http://www.munimedia.cz/ prispevek/princezna-z-byci- skaly-ukaze-zajemcum-svou- tvar-10741/

http://www.tyden.cz/rubriky/ relax/ostatni/antropologove- zrekonstruovali-podobu- princezny-z-byci-skaly_383046. html

http://radio.cz/cz/rubrika/ zpravy/antropologove- zrekonstruovali-podobu- princezny-z-byci-skaly

Tyto materiály nejsou určeny pro další použití v tisku, pouze se svolením autora.