Dne 2. dubna 2014 proběhlo v Brně poslední rozloučení s Hugo Havlem. Na Jihlavké bylo v sále úplně plno, to tu nebývá každý den. Bylo vidět, že Hugo si udělal díky své přátelské a bezelstné povaze hodně dobrých přátel a známých. Vše, co ten den v obřadní síni zaznělo, bylo pravdivé. Tesklivé smuteční kondolence a krásná trampská muzika vytvořily tklivou leč harmonickou náladu. "Až si člověk pomyslel, když už funus, tak takový!". Obě smuteční řeči byly velmi mistrně sepsány a předneseny. Srdečně a pravdivě shrnují Hugův život a práci. Stojí za to je zachovat i ostatním:

 ..........

Vážení smuteční hosté, zarmoucená rodino, 

jako blesk z čistého nebe nás zasáhl odchod našeho zetě, pana Hugo Havla. Odešel navždy, bez slůvka rozloučení. Ani my, stejně jako všichni, pro které žil, jsme mu nestačili poděkovat za vše, čím obohatil náš život. Narodil se manželům Olze a Hugovi Havlovým dne 8. června 1949 v Brně. Rok nato přišla na svět i jeho sestra. Otec již zemřel, maminka žije, překročila již 91. příčku svého života. Po základní škole absolvoval v letech 1964 – 1968 Střední slévárenskou školu v Brně, poté vykonal vojenskou službu u hraničářů v Mikulově. Po splnění své občanské povinnosti nastoupil do Zetoru Brno, kde po celý svůj profesní život pracoval v technických profesích až do protizákonného propuštění téměř před odchodem do důchodu. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství má syny Aleše a Jana, z druhého pak syna Vítka, narozeného v roce 1994. A stal se i dobrým otcem tehdy pětiletého manželčina syna Mirka.  

Měl velké plány  s chaloupkou ve Vilémovicích, které, žel, mu osud nedovolil dokončit.   

Další jeho velkou láskou byla příroda, hory, jeskyně, speleologie. Jeho  přínos nejlépe vyjadřují úryvky ze dvou článků, uveřejněných v těchto dnech ve speleologických časopisech. Cituji: „Moravská speleologie ztrácí jednoho z posledních lidí schopných dokumentovat, psát a  sdílet její historii.“ V dalším epitafu je uvedeno: „Zemřel tuze dobrý člověk, speleolog s velkým S, náš dobrý kamarád.“ A Hugovo vyznání je uvedeno v záhlaví parte, které si napsal sám: "Tahleta divoká, nespoutaná krajina stala se mě osudem. Vzala mě kus mého srdce a myslím, že hodně velký.“   Navzdory zdravotním problémům se věnoval i sportu, cyklistice a lyžování, měl rád moře. Byl nesmírně pracovitý, manuálně velmi zručný v řadě profesí. Po nespravedlivém propuštění ze Zetoru se živil už jen rukama, poradil si s každou prací, ať už stavební či při údržbě zahrad. Jeho velkým koníčkem v posledních letech života  se stalo i rizikové kácení stromů, které nakonec spolu se srdíčkem, které ho v rozhodné chvíli zradilo, udělalo tečku za jeho životní poutí. Svůj čas se vždy snažil spravedlivě rozdělit mezi milovanou rodinu, přátele a své koníčky. Nesmazatelně se zapsal do našich srdcí.   Vřelý dík Hugo, za vše, co jsi v dobré víře v životě učinil.....

Klaním se Tvé památce. 

.......... 

Dunění kopyt večer slýchávám

údolím jarní kurýr jede k nám

v peřejích řeka zvoní a jarem vítr voní

přijíždí jarní kurýr, dobře ho znám

ví, celej kraj to ví:

veze nám jaro v brašně sedlový...          

[Hugova oblíbená Ryvolovka: http://www.supermusic.cz/skupina.php?idpiesne=1749]

Je to tak, starý kamaráde, opět přijíždí jarní kurýr a veze nám jaro... ale letos do té brašny přihodil něco neočekávaného, nechtěného, smutného...

Vzpomínám, Hugoši, bylo to také na jaře, na jaře před rovnými 50 lety, když se ponejprv zkřížily naše cesty.  Byla to vlastně křižovatka tří cest – ta třetí, serpentiny mezi bílými škrapy, nás dovedla mladou zelení modřínů a jarní trávy na Horní můstek Macochy.

Oh, ta naše jara... jara na staré Konzervě nad ostrovskými Vintoky.  Červená pondělí v Ostrově – už si nepamatuji kolik jsme zmrskali amálek, ale sami jsme se U Matky Němcové zmrskali důkladně.  Jara ve Sloupě na Hřebenáči, jara ve žlebech.  Nikdy nezapomenu na naše brzké jaro v Rorejsích – hodinu jsme na prvním štandu, na temeni pilíře, listovali Dikobrazem a čekali až slunce vstoupí do stěny, rozpustí jinovatku a vyžene z ní poslední mráz.  A jara na Pálavě – Velikonoce, Otevírání skal.  Následky veselého posezení ve sklípku se druhý den projevily ve stěně Martinky, při lezení Karolkova koutu.  Zapnuté skoby, lano v karabinách, to ano.  Ale nikdo nejistil – oba jsme lezli současně a děsně rychle, to abychom neznesvětili kalhoty a skálu.  Tenkrát bylo ve víně až příliš mnoho pravdy... 

Připadám si jako Křemílek či Vochomůrka: Jak jsme přednášeli o horolezectví na slévárenské průmce.  Jak jsme natírali jeřáby na Feře.  Jak jsme lezli a spávali na Stránské skále.  Jak jsme pajtlovali ve vojenské zahrádce jahody.  Jak jsme lezli Maxi Berana.  Jak jsme zakládali Karabinu.  Jak jsme stavěli kříž na Hřebenáči.  Jak jsme v pyžamech lezli při měsíčku Čokoládu a na vrcholu Trůnu meditovali nad nesmrtelností chrousta.  Jak jsme dělali vědu v Manželském závrtu.  Jak jsme jezdili k Murkovi na Bobrůvku.  Jak jsme založili klub Jizeronošského-Krasonošského přátelství.  Jak jsme klepali kosu v Rudickém propadánání.  Jak jsme v Býčině řádili s Rangers-Plavci.  Jak jsme hloubili v Babicích studnu.  Jak jsme U Suchánka vrátili Leciánovi zrak.  Jak jsme bořili chalupu a stavěli chajdu ve Sloupě.  Jak jsme tančili kolem sudů a zdravili Portugalsko.  Jak jsme skládali a pěli sprostolezecké písně.  A to hlavní a nejdůležitější, jak jsme měli srandu. 

Když se tak prodírám úžinami mojí zkrasovělé paměti, tak my dva jsme spolu víc lezli než jeskyňařili.  Těch cest bylo mrtě, řekl bych že až háforo.  A nejen v Moravském krasu, osudu nás obou.  Vzpomínám na Wilsonku, Drátník, sedmihorský Skalák, Čertovy skály u Černolic.  Leč jedna naše jeskynní výprava vstoupila do dějin.  Mám na mysli tu zimní, spolu se Zdenkou, do Amatérky vchodem z Koňského spádu.  Daleko jsme se sice nedostali, pouze k mříži.  Co je však důležité, ve štole jsme zanechali podpis.  Ne náš, ale Josefa Korčáka, tehdejšího předsedy vlády ČSR.  Podpis, který znamenal definitivní tečku za bojem o legalizací původního, objevitelského názvu: Amatérská jeskyně.

Vzpomínám, starý brachu, na naše večery na Terasách pod Petrovem, u červeného vína ve sklípku M-klubu, v Redutě, U Kola, U královny Elišky.  A naše sedánky u Honzy Zrnéčka-Myšáka, pod Křídlem smutku.  V našich diskuzích se ten přechod z reálného bytí do spirituálního neznáma a materiální nicoty objevoval často.  Ano, smrt tu byla, ale pro jiné, ne pro nás.  Plni života, cítili jsme se nesmrtelní.  Ale neúprosný čas plynul, z týdnů se stávaly měsíce a z roků desítiletí – a my se ocitli v bezvýchodném kole la danse macabre.  Všichni dříve nebo později rozlomíme tu sedmou pečeť a poddáme se jediné a konečné Spravedlnosti v níž jsme si všichni rovni.     

Hugoši, zanechal jsi nesmazatelnou stopu ve skalách, slujích, literatuře a lidech Krasu moravského ba i oblastí přilehlých.  Skláním se před Tvojí památkou a vzpomínám.

Vojtěch A. Gregor – Celofán

 ..........

A na závěr si dovoluji několik poznámek. Hugo byl opravdu velmi přátelský člověk, usměvavý a měl dar předávat myšlenky příjemnou formou. Pro mne to byl právě on, kdo mi poskytl první historické speleologické podklady k Býčí skále a tím mne přivedl k lásce je sbírat a zachraňovat pro budoucnost. Sám byl autorem velmi cenné, ale dle mého názoru nespravedlivě opomíjené práce: "Přehled průzkumných prací a jejich výsledků v historii Moravského krasu" z roku 1989 (níže je přiložena ke stažení). Vyšla monograficky v Praze v Knihovně České speleologické společnosti. Osobně se domnívám, že její čas ještě přijde a v budoucnu bude objevena. Kromně mnoha publikovaných článků, Hugoš v posledních měsících svého života dával dohromady ve větším týmu spolupracovníků také rozsáhlou monografii o Speleologickém klubu v Brně (její "předskokan" v podobě článku vyjde v posledním čísle Speleofora). Ta bohužel zůstává v jednotlivých rukopisech, je zatím rozpracována a nedokončena. Bylo by krásné ji dokončit a Hugovi ji věnovat - snad se to brzy povede! Josef Pokorný se již rozhodl dílo dokončit.

Další zdroje o Hugo Havlovi:

Gregor, V. A. (Celofán) 2015: Hugo Havel – Hugoš, Samson, Šavel. Speleo 66, 61 – 66.

Gregor, V. A. (Celofán) 2015: Zemřel Hugo Havel, zakladatel skupiny. [online]. [cit. 29.6.2015]. Dostupné z: www.jeskynar.cz.

Pokorný, P. 2015: Hugo Havel. [online]. [cit. 29.6.2015]. Dostupné z: www.fotonec.blogspot.cz.

A takhle si Huga všichni pamatujeme!

Zdař Bůh! Hugo...

V Tišnově dne 29. června 2015 Martin Golec