Tento článek věnuji surrealistickému malíři a příteli Janu Wolfovi. V blízkosti jeho dlouholetého pracoviště ve Staré Býčí skále V hlínách se našel asi 200 roků starý kolektivní podpis malířské rodiny Enderů.

Mezi záplavou epigrafických památek v jeskyni Býčí skále se podařilo bezpečně prokázat podpis Johanna Endera (obr. 1), rakouského malíře z Vídně, který byl činný v 1. polovině 19. století. Na podpisu je zajímavé, že použil příjmení Ender v množném čísle - Enders - což je vlastně kolektivním podpisem více členů rodiny Enderů. Vpravo od jména Johann Ender(s) se nachází další příjmení Ender, což tuto domněnku potvrzuje. Johann Ender měl dvojče, bratra Thomase Endera, který se stal opět malířem. Je otázkou, zdali pod plurálem Enders není skryto ještě více účastníků výletu na Býčí skálu z rodiny Enderovy. K bezpečnému prokázání osoby Johanna Endera přispěl specifický detail v jeho podpisu. Jde o velmi nezvyklou značku vpravo dole pod jeho příjmením Ender(s). Obdobná byla nalezena jako součást vlastnoručního podpisu pod jeho portrétem od Franze Xavera Stöbera z roku 1852 (obr. 2).

Obr. 1: Kolektivní podpis členů vídeňské malířské rodiny Enderů V hlínách v Býčí skále se jménem Johanna Endera (mezi slovy Enders a Johann se nachází značka složená z vertikálních a horizontálních čárek) (foto: M. Sysel). Obr. 2: Podobizna Johanna Endera z roku 1852 (za jménem Ender se nachází identická značka jako v Býčí skále, protože je ale psaná jemnějším nástrojem, než je ohořelá jeskynní louče, zjišťujeme, že jde o hustý souvislý polygon vertikálních a horizontálních kliček). Specifická značka v podpisu Johanna Endera pomohla rozhodujícím způsobem identifikovat jeho osobu s býčiskalským podpisem.

Johann Nepomuk a Thomas Johann Enderové - život

Johann Nepomuk Ender a Thomas Johann Ender byli dvojčata. Narodili se 3. listopadu 1793 ve Vídni. Johann zemřel 16. března 1854 a Thomas 28. září 1875, v obou případech v rodné Vídni. Rodina pocházela původně ze Slezska.

Oba bratři jsou významní představitelé uměleckého směru biedermeieru (měšťanské podoby empíru, šlechtického stylu odvozeného z klasicismu; styl nepřešel do architektury, ale zůstal výhradně v podobě užitého umění, velmi se inspiroval módním romantismem). Oblíbené byly jednak portréty – což byla doména Johanna Endera a pak krajiny – v nich vynikal Thomas Ender.

Z životopisů Enderů je patrné značné společenské postavení, kterého dosáhli. Pracovali pro vysoce postavené osoby rakouské monarchie - dokonce i císařskou rodinu, významné šlechtické rody, dlouhodobě působili na vídeňské akademii jako profesoři. Přítomnost jejich podpisu v Býčí skále opět dokládá četný zájem dobové elity (v tomto případě umělecké) o nově "vybudované" Moravské Švýcarsko. Přímé napojení na Lichtensteiny (majitele Pozořického panství s jeskyněmi Josefovského a Křtinského údolí) se nepodařilo zjistit. Nicméně Johann Ender krátce před smrtí vytvořil své mistrovské dílo právě ve Vídni v Lichtensteinské kapli dómu Sv. Štěpána. Za zmínku stojí spojení Thomase Endera s arcivévodou Janem (Johannem) Rakouským, jehož osobním malířem se stal od roku 1828. Ten roku 1811 nechal založit nejstarší muzeum v Rakousku - Universalmuseum Joanneum, předchůdce technické univerzity v Grazu (Štýrském Hradci). Jde o pěknou paralelu k Brnu, kde bylo Františkovo muzeum (dnešní Moravské zemské muzeum) založeno roku 1817 (Opava 1814; Praha 1818), jeho spoluzakladatelé F. H. Salm a K. Ch. André vědecky bádali již roku 1799 v Býčí skále.

Johann Nepomuk Ender započal v roce 1806 se studiem malířství na vídeňské akademii (Akademie der bildenden Künste), bylo mu 13 roků. Nejdříve započal s historickými motivy, debutoval se souborem prací na téma Smrt Marka Aurelia (Der Tod Marc Aurels; nachází se dnes v Esterházyovské galerii ve Vídni). Později byl ovlivněn Jeanem-Baptistem Isabeyem a přešel k malbě miniatur, zaměřil se na portréty. Pracoval pro maďarský šlechtický rod Széchéniů. Dlouhodobě se pak zabýval životem v oblasti dnešního Maďarska. Od roku 1820 studoval malbu v Itálii (Řím a San Luka), zabýval se zejména dílem slavného Rafaela, který byl považován za největšího starého mistra. Po návratu do Vídně v roce 1826 vyučoval na vídeňské akademii, kde se stal roku 1829 profesorem. Jeho tvorba zahrnovala především olejomalby a mědirytiny. Vynikal zejména v portrétním umění. Podle dobové kritiky byla vrcholem jeho tvorby freska Ukřižování Krista – čelní freska v Lichtensteinské kapli dómu Sv. Štěpána ve Vídni, na které pracoval v letech 1850-1852. Druhé jeho freskové dílo je cyklus ze života Madony v poutním kostele v Mariazellu. Johann Ender měl dva syny Eduarda a Thomase, oba se stali také malíři.

Thomas Johann Ender započal se studiem malířství obdobně jako bratr v roce 1806 na vídeňské akademii. Nejdříve studoval u Huberta Maurera historickou malbu, od roku 1810 pod vedením Laurenze Janschy rozvinul techniku akvarelu na krajinných námětech. Po Janschově smrti pokračoval u Josefa Moßmera. V roce 1817 obdržel za své krajiny císařskou zlatou medaili, což mu zajistilo přízeň knížete Klementa Metternicha. V letech 1817-1818 se účastnil rakouské vědecké výpravy do Brazílie, organizované společně se svatbou arcivévodkyně Marie Leopoldy, která se provdala za pozdějšího brazilského císaře Pedra I. Během této cesty Thomas Ender nakreslil přes 700 kreseb a akvarelů. Díky Metternichovi mohl také po návratu z expedice až do roku 1823 pobývat na studiu v Římě. Od roku 1824 se stal členem vídeňské akademie. V roce 1826 podnikl studijní cestu do Paříže. Od roku 1828 se stal malířem oblíbeného arcivévody Jana (Johanna) Rakouského, s ním poznal oblasti tehdejšího velkého Maďarska (Uherska), jižního Ruska, dnešního Řecka a Turecka, doprovázel arcivévodu do severní Itálie, nebo na dnešní Slovensko (navštívil Vysoké Tatry). Opakovaně navštívil Alpy. V roce 1832 si Thomas Ender vzal Theresu Árvayovou, dceru správce hradu v Budě (dnešní Budapešti). V letech 1837-1851 byl profesorem krajinomalby na vídeňské akademii. V roce 1853 obdržel řád císaře Franze Josefa I. Akvarely Thomase Endera jsou dnes vystaveny v Albertině ve Vídni nebo Muzeu krásného umění v Budapešti.

Jak Johann, tak i Thomas Enderové patřili k významným rakouským malířům 19. století. V roce 1922 byla ve Vídni-Meidlingu (12. okrsek) pojmenována po malířské rodině Enderů ulice.

Zdroje: http://de.wikipedia.org/wiki/Johann_Ender

           http://de.wikipedia.org/wiki/Thomas_Ender

Malíři Moravského Švýcarska 1. pol. 19. stol.

Nevíme, kdy přesně Enderové zanechali svůj podpis v jeskyni Býčí skále, datum chybí. Z prvních desetiletí 19. století pochází z oblasti mezi Vranovem a Křtinami četné krajiny od Josefa Fischera, Františka Richtera, Ferdinanda Runka nebo Adolfa Fridricha Kunikeho, které zachycují jednotlivé části lichtensteinského romantického parku (Vranovsko-křtinský lichtensteinský areál), obdobně i salmské části krajiny Moravského Švýcarska. Enderové jsou tak dalšími malíři, kteří oblast navštívili.  Bylo by jistě krásné objevit v jejich tvorbě nějaký "na Moravě neznámý" obraz z jejich návštěvy. F. Koudelka (R. Musil) uvádějí z Výpustku z roku 1817 dalšího malíře Karla Wehrleho. Až mnohem později, v 60. letech 19. století, oblast Moravského Švýcarska navštěvoval český pozdně romantický malíř Josef Mánes, od něhož žádnou kresbu krajiny bohužel neznáme. Do 70. let 19. spadají kresby B. Havránka a E. Herolda (Absolon, K. 1970: Moravský kras I, Praha).

Soustavný zájem o malíře Moravského Švýcarska z 19. století přinesl v nedávné době pozoruhodné výsledky. Vladimír Šebeček našel dva olejové obrazy - Jáchymky a Kostelíku (snad od J. Fischera z roku 1804, vytvořené při návštěvě císaře Františka II. a jeho manželky Marie Teresie Neapolsko-Sicilské) na zámku ve Šternberku; Václav Cílek poukázal na neznámou kresbu Jáchymky umístěnou v expozici na zámku v Lednici a Ivan Balák našel neznámou kresbu Kostelíku na záchodě opět na zámku v Lednici.

Umělci a vědci v Býčí skále v 1. pol. 19. stol.

Umělecký zájem o Býčí skálu začíná s budováním první fáze lichtenstenského parku u Josefova v 90. letech 18. století. Vedle vlastnoručních podpisů architektů Karla Jana Rudzinskeho, Josefa Hardtmutha, Josefa Poppelacka, sochaře Josefa Bayera zaujmou dvě jména Josefa Arnolda von Loewenau a Fridricha Bellota spojená s valtickým divadlem, obě jsou vytesaná pod lichtensteinskou pamětní deskou z roku 1801 v Býčí skále. Následný ohlas tvůrců krásné literatury na projekt Moravského Švýcarska jsou neseny německými autory, což se dobře shoduje s výše nastíněnou malířskou tvorbou. Česká (popř. slovenská)  literární tvorba je mnohem mladší a objevuje se nejdříve v 30. letech 19. století (J. Kollár), ale spíše až později (Skutil, Jan - Skutil, Josef 1958: Ještě o ohlasu Moravského krasu v krásné literatuře, Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí II-2, 13-16). Prvotní zájem německých (německy píšících) elit spatřujeme i v podpisech Josepha Georga Meinerta z roku 1808 (pražský historik), otce moravské vlastivědy Karla Jurendeho z roku 1824 a mnohých dalších vědecky či umělecky činných návštěvníků, které známe ať už literárních zdrojů, nebo z dalších rozpoznaných podpisů v Býčí skále.

Postupné rozpoznávání osob, které navštívili v 1. polovině 19. století Býčí skálu a zanechali tam svůj podpis, umožňuje vytvoření "hutnějšího" historického obrazu o dění v první turisticky přístupné jeskyni v České republice - v Býčí skále. Zaměření se na osoby s uměleckou působností, které navštívily v průběhu 19. století Moravské Švýcarsko, přineslo již v minulosti řadu zajímavých poznatků (zejména Josef Skutil). Nejenže doplňují naše speleologické poznatky o konkrétních lokalitách (pohled krasové speleologie), ale vytváří přesnější historický obraz o životě v tomto specifickém území, které pomáhalo formovat řadu vědních oborů, uměleckých směrů či jiných fenoménů.

V Tišnově dne 24. května 2014 Martin Golec