Historiografický výzkum činnosti německy mluvících jeskyňářů z Brna, kteří bádali v Moravském krasu až do roku 1945, znovu pokročil. Tentokráte díky souvislostem života a díla Ing. Julia Simona. Jeho životní příběh vnesl nové, nám neznámé souvislosti, do dnes již téměř neznámé krasové historie. V roce 2013 bylo na stránkách www.byciskala.cz uveřejněno několik prací k tématu brněnských německých jeskyňářů. Postupně jsme rozkryli příběhy jeskyňářské skupiny GfH SdVDT a jeho následovníka od roku 1927 VfH (Golec 2013b; Golec 2013c), dále samostatně osudy bratrů Viktora a Karla Kubaskových (Golec 2013a). Samostatně brzy vyjdou příběhy Hermanna Bocka a Antona Grafa, u nichž se podařilo nashromáždit dostatek zajímavých souvislostí. Informace doplnily dodnes asi nejznámější děje kolem činnosti Günthera Nouackha v Býčí skále. Nyní přichází na řadu příběh Julia Simona. Impulsem k představení jeho úlohy na poznávání Moravského krasu byla jeho „znovuobjevená" knížka z roku 1956 s názvem Die Zaubergrotten im Mährischen Karst - Geheimnisse im Schoβe der Erde (Kouzelné jeskyně Moravského krasu - v lůně Země; Simon 1956), ve které popsal cenné souvislosti kolem práce brněnských německých jeskyňářů na počátku 20. století. Knihu napsal již roky poté, co byl odsunut s ostatními občany německé národnosti z Brna.

Střední část Moravského krasu na konci 19. století (situace v Býčí skále)

V roku 1891 se Býčí skále podrobně věnoval M. Kříž, který ji popsal ve dvou přehledných studiích, poprvé již v roce 1891 (Kříž 1891). Dokončil zde tak své náročné informační sběry v Moravském krase (Kříž 1903). O lokalitu se zajímal již mnohem dříve, svůj tzv. polygon Býčí skály publikoval již v roce 1878. Jeho vědeckým předchůdcem zde byl Heinrich (Jindřich) Wankel, který ve svých Obrazech z Moravského Švýcarska a jeho okolí shrnul své slavné býčiskalské výzkumy z let 1867-1972 (Wankel 1988). Všechny uvedené práce byly psány v německém jazyku, ač se jejich autoři hrdě hlásili k českému národu. První z nich Heinrich (Jindřich) Wankel - rodák z Prahy - bydlel v Blansku, druhý Martin Kříž - rodák z Brna-Líšně - bydlel v Brně a ve Ždánicích. Zájem ze strany německy mluvících a píšících autorů o Býčí skálu neustal. Dá se říci, že ji provázel celou první polovinu 20. století. Deset roků po M. Křížovi bylo v Býčí skále znovu rušno. Na konci století roku 1897 sepsal podrobný vlastivědný popis celé oblasti středního a jižního Moravského krasu pro vídeňské periodikum rodák z Bílovce v okrese Nový Jičín, Richard Trampler (1897a; 1897b). Nalezneme zde velmi cenné údaje k Býčí skále (kupříkladu se dozvídáme, že Jižní odbočce se říkalo od Wanklových dob Pohřebiště). Ani u jednoho ze jmenovaných pánů nenacházíme zatím na lokalitě jeskyňářský přístup se snahou nalézt prolongaci.

Činnost Josefa Vladimíra Procházky na přelomu 19. a 20. století

Jeskyňářský přístup můžeme shledávat u významného geologa - Čecha, rodáka z Tišnova -  Josefa Vladimíra Procházky. Na přelomu století připravoval k vydání rozsáhlé dílo o Moravském krasu. Dokonce je autorem tohoto názvu. Předčasná smrt v roce 1913 mu ale již nedovolila rozsáhlé dílo dokončit. Zůstala po něm řada rukopisů o jednotlivých částech Moravského krasu. Víme o něm, že se již v rámci svých rozsáhlých terénních studií účastnil jeskyňářské činnosti. Jeho zásadní počin se uskutečnil v Ochozské jeskyni, kde v září roku 1900 s J. Muzikářem a R. Pohlem objevil Novou Ochozskou jeskyni o délce 232 m, a to až po Křížův sifon (webové stránky ZO ČSS 6-11 Královopolská; část Nové Ochozské jeskyně se dnes nazývá Procházkova chodba). V následujících létech zde bádali němečtí Brňané, kteří jeskyni připravovali k turistickému zpřístupnění. J. V. Procházka byl o několik roků později zvolen prvním předsedou jeskynní sekce Přírodovědného klubu v Brně, založené na podzim roku 1908. Ta se zaměřila na výzkumy v severní části Moravského krasu. Za Procházkova předsednictví se jí podařilo objevit Vintockou propast, spodní patro Šošůvských jeskyní a Komenského jeskyně, do které se proniklo ze dna 60 m hluboké Černé propasti. Po Procházkově smrti se vedení jeskynní sekce ujal Antonín Boček, který ji vedl až do vypuknutí 1. světové války, znamenající zastavení činnosti (Dvořák 2008, 20). Antonín Boček pak v meziválečném období úzce spolupracoval s německými jeskyňáři působících ve střední a jižní části Moravského krasu. Naopak konfliktní K. Absolon k nim měl vztah velmi chladný až nepřátelský, poslední spoluprací byla účast Němců na páté macošské expedici v roku 1909. Dále se jejich činnost veskrze rozcházela, což se výrazně projevilo v nihilizaci jejich činnosti v jeho pracích. Obdobně se zachoval K. Absolon k J. V. Procházkovi, kterého dokonale vymazal z přehledu krasových objevů, dobře je to patrné v jeho přehledu bádání v Ochozské jeskyni (srovnej Absolon 1970/2, 242-243).

První německá jeskyňářská skupina ve středním Moravském krasu pod vedením Hermanna Bocka

Zlomem letopočtu započal v Býčí skále nový výzkumný přístup se snahou k nalezení prolongace. Od roku 1901 se o jeskyni zajímal německý Brňan Hermann Bock, který kolem sebe shromáždil výzkumnou skupinu. 9. ledna 1902 se její členové zasloužili o nalezení cesty do systému Bruniny jeskyně (Brunagrotte). Prací se účastnili vedle Hermanna Bocka také Otto Olbort, Richard Fuchs a Karl Wilke (Gregor 2011). Na nově vyhotovené mapě Bruniny jeskyně se objevily četné nové německé názvy. V letech 1905-1907 se objevila Bockova souhrnná práce o dnešním středním a jižním Moravském krasu (Bock 1905; 1906; 1907). O Býčí skále a objevech Bruniny jeskyně se dočteme v části z roku 1905. Jestli byla tato skupina organizována již pod Spolkem německých turistů v Brně, nevíme, ale dá se to předpokládat, protože Bockova souborná práce vyšla v jeho periodiku Zprávy Spolku německých turistů v Brně (Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn). Od roku 1906 Hermann Bock pracoval v Grazu (Štýrský Hradec v Rakousku), kam se odstěhoval za prací. Zde již v roce 1907 založil první speleologický spolek na území dnešního Rakouska. Prožil zde zbytek svého dlouhého a plodného jeskyňářského života. Díky jeho odstěhování dokonale sešel z povědomí moravské speleologie, nicméně v Rakousku se stal velmi plodným a uznávaným vědcem s řadou zásadních prací a objevů. Zemřel ve svých 86 letech roku 1969, neuvěřitelných 67 roků po objevech v Býčí skále. Dodnes je rakouskou jeskyňářskou legendou.

Německá jeskyňářská skupina pod vedení Julia Simona ve středním Moravském krasu

Němečtí jeskyňáři se o Býčí skálu už zajímali trvale. Od roku 1903 se v Brunině jeskyni objevují další podpisy. V roce 1904 došlo k „znovuobjevení" a publikování objevu Bruniny jeskyně, bez znalosti o objevu Bockovy skupiny. Dále víme kupříkladu, že od roku 1905 v Býčí skále prováděli členové německého turistického spolku prohlídky pro veřejnost (Musil 2010, 54-55). Zcela novou informací, datovanou do roku 1907, je nález podpisu s datem Julia Simona z Bruniny jeskyně.

Tento cenný doklad malinko vyplňuje mezeru v poznání zájmu německých jeskyňářů o Býčí skálu v tomto období. Tento osamocený podpis nabývá na významu v součinnosti s novými souvislostmi, jež nám přinesla Simonova práce z roku 1956. Pro další výzkumy byl přelomový červenec roku 1909. Došlo k zformování nové pracovní skupiny organizované ve spolku německých turistů pod vedením Julia Simona. Jeho zástupcem se stal Alfred Richter (K. Absolon v roce 1970 píše, že skupinu založili Anton Graf a Julius Simon; Absolon 1970/2, 168). Skupina začala cíleně působit ve střední části Moravského krasu (Simon 1956, 28). Zaměřila se na Býčí skálu a již dne 27. června 1909 (datum uvedl A. Graf v dopise K. Absolonovi ze dne 6. října 1909; tedy před založením skupiny?) se jí podařily zásadní objevy, skupina vnikla do objevů, které nazvala Skalní zámek (Bergschloss). O objev se zasloužil lezec Gustav Fitz, podporován A. Doxinem a K. Walnohou výstupem na konci Nízkých síní do Skalního zámku (Absolon 1970/2, 168; podrobný Simonův popis dále zveřejňuje K. Absolon na str. 168). Nástupní místo k objevu nese dodnes název Fitzův komín (Gustav Fitz padl obdobně jako oba bratři Kubaskovi v 1. světové válce; K. Absolon, jak bylo jeho častým zvykem měnit termíny, uvedl pro Fitzův komín termín Simonovy komíny). Julius Simon skupinu, jejímž byl předsedou, nazývá Skupina pro jeskynní výzkum Spolku německých turistů (GfH SdVDT). Obdobně na Grafově dopise K. Absolonovi ze dne 6. října 1909 je připojeno razítko GfH SdVDT. Nově se v zadní části Skalního zámku podařilo objevit také podpis Antona Grafa.

Významná je též informace K. Absolona, že lezci G. Fitz a K. Walnoha objevili také Böhlerovu chodbu a vystoupili 35 m vysoko do vertikálního komína, aniž by dosáhli konce (Absolon 1970/2, 168). Definitivně tak objev Böhlerovy chodby můžeme společně se Skalním (Horským) zámkem přiřadit po Bockových objevech k druhé etapě prolongací v Býčí skále, a to před příchod celé Nouckhovy skupiny na konci roku 1912. Do tohoto období náleží i průzkum Švédské věže (Gregor 2012, 12).

Sblížení Simonovy a Nouckhovy skupiny v letech 1909-1911

Jiná německá jeskyňářská skupina pracovala během roku 1910 v Ochozské jeskyni. Podařilo se jí objevit 80 m dlouhé prostory za dnešním Křížovým sifonem až po dnešní Nouackhův sifon (webové stránky ZO ČSS 6-11 Královopolská). Seznam členů skupiny z tohoto roku nemáme k dispozici. Víme však z různých zdrojů, že v roce 1909 Günther Nouackh bádal na různých místech v Moravském Krasu. S kolegy Karlem Kubaskem a Luisem Kellerem objevili dne 23. května 1909 Malčinu jeskyni (Maltschigrotte, nazvanou podle Kubaskovy sestry Amalie) a dne 13. - 14. července 1909 sestupovali do Ostrovské propasti (souhrnně Golec 2013a).  V témže roku se všichni jmenovaní účastnili páté Absolonovy výpravy do Macochy. A bylo to právě na Macoše, kde němečtí jeskyňáři pracovali společně s Juliem Simonem (Simon 1956; pracoval zde také mj. Alois Král). Pravděpodobně v tomto časovém horizontu došlo k hlubšímu sblížení a spojení sil pro brzkou společnou práci v Ochozské jeskyni a následně v Býčí skále. Víme také, že se Günther Nouackh a Luis Keller v roce 1910 zajímali o průnik do vývěru Jedovnického potoka u Býčí skály, pro což u předsedy spolku Antona Grafa nenašli pochopení a podporu (Zpráva o činnosti GfH SdVDT v letech 1911-1912; Šebeček 2007). Tato informace nás sděluje o dvou faktech najednou. Předsedou GfH SdVDT již nebyl Julius Simon, nýbrž Anton Graf a dále, Anton Graf byl již předsedou skupiny, ve které pracoval Günther Nouackh. Grafovo předsednictví nemohlo být dlouhé (odstoupil nedobrovolně ze skupiny a zanechal jí četné dluhy). Zpráva dále uvádí, že na počátku roku 1911 se stal předsedou GfH SdVDT Günther Nouackh a jeho zástupce pro práci v Ochozské jeskyni se stal Viktor Kubasek. Nejasná je Simonova činnost v letech 1909-1910, každopádně pro rok 1911 nám zpráva doložila, že se k Nouackově skupině přidal a byl jí velmi užitečný. Na spojení obou skupin poukazuje více jmen ze seznamů. Z původní Simonovy skupiny se v roce 1911 přidal k Nouackhovi Simonův zástupce Alfred Richter, ten ještě během roku 1911 dokázal převzít vedení v dalším německém (truc)spolku, který v roce 1911 založil Anton Graf - Verein für Hühlenkunde (Spolek pro jeskynní poznání; byla to oficiálně odnož Bockova jeskynního spolku z Gratzu). Anton Graf tak utrpěl dvě „sesazení" brzy za sebou. Nicméně k sloučení obou skupin muselo dojít právě za Antona Grafa. Alfred Richter se stal Nouackhovým zástupcem pro práci v Býčí skále. Společně s ním přišel z bývalého Grafova spolku i Hermann Dzimirski. Z bývalé Simonovy skupiny se během roku 1911 objevilo v seznamu GfH SdVDT více jmen. Moritz Wagner se stal Novackhovým zástupcem pro Býčí skálu, v průběhu roku složil funkci ve prospěch Alfreda Richtera. V obou seznamech figurují dále jména Hanse Lefendy a Otto Wlatschila. Období 1909-1911 můžeme nazvat sjednocením německých jeskyňářských spolků pod hlavičkou GfH SdVDT. Ze zprávy dále vyplývá, že detašovaná skupina pracovala ve Výpustku, Karel Bulla a Rolf Hoppe objevili prolongaci Vysokých síní. Po nátlaku Antona Grafa museli z lokality odejít. Karel Bulla pak vedl výkopy u Šenkova sifonu v prostoru „Za slepicí", jehož výkopy zde můžeme dodnes nalézt v původním stavu. Sloučení obou skupin umožnilo práci na obou pracovištích současně, v Ochozské jeskyni i Býčí skále. Rok 1911-1912 byl ale věnován hlavně Ochozské jeskyni, kde skupina vyvinula enormní úsilí. Změna nastala na konci roku 1912, pod Nouackovým vedením skupina napnula síly k pracem v Býčí skále. Na konci roku 1912 zde začala „zbrojit" přepravou objemného technického zařízení na překonání Šenkova sifonu. Práce se zde pak rozběhly hlavně v roce 1913. Kolik dalších jeskyňářů mimo GfH SdVDT se pohybovalo na území středního a jižního Moravského krasu nelze přesně stanovit. V roce 1911 kupříkladu Rudolf Prix objevil jeskyni Rudolfku (Rudolfsschacht). Probíhala i další prospekce. Do 1. světové války Viktor Kubasek objevil jeskyni Silvestrovku a do kategorie legend náleží jeho návštěva Děravky (padl v roce 1915 v Haliči - dnešní Polsko).

Přínos informací o Juliu Simonovi k pochopení vniku a práce GfH SdVDT v letech 1909-1912

Díky studia činnosti Julia Simona si můžeme vytvořit představu o dění v Býčí skále a Ochozské jeskyni v letech 1909-1912. Víme bezpečně, že už v roce 1909 GfH SdVDT pracovala v Býčí skále pod vedením Julia Simona. V roce 1910 pracovala jiná skupina v Ochozské jeskyni, o které nevíme, zdali byla součástí GfH SdVDT. Jejím členem byl Günther Nouackh. Obě skupiny společně působily na 5. expedici do Macochy v roce 1909. V roce 1910 byly skupiny sloučeny pod hlavičkou GfH SdVDT a vedením Antona Grafa. Na počátku roku 1911 přešlo vedení na Günthera Nouackha. Na existenci původně dvou oddělených skupin poukazuje dále fakt, že až v roce 1911 přistoupil do Nouckhovy skupiny Julius Simon a jeho zástupce Alfred Richter, který stihl ještě projít novým Grafovým spolkem a ujmout se v něm vedení.

Předsedové GfH SdVDT v letech 1909-1946:

1909-1910?     Julius Simon

1910?-1911     Anton Graf

1911-1921      Günther Nouackh

1921-1921      Karl Matzialek

1921-1945      Alfons Zlamal

Změny za předsednictví Alfonse Zlamala

Po vzniku samostatného Československa někteří členové opustili Brno, mezi nimi i Günther Nouackh (Vídeň) nebo Karl Matzialek (Bratislava). Julius Simon pracoval ve skupině až do nástupu předsedy Alfonse Zlamala, který nebyl u mnoha starších členů skupiny oblíben a proto ze skupiny odešli. V seznamech členů GfH SdVDT zmizela řada jmen. V dokumentu ze 24. ledna 1923 je Julius Simon veden již jako nečinný člen (bydlel na Eichhorngasse 51 = ul. Veveří). O jeho dalších osudech nic nevíme. K. Absolon nás ale spravuje o tom, že Julius Simon „se stal jedním z hlavních činitelů při objevování sídliště v Dolních Věstonicích" (Absolon 1970/2, 168). Obdobně tedy, jako další člen spolku GfH SdVDT Rudolf Czižek, přesunul svoji iniciativu směrem k archeologii.

Závěr

Jako vzkaz z jiného světa dnes působí práce Julia Simona o Moravském krasu z roku 1956 vydaná v německém Heidelbergu. Na základě ní se domnívám, že byl odsunut společně s ostatními brněnskými Němci. Je neuvěřitelné, že mezi jeho podpisem v Brunině jeskyni z roku 1907 a jeho publikací z roku 1956 uběhlo bez mála 50 roků, což dokládá jeho celoživotní lásku k Moravskému krasu.

Věnování

Tento článek věnuji svému příteli, kterého jsem osobně nikdy nepotkal - V. A. Gregorovi - Celofánovi

Literatura a prameny:

Absolon, K. 1970/2: Moravský kras 2, Praha.

Bock, H. 1905: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz, Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn 3, č.

3, 13-16; č. 4, 21-27; č. 6, 38-39.

Bock, H. 1906: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz, Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn 4, č. 1,

1-6; č. 2, 17-22; č. 3, 29-31; č. 5, 45-47; č. 6, 54-56.

Bock, H. 1907: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz, Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn 5, č. 2,

13-15; č. 3, 21-22; č. 5, 33-36; č. 6. 41-42.

Dvořák, Z. 2008: Český speleoalpinismus (1723 - 2000), Magisterská diplomová práce ÚH FF MU Brno.

Golec, M. 2013a: Karel a Viktor Kubaskovi - speleologové a horolezci, www.byciskala.cz, články 28. 3. 2013.

Golec, M. 2013b: Gruppe für Hühlenforschung, Sektion des Vereines deutscher Touristen Brünn, www.byciskala.cz, články

3. 3. 2013

Golec, M. 2013c: Němečtí speleologové 1927-1945 v Moravském Švýcarsku, www.byciskala.cz, články 23. 6. 2013.

Gregor, V. A. - Celofán 2011: Průzkum komínů v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976, www.byciskala.cz,

články 3. 4. 2011.

Gregor, V. A. - Celofán 2012: Nová Býčí skála a Stará štola - pohled do nitra aktivního zlomu, Sborník muzea Blansko 2012,

12-29.

Kříž, M. 1892: Die Höhlen in der mährischen Devon-kalken und ihre Vorzeit, Jahrbuche der k. k. geologischen Reichanstalt in Wien,

Band 42, 443-570.

Kříž, M. 1903: Beiträge zur Kenntnis der Quartärzeit in Mähren, Steinitz.

Musil, R. 2010: Výpustek. Bájná jeskyně u Křtin. Její 400letá historie a význam, Acta speleologica 1/2010.

Simon, J. 1956: Die Zaubergrotten im Mährischen Karst. Geheimnisse im Schoβe der Erde, Brünner Buchring Band 26,

Leimen/Hedelberg.

Trampler, R. 1897a: Das Josefs-Kiriteiner Thal in der "Mährischen Schweiz", Oesterreichische Touristen-Zeitung XVII, č. 16,

193-195.

Trampler, R. 1897b: Das Josefs-Kiriteiner Thal in der "Mährischen Schweiz", Oesterreichische Touristen-Zeitung XVII, č. 17,

203-207.

Šebeček, V. 2007: Zpráva o činnosti VDT z roku 1912, www.byciskala.cz, články 20. 4. 2007

Wankel, J. 1988: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, Blansko.