WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Antonín Boček a Speleologický klub Brno v Býčí skále Historie

 V předkládaném textu si dovoluji milovníky krasové historiografie zavést do let 1944-1947, kdy se na Býčí skále významným způsobem angažoval Antonín Boček. Sehrál zde velmi důležitou roli v období přechodu od německé k české speleologii. Předkládám zde také jeho text otištěný ve Slově národa ve dnech 10., 12. a 19. října 1946. Literárně předcházel obnoveným výzkumným pracím na Býčí skále, nově pod taktovkou Speleologického klubu v Brně, které odstartovalo vyčerpání Šenkova sifonu v lednu roku 1947. Klub mimo jiné očekával rychlý postup proti Přítokovému sifonu ve Velké síni, prostoupení do Rudického propadání a zpřístupnění tohoto systému veřejnosti. Pro očekávané nové partie za Novou Býčí skálou byl již připraven název - Benešovy jeskyně.

Martin Golec  | 17.6.2013 11:18 | pridej.cz  | Diskuse...[6] | Zobrazeno 479x  

 

Předmluva: Význam Antonína Bočka pro Býčí skálu (M. Golec)

 

Antonín Boček sehrál v dějinách výzkumu Býčí skály větší úlohu, než je mu v historických pramenech dopřáno. V době meziválečné úzce spolupracoval jak s českými speleology v severním krasu, tak i s německými speleology ve střední a jižní části. Ti byli sdruženi nejprve ve spolku GfH SdVDT (Gruppe für Höhlenforschung, Sektion des Vereines deutscher Touristen in Brünn) a po jeho plánovaném zániku od roku 1927 ve VfH (Verein für Höhlenforschung). Za druhé světové války podporoval české nadšence krasové speleologie v průzkumu a již od roku 1944 - zatím neoficiálně - organizoval krasový "exkurzní" výzkum zaměřený buď do turisticky přístupných jeskyní (hlavně Sloupské jeskyně), nebo také do dalších oblastí mimo válečný jeskynní zábor. Kupříkladu do Křtinského údolí (objevena jeskyně Jestřábí skála) a Josefovského údolí (objevena jeskyně Nad Švýcárnou). Z pochopitelných důvodů se tzv. Bočkova skupina vyhýbala Býčí skále - nicméně její části za vojensky uzavřenou Předsíní byly navštěvovány, nikoliv však pracovně. Antonín Boček s aktivními válečnými speleology založil bezprostředně po válce Speleologický klub pro zemi Moravskoslezskou se sídlem v Brně (20. 6. 1945 dojednáno u A. Bočka v bytě; 15. 10. 1945 byl oficiálně klub ustanoven) a stal se jeho prvním předsedou. Podle zápisů Jeskynní knihy z roku 1945 (publikována na www.jeskynar.cz, speleohistorie) členové Bočkovy skupiny prováděli na Býčí skále bezprostředně po válce přípravy pro obnovení prací za Šenkovým sifonem. Antonín Boček již v tomto období organizoval vědecký tým na komplexní probádání v systému Rudického propadání - Býčí skála, a to v širokém spektru mnoha vědních oborů - geologie, hydrologie, pedologie, botanika a zoologie a samozřejmě speleologie.

 

3555. Antonín Boček a mladí speleologové

Obr. 1: Antonín Boček (zleva č. 1) v průběhu války a po ní až do své smrti v roce 1955 spolupracoval s mladými adepty speleologie. 2 - P. Ryšavý, 3 - ?, 4 - Rudolf Burkhardt, 5 - Josef Vařeka, 6 - Jaroslav Dvořák, 7 - Leoš Okleštěk, 8 - Jaroslav Fadrna (archiv P. Ryšavý; k publikaci poskytl F. Musil ml., jména určil L. Slezák).

 

Předkládaný, níže přepsaný text, o Podzemním toku Jedovnického potoka velmi obsáhle shrnuje Bočkovy dosavadní znalosti o tomto systému. Za jeho vedení Speleologický klub Brno „v běhu" převzal dosud německé badatelské území. Antonín Boček stál také u jednání na získání ministerské dotace na odstranění válečných škod pro jeskyni Kůlnu a Býčí skálu. Úspěšně jednal o poskytnutí dotace na výzkum v Býčí skále od vysoké školy zemědělské v Brně. Díky zavedení elektrického proudu před Býčí skálu na konci války se mohly rozběhnout výzkumné práce, a tak se již v lednu toku 1947 vyčerpáním Šenkova sifonu přenesly práce opět do Velké síně za účelem rychlého překonání Přítokového sifonu. Antonín Boček byl v této době oním „mostem" mezi německou a českou speleologií. Nikdy se nestyděl vyzvednout práci Brňanů německé národnosti. Bránil jejich dosažené výsledky proti Karlu Absolonovi, jenž jejich práci ponížil na úroveň nevědeckého amaterismu, nebo ji programově vypustil z přehledu bádání o Býčí skále. Z pochopitelných důvodů Antonín Boček bezprostředně po válce tajil jejich německý původ a mluvil pouze „o badatelích z Brna". V poválečných létech zachytili poslední informace po německých výzkumnících také Rudolf Burkhardt a Jaroslav Šisler. Nový vědecký boom na Býčí skále byl také podpořen rozsáhlou monografií Karla Absolona o paleolitickém osídlení lokality, kterou psal na konci války v době jeho perzekuce nacistickou mocí (byl odstaven jak od přístupu do jeskyní, tak Zemského muzea v Brně, knihovny jím založené včetně jeho rukopisů a map). Těsně po válce k německému textu připojil sugestivní, česky psanou předmluvu, o jeho válečné perzekuci.

 

3556. G. Nouackh a druhové 1912-19133557. G. Nouackh a druhové 1912-1913

Obr. 2-3: Na unikátních fotografiích členů GfH SdVDT stojí po boku G. Nouackha v letech 1912-1913 muž v klobouku, který by mohl být A. Boček. V této době se  skupinou velmi úzce spolupracoval a měl výsadu publikovat jejich výsledky. Na fotografii by měl 32-33 let. Jeho oblečení by odpovídalo bankovnímu úředníkovi.

 

Speleologický výzkum na Býčí skále v tomto časovém úseku organizoval opomíjený Antonín Boček, ten, jenž asi stál po boku G. Nouackha a jeho druhy, když sestupoval do Šenkova sifonu před první světovou válkou v potápěčském skafandru (obr. 2-3). Ještě dříve bránil členy GfH SdVDT proti jejímu kontroverznímu předsedovi Antonu Grafovi.

 

3567. Bočkova obrana členů SdVDT proti A. Grafovi

Poznámka pod čarou v článku Rudolfa Burkhardta z roku 1949 - Z historie výzkumu Býčí skály do r. 1921, Československý kras II., str. 170. Ukazuje úzkou spolupráci A. Bočka s "Nouackhovci".

 

Díky dobrým vztahům si mohl A. Boček prohlédnout nově objevené prostory za Šenkovým sifonem (a použít informace i tzv. "Feitlovu" mapu ve svém krasovém průvodci z roku 1922 a 1928; dle vlastního Bočkova článku o čerpání sifonu v roce 1947 navštívil A. Boček Novou Býčí skálu v roce 1922). Vlastní publikované (mimo krátké zprávy z novin) informace od členů GfH SdVDT o Nové Býčí skále nemáme. Ač byl Šenkův sifon po listopadu roku 1920 opatřen dřevěnou lávkou (její zbytky - dřevěné kůly - jsou patrné v sifonu dodnes) pro pohodlný průstup do Nové Býčí skály (obr. 4), odstranění techniky z Býčí skály v roce 1922 muselo vést k znovu zaplavení sifonu (pozn. předpokládáme to, experimentálně to dosud nebylo ověřeno - konzultace J. Svozil st.). Na Bočkově (obr. 5) a Absolonově (obr. 6) fotografii se strojovna nachází instalována ještě v Předsíni, nicméně na fotografii R. Czižka (obr. 7) z roku 1924 jsou již stroje demontovány.

 

1086. Šenkův sifon 1920-1922

Obr. 4: Vyčerpaný Šenkův sifon po listopadu  roku 1920. Je opatřen lávkou a rozvodem elektrického proudu, který zajišťovala strojovna v Předsíni. Fotografie z archivu Karla Absolona. Měla by vzniknout do roku 1922, kdy byla strojovna demontována.

 

Doba na navštívení nových objevů tak nebyla příliš dlouhá (potvrzuje to i J. Šisler). Objevy tehdy asi navštívil i Karel Absolon, jenž zanechal ve svém archivu fotografie dřevěné lávky a čerpacího potrubí v Šenkově sifonu. Protože byla fotosérie „putování Křtinským údolím" pořízena v letním období, jejich datace bude pravděpodobně do let 1921-1922. K rychlému opuštění prací na Přítokového sifonu ve Velké síni, kde byly po válce nalezeny již první vrty do skály nad sifonem, vedlo více příčin. Vyvlastnění krasových majetků Lichtensteinů Československou republikou výrazně změnilo právní status dosavadního německého badatelského území. Snad obavy z vyvlastnění jejich většinou zapůjčeného majetku vedlo k zásadní reakci. V roce 1921 ale také z pozice předsedy odstoupil G. Nouackh (taktéž po jednom roku rezignoval jeho nástupce K. Matzialek). Pod novým vedením A. Zlamala od roku 1922 odešla i velká část dosavadní členské základny. Že byly problémy s badatelským územím zásadní, ukázal rok 1926, kdy pro zachování starých bádacích práv, německá skupina dokonce zrušila GfH SdVDT a založila nový právní subjekt VfH.

 

3558. Strojovna v Předsíni - A. Boček 1922

1042. G. Nouackh u strojního zařízení

Obr. 5-6: Strojovna v Předsíni 1920-1922. Vlevo publikovaná fotografie A. Bočka v jeho průvodci z roku 1922. Vpravo fotografie z archivu K. Absolona, časově odpovídá lávce a elektickému rozvodu v Šenkově sifonu. Fotografoval K. Absolon G. Nouackha? Pravděpodobně ano. Byli přáteli a K. Absolon na Nouckha po letech vzpomenul jako "na přítele Nováka". Foto muselo vzniknout do roku 1922, v roce 1921 G. Nouackh odstoupil z funkce předsedy GfH SdVDT a nejpozději v roce 1924 již žil ve Vídni.

 

1040. Předsíň, R. Czižek 1924

Obr. 7: Předsíň v roce 1924, fotil Rudolf Czižek - člen GfH SdVDT (určil K. Absolon). Strojní zařízení již bylo demontováno a Šenkův sifon nebylo možno s největší pravděpodobností projít. Tedy mnohem dříve, než po obrovské záplavě v roce 1927. Pokud by byly stroje v této době v Předsíni, skončily by hluboko pod vodou, která vytékala horním zamřížovaným oknem ven z jeskyně (na fotografii tudy vniká slunce do Předsíně). Mohlo k tomu dojít proto, že původní dolní vchod (zhruba v místech světla vlevo dole) byl zazděn a dveře v lichtensteinském vchodu odolaly dočasně tlaku vody, než je prorazila a vylila se na louku před jeskyni.

 

Při novém čerpání sifonu v lednu roku 1947 byl Antonín Boček z přítomných jediný, kdo prostory Nové Býčí skály osobně znal. Následně je také v roce 1947 ve svém příspěvku v Zeměpisném magazínu č. II. popsal. V tomto období se Antonín Boček zasazoval také o zpřístupnění Býčí skály a Rudického propadání veřejnosti, k čemuž nakonec nedošlo. Plánovaný název - Benešovy jeskyně (informace z deníku R. Burkhardta a také J. Svozila st.) - nebyl nikdy využit. Níže uvádím celý Bočkův text z roku 1946 o Podzemním toku Jedovnického potoka, který vyšel ještě v novinách, ale již roku 1948 vyšlo první číslo nového obsáhlého krasového periodika Československý kras, jehož se stal prvním šéfredaktorem. Pokud si chce čtenář učinit celkový dojem o pracích v Býčí skále po vyčerpání Šenkova sifonu, doporučuji obsáhlou zprávu Jaroslava Šislera z roku 1954, nedávno publikovanou na našich stránkách. Jde o zprávu přímého účastníka prací (zástupce vedoucího prací Otty Ondrouška od roku 1952). Dozvíme se v ní např., že se uvažovalo o proražení umělé štoly z Prstu do Mořského oka pro vyřešení problémů s nastupující vodou v Šenkově sifonu. Jsou zde popsány výsledky průkopu koryta (autor projektu byl Přemysl Ryšavý v roce 1950) Jedovnického potoka a jednání se speleopotápěčem Karlem Divíškem - Tunálem pro ponor ve Velké síni (krátce na to v roce 1956 zemřel), který se již po jarním tání - a znovu zanesením koryta potoka pískem roku 1954 - do Přítokového sifonu nezanořil.

 

Život a dílo Antonína Bočka (15. 8. 1880 - 18. 8. 1955) a jeho bibliografie:

 

K sedmdesátým narozeninám Antonína Bočka vyšel medailonek Josefa Skutila o jeho díle (Československý kras III., rok 1950, str. 193-194). V čísle osm stejného periodika vyšel medailonek k jeho úmrtí od Rudolfa Burkhardta a Přemysla Ryšavého (str. 111-115), a to i s kompletní bibliografií.

 

Poznámka k fotografickým přílohám (M. Golec)

 

V archivu ZO ČSS 6-01 Býčí skála se nachází 60 fotografií po německých jeskyňářích z let 1912-1913 a několik dalších najdeme v jejich česky psaném průvodci z roku 1912 (děkuji V. Šebečkovi za jeho poskytnutí). Zachycují zejména činnost skupiny při překonávání Šenkova sifonu. Ani jedna z nich nezachycuje objevy v Nové Býčí skále. Antonín Boček, kterému byla poskytnuta německými speleology možnost jeskyni popsat (mohl otisknout i německou mapu Staré i Nové Býčí skály), nepublikoval žádnou fotku Nové Býčí skály. Obdobně cenné fotografie z archivu Karla Absolona zachycují pouze Šenkův sifon. Celková zjištění na mne činí dojem, že tuto výsadu - fotodokumentaci Nové Býčí skály - si ponechali němečtí speleologové pouze pro sebe. Zatím není známa žádná fotografie z tohoto období.

 

3559. Speleologický klub Brno, 1947, Býčí skála3562. Vstup do Býčí skály, 1947

 

Obr. 8: Vlevo Speleologický klub Brno a brněnští hasiči, 1947, průzkum Nové Býčí skály (foto Přemysl Ryšavý, poskytl Franci Musil ml.). Obr. 9: Vpravo "lichtensteinský" vchod do Býčí skály (foto Přemysl Ryšavý, poskytl Franci Musil ml.).

 

 

 

3560. Přítokový sifon, Velká síň, 19473561. Brněnští hasiči ve Velké síni, 1947

Obr. 10: Přítokový sifon a Kufr ve Velké síni, 1947. Obr. 11: Brněnští hasiči Melezínek a Zelníček ve Velké síni. 1947 (obě fota Přemysl Ryšavý, poskytl Franci Musil ml.).

 

Při čerpání Šenkova sifonu členy Speleologického klubu Brno v lednu roku 1947 (podrobně o akci ve svém deníku R. Burkhardt, www.byciskala.cz, P-100, 7. 2. 2010, Čerpání Býčího (Šenkova) sifonu na Býčí skále) pořídil fotodokumentaci Přemysl Ryšavý. Obdobně dokumentoval i první průzkum Nové Býčí skály. Tyto fotografie se našly v jeho pozůstalosti (k publikování je poskytl Franci Musil ml.). Další fotografie se nacházejí v archivu Speleologického klubu Brno (též Speleoklubu Brno), které před nedávnem poskytl Igor Harna (www.byciskala.cz, Fotografie Býčí skály z let 1947-1954, P-100, 8. 2. 2010). Že jde o autentické fotografie po čerpání Šenkova sifonu, dokládají zachycené osoby - brněnští hasiči, pánové Melezínek a Zelníček, kteří čerpání technicky zajišťovali.

V roce 1948 byla v Nové Býčí skále upravena cesta do Velké síně, přibyly tři mosty přes potok. Díky zvěřejněným fotografiím z archivu Speleologického klubu Brno víme, že fotodokumentace Franci Musila st. (poskytl Franci Musil ml.) zobrazuje jeskyni po tomto technickém zásahu, a to ve dnech 7. a 28. 11. 1954. Ve čtvrtém čísle časopisu Československý kras z roku 1951 bylo uvedeno, že Nová Býčí skála byla fotografována v roce 1950. Tyto fotografie pořídil V. Stehlík (viz. uveřejněná fota z roku 2010 na našich stránkách).

 

3563. Šenkův sifon, 19543564. Mořské oko, 1954

 

3565. Most do Velké síně, 1954

3566. Přítokový sifon, Velká síň, 1954

Obr. 12-15: Nová Býčí skála v roce 1954, Franci Musil st. (poskytl Franci Musil ml.).

.............................................................................................................................................................................................

 

Podzemní tok Jedovnického potoka

Antonín Boček (Speleologický klub v Brně)

 

I. část (10. října 1946, Slovo národa)

 

Jedovnický potok pramení na výběžcích drahanské vysočiny a protéká u Jedovnic velkým rybníkem Olšovcem, odvodňuje tento rybník, který opouští v jihozápadní jeho části, načež u Újezda naplňuje ještě malý rybníček a vtéká, opouštěje území útvaru kulmského, na území devonských vápenců poblíže osady Rudice. Zde propracoval si koryto do kotliny zvané Kolíbka a na úpatí hory Tumperk vrhá se pod asi 80 m vysokou kolmou skalní stěnou do typického katavothronu, zvaného Rudické propadání. V geologicky starších dobách odtékal Olšovec jinými cestami a lze tu souditi, že dokonce v dobách, kdy Lažánecký žleb nebyl ještě na počátku zanesen třetihorními naplaveninami, odtékaly jedovnické vody jednak tímto žlebem, jednak pak nastupovaly podzemní pouť hypotetickým Jedovnickým propadáním, které se nacházelo asi v místech dnes již zrušeného rybníka Veselý na severní straně silnice do Lažánek a byly takto součástí povodí podzemní Punkvy.

Dnešní ponor Jedovnického potoka leží v tak zvaném slepém údolí, kde přítokové vody nejsou s to překročiti přehradu či překážku v čelní stěně, která se jim staví v cestu a jsou nuceny hledati si další odtok podzemními trativody, jimiž vnikají při nadmořské výšce 428 m do podzemních propastí 85 m hlubokých a dále do neznámých prostor pod náhorní rovinku Rudicko-Habrůveckou, kterou protékají směrem jihozápadním a vystupují v údolí Křtinského potoka, poblíže známé jeskyně Býčí skála při nadmořské výšce 302 m.

Je přirozené, že jako v severní části centrálního Moravského krasu oblastí podzemní Punkvy, tak i v této střední části krasové se od dávných dob jevil živý zájem na proniknutí do neznámých podzemních prostor a touha sledovati tajuplnou pouť jedovnických vod nepřístupným podzemím, se vším démonickým kouzlem děsných propastí, překonáváním sifonů a pronikáním do neznámých dosud chodeb, komínů a rozlehlých prostor, snad i s čarokrásně krápníkovou vyzdobou.

Řešení tohoto lákavého problému bylo možné z obou stran, jak od vtoku do propadání u Rudice, tak i od výtoku vod, za nějž byla správně vždy považována jeskyně Býčí skála, vzdálená celkem asi 230 kroků od dnešního vlastního východu  vod v lomu u Býčí skály.

Býčí skála, jako brána do podsvětí, byla známa od pradávna. Od doby, kdy ji definitivně opustily vody jedovnické, dříve ji pravidelně protékající, znal ji pravěký člověk, vniknul do ní, pokud mu bylo možno, obýval ji občasně a používal jí snad jako místo dávného kultu, jak se domnívá mimo jiné i J. Karabáček ve svém pojednání „Domnělý slovanský kult Apisův v jeskyni Býčí skále" z roku 1872 (něm.). Nálezy z doby pravěké, učiněné tu hlavně dr Wanklem, dr Křížem a jinými, připouštějí oprávněnost tohoto tvrzení.

Podobně jako u Macochy nepoužívalo nednešního pojmenování v dobách dřívějších. Snad teprve od konce 17. popř. 18. století vzniklo dnešní pojmenování těchto objektů. Tak jeden z nejstarších pramenů, základní listina zábrdovického kláštera z r. 1209 mluví i o této lokalitě a nazývá ji „Skalice". I Crolius, popisující v r. 1608 jeskyně údolí Křtinského, i premonstrát M. A. Vigsius ve svém díle „Valis Baptismi, alias Kyriteinsis" z r. 1663 a i autoři téže doby, jako Václav Ardensbach r. 1671, Pešina z Čechorodu r. 1677 ba i brněnský fysik a lékař Ferdinand Hertod z Totenfeldu r. 1669 nepoužívají názvu dnešního, nýbrž jiných, tak na př. pojmenovává Hertod tuto jeskyni „cryptae non procuj Wranowia (jeskyně poblíže Vranova). Tehdy totiž chodila procesí do Křtin přes Vranov a přebrodivše Svitavu u Adamova, ubírala se dále údolím Křtinského potoka. V českém spise „Audolí Křtinské" (patrně též od mnicha Vigsia) z roku 1665 není o Býčí skále a jiných krasových zjevech ani slova!

V létě r. 1869 našli studenti G. a E. Felklovi v předsíni Býčí skály bronzovou sošku malého býka, o čemž dr J. Wankel podal zevrubnou zprávu, která vyvolala odbornou polemiku, v níž vyvrcholil referát Ed. Beningera v „Ipeku" roku 1932/33. Podle všeho se zdá, že nešlo o sošku, znázorňující pohanské božství podle domnění starších badatelů, egyptského Apise, nýbrž o držadlo větší nádoby, které se ulomilo. Není vyloučeno, že již dříve našel neznámý člověk druhého býka, t. j. druhé držadlo téže nádoby, o čemž se nezachovala písemná zpráva a které se pak ztratilo, a že tato okolnost dala v okolí podnět k pojmenování jeskyně na „býčí". Pověst o domněle se zřítivším býku s kolmé stěny nad vchodem do sluje zdá se býti příliš za vlasy přitažena.

Jeskyně stala se pravým eldorádem prehistorických badatelů, mezi nimiž měl dr Wankel největší úspěch nálezem t. zv. „pokladu" , t. j. předmětů pohřebního obřadu z doby Hallstattské (podle Wankla), čemuž odporoval hlavně dr. Kříž tvrzením, že jde o následky vpádu nepřítele do úkrytu tehdejších obyvatel jeskyně. Další průzkum archeologický byl ovšem prováděn se značným úspěchem až do nedávna. Přerušení nastalo v době německé okupace, kdy bylo počátku jeskyně použito jako továrny, kryté proti leteckým útokům. Že touto „úpravou" utrpěla příslušná část jeskyně na svém původním vzhledu, netřeba ani zvlášť podotýkat.

Vědecký výzkum jeskyně po stránce speleologické byl prováděn teprve (pokud záznamy sahají) od polovice 19. století, ač písemné zprávy o Býčí skále počínají již od počátku uvedeného věku houstnouti. Roku 1839 uvedl Makarski v. Menk ve svém článku „Výlet z Vídně atd." (něm.) po prvé do literatury moravského krasového území pověst o kachně, která, vpuštěna do vod u Výtoku poblíže Býčí skály, vyplula u východu Punkvy v Pustém žlebě. - Ač výzkumy mnoha badatelů a zejména hypsometrická měření prof. Kořistky a později přesný nivellement dr M. Kříže, tuto „kachnu" důkladně znemožnily, stalo se „zásluhou" mnoha experimentátorů s virgulí a podobnými metodami, které se snažili oditi do vědeckého roucha, že ještě r. 1943 mi jeden zájemce o Mor. Kras, hlavně okolí Macochy, oznamoval docela vážně u východu Punkvy, že to není výtok slouplo-holštýnských, nýbrž vilémovských vod, kdežto Punkva prý spěje pod Harbechy k výtoku vod v Křtinském údolí u Býčí skály...! Hlavní vinu na takovém „objevu" nese ovšem nepochopený článek inž. Feitla a jeho „virgulování" (používání t. zv. „proutku") v časopise „Sdělení polytechnického spolku Čs. republiky" v Ostravě z ledna a února 1937, (něm.). (pozn. M. G. - v této době o problému psal R. Burkhardt, jako o problému lingvistickém, Punkva nebo-li archaičtěji Ponikva  - tj. vnikat do země - byl starší název pro ponorné řeky v krasu obecně. Postupné vztažení názvu jen na dnešní Punkvu poblíž Macochy v severním krasu rozpoutal „tuto krasovou kachní záhadu, která se ale nestala". V literárních pramenech 1. pol. 19. století o Býčí skále, jsou ponorné potoky nazývány prostě Říčka nebo také Punkva).

 

3551. mapa Staré a Nové Býčí skály

 

II. část (12. října 1946, Slovo národa)

 

Roku 1849 započal vážný a systematický výzkum, prováděný dr Wanklem a jeho druhy, z nichž J. Medritzer r. 1867, E. Mládek r. 1868 a A. Špaček r. 1871 zmapovali Býčí skálu. Tento poslední plán, zhotovený velmi přesně, předčí daleko plán dr Kříže, publikovaný r. 1902 v jeho „Průvodci po moravských jeskyních", II. díl, který je až příliš schematický. Výzkumu Býčí skály ujala se pak v prvém desetiletí tohoto věku skupina jeskyňářů, jíž se podařilo objeviti vyšší patro jeskyně, kterého lze horolezecky dosáhnouti z Obřího komínu a které nazvali „Skalním zámkem". Dále byla objevena v zimě r. 1902 A. Bočkem (pozn. M. G. - jde o chybu redakce, má být H. Bockem) partie poblíže vchodu do jeskyně, která je velmi těžko přístupná a jež byla nazvána Slují Bruninou. Nejvýznamnějším výsledkem práce těchto jeskyňářů bylo vypumpování t. zv. Šenkova sifonu na domnělém konci jeskyně, zvaného i Býčí jezero, o němž do té doby všichni krasoví badatelé se mylně domnívali, že je v přímém bočním spojení s vodami jedovnickými. 11. listopadu 1920 se pokus podařil a badatelé pronikli na druhý břeh Býčího sifonu a objevili nové, dosud neznámé prostory. Tímto významným činem se podařilo prokázati, že ze staré jeskyně viditelná část sifonu je pouze asi třetinou jeho celkové rozlohy a že za sifonem pokračuje jeskyně do značné délky téměř 300 m a že zde od hlavního směru odbočuje celá spleť menších a nižších chodeb, místy naplněných vodami. Nejdůležitější poznatek těchto výzkumů byl však ten, že v přímé vzdálenosti asi 100 m od vypumpovaného Býčího sifonu se narazilo na počátku ohromného jeskynního dómu na tekoucí Jedovnický potok, který odtokovým „kaňonem" spěl směrem západním k dnešnímu skutečnému východu vod v lomu západně od Býčí skály!

Tím se stanoviska krasové hydrografie bylo opětně (viz Sloup a Holštejn) jasně prokázáno, že Grundovu theorii krasových „spodních vod" nelze na Moravský kras aplikovati. Vzhledem k výsledkům těchto nejen dobře promyšlených, ale i dobře provedených průzkumných prací naplňuje nás obdivem, že autor turistického průvodce naším Krasem (pozn. M. G. - míní Karla Absolona) nazývá tyto badatele posměšně „jeskynními amatéry".

Ponorný Jedovnický potok vstupuje do nově objevené části Býčí skály při nadmořské výšce 308 m. Do t. zv. Kaňonu vtéká při výšce 306 m a ztrácí se nám v sifonu při 304 m. od Velké síně stoupá staré, dnes pouze při velkých povodních potokem používané koryto až k rozvodí při nadmořské výšce 310 m. odtud klesá úroveň chodby až k nadmořské výšce 306 m, kde počíná zpravidla hladina Býčího jezera. Při této výšce začíná na druhém, jižním břehu sifonu t. zv. Stará jeskyně, do r. 1920 jedině známá. Chodba stoupá stále, až v síni zvané V hlinách dostoupí nadmořské výšky téměř 314 m. Pak klesá úroveň chodby, až v místech mezi jižní odbočkou a Předsini dospěje nadmořské výšky 308 m, odkud opět stoupá, až na počátku Předsíně dosáhne 310 m, načež půda klesá k starému výtoku z jeskyně, který má nadmořskou výšku 307 m.

Z této sestavy je patrno, že pro vnikání vod do Býčího sifonu a jeho naplnění je zapotřebí, aby hladina Jedovnického potoka stoupla na konci Velké síně z 306 na 310.50 m. Stoupne-li však až na 314 m a výše, zaplaví všechny prostory poblíže Býčího jezera, vnikne do Staré jeskyně a proudí jí k jejímu východu, z něhož pak vyráží oběma vchody do údolí Josefovského, aby se tu nejkratší cestou spojila s vodami Křtinského potoka. Podobné případy, ač velmi zřídka, jsou známy.

Jeskyně Býčí skála není, až na nepatrné části v Brunině sluji a ve Skalním zámku, zdobena krápníky. Zato jsou části jeskyně za Rudickým propadáním velmi krásně vyzdobeny krápníky. Bylo již dávno vysloveno přání, aby tyto jeskyně byly zpřístupněny, což by se dalo jedině prakticky uskutečniti proniknutím do nich z Býčí skály. Nynější majitel jeskyní, ředitelství školního lesního statku „Masarykův les" vysoké školy zemědělské, rozhodl se nyní, že jeho odborníci a vědečtí pracovníci prozkoumají neznámé prostory Býčí skály a jejího dosud nepřístupného a neobjeveného pokračování po stránce geologicko-tektonické, zoologické, botanické, pedologické a speleologické. Tímto úkolem byl pověřen Speleologický klub pro zemi Moravskoslezskou v Brně, který se objevného a případně i úpravného svého úkolu již ujal.

 

III. část (19. října 1946, Slovo národa)

 

3552. Podzemní tok Jedovnického potoka

 

Řešení zpřístupnění jeskynního systému Býčí skála - Rudické propadání (Hugonovy jeskyně), je z technických důvodů snažší od Býčí skály než opačně. Býčí sifon se od r. 1922 opět, hlavně však při velké povodni r. 1927, naplnil vodou, mimo to přitéká do něho nepatrná ručej z dómu V hlinách, která je asi meteorologického původu. Překonání tohoto, místy dosti hlubokého sifonu vyžádá si jistě značné námahy a i času a bude nutno vyčkati vhodné doby, aby vypumpovaná, popř. snížená hladina vodní nemohla dostoupiti po přívalech (lijáky, spuštění jedovnických rybníků apod.) opět takové výše, že by další pronikání dopředu bylo zmařeno. Jde o obtížný technický projekt, který se v začátku zimního období začne řešit. Po zdolání této překážky započnou práce v dalším sifonu na konci velké síně, které patrně povedou k objevu neznámých prostor.

Leč bude na prospěch, započne-li se i s druhé, t. j. rudické strany s náležitým průzkumem. Jedovnický potok se řítí do Rudického propadání t. zv. Spodní chodbou do hloubky asi 85 m přes několik kolmých stupňů a tvoří nakonec vodopád do velmi prostorného dómu, kde napájí jezírko, mnohdy přes 2 m hluboké. V geologicky starších dobách pronikl však tento potok do podzemí otvorem, nacházejícím se asi 26 m nad dnešním propadáním a protékal stupňovitou chodbu, jíž se řítil do uvedeného dómu přes deset kolmých stupňů. Do tohoto dómu ústí s východní strany větší prostora, která přechází do 30 m dlouhé chodby, jíž přitéká potok, nesouvisící s potokem Jedovnickým a přichází z neznámých trativodů, spojených pravděpodobně s ponory v lesních tratích okolí propadání, jež nejsou dosud probádány. - Z podzemního jezera odtéká voda k západu a tvořila původně sifon, který znamenal i konec výzkumům v této divoce romantické propasťovité jeskyni. Vodopádem, řítícím se z výše asi 6 m, vzniká nepopsatelný hluk, takže se nelze vzájemně domluviti. Průvan, vzniklý vodopádem je tak značný, že zháší světla lamp. Ve vysokém klenutí dómu zejí otvory komínů, vedoucích k povrchu nebo do vyšších prostor.

I v toto podzemní inferi se pokoušeli lidé vniknouti a odhaliti záslonu z jeho tajů. Zápisy praví, že o sestup do těchto prostor snažili se roku 1802 starohrabě Hugo Salm, po němž byly nazvány Hugonovými jeskyněmi, nedosáhl však dna. Teprve 1857 podnikl další sestup dr Wankel s druhy Mládkem a Medritzerem, při němž a dalších, podnikaných až do r. 1861, byly tyto prostory změřeny a nivelovány. Tito odvážní badatelé sestupovali oběma chodbami. Roku 1883 a 1884 pokoušeli se dr Kříž a Flor. Koudelka o nový sestup, při čemž byl opět získán materiál hypsometrický, odporující však namnoze materiálu dr Wankla. Od r. 1900 pokoušel se dr Absolon o vniknutí do Rudického propadání horní chodbou, dospěl však pouze k devátému stupni. Koncem srpna 1904podařilo se mu sestoupiti s druhy až k hladině podzemního jezera, dostati se pomocí skládacího člunu na jeho břeh a provésti průzkum a měření. Zastavení toku Jedovnického potoka na povrchu, podařilo se mu tehdy vniknouti zespodu do spodní chodby a všestranně ji prozkoumat. Pak následovalo několik sestupů více méně turistických, podniknutých četnými zájemci, z nichž pouze sestup inž. H. Bocka má určitý vědecký význam.

Tisková diskuse z r. 1909 mezi názory o možnosti použití spádu vod do celkové hloubky přes 85 m k účelům výroby elektrického proudu způsobila, že salmský velkostatek dal v letech 1911-12 v horní (suché) chodbě poříditi řadu žebřů, z nichž poslední železný (dnes značně poškozený) sahal až k podzemnímu jezeru, čímž se sestup, jinak dosti krkolomný, značně usnadnil. Roku 1921 věnoval úředník rájecké šamotky Frant. Sedlák volný čas výzkumu těchto jeskyní s úmyslem, překonati konečný sifon v jihozápadní části dómu s jezerem a pokusiti se o objev dalších prostor. Z osobních rozhovorů s tímto obětavým mužem, mohu tuto skutečnost plně potvrditi. Tvrzení, obsažené v jednom „průvodci Krasem" (pozn. M. G. - od Karla Absolona), že tak činil proto, aby hledal ložiska rudy(!) je výmysl, ničím nepodložený! Odstřelením skalní celiny nad sifonem umožnil sobě i soudruhům (horníkům z Rudic) vniknouti do dalších, přes 800 m dlouhých chodeb, z nichž část je zdobena krápníky. Nově objevená chodba přechází směrem jjz. z nízkého kanálu do velkého dómu s ohromným vodopádem krápníkovým a pak v místa, odkud lze žebříky vystoupiti do vyšších krápníkových pater. Z jihu přitéká asi po 400 m potůček, z chodby velmi těžko přístupné, který dvěma sifony přitéká do hlavní chodby tak, že tvoří hotovou sprchu, pod kterou nutno projíti. Do této záhadné chodby lze proniknouti velmi namáhavě. Odkud tato chodba a její přítok přicházejí, nebylo dosud zjištěno. V těchto místech se chodba kloní ostře k ssz. a končí zatím v další vzdálenosti asi 400 m sifonem, kterým se dodnes nepodařilo proniknouti. - Tento sifon ve Velké síni v nové, dnes opět nepřístupné části Býčí skály, jsou od sebe vzdáleny asi 2,5 km v přímé vzdušné čáře. Nynější průzkum, který provede Speleologický klub brněnský, směřuje k tomu uskutečniti toto podzemní spojení, které nám ukáže všechnu krásu dosud neznámých prostor a umožní konečné řešení problému podzemního toku Jedovnického potoka.

Na našem náčrtu půdorysném (situace) a na schematickém znázornění tohoto problému pozná čtenář snadno vzájemnou polohu jeskyní, jak se strany rudické,

 

3553. Býčí skála - Rudické propadání v mapě

 

tak i od Býčí skály. Další propasti se tu již nebudou vyskytovati, není však vyloučeno, že členové speleologického klubu při svých výzkumech narazí na hluboké sifony (podobně jako se stalo při úpravě vodní cesty na odtoku Punkvy z Macochy do Pustého Žlebu), čímž objevné práce by byly zpomaleny a ztíženy (pozn. M. G. - což se naplnilo, Přítokový sifon ve Velké síni Býčí skály odolal neuvěřitelných 64 roků). - Spád vody ze dna „Propadání" až k východu vod ve Křtinském žlebě činí na vzdálenost 4.4 km pouze 41 m, čili, na vzdálenost 100 m připadá asi 1 m spádu. Tato skutečnost je i pro případ turistické úpravy popisovaných prostor, i oněch, jež mají býti objeveny, velmi důležitý, neboť by taková procházka podzemím nikoho neunavila a náklad úpravy směrem od Býčí skály by byl daleko nižší, než úprava z Rudického propadání, kde vedle značných technických těžkostí by bylo ke škodě věci nutno prováděti ohromné úpravy prostor, které se stanoviska ochrany přírody nelze doporučiti.

Je nyní na příslušných veřejných činitelích, aby tento smělý, leč při dobré vůli a značné obětavosti proveditelný plán všestranně podporovali a umožnili tím pro vědu a náš cizinecký ruch zřízení přírodní jedinečnosti, která se důstojně přiřadí k dosud známým jeskyním v severní části centrálního Krasu.

 

Martin Golec v Tišnově dne 17. června 2013

 



Diskuse "Antonín Boček a Speleologický klub Brno v Býčí skále"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
K identifikaci osob kolem Bočka V. A. Gregor-Celofán [154.20.242.xx]  Před 10 a ¾ rokem
   5 odpovědí, poslední vložil(a) NoBody před 10 roky
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [110106], dnes 63 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
NTIwNDRmO