Wanklův dům a Wanklův hrob

Tak jsem využil pracovní návštěvy Olomouce a zamířil do staré části města, na Blažejské náměstí, kam se po svém odchodu z Blanska v roce 1883 přestěhoval Jindřich Wankel. Ne proto, aby odpočíval. Zahájil zde druhou etapu svého života, spojenou se založením Vlasteneckého spolku muzejního, spolkového časopisu a prvního českého muzea na Moravě.
Náměstí je maličké, trojúhelníkové a velmi půvabné. Stranou, na které leží cíl mé cesty, sousedí s Bezručovými sady. A protože ty leží podstatně níže než rovina náměstí, je Wanklův dům zadní částí vystavěn na úpatí vysoké zdi, jako hrad na skále. 

Ze strany náměstí naši pozornost upoutají dvě pamětní desky ve výši prvního poschodí, jedna věnovaná MUDr. Jindřichu Wanklovi, druhá jeho zeti, profesoru Janu Havelkovi, umístěné zřejmě v roce 1923. Většina místních lidí je samozřejmě už vůbec nevnímá a jak jsem se měl možnost přesvědčit, ani netuší, jak slavný člověk zde kdysi bydlel. Zato já jsem před domem postával s fotoaparátem v ruce velmi dlouho, prohlížel každý detail oprýskané fasády, pozastavil se nad čtyřmi otvory vedle vchodu, snad po ukradené pamětní desce, či jen po odstraněné reklamní ceduli již zrušené firmy a celkově musel budit dojem podezřelého individua s nekalými úmysly. Zatím jsem se však během prohlídky zabýval pošetilou myšlenkou vrátit se zpět v čase, zaklepat na dveře, navštívit starého pána a pozeptat se ho na průběh jeho výzkumů v Býčí skále.

Místo toho jsem však zazvonil na majitelku provozovny, která v domě sídlí a zabzučení elektrického zámku mne vrátilo do současnosti. Byl jsem uvnitř Wanklova domu. Nejprve jsem musel uvést důvod své návštěvy zmíněné kadeřnici, která měla právě v práci svoji zákaznici. Na mé vysvětlení, že mne zajímá doktor Wankel, mne zcela vážně upozornila, že nikdo takový zde nebydlí. Po informaci, že zemřel v roce 1897 propukla v upřímný smích, ale nevyhodila mne, takže jsem využil situace a v rychlosti se po domě rozhlédl. Krátká chodbička mne přivedla na miniaturní dvorek v zadním traktu domu, kde se sušilo prádlo a odkud byl přes nízkou zídku nádherný výhled do sadů. Zcela jistě zde sušila prádlo i Eliška Wanklová. Pohled točitým schodištěm nahoru ke světlíku ve střeše mi dal najevo, že je marné hledat v posledním poschodí na chodbě okno, odkud bych si ověřil, jestli se Wankel opravdu mohl dívat ze svého pokoje na Svatý kopeček za Olomoucí, jak se někde píše. Ale u toho schodiště s litinovým zábradlím jsem se zastavil. Vypadalo opravdu hodně starožitně a je pravděpodobné, že pamatuje našeho pana doktora.

Velmi spokojen s prohlídkou jsem za sebou zavřel dveře a v duchu se omluvil majitelům domu za vpád do soukromí. Zajímavá by jistě byla informace, za jakou částku dr. Wankel dům vlastně koupil, ale nikde se o tom nepíše. Určitou představu si však udělat můžeme. Předešlí majitelé Novákovi jej v soudní dražbě koupili v roce 1880 za 11 000 zlatých. Dá se tedy předpokládat, že Wanklovým ho po třech letech prodali o něco dráže. Tedy přinejmenším celý zisk z prodeje blanenských sbírek padl na zajištění olomouckého domu.
Zbývala ještě cesta na hřbitov. Wanklův hrob dávno nemá původní, starý náhrobek z černé žuly. Ten byl později  nahrazen monumentálnějším, který nechalo postavit Vlastenecké muzeum v Olomouci svým zakladatelům, Havelkovi, Wanklovi a Wurmovi. Zamířil jsem tam s úmyslem „položit kytičku a vytrhnout něco býlí na Wanklově hrobě“, jak to dělali naši předkové, ale zůstalo jen u toho prvního. Na rozdíl od mé návštěvy před lety, byl hrob ohavně zarostlý bodláčím, se kterým by si poradila jen parta zahradníků. Snad město Olomouc vyšetří potřebný obnos na úpravu místa posledního odpočinku těch zasloužilých mužů. Jsou sice hroby, které dříve nebo později upadnou v zapomenutí, stejně jako ti, kteří jsou v nich pohřbení, ale u Wanklova to neplatí zcela určitě. A pokud některý z našich čtenářů ví, proč a od kdy je uprostřed vegetací zarostlého hrobu zapuštěný velký, přírodní kámen, budu za tuto informaci velmi vděčný.   V.Š.