K. J. Jurende byl vynikajícím a oblíbeným pedagogem, to na jedné straně, ale dále hlavně vědcem, všestranným vlastivědcem a národopiscem. Obsáhl hned několik oborů. Z jeho specializací jmenuji kromě pedagogiky dále astronomii, klimatologii, ovocnářství, vinohradnictví a pro nás bude asi nejvýznamnějším směrem výzkumu zájem o jeskyně. Připojuji, že byl plodným novinářem, pilným nakladatelem a autorem oblíbených kalendářů pro širokou veřejnost (nešlo o kalendáře dnešního typu kalendáře, nýbrž o encyklopedistické časopisy obsahující široké spektrum informací). Protože byl dopisovatelem a vydavatelem časopisu Vlastenecký poutník a také autorem mnoha rozsáhlých prací, setkáváme se u něj s širokým záběrem pro téma jeskyní, a to nejen v dnešním Moravském krasu, ale i v dalších oblastech Evropy. Oproti svým předchůdcům a mnoha vrstevníkům se zajímal o jeskyně již komplexně a poprvé se tak můžeme například dočíst názor na vznik krápníků. K. J. Jurendeho tak můžeme nazvat, jak nedávno uvedl prof. R. Musil, prvním moravským krasologem, a s jeho osobou se začíná odvíjet vedle dosavadně obvyklých cestopisných zpráv či popisů, opravdový vědecký zájem o krasologii.

Obr. 1: Karel Josef Jurende v romantistickém zpodobnění ve stylu Johana Wolfganga Goetha

Karel Josef Jurende se narodil 24. dubna 1780 v Leskovci nad Moravicí (Spachendorf) na Bruntálsku. Zemřel 10. ledna 1842 v Brně. Jeho dětství a doba studia je spojena se severní Moravou a Slezskem, až do svých osmnácti let pracoval na domácím hospodářství. Již od dětství projevoval nebývalé nadání a díky knihám místního faráře se sebevzdělával. Na vrata si psal poznámky k astronomii, jako školák psal divadelní hry pro své vrstevníky, nebo se naučil hrát na vlastnoručně vyrobené housle. Absolvoval gymnázium v Opavě a Krnově, zde dokonce zároveň i vyučoval. Z tohoto období pochází jeho sbírka místních německých přísloví, která vyšla knižně. Jeho první životní etapa je spojena s touto oblastí. Od roku 1798, ve svých 18 letech, pak vykonával úřad dozorčího slezského daňového úřadu.

Druhá etapa jeho života je spojena se střední Moravou, od roku 1806(7) nastoupil na pokrokový učitelský ústav (výchovný ústav) v Kuníně jako ředitel. Marií Walburgou, hraběnkou Truchses-Zeil, rozenou Harrachovou z Kunína - majitelkou panství, filantropem a osvícencem své doby, byl pověřen vedením školy a Výchovného ústavu v Kuníně. Prosazovali zde moderní a pokrokové metody ve výuce. S hraběnkou cestoval po Evropě - Itálie, Španělsko, Švýcarsko a Francie. Mezi žáky školy nacházíme i devítiletého Františka Palackého, Jehož sem přivedl tatínek o Vánocích roku 1807. Strávil zde dva roky a rád na ústav vzpomínal.

Ještě před kunínskou etapou se ale stal písařem u daňového úřadu v Brně v roce 1802. Roku 1804-1806 pracoval v moravsko-slezské státní účtárně. Po ukončení činnosti v Kuníně v roku 1813 se vrátil do Brna, kam řadíme jeho závěrečnou životní periodu a také jeho návštěvu Býčí skály. Jeho bydliště bylo na Starém Brně č. 43 a jeho hrob se nachází na ústředním hřbitově v témže městě. Původně byl pohřben na starobrněnském hřbitově, odkud byl přenesen. Jeho exhumace proběhla dne 23. ledna 1913.

Obr. 2: Exhumace ostatků Karla Josefa Jurendeho po 70 letech na starobrněnském hřbitově a přenesení na ústřední hřbitov v Brně.

Co říci o díle K. J. Jurendeho? Jeho záběr byl opravdu široký. Dnes je znám hned v mnoha vědeckých oborech, jako průkopník a významná osoba první poloviny 19. století. Věnoval se astronomii a meteorologii. Již v první etapě svého brněnského pobytu v zahradě Františkova muzea na městských hradbách, v rohové věži, zbudoval malou hvězdárnu. V Brně psal pro Brněnský vlastenecký deník. Měl velkou zásluhu na propagaci prvních průzkumů jeskyň Moravského krasu. K. Absolon o Jurendovi napsal: „došel bych k cíli dříve, kdybych sledoval Jurendův prozřetelný pohled". Byl znám svými úspěchy v oblasti zahradnictví a vinohradnictví, vlastnil jednu z nejznámějších révových školek na Moravě. Byl prvním dozorcem v zednářské lóži, která byla založena už v roce 1784, z níž vzešla v roce 1794 soukromá c. k. Moravskoslezská společnost pro zvelebení orby, přírodovědy a vlastivědy v Brně, v níž byl přísedícím. Právě z okruhu lidí této společnosti pocházejí četní první návštěvníci Býčí skály v době života Aloise Josefa Lichtensteina, majitele panství, jenž zanechal tři podpisy u Býčího jezera (Šenkova sifonu).

V roce 1809 začal K. J. Jurende v Kuníně vydávat významný německy psaný lidový kalendář Mährischer Wanderer (Moravský poutník), jež vycházel řadu roků (1809 - 1824). Po zrušení výchovného ústavu odešel z Kunína do Brna, kde se i nadále věnoval vydávání lidových kalendářů. Moravský poutník později přejmenoval v roce 1825 na Vlastenecký poutník pro císařství Rakousko (1829 - 1833).  Jejich rozsah byl až 300 stran a náklad vzrostl až na 6000 výtisků. Kalendáře nabyly značné obliby u široké veřejnosti. K. J. Jurende tak pedagogicky působil na širokou masu obyvatelstva, čímž si zajistil svoji značnou popularitu. Na svou dobu byla podobná osvětová činnost obdivuhodná. Kalendáře se staly svéráznými lidovými slovníky. Do této doby podobný fenomén neexistoval. Stal se natolik oblíbeným, že se distribuoval nejen v Rakousku, ale i v Německu, Dánsku, Švýcarsku, Rusku nebo Turecku, dokonce i v zámoří v severní Americe. Vlastenecký poutník vycházel po Jurendově smrti až do roku 1858. Doba se už natolik změnila, že kalendáře se staly nadobro minulostí. K. J. Jurende vydával i další kalendáře, ale jen v omezené míře, šlo o Spravedlivý zvěstovatel, časopis Moravia, Znamení doby.

Vrcholem Jurendovy vědecké kariéry byla účast na vídeňském kongresu učenců v Hochburgu. Christian d´Elvert jej nazval „otcem moravské vlastivědy a národopisu". Od roku 1833, kdy přestal Jurende aktivně pracovat, žil v Brně v ústraní až do své smrti v roce 1842, měl 63 let. Nikdy se neoženil a neměl potomky. Na jeho náhrobku se nacházejí slova, která sám složil: „Zdar nám! Nás volá vlast v dál, jen prach přijme prach, Ducha čekají hvězdy!" K. J. Jurende byl příkladem intelektuála první poloviny 19. století, jehož činnost a život nebyl založen na nacionální ale ryze na národnostní rovině. Německy píšící autor spolupracoval s českým elementem a vždy se cítil být Moravanem, byl spjat s územím, tradicí i státem. Tyto pojmy mohou i přes propast času současníkovi připadat překvapivé, nacházíme se v poměrně klidných, politicky sevřených vodách první poloviny 19. století, jeho druhá polovina se odehrávala na vlně nacionálního zápasu českého a německého elementu, který pak naplno vyhřezl hned několikrát ve století dvacátém.

Na životě a díle K. J. Jerendeho můžeme pozorovat další významný fakt, který má vztah k pochopení historických souvislostí 19. století na Býčí skále. Notoricky známou postavou lokality je otec moravské archeologie Jindřich Wankel, s nímž má začínat vědecký pohled na tuto část krasového území (tady zejména archeologický, speleologicky hlavně v Rudickém propadání). Podrobným studiem podpisů ve Staré Býčí skále a následně životopisů lidí, jež sem přišli, se mi začíná odkrývat pohled trochu odlišný. Před J. Wanklem zde již existoval rozsáhlý zájem o lokalitu a s otcem moravské vlastivědy a národopisu, s K. J. Jurendem můžeme hovořit již o zájmu ryze vědeckém. Právě on byl prvním krasologem, jež Býčí skálu zařadil mezi další evropské lokality a komplexně je poprvé zhodnotil. Etapu následnou, po polovině 19. století, pak převzal otec moravské archeologie J. Wankel.

Obr. 3: Podpis Karla Josefa Jurendeho v Býčí skále, společně se šesti společníky 3. června 1824.

A kdy se vlastně K. J. Jurende ve Staré Býčí skále podepsal? Bylo to 3. června roku 1824. Podpis naleznete u Böhlerovy chodby, je psán tužkou a podpis má asi deset centimetrů. A není zde sám, pod jeho jménem najdeme dalších šest souputníků. Jurende, (F)rieben, Salige(n), A. Schindler, E. Schneider, Sichor a Brenner. Pod nimi je pak německy vepsáno 3. Juni 1824. Celý sedmičlenný seznam je orámovaný a je na něm evidentní, že jej psala jedna osoba. Buď to byl sám Jurende, protože je uveden jako první, nebo to byla jiná osoba a uvedla Jurendeho čestně na prvním místě. Výzkum Jurendových souputníků nás zavedl k dalšímu rozpoznanému jménu, a to přírodovědci (astronomie, meteorologie), advokátovi Dr. Augustinu Schinlerovi (22. 9. 1766 - 17. 6. 1848), jehož bezpečná identifikace mohla být učiněna jednak podle studia Jurendeho a Schindlerova životopisu, ale také díky uvedení zkratky jména A., což pokládám za Augustin. K. J. Jurende byl mj. vychovatelem dětí v Schindlerově rodině a A. Schindler byl právníkem hraběnky Truchses-Zeil.

Tento podpis je prvním mikropodpisem, rozpoznaným ve Staré Býčí skále, a to vedle makropodpisů, z nichž první jsem publikoval nedávno - Laudon, Hardtmuth. Podobné podpisy zcela uniknou procházejícímu po Staré Býčí skále a jejich nalezení vyžaduje pečlivé hledání na stěnách jeskyně. Následné studium životopisů podepsaných nás uvádí do nových souvislostí konce 18. a hlavně pak 19. století. Odhalujeme nové souvislosti a postupně měníme historický obraz o Býčí skále. Přiznávám se, že mne velmi překvapuje, jakou historickou hodnotu podpisy mají. Odhalují nebývalý vědecký zájem o lokalitu ze strany intelektuální elity své doby. Rozhodně nešlo o náhodné, ale o cílené návštěvy s vědeckým cílem. Druhá polovina 19. století, nesena hlavně zájmem Wanklovým, Kniesovým, Szombathyho, Křížovým apod. je jen logickým pokračováním v jízdě vědeckým vlakem, který ale vyjel o generace dříve. K. Absolon o století později poznamenal, že ukončením Jurendeho zájmu o jeskyně ustala až do Wanklova příchodu vědecká práce na poznání jeskyní Moravského Švýcarska.

Dalším podpisem, který představím v širších souvislotech, bude Karel Jan Rudzinsky, jenž zanechal své jméno na skrytém místě u Býčího jezera (Šenkova sifonu).

Hlavní zdroje:

Martínek, L. 2004: Učitel Františka Palackého Karel Josef Jurende a jeho vlastivědná a vydavatelská činnost, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Moravica 1, 171-179.

foto: www.encyklopedie.brna.cz