Josef Hardtmuth (13. února 1758, Asparn an der Zaya - 23. května 1816, Vídeň) byl mimořádnou, všestranně nadanou osobností. Bez odborného školení se vlastní pílí vypracoval ze zednického přidavače, přes políra až na knížecího dvorního stavitele a architekta (1790). V době působení u Lichtensteinů Hardtmuth navrhl i vybudoval početnou řadu staveb v Lednicko-valtickém areálu. Kolem roku 1800 se stal jejich dvorním architektem. V letech 1805 - 1812, po smrti Aloise Josefa Lichtensteina, zastával úřad ředitele lichtensteinského stavebního úřadu. K jeho působení pro tento slavný rod je nutné dodat, že se stal velmi oblíbeným a za svou práci se dočkal náležité odměny a poct. Josef Hardtmuth byl i úspěšným vynálezcem. Objevil nový způsob sušení sladu a nově zkonstruoval pec na pálení cihel, zhotovil umělý kámen (vídeňská kamenina) a umělou pemzu.

Současníkům je ale znám hlavně jako vynálezce tužky (1789), kterou navrhl v době prací na projektech v okolí Lednic (dnešní Lednicko-valtický areál, pod ochranou UNESCO). Původní tužky existovaly již před Hardtmuthem, ale byly vyrobeny pouze z tuhy, takže špinily ruce a hodně se lámaly. Josef Hardtmuth byl mimo jiné architekt, který kreslil tužkou plány a náčrty. Příčilo se mu, mít celý den ruce jak kominík a muset si před každým podáním rukou šlechtě tyto ruce mít v Zámeckém rybníku. Jeho ženě vadilo, že musí denně prát jeho zašpiněné rukávy. Proto Josef Hardtmuth vymyslel jak tuhu obalit dřevem a upravit její špičku. Tato moderní tužka, tak, jak ji známe dnes, nešpiní ruce a prakticky se neláme. Josef Hardtmuth si nechal tužku patentovat.

Josef Hardtmuth ji vymyslel nezávisle na soudobém pařížském mechanikovi N. J. Contém. Obdobně jako Rakušané i Francouzi řešili válečné embargo. Hardtmuthovi se podařilo smísením rozemletého grafitu a hlíny vyrobit tuhy různého stupně tvrdosti a zasadit je do dřevěného pouzdra. Později vystavoval tuto "žlutou tužku" v Londýně, kde vzbudila senzaci a sklidila zasloužený úspěch. Roku 1790 založil tužkárnu ve Vídni, roku 1827 pak byla výroba přenesena do Českých Budějovic a stala se základem rozvětvení firmy KOH-I-NOOR L. C. Hardtmuth. Kvalitu nového psacího prostředku později vyjádřila firemní značka, jež je anglickým přepisem perského slova Kóhe-núr (Hora světla) - název nese vzácný indický diamant, který je od roku 1839 součástí britského královského pokladu. Je to pouhá náhoda podoby tohoto překladu se jménem Lichtensteinů = drahokam, zářící kámen? Firma tužky nejen vyráběla, ale také prodávala, distribuovala a exportovala. Dosáhla záhy proslulost i skvělé ekonomické výsledky. Výrobu tužek Josef Hardtmuth velmi rychle zavedl v továrně na kameninu ve Vídni a začal je dodávat po celém Rakousku, Německu, Nizozemí, Italii, Rusku, ale i v Anglii. Úspěšnost byla podpořena cenou, protože 12 tužek bylo stejně drahých jako jedna anglická. Josef Hardtmuth zbohatl a zbohatla i celá jeho rodina, neboť firma Kooh-i-Noor byla v zásadě rodinný podnik. Tato firma existuje dodnes, vyrábí tužky a kancelářské zboží a jako kdysi je exportuje do celého světa. Pro zajímavost je vhodné uvést, že jedna z jeho slavných staveb - Minaret, který Josef Hardtmuth navrhl a postavil, má podobu ořezané tužky (hránění věže), postavené špičkou nahoru.

Seznam staveb architekta Josefa Hardtmutha u Lednice: 1798 - Obelisk připomínající uzavření míru v Campo Formio mezi císařem Napoleonem a rakouským arcivévodou Karlem; 1797 - 1804 Minaret; 1801 - 1808 Janohrad; 1802 - Belveder, sloužil jako součást bažantnice s voliérami; 1805 - Římský akvadukt, voda z něho vytékající dopadala přímo do jezera. V jeho těsné blízkosti se nachází romantická jeskyně z navezených balvanů; 1806 - Lovecký zámeček, klasicistní stavba; 1809 - 1810 Nový dvůr, zemědělský statek přestavěný v těchto letech pro chov ovcí; 1810 - 1812 Pohansko, empírový zámeček; 1810 - 1812 Rendez-vous (Dianin chrám), klasicistní stavba v podobě římského oblouku.

Mezi dalšími stavbami, ke kterým patří portál zámeckého parku v Rossau u Vídně (1793), kostel v České Třebové (1794), tři školy v jejím okolí, děkanství v Rudolticích u Lanškrouna, přestavba zámku Koloděje (1803) nebo přestavba Nových zámků u Olomouce spolu s drobnými architekturami v blízkém okolí. Zásadní byla jeho přestavba knížecího sídla ve Vídni, Herrengasse 8.

Pro milovníky Moravského krasu bude vhodné připomenout, že je také architektem a budovatelem zámku v Adamově s úpravami nedalekého Nového Hradu a také nejstaršího Horního můstku nad propastí Macochou.

Josef Hardtmuth nebyl v případě adamovské zámecké patrové novostavby (1806-1809) svázán žádnou předchozí stavební situací, stavěl na "zelené louce" a proto navrhl jednoduchý pravoúhlý dvoutrakt, vycházející ve svých zásadách (hladká fasáda, tři půlkruhově zaklenutá okna tvořící centrální rizalit s althanou (balkonem). Zámek je typickým příkladem neoklasicistní architektury souvisejícím se stavební činností Lichtensteinů. Josef Hardtmuth jej již stavěl pro bratra zesnulého Aloise Josefa Lichtensteina, který v roce 1805 zemřel. Z dochovaných účtů ze stavby vyplývá, že Josef Hardtmuth byl zcela významnou postavou, požívající zvláštních výsad - po navržení stavby se účastnil jen výjimečné inspekce před koncem stavby a nebyl v účtech vůbec veden. Na stavbu dohlížela jiná významná postava, ředitel adamovských sléváren Karel Rudczinsky, jehož podpis jsem v Býčí skále také před časem objevil. Pod jeho dohledem stavební práce pokračovaly velmi rychle. Stavbu v letech 1806-1809 prováděl zednický mistr Czeschka z Brna. Autorem parkové koncepce byl osvědčený hospodářský rada Bernard Petri. Cílem bylo zřízení anglického parku v okolí zámecké stavby. Důraz byl tedy kladen na okolní romantickou krajinu. V souvislosti s módou umělých ruin prošla úpravami také zřícenina nedalekého Nového Hradu, kde byla v prvním patře středověké válcové věže nově zbudována vyhlídka a zřízen nevelký kruhový sál. Stavební akce zřejmě opět podle návrhu Josefa Hardtmutha. Celý areál volně doplňovaly ještě dva mlýny na říčních kaskádách, romatická dřevěná bouda, několik dřevěných mostů a samozřejmě blízké krasové jeskyně, které se od konce 18. století začaly stávat významným cílem prvních turistů (Býčí skála, Jáchymka, Kostelík, Výpustek). Spolu s dalšími položkami za stavbu velké říční svitavské kaskády, domu zahradníka, říčních ramen v anglickém parku, anglického parku s umělou vyhlídkovou skálou a tarasu na „vranovské" straně Svitavy, stál celý projekt 122 400 zlatých 14 krejcarů a 7/8 denáru.

Do dnešní doby se toho z areálu s ústředím loveckého zámečku mnoho nedochovalo a tak snad i pro znalce krasové historie bude velikým překvapením, jak rozsáhlé dílo bylo vybudováno na počátku 19. století hned záhy po prohrané bitvě u Slavkova v okolí Adamova pod vedením Josefa Hardtmutha. Zámek byl ve vlastnictví Lichtensteinů až do roku 1945, kdy byl státem zkonfiskován. Menší stavební prvky zmizely, z kolonády zůstaly pouze zbytky základů a samotný zámek byl po utilitárních přestavbách, které ve 20. století zcela setřely jeho původní podobu, začleněn jako „administrativní budova" do rozsáhlého komplexu adamovských strojíren. Dřevěné stavby a vodní úpravy zanikly.

Idyla pro Josefa Hardtmutha v Lichtensteinských službách skončila Aloisovou smrtí roku 1805. S jeho bratrem a dědicem Janem si už architekt tak nerozuměl, nicméně pracoval pro něj dále, až v březnu 1812 byl s konečnou platností propuštěn. To však dalo Hardtmuthově kariéře zcela nový směr, z úspěšného stavitele se stal ještě úspešnějším vynálezcem a továrníkem. Do jeho smrti však zbývaly jen čtyři roky.

Zdroj pro adamovský zámek: Konečný Michal, „Vitruvius Moravicus" Palladiánské inspirace ve službách moravské světské aristokracie (1800 - 1850) Magisterská diplomová práce, Brno, 2007.

A na závěr to nejdůležitější pro Býčí skálu: Josef Hardtmuth zanechal svůj podpis (JOS. HARDTMUTH) uvnitř jeskyně, kde jsem jej v roce 2010 identifikoval v bezprostřední blízkosti Pohanských kamenů na hlavní chodbě Staré Býčí skály, poblíž dalších podpisů. Vedle dalšího významného identifikovaného podpisu Arnošta Gideona Laudona (chystám souhrnné vyhodnocení) je to druhý významný identifikovaný podpis od Pohanských kamenů, které byly díky legendám o zakopaném pokladu, asi vůbec nejdůležitější zastávkou na cestě po Staré Býčí skále této doby. Svůj čerstvý objev jsem před dvěma roky sdělil někomu z návštěvníků při dnech otevřených dveří a pán z davu mi odpověděl: "tehdy se ale drahý příteli psalo olůvkem" (německy Bleistift = olověná tyčinka). Dnes si dovoluji odpovědět: "domnívám se, že Josef Hardtmuth měl v ruce, jako jeden z prvních lidí na světě, svoji slavnou žlutou tužku!"

Na základě předložených historických fakt se domnívám zcela jasně, že nejde o záměnu osob, krasové aktivity Josefa Hardtmutha jsou zcela evidentní, jak na Macoše, tak na rozsáhlém projektu v Adamově, či při stavbě umělé jeskyně u Lednice („Nebe a Peklo" poblíž Minaretu, spodní jeskyně je téměř 50m dlouhá, byla vybavena četnými barevnými okénky, jimiž do ní vnikalo světlo a na stěnách z neopracovaného kamene se tvořily neobvyklé optické kresby - býčiskalská inspirace Předsíní se přímo nabízí - shoda umělé lednické jeskyně z roku 1805 z čelní strany je s nově proraženým býčiskalským vchodem z roku 1796 a přirozeným blízkým skalním oknem neuvěřitelná. Tudy sem proniká přímé světlo do jeskyně. Lednická modelace malebné a romantické skalní stěny s otvory kopíruje z dřívějška dobře známou Býčí skálu). Projekt vchodu na Býčí skále se musel Aloisi Josefu velmi líbit, zejména pokud procházel kolem osvětleného vstupu do Předsíně, jistě s hrdostí připomenul, že název Lichtenstein pochází z latinského slova "lucelapis" = drahokam; (německý překlad je obdobný, znamená "zářící kámen". Snad i proto pro něj, romantika konce baroka, tolik znamenala a rád se sem vracel.

Spíše bych k jeho činnosti vedl další dva projekty spojené přímo s Býčí skálou, a to prostřílení tzv. Lichtensteinského vchodu do Býčí skály a stavby vyhlídky nad Býčí skálou, které, jak se ukazuje, byly šity na míru dvornímu architektovi Aloise Josefa Lichtensteina - Josefu Hardtmuthovi. Datum 1796 u jeho jména dokládá jeho přítomnost v jeskyni v době budování nového vchodu a je nadmíru výmluvné. Projekt prostřílení vchodu na Býčí skále před druhou návštěvou svého oblíbeného chlebodárce 8. června 1797 odpovídá Hardtmuthově postavení a období blízkého jmenování dvorním architektem, a navíc v té době už projektoval další krajinné úpravy v okolí Lednic. Řada projektů byla realizována v letech předchozích.

Josef Hardtmuth se díky svým dalším podnikatelským aktivitám, vyráběl keramiku po vzoru čínského porcelánu, zabýval i důlními problematikami. Lokalita poblíž Českých Budějovic - Orty - byla otevřena jako zdroj kaolinu Josefem Hardtmuthem, který navrhl podobu jejích chodeb a síťový půdorys. Umělecká podoba díla nese evidentně rukopis architekta a patří ke skvostům důlních děl v ČR. Pěkná paralela ke vchodu na Býčí skále.

Byl opravdovým krajinným inženýrem své doby. Působil jako dodavetel staveb "na klíč", zakázky projektoval a pak je i řídil a jezdil na revize až do dokončení staveb. "Předání" úprav v Býčí skále proběhlo 8. června 1797 slavnostním příjezdem Aloise Josefa s manželkou a doprovodem. Kromě vchodu byla zřízena terasa v Předsíni pro případ horka, jako u opravdového zámku v Lednici, upraveny byly stezky v jeskyni a kolem ní všude tam, kde to bylo potřeba. Nad skálou byla zajištěna, mimo povodňové riziko, altánek s nádhernou vyhlídkou. Šlo o první plánovitě zpřístupněnou jeskyni ve střední Evropě! Lidové pověsti ji dávaly přesně ten nádech tajemna a potřebnou dávku romantiky. Od roku 1806 byla jeskynní lokalita začleněna do realizovaného velkorysého projektu zámku v Adamově s blízkou Vranovskou hrobkou. To už byl ale Alois Josef rok po smrti. 20. století nám ale tento krajinný skvost až neuvěřitelně vymazalo z našeho povědomí.

Pokud by se potvrdila nedávná hypotéza P. Kose, že v této oblasti se nacházel starší přirozený vchod do Předsíně, stali se Hardtmuthovi dělníci při probíjení se suťovým kuželem a masivem skály, s trochou nadsázky, prvními jeskyňáři na Býčí skále. A kdo ví, co všechno v jeskyni "okrášlovali" vyvážením hlíny?

Josef Hardtmuth  - architekt umělé přírodní dokonalosti - nezanechal v roce 1796 jen malý podpis u Pohanských kamenů, nýbrž podpis mnohem větší. Jako součást většího projektu okrášlení jeskyně Býčí skály můžeme již 216 rohů využívat tzv. "lichtensteinský" vchod.