Milan Skoupý (ZO 6–12 Speleologický klub), František Musil (ZO 6–16 Tartaros), Vlastislav Káňa (ZO 6–01 Býčí skála)

Historie
Nová Býčí skála byla objevena členy Verein Deutscher Turisten (VDT) roku 1920 vyčerpáním Šenkova sifonu. Už tehdy se pro objevitele stala tato část jeskyně, která úzce souvisí s vývojem Blanenského prolomu, velkým otazníkem. Prvotním impulsem pro průzkum Nové Býčí skály byla snaha obejít Přítokový sifon (dnes sifon Dřiny). Prolongace jv. zlomu ve sz. směru začaly počátkem  60. let poté, co k úspěchu nevedly pokusy o prolongaci v Niphargusově jezírku. Už tehdy dostalo toto místo název Stará štola. Postupy v tomto směru však pro naše předchůdce nebyly úspěšné. Vstupní část štoly byla ražena ve směru výrazných stropních koryt proti předpokládanému paleopřítoku. Chodbou se podařilo proniknout pouze v délce pár metrů, pak byli pracovníci zastaveni mocným, při tehdejší technice nezdolatelným, závalem. Následně proběhlo několik krátkých epizod průzkumu, které opět, bohužel, nevedly ke kýženému výsledku a objevu volných prostor.
Průzkumy v Nové Býčí skále probíhaly i v jiných jejích částech. Po úspěchu v jeskyních Rudického propadání, kde byla v roce 1958 objevena Chodba vzdechů, která umožnila horními patry objevit a zpřístupnit 2,5 km dalších volných prostor na aktivním toku Jedovnického potoka, se horolezci vrhli i do Býčí skály. Téhož roku horolezci F. Plšek a J. Jirůšek objevili v jz. stěně Velkého dómu fragment horizontální chodby, která dostala název Chodba horolezců. Koncem roku 1969 uzavřel Speleologický kroužek při ZK ROH Adast Adamov, který v jeskyni prováděl průzkum, smlouvu s KOMM (Krasové oddělení Moravského muzea) o spolupráci na praktickém řešení problému Jedovnického potoka ze strany jeskyně Býčí skála. Vedoucí tohoto oddělení, RNDr. Rudolf Burkhardt, vypracoval projekt, který měl vyřešit překonání Přítokového sifonu raženou štolou (RB citace). Tento projekt počítal i s průzkumem komínů a vyšších jeskynních pater v oblasti jv. zlomu. Tohoto průzkumu se roku 1970 ujala skupina lezců pod vedením V. A. Gregora – Celofána. Vlastní průzkum trval od půli listopadu 1970 do léta 1972 a zúčastnilo se ho 31 osob. I když se nepodařilo prokázat volné spojení do prostor za sifonem, přesto bylo vykonáno obrovské množství práce na poznání a dokumentaci této oblasti. Bohužel se nám zatím nepodařilo vypátrat závěrečnou zprávu z tohoto průzkumu, ačkoliv byla vyhotovena v několika exemplářích, které byly předány na různé instituce. Svoje vzpomínky na tento průzkum recentně shrnul V. A. Gregor na stránkách www.byciskala.cz (V.A.G. 2011a citace).

Současnost
Práce ve Staré štole jsme obnovili koncem května roku 2011. Ve světle nových poznatků, lepší techniky a zkušeností jsme začali rozplavovat úzkou, sedimenty vyplněnou puklinu, která vedla šikmo vzhůru takřka na konci původní štoly. Tato nás po nezbytně nutném rozšíření pomocí pyropatronek dovedla do první volné prostory, ve výši cca 10 m nad aktivním tokem Jedovnického potoka. V jz. části této prostory jsme zastihli pokračování mohutného závalu. Odtud jsme se snažili pokračovat, kopírujíce protilehlou stěnu lité skály. Bohužel tato cesta nevedla dále. Asi po 3 m jsme byli zastaveni skalním zaklenutím. Podařilo se nám ale najít pokračování v původním, sz. směru. Vyplavili jsme šikmo stoupající chodbičku, ve které jsme opět dostihli pravou, s. stěnu litého masivu. Pak už jen následoval bezpočet akcí, kdy jsme postupně splavovali a odklízeli obrovské množství sedimentární výplně těchto prostor. Při těchto pracích nám pomáhali jeskyňáři ze spřátelených skupin. Koncem července se nám podařilo dosáhnout míst, kde došlo k prvním výraznějším změnám v profilu. Strop se začal zalamovat do horizontální úrovně, objevil se výrazný průvan. Objevily se dvě možnosti dalšího pokračování, začali jsme zvažovat kudy dál. Velice nám pomohla náhoda. Při jedné z akcí, kdy jsme v těchto místech řešili další postup, nám vyletěl vstříc netopýr. Jeho sledováním jsme objevili velmi nevýrazné stropní korýtko a pod ním shluk kamenů, za kterými se jevily volnější prostory. Tímto bylo rozhodnuto. Přemístili jsme proudnici do těchto míst. Po spuštění vody došlo k sesuvu sedimentů. Tím pro nás nastal doslova očistec. Několik následujících měsíců, při průměrné frekvenci akcí 5 až 6 týdně, jsme jen odebírali sesuté balvany. Vždy, když už se zdálo, že cesta vzhůru je volná, přišla seshora další dávka.
To se ale změnilo 18. listopadu. Po dlouhých měsících práce, kdy už jsme několikrát přemýšleli o tom, že nás příroda opět přemohla, se cesta uvolnila. Odebrali jsme poslední dávku kamenů a po dlouhé době se vrátili do míst nám už známých. Odtud pokračoval volný prostor vzhůru, který končil otvorem, za kterým bylo vidět někam do neznáma. Vrátili jsme se proto na základnu pro lezecké potřeby a s Davidem Mikešem jsme za podpory a jištění Jiřího Svozila, předsedy ZO 6–01 Býčí skála, vylezli do těchto míst. Nejprve jsme průstup vystrojili lanem pro bezpečný návrat a poté se vydali do neznámých volných prostor. Vystoupali jsme po suťovém svahu vzhůru, kde jsme narazili na místa, která byla pokryta množstvím zemních pyramidek a egutačních jamek. Společně jsme se shodli, že v průzkumu těchto prostor nebudeme pokračovat, abychom neporušili stav prostor před nutnou dokumentací.
Další pracovní akce v těchto místech proběhla 24. listopadu. Odstranili jsme ty nejhůře se jevící volné kameny a v závěru akce vylezli do nově objevených prostor znovu, tentokrát i v doprovodu předsedy ZO 6–01 Jiřího Svozila. Zjistili jsme, že stabilita přístupového vertikálního průlomu je velice špatná a je proto nutné co nejdříve provést nezbytnou dokumentaci, abychom měli k dispozici co nejvíce údajů pro další práce. Uspořádali jsme proto v nejbližším možném termínu, v sobotu 26. listopadu, dokumentační akci. Této se zúčastnilo několik přátel a kolegů jeskyňářů z různých ZO ČSS: Milan Skoupý (ZO 6–12 Speleoklub Brno) a David Mikeš (ZO 6–06 Vilémovická) – objevitelé, koordinace dokumentace, zvážení dalšího postupu, František Musil (ZO 6–16 Tartaros) mapová dokumentace, Mgr. Vlastimil Káňa a Petr Koukal (oba ZO 6–01 Býčí skála) odběr kostí netopýrů, zhodnocení objevených prostor, Igor Harna (ZO 6–12 Speleoklub Brno), Ing. Jaroslav Šanda (ZO 6–28 Babická skupina) a Mgr. Zdeněk Dvořák (ZO 6–14 Suchý žleb) fotodokumentace.
V dalších prolongačních a průzkumných pracích jsme pokračovali hned následující den, kdy jsme započali s lezením komínů. Jako první jsme zvolili terasu v dómku s přítokem. V této jsme objevili dvě chodby, z nichž jedna spojovala tuto terásku s částí druhého dómku, ve stropě nad teráskou s netopýřími kostmi. Druhá z chodeb, vytvořená v lité skále, směřovala šikmo vzhůru pod úhlem cca 45° jz. směrem a končila po 5 m závalem.
Následující středu jsme započali lézt další z komínů. Tentokrát jsme volili ten, který se nachází nad vstupním vertikálním prolomem a je vytvořen na hlavní poruše směru JV–SZ. Při první akci se nám podařilo vytvořit nástup a komín vylézt do výše asi 15 m. Při další akci následující sobotu se nám jej podařilo dolézt až do koncových, zatím dále neprůlezných míst. Souběžně při této akci jsme provedli zkušební sondu sz. směrem v místech těsně nad průlezem. Chodbu trojúhelníkového průřezu se nám podařilo zbavit sedimentů v délce asi 5 m. Chodba si nadále drží svůj sz. směr a příčný profil. Při dokumentační akci tohoto komínu o týden později jsme objevili další, téměř horizontální chodbu, která spojuje tento komín s prostory dómku s přítokem.
Nevýhodou objevitelského průstupu je fakt, že je velice nestabilní a navíc je neustále protékán drobnou vodotečí, která nestabilitu stále zvyšuje. Rozhodli jsme se proto, že se pokusíme najít nový, bezpečnější přístup do těchto prostor. Zaměřili jsme se na Odporný komín, který je těmto místům nejblíže a navíc má podobný charakter. Nejprve jsme provedli kompletní přestrojení a rozšíření vstupních úžin. Na této lokalitě nebyl v minulosti nikdy prováděn systematičtější průzkum, vyjma horolezeckého průzkumu počátkem 70. let. Pozdější prolongační pokusy byly až do současné doby víceméně sporadické. Po vytvoření bezpečného a relativně pohodlného přístupu jsme zahájili další průzkumné a prolongační práce. Po vyčistění a rozšíření nejnadějnějšího komínku se nám podařilo nalézt krátkou horizontální chodbičku, která je zakončena dalším neprůlezným komínkem, ale s velice výrazným průvanem. Následně jsme provedli kompletní zmapování Odporného komínu, včetně těchto nově objevených částí a zanesení tohoto do mapy objevů.
Po komplexní analýze mapových podkladů i vizuálním zhodnocení situace jsme zvolili z několika možností propojení právě oblast tohoto komínku v Odporném komíně a meandrující chodbičku, která se nachází v dómku s přítokem. Prostory nových objevů a Odporného komínu spolu s největší pravděpodobností komunikují na více místech, ale jakákoliv jiná cesta by nás zavedla opět do některého ze závalů nacházejících se v objevených prostorách. Námi zvolená cesta se jeví jako nejnadějnější z hlediska bezpečnosti budoucího průstupu. Do obou těchto míst jsme natáhli hadice pro tlakovou vodu, která nám může spolu s jinými postupy výrazně napomoci v prolongaci. Novým objevům jsme dali název HMŠ (Hlava mrtvého šneka)


Popis objevených prostor
Stará štola leží před Velkou síní vlevo u Niphargusového jezírka. Chodbu před Velkou síní tvoří velmi výrazná puklina směru JV–SZ. Nápadný je plochý úklon lavicovitých stropů Velké síně. Tuto stavbu sleduje nejen Komín horolezců, Odporný (Brežněvův) komín, ale i nové objevy. Už ve vstupu do staré štoly, který drží sz. směr, není nikde patrná jasná levá skalní stěna. I za prvním rozšířeným výšvihem jsou dutiny, na kterých je vidět, že směřují prudce vzhůru, místy v suti a hlíně, do neznáma. Za těchto podmínek běží proti pravděpodobnému paleopřítoku několik stropních koryt, po kterých šli první výzkumníci Staré štoly. Vstupní části umělě vytvořeného průstupu do objevů jsou vytvořeny na  jedné puklině, generelně sz. směru, neznámé šířky i délky, stoupající pod úhlem 70–80° k JZ. Je zde sice nevýrazné a široké vyklenutí stropu – boční části pukliny, ale pravděpodobně se nejedná o pravé stropní koryto, pouze o jeho zárodek. Toto vyklenutí se po 10m stoupání rozdvojuje, jeho jz. pokračování ústí po dalších 8 m do volné prostory. Výplň této pukliny tvoří rohovce, jejich úlomky a komínové hlíny, dále kalcitové bloky, úlomky pěkně zbarvených kalcitů a úlomky mocných kalcitových brekcií. Výplně obsahují i rudické geody a jejich úlomky, vápencové bloky a suť. Nejsou zde vůbec žádné říční sedimenty, kulmáky, písky, valouny křemene. Tyto sedimenty v nových objevech.se nenachází ani
Za poslední vertikální částí vstupního průkopu se nachází vlastní objevené volné prostory. Tyto tvoří jediný dóm o rozměrech cca 18,5 m ve směru SZ–JV a 15 m ve směru jz. . Tímto a hlavně j. směrem také stoupá dno dómu. Původní výška prostory je nejasná, pravděpodobně sedimenty sahaly až těsně k mnoha výrazným kulisám ve stropě. Pozůstatky sedimentů jsou vidět i nyní a to navozuje dojem členitých chodeb vedoucích dvěma směry. Dno je hlinité, mocné vrstvy přeplavených komínových hlín se v kusech (kostky, kry, hliněné útesy) v mnoha místech trhají a skokově sesouvají do vstupního otvoru. Sebou berou i vápencové bloky, většinou opadané stropní lavice, jejich posuny jsou velmi čerstvé a jasně patrné. Jediné zachované zbytky výplní (rohovce, kalcity, brekcie, hlína a geody) v původním uložení se nachází v jv. části prostory, kde je také vidět jimi tvořená, 3 m vysoká terasa. Zde je také v levé části 3m stoupající puklina a přítok skapových vod cca 0,7–1 l/min.
Prostora čtvercového půdorysu je založena na tektonice JV–SZ, začátek tvoří nejnižší místo – vyústění z průlezu. Na puklinách JV–SZ směru je přímo nad vyústěním vytvořen výrazný puklinový komín a dvojitá souběžná odbočka k SZ. JZ čelní stěna dómu má v pravé, sz. části dva výrazné komíny 10 m vysoké. Jejich ukončení tvoří pouze zařícené bloky. Pod komíny se nachází velké množství zemních pyramid a egutačních jamek. V blízkosti komínů je také zachovalé torzo původní úrovně hlinitého dna, s množstvím netopýřích kostí i čerstvého guána.
Do druhé prostory se dostaneme buď velmi těsným průlezem jv. směrem při stěně nad terasou s netopýry nebo průlezem pod stropní kulisou uprostřed. Cesta vede i odspodu od vstupního trychtýře, zde však hrozí největší nebezpečí sesutí bloků do vstupního otvoru, proto také není tento úsek zmapován. V j. části jsou také kromě přítoku dva komíny, které se výše spojují. Pravděpodobně jedna strana míří k SSV úzkými kanály, druhá větší vede nad terasu pestrých výplní. Tato končí slepě a stropním zaklenutím.
Nad vstupní šachticí je výrazná puklina směru JV–SZ. Komín nad ní se nacházející lze rozdělit na tři části – vstupní puklinu, která směřuje téměř svisle nahoru v úseku 23 m, nad ní se nacházející šikmou chodbu 30 m dlouhou, stoupající k SZ a spojovací chodbu mezi vstupní puklinou a dómem s přítokem.
Vstupní puklina (komín) má v nejširším místě jen 35 cm šířky, tento rozměr drží asi 2 m, pak se mírně rozšiřuje a pokračuje krátkými stupňovitými úseky vzhůru. Tato část je v podstatě korozí vytvořená rozšířená puklina o původní šířce 10–20 cm, vyhojená kalcitem. Okolí tvoří kalcitové brekcie, bohatě prorostlé železitými žilkami a různým drceným nekrasovým materiálem. Vše je zkorodováno do neuvěřitelně bizarních a velmi ostrých tvarů v několika propástkách. Lezení vzhůru připomíná stoupání velmi členitým a rozšiřujícím se škrapem. Hlavní směr tektoniky je na SZ. Ve výšce cca 20 m se situace mění, je tu větší dómek cca 1,5 × 2,5 m o výšce 3 m. Zde ustává koroze, soustřeďuje se k sz. stěně do vertikálního kanálku. Stěny jsou zaoblené, tvoří kouty, výmoly a jakýsi balkon, nad nímž začíná šikmá chodba, která pokračuje pod úhlem cca 40–45° vzhůru sz. směrem. Zpočátku má průměr do 1,5 m, pak se zužuje na 70 cm a výšku 2 m. Stěny jsou hladké, výstupky tvaru velkých prstenců tvoří snad vrstvy hůře rozpustného vápence. Ve dně celé chodby je odtokový kanálek vytvořený korozí, jeho šířka je max. 15 cm, průměrná do 10 cm, max. hloubka 1 m.
V polovině vzestupné chodby je poměrně bohatá sintrová výzdoba, náteky a excentrika. Na protilehlé straně jsou holé vápence, s velkými stromatophorami, vápenec vypadá jako dírkovaná houba s kalcitovými vystouplými žilkami. Zde jsou stále patrné pukliny směru JV–SZ, které směrem vzhůru úplně zanikají. Úplně nahoře končí chodba plochým stropem ve výšce 63,8 m nad aktivním řečištěm Jedovnického potoka. Ve výšce cca 62 m je v skalním masivu výrazná pobřežní rýha od dlouhodobě stagnující hladiny vody. Nesetřela ji ani koroze, ani zub času. V čelní stěně je pak 3 m vysoká hliněná bariéra, terasa běžných, možná o něco výrazněji červenějších, komínových hlín bez zvrstvení. Těsně pod stropem, jv. směrem je nevýrazné zahliněné okno. V hlavním sz. směru, také pod stropem, je v hlíně závrtek o průměru 50 cm, odvádějící skapovou vodu ze skalního okénka přímo do korozní rýhy ve dně. Dopředu a nalevo je náznak ucpaného pokračování o max. velikosti 40 × 70 cm.
Uprostřed vstupní pukliny (asi 10 m) je zúžené místo se zaklíněným blokem. Nad ním lze prolézt do mírně sestupné chodby, jejíž dno tvoří další zaklíněné bloky. Chodba míří jv. směrem. V jejím průběhu jsou dvě propástky, které končí ve stropě špatně přístupné části dómu. Sama chodba končí úžinou, kterou je již vidět dno dómu s přítokem. Za úžinou se dostaneme na galerii, kterou tvoří dvě okna a visutá skalní římsa asi 4 m nad dnem dómu. Galerie je kolmá k této chodbě, jihozápadního směru.
Dálkové speleologicko-geologické zhodnocení provedl i V. A. Gregor na stránkách www.byciskala.cz (VAG, 2011b)

Kosterní pozůstatky netopýrů na lokalitě HMŠ
V průběhu podzimu 2011 byly z lokality HMŠ odebrány vzorky kosterních pozůstatků netopýrů nalezené tam v době objevu. Netopýří kosti se vyskytovaly na nalezišti o rozměru cca 1 × 1 m v z. části prostory na terasovitém stupni v sedimentech tvořících dno prostory. Jedná se o jílový blok pokrytý asi 1 cm silnou vrstvou jemného jílo-písčitého materiálu naneseného na jeho povrch skapem, tokem vody nebo ronem po stěnách pravděpodobně ze skalní římsy nad ním. Kosterní pozůstatky netopýrů jsou vázány pouze na povrch (výjimečně pod něj) této vrstvy „skapových“ sedimentů. Všechny jsou zde allochtonní, byly na místo nálezu přemístěny shora z římsy nebo ještě vzdálenějších míst jeskyně. Sediment je zde ale řídce pokryt i recentním (cca jeden až tři roky starým) netopýřím trusem. Takových míst s netopýřím trusem je na lokalitě více, koncentrované ani jednotlivé kosti ale nebyly zatím v tomto patře HMŠ nalezeny.
Pro účely determinace byly odebrány vzorky tvořené čtrnácti lebkami bez dolních čelistí nebo jejich fragmenty, jedenácti hemimandibulami (polovinami dolních čelistí, pět z nich neúplných), dvěma samostatnými zuby, třemi lopatkami a větším počtem dalších, především dlouhých kostí (převládaly kosti předloktí, které se obecně nejlépe zachovávají). Tři lebeční pozůstatky jsou sintrem přitmeleny k sedimentu a nebyly oddělovány, v dalších třech případech se jedná o potažení tenkou vrstvičkou sintru smíšeného s jemným sedimentem. Ve třech případech byly kosti lebky zcela čisté, omyté skapem (?). Podobný je i stav dochování zlomků spodních čelistí. Lebeční kosti včetně dolních čelistí byly identifikovány jako pozůstatky netopýra vousatého (Myotis mystacinus), netopýra Brandtova (Myotis brandtii) a netopýra řasnatého (Myotis natteteri).

Tabulka 1 Kosterní pozůstatky netopýrů z lokality HMŠ podle druhů.

Z nálezové situace a druhové determinace netopýřích kostí v HMŠ nelze přesně stanovit jejich stáří. Také sám výskyt v této lokalitě, donedávna neznámé a nemající předpokládané spojení s ostatními částmi jeskyně, především s prostorami před Šenkovým sifonem (který až do druhé poloviny 20. století jeskynní systém pravděpodobně uzavíral a tvořil tak pro zimující netopýry nepřekonatelnou překážku) je v podstatě překvapením. V jeskyních Moravského krasu ovšem „překvapením“ dosti obvyklým. Určené druhy byly poměrně stálými obyvateli středoevropské (spíše lesnaté) krajiny zřejmě po většinu holocénu a v současnosti patří k druhům pravidelně se vyskytujícím v Moravském krasu a jeho blízkém okolí (i když zde nepatří k nejhojnějším). Zajímavé je, že v současnosti netopýr vousatý a Brandtův na Býčí skále pravidelně nezimují (v době sčítání v únoru nezaznamenáni), přestože jsou sčítáni v jeskyních Křtinského údolí (Výpustek, Jestřábka).
Objevitelé při prvním vstupu zaznamenali nedaleko lokality v přilehlé části labyrintu HMŠ zimujícího jedince netopýra. Dle předložených fotografií byl určen provizorně jako malý druh rodu Myotis, možná právě netopýr vousatý/Brandtův. Labyrint HMŠ může tedy přinést mnohá překvapení i do světa poznatků o životě těchto jeskyňářských spolubydlících.

Speleologická perspektiva
Celá oblast jv. zlomu se jeví ve světle stávajících poznatků, navíc posílených těmito nejnovějšími objevy, jako velice silně zkrasovělá. I v objevených prostorách HMŠ se nachází několik míst, která stojí za další průzkum a prolongační pokusy. Určitě na jednom z prvních míst našeho budoucího zájmu je chodba, která se nachází těsně nad objevitelským průstupem. Tato drží sz. směr a sleduje pokračování hlavní tektonické poruchy jv. zlomu i vstupních partií Staré štoly. Na této poruše je vytvořen i komín s výzdobou. Tato místa směřují do prodloužené osy poruchy, na které byly vytvořeny Hlinité síně.
Dalším z nadějných míst je právě tento komín. Koncové partie tohoto komínu se nachází relativně vysoko nad současným aktivním tokem Jedovnického potoka, ve výšce cca 65 m, ale horními partiemi jsme již prodlouženou osu Hlinitých síní protnuli. Jedná se bezesporu o vertikální odvodňování povrchových vod, ale vzhledem k tomu, že mocnost masivu nad koncovými partiemi je cca 70 m, je existence dalších volných prostor možná.
V celé lokalitě HMŠ se nachází mnoho perspektivních míst, která by mohla vést do volných prostor za hlavním závalem, směřujících jv. směrem. Tímto směrem je velká naděje mimoúrovňově překřížit hlavní chodbu Nové Býčí skály a tím se dostat do neznámých míst. K hraně údolí tam zbývá dalších cca 800 m, kde nejsou (vyjma Vysokého komínu) známy žádné volné prostory.

Závěr
Objevem těchto prostor se podařilo alespoň částečně dovršit úsilí, které těmto místům věnovalo mnoho našich předchůdců. Za tento prolongační úspěch patří poděkování skupině ZO 6–01 Býčí skála za materiální i morální podporu při řešení tohoto problému. Děkuji i jeskyňářům jiných skupin a lidem „zvenčí“ za velice významnou a výraznou výpomoc. Velký dík patří Vojtovi Gregorovi, který nám vypomáhal a nadále vypomáhá svými radami, které vyplývají z jeho znalostí této lokality. Dík mu patří i za pomoc při tvorbě tohoto článku.

Literatura:
Burkhardt R. (1972): Geologická stavba a vývoj jeskyně Býčí skály. Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, 3 (1971): 5–10.
Burkhardt R. (1973): Geologische Verhältnisse der Höhle Býčí skála. Acta musei Moraviae, Sci. naturales, 56–57: 57–74, příl.
Burkhardt R. (1975): Vývoj projektu řešení problému Jedovnického potoka. Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, 5 (1973): 30–39.
Burkhardt R., Gregor V. A., Chaloupka A. (1973): Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, sv. 39, 24 str., příl.
Gregor V. A. (2010): Moje vzpomínky na Býčí skálu etc. www.byciskala.cz, 8. 4. 2010.
Gregor V. A. (2011a): Průzkum komínů v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970–1976, www.byciskala.cz, 3. 4. 2011.
Gregor V. A. (2011b): Stará štola v Býčí skále – něco předběžných úvah, poznámek a otázek, www.byciskala.cz, 15. 12. 2011.