Nikoliv bez doušku sentimentu se chci (ponouknut svým přítelem Martinem Golcem) vrátit na místo, kde jsem se před již více než třemi lety totálně znemožnil v očích akademické obce. Doufám, že jsem se za tu dobu v něčem poučil a k tématu Býčí skály již tedy nebudu přistupovat jako naprosto naivní nýmand, ale jako o něco poučenější naprosto naivní nýmand. Proto musím nyní přejít na cynickou notu, pokud někoho zamrazí chlad následujícího textu, věřte, že se mi při jeho psaní leskla v oku slza vyvolaná vzpomínkou na doby, kdy se mi zdálo, že k vyřešení vědecké otázky stačí se jenom urputně snažit a hodně moc chtít.

Nechci ani tak navazovat na vzniklou diskuzi, jako jí spíše poněkud rozbourat. Chtěl upozornit na potřebu oddělit rovinu pravěku a rovinu archeologie. Tento požadavek se může jevit jako naprosto nemožný a co více, zcela nesmyslný. Ale je to požadavek legitimní z akademického hlediska - jakýkoliv historický problém je řešen na dvou bojištích, bojišti projektované minulosti a bojišti našeho vlastního myšlení. A v obou případech musí být badatel připraven zasahovat nečekané údery a zkoušet zcela nekonvenční taktiky, proto se také vědecké závěry stále vzdalují představám laiků. Pokud se budeme tázat po pravěku i archeologii, zjistíme, že ani jeden z těchto jevů neexistoval před osmnáctým stoletím. Zajisté, existovaly aktivity a představy, na které mohou archeologie a pravěk navázat, můžeme se dohadovat, nakolik je předznamenávají,  nakolik byly skutečně nahrazeny, nakolik přežívají. Pro archeologický zájem zajisté hrál roli od renesance rostoucí zájem o starožitnosti, ideově se odkazující na podobný zájem zmiňovaný u antických autorů (ve středověku se s ním příliš nesetkáváme). Pro pravěk jsou to představy mytologického rázu o lidech předchozích věků (Hésiodos) či o lidech za hranicemi civilizovaného světa (Hérodotos). Historická a geografická vzdálenost leckdy splývala a bylo možné usuzovat, že za hranicemi stále žijí lidé „zlatého věku".

Archeologie se etablovala jako „věda" o starožitnostech, zásadní momenty jsou takové, kdy se zájem přestává omezovat na vzácné a kuriózní předměty, kdy se předměty začnou řadit podle jiných kritérií než je jejich hodnota a když se ze soukromých sbírek začnou přesunovat do muzeí (všimněme si, že v době Wankelova výzkumu v Býčí skále stále koexisují obě praxe, Wankel musí odevzdat vrchnosti „zlato"). Ani dosud nebyl překonán fakt, že největší zájem je věnován předmětům, které vzbuzují starožitnické nadšení, což sdílí široké publikum i sami archeologové. Pravěk vzniká jako potřeba nahradit vyprávění o počátcích, která byla převzatá z antiky či vlastní národní tradice, a zejména pak vyprávění biblická. Tyto jsou nově rozeznávány jako mytologické (tento posun je postupný, například Romulus a Remus jsou dlouho postavami historickými, posun může doznat výkyvu i na druhou stranu, někdy je rázem zpochybňována historicita Ježíše Nazaretského či knížete Václava). Pravěk je vyprávěním, je formován mytologickými představami, které nahrazuje, a také historií devatenáctého století. I historie 19. století nahrazuje mytologii, je zdrojem nových hodnot (je normativní), nových chápání směřování (je axiologická - zajímá se o přelomová díla a události, předjímá a přebírá evolucionismus, formuje se filosofie dějin - Hegel a Marx). Na pravěku se proto zdaleka nepodíleli pouze archeologové, zásadní roli zde hrají například etnografové, historikové a zejména ekonomové (Marx a Engels), kteří zásadně formují „náladu" pravěku - hodnoty pravěkého člověka, jeho společenské a hospodářské uspořádání (např. prvobytně pospolná společnost), jeho priority (technologický pokrok).

Archeologové od počátku spíše pasivně přejímali očekávání, která se na jejich zkoumané období vztahovala, jejich vzdělání jim ani nic jiného neumožňovalo (celé devatenácté století je doménou amatérů, toto není možné podceňovat). V prvé polovině dvacátého století se lze setkat pouze s málo projevy archeologické emancipace na poli humanitních věd, Franz Boas (jehož ambice ale směřovali spíše do hájemství etnologie a antropologie, kde se archeologům na několik desetiletí ztratí), Gustaf Kossinna (který fakticky jen zpětně zhodnocuje příspěvek německé filosofie dějin, Herdera a Hegela), Vere Gordon Childe (jemuž se podaří efektivně zapojit marxistickou teorii do archeologie, aniž by se tím vyhnul problému „filosofie dějin", která je fakticky mytologií). Od padesátých let s „novou", respektive procesuální archeologií, dochází k nárůstu archeologické potence. Dochází k němu ale na poli práce s archeologickými prameny, nikoliv ve schopnosti vyprávět pravěk, která je odsunuta do pozadí. Postmoderní archeologie opět přináší touhu vyprávět, ale při ohlédnutí zpět, byla to jedna z četných slepých uliček postmoderny. Postmoderní archeologie má proto jednu ohromnou zásluhu, umístila na širokou a prošlapanou cestu pravěkého vyprávění a pravěké imaginace ohromnou ceduli: TUDY NECHOĎ!

Tento exkurs mě zanechává u paty Hawkesova žebříku. Tento britský archeolog představil v padesátých letech možnosti archeologického poznání jako žebřík: na spodní dosažitelné rovině leží technologie, výše jde hospodářství, společenské uspořádání a nakonec náboženské představy. Archeologické prameny nejsou narativní povahy, tj. neumožňují vyprávění, co umožňují, je pouze analýza pramenů. Technologii lze jako jedinou otázkou skutečně zkoumat archeologicky - analyticky. Experimentální archeologie nese své plody, přitom ale akademicky sterilní laboratorní přístup může mít své výhody nad jednáním těch nadšencům, kteří se v hazukách krčí někde v přírodě v „pravěce" působících kulisách. Ti svých chováním vkládají do analytického problému vklad svého očekávání, romantizují ho a opět ho zasazují do vyprávění. Hospodářské a společenské problémy lze sice zdánlivě odhalovat prostým sledováním pohybu artefaktů, tvarem a rozmístěním lokalit atd. Ale hospodářství neexistuje bez myšlenky hodnoty, společnost zůstane enigmatických shlukem bez znalosti vztahů mezi aktéry. Myšlenky se nezachovávají (dokonce ani tehdy, když jsou napsané), to je problém, protože zde je zapotřebí teoretický přístup, který může predikovat to, co přímo nemůžeme poznat, co prostě nevíme a vědět nikdy nebudeme. Přičemž současné teorie ztuha sedí na živé společnosti, kde je přitom můžeme za chodu neustále korelovat a kde jsou k dispozici kompletní řady požadovaných indicií. Zatímco pro pravěk platí, že řady jsou vždy fragmentární, indicie existují jen takové, jak to umožnila náhoda a přítomnost trvanlivého materiálu, a indicie existují zcela prosty jakéhokoliv komentáře.

Nyní se dostávám k náboženství. Chtěl bych ukázat, jak zásadně se otázka mění, pokud uvažujeme s pomocí pravěku a bez něj. Pokud položím otázku, jak vypadalo pravěké náboženství Býčí skály, problém je otevřen k široké diskuzi. Pokud se ale budu oprávněné ptát, jaké jsou konkrétní archeologické indicie pro náboženské jednání v halštatské periodě lokality Býčí skála, již se někam dostávám. Problém je, že termín náboženství je v antropologii momentálně pouštěn v loďce na široké moře a to z nepodobných důvodů, proč já házím přes palubu „pravěk". Termín „náboženství" z kritického hlediska neříká vůbec nic. A neopíjejme se tím, že je to termín s nejasnými hranicemi, vše-zahrnující a vše-prostupující, termín, který se rozplývá při snaze ho uchopit do akademických kleští. Zanechme jednou pro vždy této estetické masturbace a přiznejme si, že „náboženství" s námi již není. Můžeme se tázat smysluplněji, po projevech rituálního (a ritualizovaného chování), po projevech vytváření „nadpřirozených" aktérů, po otázce komunikace s „nadpřirozeným" aktérem, atd. Tedy, jaké jsou konkrétní archeologické indicie pro jakoukoliv z těchto činností v halštatském období Býčí skály? A upozorňuji, že „býk v hrnci" pro mě není argument, dokud mi někdo nedokáže, že s ním byla vedena komunikace, že byl rozeznán jako „nadpřirozený", že s ním bylo nakládáno v rámci rituálu. A to, že je to tak proto, že je „býk v hrnci", to je ona argumentace kruhem.

Náboženství (a je to spíše úlitba pro nás, když se nedokážeme zbavovat vyprázdněných termínů) bylo rozeznáno jako antropologická konstanta. Nemusíme mít o něj obavy. To, že něco nemůžeme konkrétně dokázat, neznamená, že to musíme vyvrátit, vykázat. Stejně tak nemůžeme v pravěku dokázat to, že si děti hrály, že lidé měli špatnou náladu, že někteří byly skvělí milenci a jiní uměli vařit, že někteří měli smysl pro humor a jiným chutnala kaše. Náboženství hraje v tom, co o pravěku nevíme a nikdy vědět nebudeme zcela marginální roli. Proč se snažit dokázat takovou věc, jako je „sakralizovaná krajina"? Co to vůbec znamená? K čemu je to dobré? Jaké indicie existují pro takový koncept? Jaké vůbec mohou existovat? Jakou roli tato skutečnost může hrát? Z četných historických a etnografických konceptů lze nalézt různé varianty na toto téma, s různou komplexností a významem, ale ani v jediné společností to není hlavním tématem u večeře. Nejvíce tato skutečnost trápí některé postmoderní archeology, pokud bych toto téma studoval, začal bych právě u nich. Můžeme se ale zabývat antropologií výběru strategických míst a orientace v krajině, možná zjistíme, že se některá místa mohou překrývat s místy, která bychom my chápali jako posvátná. Můžeme se ptát po tom, jak některé skupiny lidí vnímají svou hospodářskou aktivitu, jak socializují přírodní prvky, zda a do jaké míry vytvářejí v krajině významové celky. Ale i v našem kulturním prostředí při orientaci hrají roli symboly (značky), stávající místa se změněným nebo nesdíleným významem (kostel pro nevěřícího, Kristus v Tyršových Sadech), osobní vzpomínky, estetické volby atd. Také se kocháme nad obrázky „krajin", provozujeme turistiku, vytvořili jsme koncept ochrany životního prostředí. Kreslíme mapy a tlustými čarami zde zaznamenáváme hranice států. Tj. existuje zde mnoho prvků, jejichž klasifikace není vůbec jednoznačná a některé jsou i historicky specifické pro naší vlastní společnost, kdy jinde by byly možná vnímány jako projev kultu či umění. Mnoho rituálů je přitom stejnou rutinou jako čištění zubů či venčení psa. Vánoční kapr je asi na stejné úrovni jako velký počet těch „náboženských" rituálů, které známe z etnografických pozorování a které bereme vážně jen proto, že se považujeme za duchovně vyprázdněné Robinsony obklopené „přirozeně náboženskými lidmi" (dříve platilo: za rozumné bytosti obklopené divochy a primitivy, dokud budeme „my" a ti „druzí", není antropologie uskutečnitelná).

Uvažme proto soubor archeologických pramenů, které je možné k Býčí skále vztáhnout. Nyní je zbavme pravěku, abstrahujme je, vymaňme je ze zděděných systémů a soustav. Analyzujme jen to, co se analyzovat dá a berme ohled pouze na reálné výsledky těchto analýz. Interpretujme pouze na rovině možností, které tyto analýzy umožňují. Toto je zhruba poselství Binfordovy a Flanneryho procesuální archeologie a já považuji za zbytečné cokoliv dodávat. Výsledkem bude pro většinu lidí nic neříkající shluk údajů, v podstatě vědecká nuda (archeologie není otevřena široké diskuzi). Ale může být taková nuda větší než trýzeň ze čtení esejů, jako je tato? Které budou zaplevelovat veřejný prostor, dokud archeologové nerezignují na pravěk a nestanou se důsledně vědci (a já nebudu mít co dělat)?

Mgr. Milan Šimánek