Dne 27. ledna 2012 byly na stránkách www.byciskala.cz publikovány úvahy Petra Kose k problematice halštatského nálezu v Předsíni jeskyně Býčí skála. Příspěvek byl koncipován jako diskuze, a protože je opravdu na co reagovat, pokusím se přispět do diskuze.

Předem příspěvku bych chtěl nadnést několik důležitých faktů o samotném pisateli, Petru Kosovi, protože to považuji za důležité pro pochopení širších souvislostí o diskutovaných problematikách nálezu z Býčí skály. Petr Kos je absolventem Ústavu archeologie a muzeologie FF MU Brno a je dlouholetým pracovníkem Ústavu archeologické památkové péče Brno. Mimo to je dnes asi nejfundovanějším znalcem pravěké archeologie v oblasti Moravského krasu a je dlouholetým aktivním speleologem. Zabývá se experimentální archeologií a dále kresebnou rekonstrukcí. Je autorem velkého množství archeologických příspěvků. Jeho hlavní doménou, kterou velmi oceňuji a je významným zdrojem pro další teoretický výzkum, je jeho vynikající znalost terénních situací velkého množství lokalit v oblasti jižní Moravy. Tato fakta mne opravňují k ocenění jeho dosavadní činnosti a jsem potěšen, že mohu reagovat na jeho příspěvek na stránkách mé domácí speleologické skupiny.

Příspěvek je velmi rozsáhlý ve smyslu množství vznesených témat a proto jsem vybral jen ta, u kterých se domnívám, že posouvají výzkum o jeskynním nálezu kupředu, nebo jsou kontaverzní či je naopak považuji za mylná, což se pokusím doložit.

Naprosto největší přínos spatřuji u faktů, které vycházejí z Petrových terénních pozorování, jež doplňuje novými informacemi z dosud neznámých lokalit. Nazývám je "prameny praktické archeologie". Zde se nám zásadně doplňuje pohled na Býčí skálu, jako jednu z mnoha lokalit doby halštatské na jižní Moravě. Již, doufám navždy, minuly doby jejího naprostého osamocení v krajině "na míle daleko". Takto s ní bylo pracováno, a tak byla lokalita archeologickou výjimkou, generovanou "příchozivšími cizinci", jež měli přijít "Bůh ví odkud". Býčí skála je, jednou z četných lokalit doby halštatské, které se buď kumulují kolem vnějšího okraje Drahanské vrchoviny, nebo uvnitř této oblasti v dalších mnohých jeskyních Moravského krasu, což nedávno revidovala S. Ondroušková

Petr Kos v příspěvku konkrétně uvádí vazby halštatských lokalit východního okraje Drahanské vrchoviny od Vyškovska na Brněnsko. Zde se nám otevírají nové souvislosti, jež můžeme nazvat poznáním potencioního sociálně-ekonomického zázemí Býčí skály. Posledních několik příspěvků k tématu Býčí skály jasně poukazovalo (M. Golec, M. Šimánek, S. Ondroušková) na nutnost zkoumat lokalitu ve větším teritoriálním kontextu (zázemí místní horákovské kultury) a toto právě nacházíme v diskutovaném příspěvku P. Kose.

Objevují se souvislosti z platěnického pohřebiště v Orlovicích. Jako zcela zásadní posun pro vztahy zázemí Býčí skály je depot (hromadný nález předmětů) z Pavlovic na Vyškovsku, kde se objevil ekvivalent k tzv. "bedernímu pásu" z Býčí skály. Ukazuje se, že jde opravdu o opasek a nikoliv součást zbroje. Předmět pochází z hliněné nádoby, kam byl vložen a deponován v zemi. Domnívám se, že by mohlo jít o jeden z těžko identifikovatelných dokladů obětin, které se právě intenzivně kumulovaly v Býčí skále. Nálezy z Předsíně jsou podle mého názoru obdobnými deponiemi. Takovým způsobem uložení obětiny je např. bronzový býček v nádobce s prosem v Předsíni Býčí skály.

Ukazuje se, že oblast Politaví (kterou nedávno zpracovala Z. Baarová, nyní provdaná Holubová), má některé podobnosti s inventářem z Býčí skály. Objevují se souvislosti k jižní části Moravského krasu, kterou Petr Kos považuje za zásadní k existenci Býčí skály. Jmenuje lokality např. Horákovský hrad s nálezem bronzového knoflíku, který má svoji paralelu v Býčí skále, dále uvádí lokalitu Muchova bouda. Jako významné k Býčí skále uvádí celé Horákovsko a Brňensko se svými bohatými nálezy, k nimž nacházíme paralely v jednotlivých nálezech v Předsíni.

Veliký přínos spatřuji "v mravenčí práci" v terénu, kde Petr Kos identifikoval dvorcové sídlištní struktury v Horákově, věnoval se nálezům v údolí Říčky. Jižní část Moravského krasu dává do širších souvislostí a pracuje s lokalitami v duchu krajinné archeologie. Uvádí lokality Horákov-Horákovský hrad, Líšeň-Staré Zámky, Ochoz-Chochola. "Mravenčí práce" přináší detailní poznání krajiny a vzniká tak stále přesnější obraz krajiny doby halštatské. Zde opravdu gratuluji a děkuji za pokrok v poznání krajiny doby halštatské. Vzpomínám si na osobní procházku s Petrem, kdy mi v terénu ukazoval masivní doklady pravděpodobně i pravěké těžby rud v jižní části krasu, které mě velmi ohromily. Podobný detektivní přístup ke vědě nese svoje ovoce.

Na tomto místě připomínám, že nedávno vznikla rozsáhlá magisterská práce S. Ondrouškové (krátké shrnutí bylo publikováno 21.2. 2012 na těchto stránkách od M. Golce), která reviduje pravěké osídlení Moravského krasu a je další významnou zdrojnicí poznání krajiny Býčí skály. Petr Kos zjištění autorky v příspěvku využívá, leč někdy problematicky, k čemuž se dostanu níže.

V oblasti teoretické archeologie vychází Petr Kos ze svých praktických pozorování a vytváří interpretační, poměrně konkrétní struktury, které se v podstatě hodně liší od soudobého proudu, jež se Býčí skálou zaobírá. I když hned na začátku příspěvku skromně připouští, že změny v interpretaci nehodlá dělat, v článku jich naopak učinil celou řadu a velmi podstatných. Uvedl, že dosavadní závěry jen shrne a doplní. Což učinil, nicméně zvolil zcela ojedinělý interpretační obraz lokality a tak se jeho úvodní slova nekryjí s průběžným sdělením v příspěvku. Petr Kos zaujímá velmi konkrétní a originální názor na funkci jeskyně Býčí skála.

Petr Kos používá ve svém příspěvku řadu teoretických termínů, které postupně archeologie přejala z jiných vědních oborů, jako např. etnologie, etnografie či religionistiky. Bohužel řada z nich je již velmi zastaralých, dokonce nevhodných a skrývají se v nich veliká úskalí. Pro Býčí skálu jsou dlouhodobě velmi často používána a Petr Kos je jedním z řady autorů, kteří podobné termíny použili pro interpretační obraz lokality. Zde uvádím kritický rozbor právě podobného chování badatelů od M. Šimánka, který podrobně vysvětluje zrádnost a problematičnost nekritického používání řady termínů. Uvedu pro zde několik příkladů. Profánní/neprofánní; praktický/nepraktický ad. Tyto termíny dnes jiné vědní obory užívají jinak, a nebo nabyly jiných významů. Ale soudobá archeologie stále užívá tyto termíny, řekněme "jak byly chápány v 50. létech". Dokonce i jednoduchý termín "osídlení" je dost složitý, že jeho velmi automatické použití pro jeskynní lokality pokládám pod tíhou velmi kritického přístupu mnoha badatelů, jako neopodstatněný, problematický a dokonce nesprávný. Bohužel Petr Kos jej přijal za svůj bez tohoto kritického vědeckého hlasu. A pro Býčí skálu používá termín "osídlení", s čímž nemohu souhlasit. Demonstruji zrádnost termínu na slovech významného českého specialisty na jeskynní lokality V. Matouška, že "nemobilnost a nepřizpůsobivost podzemních dutin je v přímém rozporu s biologickou podstatou člověka". Tento fakt je natolik závažný, že pokud by nějaká komunita opravdu v tomto období bydlela v jeskyni, její celková podoba, chování, činnost, pohřební zvyky, orientace na výrobní prostředky a suroviny, by byly natolik odlišné, že pouhé slovo "osídlení" bez dalšího rozpracování, by pro tento případ vůbec nešlo použít. Naopak zavádí nás k mylné představě, že jde o normální sídlištní struktury - osídlení, což nelze samozřejmě akceptovat. Komunita by byla velmi jiná.

Petr Kos se ve svém příspěvku přiklání k některým konkrétním závěrům, jiné striktně odmítá. Vyslovuji poměrně velký skepticismus k velmi historizujícím závěrům, které dle mého názoru velmi překračují možnosti soudobé archeologie. Nález je jmenován jako, "podzemní dílna, obsluhovaná skupinou řemeslníků a obchodníků s rodinami", jinde uvádí, že jde o "refugium, ochrana kmenové dílny" či "poklad - keimélia" (jakýsi rodinný, kmenový poklad - pozn. autora). Jinde autor pracuje s "náhodným požárem", "vynášením hořících předmětů" ad. K těmto podrobným interpretacím se vyjadřoval před nedávnem M. Šimánek, který kriticky shrnoval podobné lákavé subjektivní závěry, které byly velmi hojně na lokalitu v průběhu času aplikovány. V tomto ohledu jde o zásadní sdělení. Neexistuje žádná vědecká metoda použitelná pro archeologické nálezy, která by nám to umožnila. Tyto závěry jsou velmi pisatelsky lákavé, čtenářsky vděčné, ale jde více méně o vnitřní prozaistické pocity autora, byť myšleny vždy v dobrém. Soudobá kritická archeologie musí zůstat na určité hranici konkretizace. Nelze si popustit uzdu fantazie a konkretizovat děje, které se v minulosti odehrály. Proto by se měly vytratit závěry s konkrétními výseky dějů. I kritická historie jako věda uznala, že i se svými písemnými zprávami pokrývá jen několik procent tehdejšího života a musí být velmi ostražitá v míře historizace částí společnosti, o kterých písemné doklady nejsou. Což je většina. Mezi závěrečnými podrobnými interpretacemi Petra Kose nacházím hiát (přerušení - pozn. autora), mezi poznáním praktické archeologie a prozaistickým "sněním" badatele, které ale nevychází z vědecké metody, ale vnitřních pocitů.

Pokud Petr Kos odmítá Býčí skálu jako svatyni, neuvědomuje si, že tato interpretce je dlouho hledaným kompromisem, který sděluje dvě informace v jednom. Je to místo, kde se odehrávalo mnoho konkrétních akcí po určitou dobu. Ale za druhé, tyto konkrétní akce už nemůžeme dále téměř vůbec rozpoznat. Teorie svatyně "drží" uzdu nevědecké fantazii a říká "stop!", dále nemůžeme konkretizovat. Místo toho Petr Kos odmítá tuto teorii jako celek a představuje právě tento rizikový potenciál, ke kterému není jiné cesty než cestou nevědecké beletrie.

Shoda závěrů Petra Kose s "teorií svatyně" nastává v pojetí času. Jasně přisuzuje lokalitě určitý časový úsek, po který měla fungovat. Uvedl 4. čtvrtinu 7. století - 1. pol. 6. století př. n. l. Tento pokrok, oproti interpretacím minulým, byl a je velmi důležitý, protože v minulosti se stále hovořilo o ději jednorázovém (pohřeb velmože, pobití kupců ad.), což nelze vědecky udržet. Nálezová situace je velmi komplikovaná, žároviště mají až 1m mocnost a taková situace nevznikla "přes noc".

Datování uložení nálezu jsem před nekolika roky učinil na základě rozboru keramiky do období o něco kratšího a pozdějšího než Petr Kos, a to období kolem poloviny 6. stol. př. n. l. Petr Kos využívá pro dataci bronzové předměty, zatímco mnou publikované datování bylo učiněno na základě "obyčejné" keramiky, která se užívá v porovnání s bronzovými nálezy kratší dobu (více se rozbíjí, není tak cenná, její výroba je poměrně jednoduchá - "domácí", není potřeba složitá řemeslná specializace). Zatímco právě forma na odlévání bronzových šperků či řada luxusních nálezů se mohla užívat delší dobu. S Petrem Kosem nesouhlasím s faktem, že z oblasti Brněnska a Horákovska pochází identická keramika, jako z Býčí skály. Keramická složka typická pro počátek pozdního halštatu právě z hrobových nálezů, na jejichž řazení je chronologie horákovské kultury postavena, zcela chybí. Identická je jen složka, která pochází z delšího časového období a pro jemnější datování se nehodí. Býčí skála se v podstatě s hroby stupně Ha C2 - Ha D1 (2. pol. 7. - 1. pol. 6. stol. př. n. l.) dle keramiky míjí. Shoda začíná až na počátku stupně Ha D2 (kolem pol. 6. stol. př. n. l.), ale to končí již výskyt bohatých hrobů horákovské kultury. Souhlasím s Petrem Kosem, že v tomto období se horákovská populace seznámila s předměty vekerzugské kultury (pod tento název patří Skýthové a další postupně "nabalené" kultury) a zánik rozkvětu horákovské kultury.

Petr Kos odmítá nadregionální (mezinárodní) pojetí svatyně. Přitom v posledních pracích není právě řečeno, že Býčí skála je produktem "zahraničního" činitele, ale jen mimokrasového, např. z oblasti Horákovska, Brněnska, Vyškovska či Kuřimska. Jde o nadregionální lokalitu, ale ve smyslu okolí Drahanské vrchoviny, čímž se velmi shodují závěry Petra Kose, se závěry M. Golce, S. Ondrouškové nebo M. Šimánka. Hledáme v rámci krajiny nejbližšího okolí. Protože jak uvedla S. Ondroušková v nedávno obhájené diplomové práci, doklady sídlištních aktivit kolem Býčí skály mimo jeskyně opravdu nejsou a přiklání se k názoru "sakrální krajiny", jejíž mocenská centra je nutno hledat na okraji Drahanské vrchoviny, kam nás vede i Petr Kos svými podrobnými prospekcemi v terénu. Zde ale došlo k špatnému pochopení závěrů S. Ondrouškové, která krajinu považuje za odlišnou, zatímco Petr Kos ji chápe jako součást krajiny s běžným osídlením, kam řadí i jeskynní lokality. S. Ondroušková hovoří o kognitivním (pocitově daným) používáním této krajiny, a to odlišným způsobem, než sídelní krajiny mimo kras s hustým osídlením. Kras je přirozená součást krajiny, která nebyla využívána k osídlení, ale k jiným aktivitám, nebyla přetvožena na typickou sídelní krajinu - je to krajina bez sídelní struktury. S. Ondroušková naopak odmítla interpretovat jeskyni jako sídliště v pravém slova smyslu (sídliště s plnohodnotným charakterem či delším trváním).

Jako další diskutabilní okruh příspěvku Petra Kose považuji absolutní desakralizaci lokality. I toto bylo v minulosti podrobeno přísné kritice, a protože to v diskutované práci nezaznívá, domnívám se, že došlo opět k upření lidem minulosti jakékoliv náboženského projevu. Tento jev byl naprosto markantní v "socialistické pozitivistické archeologii" a stále je poměrně stěžejním "nonsencem" současné archeologie. Petr Kos hledá "jednoduchá" řešení pro nález z Býčí skály a dospívá k teorii (refugia - útočiště kmenové dílny; jinde utajená dílna) řešení problému společnosti v době krize ad. Vše mimo přiznání náboženských potřeb.

Domnívám se, že přiznání lidem minulosti jejich religiozity, je velikým dluhem minulé a soudobé archeologie našim předkům. Někdy tyto termíny činí Petru Kosovi potíže a není jasné, co jimi má být řečeno. Odmítá svatyni a jinde ji jmenuje společně s dílnou: "ukrytá svatyně - jeskynní dílna, nebo významné obchodní překladiště - emporium). Jindy dochází až ke zmatku v termínech: "profánní podstata antropologických nálezů", pod čímž si nedokáži představit nic či jinde krkolomně: "pouze funerální projevy kultu". Zde se autor pouští na tenký led. Nakonec úvaha demonstrující zásadní přístup k pojetí náboženství v pravěku: "svatyně nebo dílna"?, uvažuje Petr Kos. Modernista hledá jedno řešení, postmoderní věda říká: "oboje", protože i řemeslná výroba je součástí náboženských obřadů.

Jako příklad uvedu nález z halštatského dvorce z Kuřimi (který mimo jiné obsahuje skvostnou skleněnou perlu, která je jediná mimo četné z Býčí skály, kde se našla. Znovu jde o lokalitu z okraje Drahanské vrchoviny, kam Petr Kos klade jantarové dílny). Ve dvorci je mimo kumulaci domů a výrobních objektů, palisádou oddělený rondel - kultovní místo, uvnitř něj je jáma s doklady rozlámaných forem na odlévání bronzových předmětů a zlomků z jantaru. A proč? Řemeslná výroba je jako každá činnost člověka minulosti součástí náboženského uvažování a chování. Obojí nelze oddělit. Forma doslouží a použije se jako obětina. Interakce k božskému světu je všudy přítomná. Není nutno hledat fanatický přístup stále se modlících lidí, ale uzmout lidem minulosti jakoukoliv náboženskou podstatu je veliký problém. Nevíme, kolik kovoliteckých obřadů se ve dvorci odehrávalo, jak obřady probíhaly a jaká božstva byla uctívána, ale známe lokalitu, přiznáváme náboženský smysl a uvádíme, že prostě nějaký obřad proběhl a měl evidentní spojení s výrobou. Teorie se pak dále rozvíjí tím, že rondel byl orientovaný osou protilehlých vchodů na bod na horizontu, kde zapadá slunce o zimním slunovratu (s kolegy z Býčí skály jsme tady v tento den jev fotografovali). Období symbolického zrodu celého nového slunečního cyklu - kalendářního roku. To je fakt, ale spojit jej s kovolitectvím je již má fantazie a tvorba neexistujícího náboženství. V Býčí skále první paprsek slunce vstoupí do Předsíně o jarní rovnodennosti po půl roku „tmy". Což je úžasný fakt, ale spojit jej s obřady v Předsíni již nemohu. Dále pracuje jen má fantazie a zde nacházím hranici mezi vědou a tím za ní. Petr Kos náboženskou podstatu Býčí skále plánovitě upírá.

Pro demonstraci uvádím, jakým způsobem se mohlo ubírat myšlení lidí doby železné. Cituji Bibli, jež je dobrým zdrojem právě myšlení lidí doby železné. Krásný příklad je mýtus o Davidovi, který utekl před Saulem se svým lidem do jeskyně a tím se stala jeskyně refugiem. Bůh vnuknul Davidovi využít tento úkryt. Jeskyně je chápána jako místo pod ochranou vyšší moci. Bez historického zápisu nám tato náboženská funkce uniká. Mísí se nám přirozeně profánní a sakrální princip. Sám jsem tuto jeskyni navštívil, podle tradice se nachází v Uzbekistánu poblíž Samarkandu (jeskyně Sv. Davida). V nesnesitelném poledním vedru jsem vyšlapal přes 2500 schodů do malé jeskyňky, kde seděl místní vykladač koránu, zeptal se mne v jakém jazyce má odříkat modlitbu a s plnou vážností jsem podstoupil obřad náboženský obřad, na jehož konci jsem pronesl posvátná slova za hříchy a za budoucnost. Cestou do jeskyně jsem potkal asi padesát různých drobných výrobců nejrůznějších předmětů. Vše bylo velmi pochopitelné a dávalo to smysl.

Dnešní vědecký svět tvrdě zasažený krizí víry naprosto nechápe, že z tohoto hlediska jsme se stali výjimkou v dlouhém období minulosti. Svět člověka kdykoliv před námi byl prostě přirozeně náboženský. Tak tomu bylo i v době halštatské v jeskyni Býčí skála. Velmi zjednodušeně řečeno, už přiznání řemeslné výroby v Předsíni činí z jeskyně svatyni. Nicméně její funkce byla asi mnohem složitější. Výzkum obdobných míst kdekoliv na světě ukazuje, že podobná místa sehrávala hned řady různých funkcí, zpravidla nikdy není orientováno čistě na jednu náboženskou činnost, i když třeba může dominovat.

V Býčí skále je mnoho opotřebovaných věcí. Některé skončily pohozené v žárovišti - kola vozů. Jiné byly přetaveny v dílně vzadu v Předsíni. Jde o procesy, které se udávaly jako konkrétní výroba předmětů, ale nebyly odděleny od náboženských aktů. Samotné tavení bylo náboženský akt, kovolitci byli řemeslníci a náboženské osoby zároveň. Máme co dočinění s propojenými systémy, kde je nemožné hledat jednoduché systémy, oddělené sice v naší době, v našem myšlení. Je nutné si uvědomit, že myšlení tehdejší doby bylo rozdílné - přirozeně náboženské.

Petr Kos se pro teoretické závěry pro Býčí skálu přiklonil k těm čistě praktickým, nenáboženským - refugium, poklad, dílna ad. Tomuto systému podřizuje i "odstranění modly" z Předsíně. Takto je dnes často interpretován osamocený kůl ve velkém žárovišti. Jehož rekonstrukci jsem před několika roky vztyčil v Předsíni. Jde přitom znovu o jednoduchou teorii, jeden kůl - jedna modla. S prostým uznáním, že lidé v halštatu měli své náboženské symboly v podobě stojících kůlů. V 80. letech např. J. Nekvasil na tomto místě velmi odvážně vyprojektoval dvě srubové pohřební komory a později dokonce rozsáhlé desítky metrů dlouhé dřevěné schodiště ze vchodového okna, které mělo díky své kubatuře dostatečně dlouho zásobovat Předsíň žárem potřebným k vypálení vápna. Což je dnes již technicky odmítnuto. Jindy se hodil v ateistickém Československu osamocený kůl v Předsíni k podepření padajícího stropu. Vše proto, aby se nemusela lidem minulosti připsat nejmenší existence náboženství. V době normalizace se na to už nemusel dávat důraz, náboženství automaticky tak nějak vypadlo samo.

Další problematickou část příspěvku spatřuji ve využití jeskynního nálezu pro dočasné refugium dílenského charakteru. Petr Kos vychází z novověkých historických zpráv, kdy se do jeskyní či lokalit v lesích uchylovali obyvatelé v době válečných nepokojů. Tomuto tématu se věnovali i další badatelé. Ano, jeskyně byly takto využívány, ale velmi zřídka a na velice krátkou dobu. Zejména je ale nutno podotknout, že po těchto akcích se nacházejí zápisy v kronikách, ale vůbec žádné nálezy. Ti lidé tam přebývali opravdu přechodně a vše si rychle odnesli zpět, pokud nebezpečí pominulo. Pokud někdo nevytrousil z kapsy minci, nemáme vůbec žádný doklad podobných aktivit. Dovoluji si zde s Petrem Kosem nesouhlasit a polemizovat. Velmi vhodná je ale myšlenka pohřební jeskyně, kdy se kladli mrtví přímo na zem. Toto by mohl být případ Býčí skály. Nutno si povšimnout, že nejméně sedm lidí ze čtyřiceti má smrtelné záseky na lebkách, což Petr Kos pro interpretaci místa nevyužívá. Tuto informaci pokládám za zásadní. Tyto záseky nejsou doklady obětí, ale násilného usmrcení a jeskyně vedle jiných funkcí (podle mne hlavně svatyně), splnila v závěrečné fázi i funkci pohřební. Není vůbec jasné, kde tito lidé zemřeli (mimo jeskyni, v ní?), ale byli zde pohřbeni, a to se všemi svými cennostmi. Jeskyně nebyla vykradena a cenné nálezy nebyly odneseny. Celá situace poukazuje na mnoho skrytých funkcí naleziště, které nám může pomoci poodhalit jen naše barvitá fantazie, ale nikoliv již vědecký výzkum.

O to více mne překvapuje přístup Petra Kose, který jako zkušený terénní praktik, na jedné straně sděluje, že výzkum v Předsíni nebyl dokumentován, se na straně druhé uchyluje k modelaci dvou rozměrných srubů na místech tzv. "žárovišť", jen aby se snad nedopustil byť náznaku náboženské interpretace? Toto pokládám za účelové pro podpoření "osídlení Předsíně". Obávám se, že z jednoho izolovaného kůlu nelze rozměrný srub vymodelovat. Z tohoto důvodu pokládám xoanon (zpodobnění božstva, kůl, modla ad.) za velmi skromné a prosté interpretační řešení. Toto řešení původně vzniklo jako překonání všech dřevěných složitých staveb v prostoru žárovišť. Petr Kos toto řešení opět vnesl do diskuse. Čímž se interpretačně vrátil do roviny 70-80 let 20. století. Podobné srubové stavby navíc nazývá velmi konkrétně „špýcharem", což je nadzemní zásobnice na obilí. Zde podotýkám, že jde o špýchar v bezprostřední blízkosti kovářské a slévačské dílny, kde hrozí požár. Experimentálně jsme zjistili, že při rozdělání kovářské výhně v Předsíni dojde k velmi silnému zakouření Předsíně. Zásoby obilí určené k dalšímu použití by musely být velmi zakouřené a navíc v jeskyni je neustálé, téměř stoprocentní vlhko. A co udělá toto klima se dřevem? Vše velmi rychle podléhá plísni. Již po měsících jsou některé dřevěné předměty obalené velmi silně plísní. Navíc experimenty s uskladňováním potravin v jeskyni nedopadly pro obilí vůbec příznivě. Myslím, že toto Petr Kos nevzal v potaz.

Jako problematickou část příspěvku považuji exkurz do období paleolitu, kdy byla Býčí skála v oblasti Jižní odbočky opravdu používána po posledním glaciálu ve velmi "sibiřských" klimatických podmínkách jako sídliště, ale pro mladší pravěk pro to již důkazy nejsou, ani eneolitická malba z Jižní odbočky to nenaznačuje. Zde, ale Petr Kos udělal velmi jednoduchou přesmyčku, učinil z malby důkaz pro osídlení a v dalším textu už hovoří o osídlení i jiných kulturách a zejména v halštatu. Jde o typický důkaz kruhem, který se v archeologii často nešťastně užívá pro podpoření dobré myšlenky. Důkaz je ale uměle vytvořen a nedokládá nic. Jediné opravdu osídlení jeskyně bylo paleoloitické - což byli lovci a sběrači 15. a 14. tisíciletí, u zemědělských kultur předpokládáme zcela odlišný typ života v krajině. Navíc slovo osídlení je velmi problematické, což bylo uvedeno výše.

Diskutabilní je samotné geografické pojetí Býčí skály. Petr Kos konkrétně hovoří o "utajené podzemní dílně, která se měla podílet na distribuci výrobků až do Polska". Pozice jeskyně má být velmi výborná v mezinárodním měřítku. Tento názor se s touto lokalitou objevuje velmi často. Petr Kos odmítl teorii svatyně s nadregionálním dosahem, ale tento nadregionální princip použil hned záhy pro výrobní dílnu. Domnívám se, že poloha jeskyně uprostřed Drahanské vrchoviny není až tak výhodná a neležela na žádné z dálkových tras. Pohyb lidí a zboží se v nadregionálních intencích pohyboval hustě osídlenými rovinatými oblastmi na okrajích Drahanské vrchoviny, což dokládají bohaté nálezy z Vyškovska, Brněnska, Politaví, Kuřimska, Boskovicka. Býčí skála je dle mého názoru dokladem místní regionální sítě, která byla v režii místních komunit. Nepřipojuji se ani k cizímu, nadregionálnímu původu lokality (příchod cizí komunity), ani nadregionálnímu dosahu distribuce produkovaných předmětů, což nadnesl Petr Kos (dílna s nadregionálním dosahem). Není zde žádný důvod k podobné úvaze, Býčí skála není důl na sůl v Hallstattu, ani Baltským mořem se zásobami "pravěkých drahokamů - jantaru". Odtud nepochází nic, co by se mohlo v těchto vzdálených regionech distribuovat. A bohaté výchozy železa těžené a zpracovávané kolem Rudic v halštatu jsou zatím v rovině mýtů. Důkazy chybí a ani agilní detektoráři nic nenašli. Býčí skála je v obou směrech, jak do ní, tak i z ní, jen lokálním, byť lokálně bohatým, ale jen a jen lokálním projevem. Na druhé straně souhlasím s Petrem Kosem, že v jeskyni či blízkém okolí se kromě kování železa a odlévání, mohlo vyrábět i sklo a zpracovávat jantar.

Na závěr bych rád ocenil některé další pozoruhodné postřehy. Velmi oceňuji Petrovu rekonstrukci vchodů do jeskyně a dokonce i novinku, jeden možný starší vhod do jeskyně, kterého si nikdo nevšiml. No, místo jsem obhlížel mockrát, je vidět že Petr Kos má na takové věci "oko". Pěkná je jeho mapa všech vchodů, i když je pro neznalce komplikovaná, ale ono není jak jinak to nakreslit. Hned jak se vrátím v létě zpět do jeskyně, místo si projdu. Je vidět, že se dá stále něco objevit i v tak daných věcech, jako jsou vchody do jeskyně Býčí skála. Líbí se mi myšlenka uzamykatelných vrat do jeskyně, z Předsíně pochází ze souboru masivní klíč. A na závěr je pro mne velikým milým překvapením ona zpráva o technice kombinování intarzie bronzu do železného náboje kola z Brna-Holásek. Na bronzovém býčku z Býčí skály je tomu naopak, bronzová soška nese železné intarzie. Jde o další podstatnou indicii, že horákovské řemeslo bylo ještě na vyšší úrovni, než jsme předpokládali a že asi nebude potřeba pro řadu předmětů nacházet vzdálené regiony, odkud pocházejí. Doufám, že to bude platit i pro samotného býčka. Toto platí také pro velmi významný nález z Pavlovic. Ukazuje se, jak nové lokality z jižní Moravy mění naše poznání o nálezu z Předsíně. Uprostřed tohoto dění se nachází Petr Kos.

Pokud jsem byl kritický, omlouvám se, téma mne jen velice zajímá a myslím, že z diskuze mohou vzejít velmi hodnotné nápady a závěry, které jsou pro poznání minulosti to nejcennější. Naše názory jsme si již v minulosti vyměnili a budeme se shodovat v mnoha věcech a v jiných ne. Hodně zdaru v životě a práci Petře. Tvé výzkumy velmi obdivuji a sleduji.

Mgr. Martin Golec, Ph.D.

Reakce na tuto diskuzi od Mgr. P. Kosa