Miroslav Měkota se narodil 21. 9. 1957. Je rodákem z Brna a začal se potápět ve svých 14 letech. „Pod vodu“ jej přivedli jeho rodiče, byli členy svazarmovského klubu v Brně cca okolo roku 1960 a později max. do roku 1964.

 Obr. 1: Miroslav Měkota po objevu Proplavané skály dne 30. 12. 1984 (foto. J. Poláček). 

   Miroslav Měkota vstoupil v roce 1973 do Delfín klubu v Brně ve svých 16 letech. Je pozoruhodné, že již v tomto roku se podíval jako potápěč do Býčí skály. Tehdy se v Přítokovém sifonu (později Sifonu dřiny) potápěli „Piškulovci“, kteří zde nalezli  volnou prostou na kterou se pak zaměřili raziči první štoly. Mladý Mirek neměl potápěčské zkoušky a tak se šnorchlem a baterkou potápěl v Šenkově sifonu. Pak jeho návštěvy Býčí skály na čas ustaly. Před vojnou si udělal potápěčské zkoušky, v letech 1975 – 1976 obdržel všechny potřebné průkazy. Svůj první ponor v jeskyni uskutečnil 2. 9. 1980 v Červíkových jeskyních. Návrat do Býčí skály nastal až po objevení Prolomené skály na začátku roku 1984. Ještě nebyla dokončena první štola (později Rudova štola) a M. Piškula a M. Měkota se vydali k přítokovému sifonu na konci Prolomené skály (později Sifon potápěčů) dne 5. 2. 1984. Jako první se zanořil M. Piškula, ale po 80 m se vrátil a sifon neproplaval. Od tohoto roku začalo období Mirkových intenzivních ponorů v Býčí skále. Hned jeho první samostatný ponor na konci roku 1984 je vskutku dějinný. To už byla dokončena Rudova štola (fotografie z této etapy výzkumu pocházejí od J. Poláčka: galerie 20. 4. 2011, Fotografie z Býčí skály - 80. léta 20. století).

Ponory Miroslava Měkoty v Býčí skále chronologicky:

30. 12. 1984 – Sólo průnik M. Měkoty přes pozdější Sifon potápěčů do Dómu potápěčů. Mirek popisuje: „Na šňůře jsem

                      měl 110 m, vylezl jsem ve veliké prostoře. Byl jsem z toho dost vydřenej. Automatiku jsem nedal ani z

                      huby, vodící lano jsem uvázal za nějakej kmen, co tam byl. Vylezl jsem na chvíli na břeh a zařval, jestli

                      uslyším ozvěnu. Ta byla veliká. Pak jsem se vrátil nazpět. Když jsem na boudě všem povídal, že to má

                      10 x 15 m v průměru, tak mě nikdo nevěřil. Tak do mě všichni hučeli, až mě úplně zblbli, že jsem sám

                      nevěděl, jestli jsem to viděl“. Dnes víme, že tímto počinem byl objeven nejdelší volný úsek v dějinách objevů

                      na Býčí skále, který bude jen sotva překonán. Perličkou je, že první název Dómu potápěčů zněl Dóm mrtvého

                      muže, tak mu Mirek spontánně přezdíval podle tehdy otištěné detektivky z podzemního prostředí.

5. 1. 1985 – M. Piškula a M. Měkota proplavali ve dvojici a se zásobami do Dómu potápěčů. V 1,5 kilometrech nových objevů

                  strávili 5,5 hodiny.

6. 1. 1985 – M. Piškula, L. Černík a M. Měkota mapovali Proplavanou skálu. Provedli i transport jídla. Pobyt trval 6 hodin.

16. 2. 1985 – 17. 2. 1985 – 24 hodin za Sifonem potápěčů. Z toho pobyt na suchu trval 14 hodin a zbytek času vzal

                                        transport materiálu. Bylo přineseno i suché oblečení. M. Měkota vzpomíná, že sám proplaval

                                        sifon 14x. V sifonu byly zapíchnuté kolíky s vodící šňůrou, ale ty už nebyly potřeba. Ve dně

                                        sifonu bylo vyježděné koryto po tažených transportních boxech.

19. 12. 1987 – V průběhu roku 1987 došlo k rozhodnutí razit druhou štolu. To byl Mirek členem býčiskalské skupiny. Před

                     začátkem prací bylo potřeba zaměřit sifon. Zjistilo se, že je neprůlezný hned ze strany od Býčí skály. Nasadilo

                     se čerpadlo a savice. Mirek prováděl práce při odsávání písku v mokrém obleku 55 min. Sifon zůstal

                     zatím neprůlezný.

8. 1. 1988 – M. Měkota, opětovný ponor do Sifonu potápěčů v mokrém obleku, délka 80 min. Prolezení do mezikomory v

                   sifonu.

23. 1. 1988 – M. Měkota, E. Bartoň znovu zaměřovali mezikomoru v Sifonu potápěčů. Zjištěno, že ražená štola mezikomoru mine.

30. 1. 1988 – M. Měkota, Otras, P. umístili radiomaják v Dómu potápěčů pro zaměření směru štoly. Délka ponoru 1 hod.

27. 2. 1988 – M. Měkota, Otras, P., Mičán, M. zjistili, že úžina v Sifonu potápěčů se znovu uzavřela.

10. 4. 1988 – M. Měkota, Ivens, D. (Belgie) se zanořili do vývěru Jedovnického potoka a dosáhli délky 165 m. Barovou

                    jeskyni nedosáhli, pouze menší vzduchovou kapsu. Exkurze.

12. 4. 1988 – M. Měkota, Ivens, D. (Belgie) – Prošli přes Sifon potápěčů do Proplavané skály, exkurze, 3 hod.

13. 4. 1988 – M. Měkota se zanořil do vývěru Křtinského potoka, dosáhl mezi velkými bloky kamenů délky 4 m. Dále do

                    Otevřené skály, tam zjištěna neprůleznost, dosažená délka 1,5 m.

30. 4. 1988 – M. Měkota, M. Mičán, E. Bartoň. Návštěva Proplavané skály, fotografování.

1. 5. 1988 – Sólo průnik M. Měkoty přes odtokový sifon v Kaňonech do Májových jeskyní. „Odmotal jsem 55 m šňůry.

                  Teda nebylo to nic pěknýho. Kužel písku a štěrku dolů, pak se to zalomilo nahoru a na druhou stranu to samý.

                  Vylezl jsem nahoru, sundal si ploutve, uvázal je k pasu a prošel to celý po potoku až k odtokovýmu sifonu.

                  Protože byl první máj, tak jsem tomu dal jméno Májové jeskyně“. M. Měkota je autorem jak názvu Májové

                  jeskyně, tak i názvu Hluboký sifon, který při prvním ponoru změřil na 10 m hloubky (později 14 m).

4. 5. 1988 – M. Měkota, E. Bartoň navštívili Májové jeskyně. M. Měkota se pokusil proniknout odtokovým sifonem za Májové

                  jeskyně směrem na Barovou jeskyni, ale po několika metrech po zanoření se vrátil. Oba podnikli průzkum

                  Dómu děsu (dnes hovorově Ďáblův dóm).

15. 5. 1988 – M. Měkota, E. Bartoň, M. Unčovský. Návštěva Májových jeskyní.

15. 8. 1988 – M. Měkota, M. Mičán, J. Štětina mapovali Májové jeskyně.

26. 3. 1989 – M. Měkota, E. Bartoň, proplavali za Srbský sifon, měřili jej 1,5 hod.

10. 4. 1989 – M. Měkota, E. Bartoň proplavali za Srbský sifon s kovovým žebříkem. Průzkum komínu.

21. 5. 1989 – M. Měkota se zanořil do vývěru Jedovnického potoka s „Kladeňákama“ Hotou a Horským. Dosáhli délky

                    220 m, v Barové jeskyni se obrátili a plavali zpět.

30. 12. 1991 – M. Měkota, J. Nečas umístili radiomaják v Májových jeskyních (nefungoval).

11. 1. 1992 – M. Měkota, J. Nečas, R. Jančar umístili znovu radiomaják a telefon v Májových jeskyních. Barvili

                    Jedovnický potok 150 g fluoresceinu.

25. 1. 1992 – M. Měkota, J. Nečas se zanořili v II. propasti Barové jeskyně proti proudu. Měli lahve umístěné na zádech,

                    se kterými neprošli. Přes noc se podařilo ušít speciální popruhy u Hýsků pro boční uložení.

26. 1. 1992 – M. Měkota, J. Jančar pronikli do I. vodního dómu (dnes Křížový dóm) a dále do II. vodního dómu (dnes

                    Dóm ticha). Ponor trval 50. min. Průnik do Dómu ticha byl první návštěvou této volné prostory. Z tohoto dne

                    pochází mapa Křížového dómu signovaná jménem M. Měkota (mapu najdete v článku z 13. 5. 2013,

     Petr Gryc - objevitel Křížového dómu na Býčí skále).

29. 2. 1992 – M. Měkota, J. Jančar se pokusili neúspěšně proniknout z Dómu ticha do Májových jeskyní. Akce trvala

                    2 hod.

1. 3. 1992 – Sólo průstup M. Měkoty z Dómu ticha do Májových jeskyní. „Trvalo to 45 min., zanořil jsem se v 12.10. Bylo

                  to dost hnusný, plný štěrku, sice několik metrů široký, ale místy úplně placatý. Byl jsem sice už dost daleko, ale

                  myslel jsem, že to vzdám. Když jsem se dostal do místa, kde byly ponořený kmeny a prkna, tak mě to připadalo 

                  povědomý. Toto už jsem přece viděl poblíž odtokového sifonu v Májových jeskyních. Tak jsem tím prolezl a vylezl hned

                  v nich. Zpátky jsem se nevracel. Proplaval jsem to do Kaňonů Hlubokým sifonem. Utíkal jsem rychle zrušit akci.

                  Odložil jsem výstroj a spěchal na boudu oznámit, aby mě nehledali.“ Z tohoto dne pochází mapa Dómu ticha,

                  signovaná M. Měkotou, J. Jančarem, D. Netušilem a J. Nečasem (mapu najdete v článku z 13. 5. 2013,

   Petr Gryc - objevitel Křížového dómu na Býčí skále).

3. 5. 1992 – M. Měkota, D. Netušil proplavali Škaredý sifon v Proplavané skále. Poslední nepokořený sifon mezi Srbským

                  sifonem a vývěrem Jedovnického potoka.

Unikátní průstup z Rudického propadání do Býčí skály dne 1. 5. 1991

Dnes už legendární akcí je průstup tří potápěčů brněnského Labyrintu M. Měkoty, J. Nečase a L. Lause celým systémem  Jedovnického potoka od ponoru po vývěr. V Moravském krase se jedná o unikátní čin, který na jiných potocích nebyl dosažen.

Trojčlenný tým se na akci předem připravoval a 3x navštívil Rudické propadání před samotnou akcí. Potápěči si připravili superodlehčenou výstroj, která zahrnovala jen jeden vak pro každého. Každý potápěč měl sebou jednu 7-čku láhev, 1 automatiku (1 rezervní automatiku pro všechny), jedno světlo (1 rezervní světlo pro všechny), 1 čokoládu, 1 placačku rumu. Každý vlekl svůj speleovak plazivkami za Obřím dómem vedle sebe.

Před akcí se trojice dohodla s předsedou býčiskalské skupiny R. Hýskem, aby nechal odemčená vrata v Rudově štole. „V tu dobu se nějak domákli E. Bartoň a A. Pekárek o naší akci a rozhodli se vyrazit proti nám od Býčí skály. Potkali jsme se ve Velikonočních jeskyních. My jsme do té doby neměli problémy s průstupem, až jsme narazili na jedno ucpaný místo. Proud vody tekl úplně u pravý stěny a všiml jsme si, že je tam vymletý koryto. Tak jsem prolezl po zádech a všiml jsme si, že uprostřed je příčná puklina, ve které se dá posadit. Na druhé straně jsem potkal Emila a Aleše. Byli už dost unavený, měli na sobě kompletní výstroj. Emil se nasoukal do koryta, ale sekl se. S Alešem jsme jej vytáhli za nohy, měl ukousnutou automatiku a byl v šoku. Po něm to zkusil Aleš. Dostal se do pukliny, ale ztratil odhodlání a nechtěl tam ani zpět. Trvalo to asi 15 min. Nakonec sebral morál a prolezl úžinu dopředu proti proudu. Oba naši kluci pak prolezli po proudu v pohodě. Vzali jsme Emila sebou nazpět. Cestou se dušoval, že je to jeho poslední ponor, a že všechno vidět nemusí. Přes Srbák jsme se dostali lehce, měli jsme to naplánovaný. Do vaků jsme si nabrali kameny jako zátěž a podplavali to. Tak jsme to zvládli i se záchrannou akcí za 5,5 hodiny. Vlastně jsme měli ty flašky sebou jen pro dobrý pocit, kdybychom byli tvrďáci, šlo by to i bez nich, ale bylo by to zbytečný riziko“.

Aleš Pekárek průstup z Býčí skály do Rudického propadání popsal v dopise K. Kolomazníkovi 6. 5. 1991 a dokument zveřejnil na www.byciskala.cz (články, 23. 1. 2005; Jak to bylo: Prvoprůstup z Býčí skály do Rudického propadání 1. 5. 1991). Dodávám jen, že je to pro mne jeden z nejkrásnějších dokumentů publikovaných na našich stránkách a vždy po čase si jej znovu a znovu rád pročítám (pozn. M. G.).

Závěr - zhodnocení práce Miroslava Měkejše Měkoty v Býčí skále

Miroslav Měkota byl nejaktivnějším a nejúspěšnějším potápěčem v dějinách Býčí skály s obdivuhodnými výsledky. Jako jediný proplaval (až na Přítokový sifon v Nové Býčí skále) všechny sifony v Býčí skále. Mnohé z nich jako první. 30. 12. 1984 objevil Proplavanou skálu, 1. 5. 1988 objevil Májové jeskyně a 26. 1. 1992 se stal spoluobjevitelem Dómu ticha. Jako jediný proplaval 1. března z Barové jeskyně do Májových jeskyní a do Kaňonů. 1. 5. 1992 se dvěma kolegy prošel celý systém Rudické propadání – Býčí skála. V roce 2012 mu členové býčiskalské skupiny věnovali za významné počiny při objevování podvodních částí Býčí skály a Barové jeskyně malý dárek. Sifon mezi Horním jezerem za II. propastí Barové jeskyně a Křížovým dómem dnes nese jméno Měkotův sifon.

Právě tyto části celého systému Býčí skála – Barová jeskyně byly v posledních letech předmětem intenzivního bádání.  Po náročných technických akcích jsme je mohli před nedávnem poprvé spatřit bez vody, díky čemuž jsme našli další odbočky a komíny, které potápěči přehlédli. Videodokument o dobývání Dómu ticha vytvořil Štěpán Mátl (Dobývání Dómu ticha 2011).

V Tišnově dne 7. října 2013 Martin Golec